Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby. (Žalm 1,6)
Vojtěch Bartl, Xenie Bartlová

Vojtěch Bartl, Xenie Bartlová

Manželé Bartlovi

Dívala jsem se z okna a náhle ze zataženého nebe proniklo sluneční světlo přímo ke mně do pokoje. V modlitbě jsem prosila Boha, aby se mi dal poznat.

Vojtěch

Vyrůstal jsem v katolickém prostředí. Celá moje rodina je široko daleko silně katolicky založená a můj strýc z matčiny strany je dokonce římskokatolický kněz. Téměř všichni naši známí jsou také katolíci. Vždycky jsem věřil v Boží existenci, ale neměl jsem s Bohem osobní vztah, protože jsem měl problém přijmout takovou víru v Boha, kterou mi římskokatolická církev nabízela. Když se dnes podívám zpět, řekl bych, že mě některá dogmata římskokatolické víry spíše zatvrzovala. Odjakživa jsem řešil různé otázky týkající se Boha, římskokatolická církev mi nemohla poskytnout uspokojivou odpověď.

Jako malé dítě předškolního věku jsem často býval v létě na prázdninách u strýce a babičky na faře, někdy až několik týdnů. Pamatuji si, že mi babička často vyprávěla svoje sny o tom, jak za ní chodí zemřelí lidé (duše z očistce) a prosí ji o modlitbu nebo jak ji několikrát ve spánku nebo v polospánku navštívil Ďábel. Popisovala ho jako velmi škaredého odporného tvora, ze kterého šla strašná hrůza. Dotýkal se jí různě na těle a každý jeho dotek ukrutně bolel. Také mi vyprávěla, že její zemřelý manžel za ní ve snu chodí v zářivě bílém rouchu a říká jí: „Buďte všichni hodní! Velmi těžké je dostat se do nebe!“ Býval jsem tenkrát dost ustrašený a hrozně jsem se všeho bál. Pamatuji si, že mě babička strašila očistcem. Někdo prý tam je 200 let, někdo i více a někdo zase méně. Říkala mi, že za každým hříchem následuje trest. Když člověk zhřeší a jde ke zpovědi, Bůh mu hříchy odpustí, ale tresty si musí každý sám odpykat v očistci, a tam lidé velmi trpí. Očistec se prý ještě dělí na několik částí, podle míry utrpení. Například vrahové a zloději, pokud nejdou rovnou do pekla, zůstanou hodně dlouho v té nejhorší části očistce. Ten, kdo moc závažných hříchů v životě nespáchal, se ocitne v „lepší“ části očistce, který navštěvuje Panna Maria a povzbuzuje duše. Za celý svůj život jsem nepochopil otázku odpuštění hříchů. Co to pro mě vlastně znamená? Co z toho pro mě vyplývá? Co dobrého mi to přináší? Kladl jsem si i další otázky: Co je to za odpuštění, když stejně budu tak jako tak potrestán? K čemu je mi odpuštění hříchů tedy dobré? Dovolte mi malou úvahu: V modlitbě Otčenáš jsem se modlil: „...odpusť mi Bože moje viny jako i já odpouštím těm, co se provinili proti mně...“. Kdybych měl svým viníkům odpouštět, tak jako mně odpouští podle římskokatolické církve Bůh, tak bych své viníky musel po každém odpuštění náležitě potrestat. Co je to tedy za odpuštění? Je to odpuštění jen slovem? Nebo i skutkem? Jak se to odpuštění projeví v životě odpustitele a v životě kajícníka?

