Narodila jsem se do nevěřící rodiny. Moje mamka nám v dětství občas četla z dětské Bible, ale vždy jsme tyto příběhy všichni brali jako „pohádky“. Já i můj bratr jsme vyrůstali bez otce a mamka bez manžela, což se také projevilo v dalších oblastech života, ne jen v rodině.

Na základní škole jsem měla vždy výborné známky, a proto se mi ostatní vysmívali a šikanovali mě. Doma jsme trpěli nouzí a děti se mi posmívaly, že jsme chudí jak kostelní myši. Tehdy to na mě mělo silný vliv. Byla jsem velmi citlivá a jakékoli odsouzení a posměšky mě velmi trápily. Doma jsem nenacházela porozumění a tak jsem utíkala z domu a chodila hledat pravdu svým osobním způsobem. Vždy jsem věřila v Boha. Co si jen vzpomínám, nikdy jsem nepochybovala o jeho existenci. Ve volných chvílích jsem chodila za panelák, ve kterém jsme bydleli, na odlehlé místo, kde si děti stavěly bunkry, ale večer tam nikdo nebýval. Vždy jsem si sedla na nějaký betonový kvádr a rozmlouvala s Bohem. Ptala jsem se ho, proč mám tak hrozný život, proč mě nikdo nemá rád (mamka bývala stále v depresích a nikdy jsem od ní nepociťovala lásku, nebo jen velmi málo), k čemu mi to všechno je, proč mám vůbec žít. Chtěla jsem Boha poznat a protože jsem vždy měla kreativní vlohy, skládala jsem Bohu básně. Oslavovala jsem ho za to, že stvořil svět, stromy, hvězdy, zvířata… Občas jsem naprosto spontánně mluvila verše směrem k Bohu a sama jsem nevěděla, odkud se to ve mně bere. Měla jsem otevřené srdce a vnímala jsem Boha velmi intenzivně. Stávalo se mi také, že jsem začala mluvit slova, kterým jsem nerozuměla. Zpočátku jsem si je i zapisovala. Doufala jsem, že někdy v budoucnu se dozvím, co znamenají. Nikdy jsem se tyto zážitky nesnažila pochopit rozumem, tak jsem to cítila a prožívala a to pro mě bylo dostačující. Když jsem odcházela z těchto svých „setkání“ s Bohem, vždy jsem poskakovala radostí.

Do těchto radostných okamžiků ale vždy přišly deprese, které pramenily z života v rodině. Častokrát jsem cítila křivdu ze strany mamky a nemohla jsem to unést. V deváté třídě jsem začala uvažovat o tom, že si vezmu život. Utekla jsem do lesa a chtěla se otrávit jedovatými bobulemi. Bůh však včas zasáhl. V okamžiku, kdy jsem chtěla bobule polknout, jsem uslyšela pískot a polekala se. Náš pes, který byl se mnou, zakousl malého vrabce. Tehdy ke mně Bůh promluvil: „Neber si život, už za tebe někdo zemřel. Tím, že byl za tebe dán život, tvůj život bude zachován.“ Bylo to tak silné, že jsem skutečně sebrala zbytek sil a vrátila se domů, ačkoli jsem nechápala, co těmito slovy Bůh myslel.