Asi od 10 do 14 let jsem trpěl různými psychosomatickými nemocemi a neurózami. Jezdil jsem s matkou po různých doktorech, ale nikdo z nich nebyl schopen odhalit příčinu mého stavu. Asi ve 14 letech jsem se dostal přes tetu a strýce do hnutí charismatické obnovy nebo spíše do skupiny charismatiků, kteří to mysleli s Bohem skutečně vážně a považovali za základ Boží slovo. Jezdili jsme s rodiči na katolická charismatická setkání, které vedl italský misionář. Na těchto setkáních mi byly odhaleny šokující věci jako například, že Bůh existuje a je živý, že přirozeně i nadpřirozeně jedná dodnes nebo že existuje dar jazyků (nevěděl jsem, že je to křest Svatým Duchem). Byl jsem svědkem mnoha zázraků, při kterých Ježíš uzdravoval a dotýkal se srdcí přítomných lidí. Od té doby jsem začal mít osobní vztah s Bohem, ale z dnešního pohledu jsem byl stále „v zajetí katolických dogmat popírajících dokonalé odpuštění hříchů.“ A právě tato dogmata mi značně narušovala a rozbíjela vztah s Bohem. Mnoho dogmat a různých ustanovení mi připadalo nesmyslných. Konzultoval jsem to se svými rodiči, ale některé doktríny a dogmata jsem stále nechápal. Od střední školy začal můj vztah s Bohem postupně slábnout. V prvním ročníku vysoké školy jsem padl do velmi těžkého hříchu, v jehož zajetí jsem byl několik let. Věděl jsem, že mě to velmi vzdaluje od Boha. Velice mě to trápilo! Nenáviděl jsem za to sám sebe. Byl jsem otrokem. Měl jsem deprese, strach z toho, že půjdu do pekla nebo minimálně na pětset tisíc let do očistce. I v tomto stavu jsem se snažil komunikovat s Bohem a činit pokání. Také jsem velmi často chodil ke zpovědi. Postupem času jsem ale odcházel ze zpovědnice čím dál tím méně spokojený. Nemohl jsem se z toho dostat. Prosil jsem Boha, aby mě z toho vysvobodil. Modlil jsem se slovy: „Bože, vím, že jsem velký hříšník, ale já jím odmítám být, nechci hřešit. Vím, že za to zasluhuji trest a ten bude spravedlivý, ale přesto Tě prosím o milost. Dej mi sílu a pomoz mi z toho bahna ven. Věřím, že máš tu moc, a věřím, že u Tebe není nic nemožné.“ Měl jsem dostatečné duchovní vidění (nebo svědomí) na to, abych správně posoudil stav, v kterém jsem se nacházel - věděl jsem, že je se mnou zle, a že to, v čem se nacházím, je hřích. V té době jsem občas četl Bibli. Jednoho dne jsem pročítal Skutky 2. kapitolu o Letnicích a vylití Svatého Ducha na Ježíšovy učedníky. V tu chvíli se ve mně probudila touha po Letnicích. Jakmile jsem dočetl, zavřel jsem Bibli, pozvedl oči vzhůru a řekl jsem: „Bože, prosím tě o Letnice! To, co jsem teď četl, chci prožít! Věřím, že to, co se stalo před 2000 lety, můžeš zopakovat u mě i dnes.“ Toužil jsem to prožít. Tenkrát jsem také začal Boha upřímně prosit o seslání Svatého Ducha.