Pár měsíců poté jsme se přestěhovali do Olomouce. S mamkou jsme obě chtěly do tohoto města. Říkaly jsme, že nevíme proč, ale chceme jít právě sem. (Dnes vím, že nás sem zasadil Pán.) Jakmile jsme se sem přestěhovali, poznala jsem Honzu, kluka, se kterým jsem začala chodit. Samozřejmě v tomto vztahu nebyl Bůh ani náznakem. Byla jsem zamilovaná a na Boha jsem zapomněla. Když se vztah po roce rozpadl, neunesla jsem samotu, která opět přišla. Doma se v té době nic nezměnilo, ba naopak, věci se stále zhoršovaly. Opět jsem to chtěla vzdát. Nastalo období, kdy jsem každý den (a to bez nadsázky) přemýšlela, jakým nejlehčím způsobem si vzít život. Když jsem usínala, brala jsem si k posteli nůž, kdybych našla odvahu, abych ho měla při ruce. Brečela jsem někdy celé hodiny. Moje duše byla rozdrásaná do krajnosti. Nakonec jsem se rozhodla, že se oběsím na šátku. Tentokrát už jsem věděla, že mě nikdo a nic nezastaví. Ani Bůh. Měla jsem všeho dost, nebavilo mě žít. A skutečně jsem to také udělala. Uvázala jsem si šátek a pověsila se na okenní klice. Nohama jsem si klekla, abych skutečně visela. Když jsem ztratila vědomí, nevím, co se stalo. Najednou jsem se probrala a slyšela opět Boží hlas: „Máš poslední šanci. Buď se teď postavíš na nohy a já změním tvůj život (to mi Bůh slíbil) nebo to vzdej a zemřeš.“ Věděla jsem, v nitru jsem cítila, že kdybych se nepostavila na nohy, bude to pro mě hrozné. Věděla jsem, že to co by přišlo, by bylo ještě horší než to, co jsem zažívala zrovna v tu dobu tady na zemi. Rozhodla jsem se důvěřovat Bohu a stoupla si. Na krku jsem měla podlitiny, byla jsem celá červená a ze začátku jsem nemohla dýchat. Podlitiny jsem pak zakrývala oblečením, aby se doma nikdo nic nedozvěděl. Mamka byla tehdy stále v depresích a nechtěla jsem, aby si myslela, že jsem blázen. Pochopení jsem od nikoho neočekávala a věděla jsem, že by mě poslala na psychiatrii.

Už odmalička, když jsem trávila večery s Bohem, mi Bůh kladl na srdce, že v 18 letech mého života se uděje obrovská změna. Znova jsem si to uvědomila půl roku před svými 18. narozeninami. To mi dodávalo sílu. Očekávala jsem, kdy už konečně Bůh přijde, aby učinil to, co mi slíbil. Jen toto mě tehdy drželo naživu. Hledala jsem Ho celou duší, toužila jsem po něm. Nevěděla jsem, kam se uchýlit, kde Ho najít. Šla jsem se podívat do kostela (v kostele jsem byla asi 3krát v životě). Napadlo mě, že tam bych Boha mohla najít. Nic jiného než katolickou víru jsem neznala, a to jen velmi okrajově. Tam jsem si sedla a plakala – Bože, kde jsi? Přijď už, dělej něco, já to bez Tebe nezvládnu. Tehdy ani nevím jak, jsem se náhle otočila k místu, kde kousek za mnou seděl nějaký cizí kluk. Najednou jsem vstala a šla k němu. Něco mě k němu táhlo. Nechápala jsem to. Stála jsem před ním a říkám mu: „Ahoj, já tě neznám a nikdy jsem tě neviděla, ale něco mě k tobě tak silně táhlo, že jsem musela přijít a říct ti to…" Vyměnili jsme si čísla a sešli se o týden později v čajovně. Pepe mi řekl, že taky věří v Boha. Když jsem to slyšela, stále jsem se ho vyptávala, jak to teda je, co mám dělat, abych Boha poznala a aby změnil můj život… Pepe mě pozval do církve k baptistům, kde jsem se po půl roce obrátila. Nejdříve jsem nechtěla „baptistickou víru“ přijmout. Hledala jsem více osobní vztah s Bohem, ale Bůh tam ke mně nijak silně nemluvil (alespoň ne tak jako dříve). Když už jsem to chtěla vzdát a byla zklamaná, že se „nic nestalo“, tak jsem se jednou v neděli probudila a věděla: Dnes chci přijmout Ježíše do srdce. Bylo to 1. 2. 2004. O dva dny později jsem se modlila modlitbu spasení (3.2.2004). Naplnil mě Svatý Duch a chtěla jsem začít „breptat“ cizí slova ještě více než kdysi. Ostatní v církvi mi však bránili a řekli mi, ať si na to dám pozor, že není dovoleno takto jen tak mluvit, že to musím zkoumat a že na to, abych mohla mluvit tímto způsobem, musím být starší křesťan. Byla jsem smutná a radost ve mně pohasínala. Nicméně Boha jsem milovala a pokřtít jsem se nechala (v té době zrovna probíhaly křty, tak jsem nemusela čekat).

V červnu toho roku mě pozvala sestra Lena do cukrárny. Poté jsem chtěla odejít, ale ona mi řekla, jestli chci poznat ještě jiný sbor než baptistický. Chtěla jsem a tak jsme šly. Tehdy probíhaly v naší církvi zrovna modlitby. Lena mi řekla, že když tam přijdu, budu velmi silně cítit Boží dotyk. Vstoupila jsem a skutečně… Začala jsem plakat. Lena mě objala a povzbudila, ať jdu dál. Ostatní se začali modlit a asi po prvních dvou slovech jsem padla na zem a brečela jsem tak silně, že jsem se neovládala. Musela jsem vybrečet všechen hřích, který ve mně byl. Tehdy jsem činila pokání mnohem intenzivněji než kdy dřív. Nevěděla jsem, co to pokání v pravém slova smyslu je, ale tehdy mi nikdo nemusel nic vysvětlovat. Věděla jsem, že toto je to pravé. Lena ještě s jednou sestrou na mě položily ruce a řekly: "Mluv!" Neváhala jsem a okamžitě ze mě tryskala slova (křest Svatým Duchem) a já byla tak šťastná. Naplnila mě radost a věděla jsem, že tady je můj domov. Toto byli lidé, po kterých jsem vždy toužila. Lidé, od kterých šla skutečná láska a Boží dotyk.

Okamžitě jsem začala chodit na shromáždění a od té doby Bůh učinil v mém životě tolik zázraků, že každý den Mu mohu jen děkovat. Pán mi vrátil sebedůvěru, dal mi sílu a radost ze života. Bůh úplně změnil můj charakter, hodnoty, pocity… Tím, že jsem přijala odpuštění a pozvala Ježíše do svého srdce, přišla do mého života lehkost. Všechna tíha ze mě spadla, všechny výčitky a obviňování odešly a já se od té doby cítím volná a svobodná. Vím, že Bůh mi odpustil, protože to řekl ve svém slově.

Bůh odpouští každému, kdo je ochoten Ho přijmout, protože dal Ježíše za každého, aby nikdo, kdo v Něho věří, nezemřel, ale aby se každý znovuzrodil a poznal Boží lásku.

Bůh také změnil mou finanční situaci. Chudoba, nedostatek a prokletí byly zlomeny a mě se začaly otevírat možnosti finančního požehnání. Bůh se stará o každého, koho miluje, na každém mu záleží… Bůh se velice rád skloní k tomu, kdo ho požádá s upřímným srdcem. Jeho možnosti jsou nad naše chápání a my to můžeme jen přijmout.

Bůh mě také požehnal v rodině. Za nějaký čas po mém obrácení se znovuzrodila i moje mamka! Rok před obrácením mamky ke mně Svatý Duch promluvil a řekl, že mamka se velmi brzy obrátí. V té době mamka kladla ještě odpor, ale já věděla, že Bůh dokáže změnit člověka a tak jsem jen čekala, až se Bůh přimluví do jejího srdce. Mamčino obrácení také souvisí s mou cestou do Izraele. V době, kdy se konal první sborový zájezd, jsem zdědila nějaké peníze. Náš pastor říkal, že když někdo jede do Izraele s dobrým viděním věcí, po návratu přichází průlom, změna. Po mém návratu se obrátila mamka. Tím se ještě více upevnila moje víra v Boží slovo, protože Bůh říká, že svůj příbytek si učinil na Sionu.

Přeji každému, aby mohl jet do Izraele několikrát a aby Bůh požehnal vaše životy.