V roce 2006 jsem přišel s kamarádem na promítání filmu „Smrt, a co bude dál?“ Film mě velmi oslovil. Když dal John Osteen na konci filmu výzvu, abych se modlil spolu s ním tzv. „modlitbu spasení“, v duchu jsem se modlil. Po skončení filmu jsme se Škardovými mluvili o víře. Škardovi nás pozvali do shromáždění, které se konalo hned druhý den. Rozhodl jsem se přijít a byl jsem mile překvapen z všudypřítomné atmosféry pokoje a lásky a také z krásných dynamických chval oslavujících Ježíše Krista. Bylo vidět, že lidé jsou tam opravdu rádi, že jsou šťastní, že tam nejsou z donucení nebo z povinnosti či strachu. Vyzařoval z nich život, láska a radost - něco, co jsem dosud u nikoho neviděl. Když skončily chvály, začalo kázání. Bylo moudré, silné a úžasné až do chvíle, kdy začal olomoucký pastor Martin Mazúch při kázání poukazovat na některá nesmyslná dogmata, která vznikla v časech temné a krvavé historie římskokatolické církve, a která byla dokonce v rozporu s Božím slovem - Biblí. Také mluvil o tom, že žádný hříšník nevejde do Božího království, ale půjde do věčného zatracení, pokud se neobrátí. V tu chvíli jsem byl ve svém srdci usvědčován z hříchů a věděl jsem, že nejsem hoden Božího království. Působilo to na mě velmi silně. Bylo mi hrozně! Nechtěl jsem žít, ale nechtěl jsem ani zemřít, protože jsem nevěděl, co se mnou bude po smrti. Ještě před skončením shromáždění jsem odešel a pomalu jsem se vracel na koleje. V tom mě dohonila Lenka Škardová a dala mi CD s písničkami křesťanské skupiny Olivy, protože věděla, že se mi velmi líbí. Stáli jsme před prostory KS a hovořili o víře. Po skončení shromáždění Lenku vystřídal Martin Mazúch. Tehdy mi řekl větu, která změnila můj život od základů: „Kdo srdcem uvěří v Ježíše Krista a vyzná ho ústy, bude spasen.“ Hned mě napadlo: „Jak může být spasen takový hříšník jako jsem já?“ Martinova věta se pro mě ale stala velkou motivací. Začal jsem se zajímat, zda je to opravdu tak jednoduché, že skrze víru v Ježíše Krista jsem očištěn od všech svých vin a hříchů. Odpověď jsem začal hledat v Bibli. Chtěl jsem se dozvědět, jak to s tím spasením je. V Bibli jsem se skutečně dočetl, že jestliže přijmu Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, budu spasen! Také jsem se dočetl, že spasení je dar Boží milosti, že si ho nemohu nijak zasloužit, ani svými skutky ani jinými snahami. Dočetl jsem se, že Bůh odpouští dokonale, protože Kristova oběť byla dokonalá! Jestliže poprosím Boha o odpuštění ve jménu Ježíše Krista a celým srdcem se odvrátím od svých hříchů, Bůh mně všechno zlé odpustí – vymaže můj dlužní úpis, očistí moje roucho a to zůstane zářivě bílé! Dočetl jsem se, že Ježíš vzal na sebe moje viny, moje hříchy, a můj trest! Každý hřích totiž musí být potrestán a odměnou za hřích je smrt! Děkuji Bohu Otci za to, že mě tak miloval, že poslal svého Syna, aby za mě, hříšníka, zemřel na kříži, a tak zaplatil svou nevinnou krví za všechna má provinění! Děkuji za to, že Ježíš Kristus vzal můj trest na sebe a daroval mi tak věčný život v Nebi spolu s Bohem! To ale neudělal jen pro mě, ale pro každého člověka. To je radostné poselství evangelia, které má moc zachránit člověka od věčného zatracení! I tebe chce Bůh očistit a zachránit skrze smírnou oběť Božího Syna Ježíše Krista. Máš šanci začít úplně znovu, od začátku, a s čistým štítem! Čtením listů apoštola Pavla ve mně stále více rostla víra v dokonalou Kristovu oběť a v dokonalé odpuštění. Během těchto dní jsem se znovuzrodil (J3,7). Cítil jsem obrovskou Boží lásku. Když jsem si uvědomil, že mě miluje samotný Bůh a že mám odpuštěné všechny své hříchy, zaplavila mě úžasná radost. Pamatuji si na jednu noc, během níž jsem zažil blažený pocit, který jsem ještě nikdy v životě necítil. Strach ze smrti odešel!!! Svědectví o spasení v mém srdci bylo tak silné, že by mi nevadilo, kdybych v ten okamžik zemřel - věděl jsem totiž, že bych šel k Bohu. Byl to tak zvláštní stav, že jsem ráno nevěděl, zda jsem spal nebo bděl. Přijal jsem odpuštění! Cítil jsem se svobodný a lehký a po dlouhé době jsem se dokázal od srdce zasmát. Následující dny jsem prožíval nepopsatelnou radost a pokoj. Toho si velice brzy všimlo i mé okolí. Asi po dvou týdnech jsem přijal křest Svatým Duchem a začal hovořit andělskými jazyky (jak se o tom píše v Bibli). Týden poté na letním táboře církve KS Milost jsem se nechal pokřtít ve vodě, abych potvrdil svoje rozhodnutí pro Ježíše Krista.

Xenie

Narodila jsem se v Kazachstánu a jako malá holčička jsem se s rodiči přestěhovala do České republiky, takže jsem odmalička vyrůstala v Praze. Můj život se nijak výrazně nelišil od ostatních. Často jsem si pokládala otázky smyslu života a zajímalo mne, co se mnou bude po smrti. Ovšem nijak moc jsem se tím nezabývala, neboť odpovědi jsem neznala a vše, co se týkalo smrti, mi nahánělo hrůzu. Vlastně celý život jsem byla dost ustrašená. V pubertě jsem byla dokonce paranoidní. Když jsem se rodičů ptala na smrt, jejich odpovědi mě vůbec nepotěšili ani neuklidnili. Otec mi řekl, že po smrti budu rostlinou nebo třeba zvířetem. Sám nevěděl, a tak se spokojil s myšlenkou reinkarnace, což mě opravdu děsilo. Nechtěla jsem skončit někde někomu na talíři a představa, že bych se věčně převtělovala se mi taky nelíbila. Moje matka pro změnu tvrdila, že po smrti není vůbec nic a to i navzdory tomu, že je pravoslavná věřící. Že člověk jednoduše usne a už se nikdy neprobudí. Prostě tma. Tato verze pro mě byla ještě více stresující. Při každém usínání jsem se bála, že už se neprobudím. Na druhou stranu jsem nevěřila, že by to byla pravda. Cítila jsem ve svém nitru, že je něco víc než to všechno. Jen jsem nevěděla co. Až do svých 20ti let jsem se tím už nezabývala. V roce 2007, těsně před Velikonoci, jsem začala mít zvláštní silnou touhu hledat a poznat Boha. Vždycky jsem věděla, že Bůh existuje. Jen jsem Ho neznala a nic o něm nevěděla. Měla jsem jen svou jistou zkreslenou slabou představu. Netušila jsem kde začít, kde hledat. Jen jsem věděla, že v kostele Boha nikdy nenajdu. Vždy, když jsem musela jít s mámou do kostela, se mi nechtělo, protože jsem se tam bála a přišlo mi to tam hrozně temné, chladné a depresivní prostředí. Všude samé smutné děsivé sochy, svíčky, které mi nevoněly. Tak děkuji pěkně! Kdyby tam byl opravdu Bůh, tak takového snad raději ani znát nechci:) Měla jsem už tak smutný život. A smutného Boha k tomu jsem opravdu nepotřebovala. Nevěděla jsem kde hledat. Jen moje touha rostla každým dnem. Podívala jsem se na filmy, jako jsou Umučení Krista a dokonce na Da Vincciho kód, který mi spíše více zamotal hlavu. Vzpomněla jsem si, že v počítači mám od jednoho kamaráda jednu křesťanskou raperskou skupinu Wessani. Zaujala mě písnička pod názvem Dárek. Na konci textu byla modlitba spasení. Modlila jsem se. Spíše opakovala doslovně, vše co jsem slyšela. Vím, že jsem to myslela upřímně, protože jsem v tu chvíli cítila radost a tekly mi i slzy. Dívala jsem se z okna a náhle ze zataženého nebe proniklo sluneční světlo přímo ke mně do pokoje. V modlitbě jsem prosila Boha, aby se mi dal poznat. Asi měsíc potom jsem šla s mamkou po Karlově náměstí v Praze, kde právě probíhala pouliční evangelizace pražského sboru Křesťanského společenství. Hráli na kytaru a zpívali písně o Bohu. Upoutalo to mou veškerou pozornost. Potom se mikrofonu ujal jeden muž a upozornil posluchače na možnost obdržení letáčku s pozvánkou k nim do církve. Ihned jsem zatoužila jeden mít. V tu chvíli ke mně přistoupil jeden mladík a podával mi pozvánku. Byla jsem šťastná. Cítila jsem ve svém nitru, že jsem našla, co jsem potřebovala, že tito lidé znají Toho, koho hledám. Jakékoliv pochybnosti odešli ve chvíli, kdy jsem poprvé navštívila sbor KS Milost. Naplnil mě pokoj a jistota, že tam patřím. Z lidí, kteří tam chodili, vyzařovala láska. Byli úplně jiní, než jsem dosud poznala. Můj život se změnil od okamžiku, kdy jsem slyšela své první kázání. Pastor tehdy mluvil o „Setbě a žni". V ten den, kdy jsem byla ve sboru poprvé, se mě pastor zeptal, jestli jsem spasená. V tu chvíli jsem nevěděla. Tak se mně zeptal, zda jsem přijala Ježíše jako svého Pána a Spasitele a pokud ne, jestli bych to hned chtěla změnit. Rozhodla jsem se, že ano, že chci sloužit Bohu a následovat Ho. Spolu s pastorem jsem se pomodlila modlitbu přijetí. Začala jsem pravidelně chodit do sboru a můj život se měnil. Ze svého života jsem odstranila všelijaké talismany a předměty, které mi máma dala pro zdánlivé štěstí a ochranu. Neboť Boží Slovo říká, že jediná jistota, ochrana a prosperita je v Bohu. Jedině na Něj se máme spoléhat. Přestala jsem brát Boží jméno nadarmo, zmizela i sprostá a vulgární slova, které jsem jinak běžně používala více, než slova ostatní. Jednoduše jsem si je v duchu svázala do baličku a odevzdala Bohu. Prosila jsem Ho, aby to z mého nového života odstranil. Milovala jsem Boha, ale stále jsem nedokázala pochopit Ježíše. Proč potřebuji ve vztahu s Bohem ještě Ježíše. To trvalo až do chvíle, kdy jsem v létě o prázdninách odjela se sborovou mládeži na tábor na Slovensko. Po jednom večeru, kdy kázal slovenský pastor, jsem byla chvíli mimo přítomný čas. Tehdy jsem všechno rázem pochopila. Pán mi ukázal, že neexistuje jiná cesta k Bohu, než skrze Ježíše. Pochopila jsem, že On je Syn Boží a že Jemu byla dána veškerá moc, na Zemi i na Nebi. Pocítila jsem obrovskou lásku, která vyzařovala z oběti, jenž Ježíš pro nás podstoupil. Cítila jsem, jak moc mě miluje. Padla jsem na kolena a plakala radostí. Cítila jsem Boží přijetí a sílu spasení. Boží přenádherný dotek, který se nedá slovy popsat! Litovala jsem všeho špatného, co jsem v životě natropila a bylo mi líto, že jsem Boha nepoznala už dříve. Tehda jsem se znovuzrodila. Přijala jsem spasení, které mi nikdo nikdy nevezme:) Po několika měsících jsem se nechala pokřtít ve vodě. Jako malou holčičku mě rodiče pokřtili v kostele. (Přesněji pokropili ''svěcenou vodou''). Ale to nemá žádný význam, pokud to člověk neudělá vědomě a z vlastní vůle. Vodní křest je jednou z podmínek pro následování Krista. Křtem člověk vyjadřuje své rozhodnutí před svědky. Tehdy zemře hříchu a žije pro Krista. Což jsem udělala. Druhou podmínkou je křest v Duchu Svatém. Ten jsem přijala chvíli po vodním křtu. Po modlitbě za přijetí Ducha jsem přijala dar nových jazyků, o nichž se v Bibli píše na mnoha místech. Například v den Letnic: ,,Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.'' (Sk 2,4) Po mém obrácení můj život naplnila radost, pokoj a láska. Vím, že můj život má velkou cenu, neboť za mne bylo zaplaceno nejdražší výkupné. Už vím, kam půjdu po smrti a vůbec se jí nebojím. Mám v životě jistotu a pevnou půdu pod nohama. Vím, že se svým Bohem všechno zvládnu, že nejsem nikdy na nic sama! Pro Pána totiž není nic nemožné. Je nejmocnější a nemá žádné omezení. Vím, že Bůh je na mojí straně skrze množství vyslyšených modliteb. Z mého srdce odešel strach a naplnila ho víra. Jsem vděčná Bohu za svůj život a za vše co pro mě dělá. V současné době jsem už šťastně vdaná a narodila se nám dcera. Pán mi dal nejlepšího muže pod sluncem! Oba následujeme a sloužíme Pánu. Milujeme Boha celým svým srdcem. Hospodin nás zaopatřuje, chrání a provádí každým naším dnem. Jsme vděční Pánu, že nás stále žehná.


Zpět na skutečné příběhy

31 Březen, 2011