„Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14,6)
Jakub a Háta Píše, Brno

Jakub a Háta Píše, Brno

Svědectví manželů Píše

Bůh vyslyšel mojí modlitbu i nejhlubší touhu srdce - nebýt sama a nemuset se bát.

Jakub

Od malička jsem byl vychováván jako katolík. Chodil jsem na katolickou základní školu v Táboře, kde mě učil jeden kantor, kterého si velmi vážím, protože vedl děti upřímně k Bohu. Založil tam i skupinu pro mládež, na které se společně modlilo, diskutovalo o Bohu a různých tématech. Jezdili jsme s ním na výlety do klášterů, na poutní místa a do katolických center pro mládež. Protože byl velmi zapálený pro Boha, brali díky němu i jeho žáci víru vážně.

Po základní škole jsem si zvolil Biskupské gymnázium v Brně. Do té doby jsem se setkával výhradně s katolíky, proto jsem si dlouho pletl slovo křesťan a katolík. To se trochu zlepšilo právě na gymnáziu, kde byly zastoupeny i jiné církve. A tak, díky častým diskuzím na téma víra, Bůh a rozdíly církví, jsem se rychle naučil takové ty klasické argumenty, proč by měla být většina věcí v Katolické církvi správně a u ostatních špatně.  Protože jsem také bydlel na katolickém internátu, chodil jsem minimálně dvakrát týdně na mši.

Díky jednomu táborskému knězi jsem dostal možnost jet na celosvětové setkání mládeže do Madridu. Bylo to zadarmo - tak jsem jel. Ale kromě toho působivého davu lidí, jsem byl z chování mládežníků zklamaný.  Na jednom katolickém táboře jsem si dal dokonce předsevzetí, že se každé ráno budu modlit růženec (a půl roku mi to vážně vydrželo.) Abych to trochu zkrátil: byl jsem se sebou jako katolíkem dost spokojený. Od malička jsem v kostele ministroval. Nejen že jsem věděl, kdy se v kostele kleká, ale znal jsem taky všechny druhy růženců a dalších modliteb. Vrcholem mé ministrantské kariéry bylo podávání oplatků. Dnes už díky Bohu vím, že to bylo pokrytectví.

V druhém ročníku na střední k nám do přírodovědné třidy přibyla slečna z humanitní větve (Háta), což jsem nesl celkem těžce. Bral jsem to jako narušení svého malého vesmíru a dával jsem jí to zřetelně najevo. Nechápavě jsem sledoval, jak se spřáhla s jinou spolužačkou a chodili do nějaké malé letniční církve. (Takže všechno špatně… ). Teď mohu s radostí říct, že je mojí manželkou a jsem za ni nesmírně vděčný. Když jsme spolu chodili, začala mě brávat na bohoslužby Církve Víry. Když jsem poslouchal pastora, o čem mluví, prostě jsem věděl, že je to pravda. Vždyť všechno, co říkal, podkládal Biblí! Lidi z církve znali živého Boha. Přesto mi trvalo velmi dlouho, než mi došlo, že tradice a rituály k víře nepotřebuju. Proč by to nešlo skloubit dohromady? Mám přece všechno tak pěkně zdůvodněné! …jsem rád, že se mnou Háta různá témata důkladně a trpělivě probrala. Co na mě velmi zapůsobilo, bylo zjištění, jak moc je Bůh praktický a jak zasahuje do všedních dnů.

Postupně jsem začal Boha poznávat způsobem, jakým jsem Ho do té doby neznal. Bible mi začala dávat smysl. Přijal jsem Ducha Svatého a začal mluvit novými jazyky, o kterých jsem do té doby slýchal. S biřmováním to nemělo nic společného. Rozhodl jsem se pokřtít a katolíka jsem nadobro nechal na dně bazénu. Dřív jsem byl svázaný pocitem nevhodnosti a viny, že kvůli mně musel Ježíš zemřít. Po přijetí Ježíše za svého spasitele přišla radost a vděčnost.

Chtěli jsme se s  Hátou vzít, ale já si nebyl  jistý, zda zvládnu uživit během studií sebe i manželku, případně rodinu. Naštěstí mě jeden pastor ujistil, že pokud člověk udělá rozhodnutí, které se Bohu líbí, On se o něho postará. A tak mi dal Bůh požehnanou práci. I v dalších oblastech nám nesmírně žehná… Většina mých spolužáků nechápe, jak je možné, že ještě stále studuji, protože oni se většinu času musí učit a nic jiného nestíhají. Bůh je dobrý. Už vím, že se na něj můžu se vším spolehnout.

Prošli jsme si i náročným a smutným obdobím, když zemřelo jedno z našich očekávaných dvojčátek. Přestože to bylo těžké, nadále jsme důvěřovali Bohu a aktivně navštěvovali církev. Naštěstí Bůh zachránil život našemu druhému synovi, Theodorovi.  Snad právě kvůli naší věrnosti v těžkých časech, přijala Ježíše nedávno polovina mojí rodiny.  První byl o rok mladší bratr Zdeněk. Dřív si ze mě kvůli mé nové víře utahoval. A najednou svůj postoj změnil jako lusknutím prstu: ,,Jdeme do Církve. Jdeš taky?'' A on: ,,Už jsem se byl podívat ve Slově života tak se podívám i k vám.'' A od té doby jen s úžasem sleduji, jak ho Bůh mění. Nadšení pro Pána, které u něj vidím mi dělá velikou radost. Díky jeho zápalu přijaly živého Boha i moje mamka a mladší sestra. Jsme za to nesmírně vděční. Po tom, čím jsme si prošli, je to pro mě úžasnou posilou Obrácení nejbližších upřímně přeji každému z vás. Život s Bohem je to nejlepší, co mě potkalo.

 

Háta

Narodila jsem se jako nejmladší člen nepříliš funkční rodiny. Mám dva skvělé sourozence, sestru a bratra, kteří jsou dvojčata. A i když to možná neví, vždycky mi oba byli velkými vzory. Situace v době mého narození nebyla zrovna ideální a máma s tátou se už tehdy často hádali. V dětství jsme spolu s rodiči chodili na shromáždění Svědků Jehovových. Učili jsme se proto o přísném Bohu a (z mého pohledu) hlavně o tom, co se mu nelíbí. To byl možná důvod, proč jsme tam zanedlouho přestali chodit. Doma jsme se pak s maminkou modlili už jen jednou za rok - na Vánoce. Nicméně jsem díky tomu všemu věděla, že Bůh JE.
Když mi bylo šest, rodiče se rozvedli a začalo (zvlášť pro mámu) náročné období, kdy jsme se museli velmi uskromnit. Rozvod nás všechny hluboce poznamenal. Naštěstí jsme bydleli spolu s prarodiči, kteří nám byli oporou, přesto jsem záviděla ostatním dětem jejich šťastné rodiny. Táta si nás čas od času bral k sobě. Děti jsou vnímavé, a tak jsem si začala postupně všímat, že má velký zájem o okultismus, zvláště o literaturu s různými rituály. Nahánělo mi to strach.
Během základní školy jsem se spřátelila s kamarádkou Danielou, která pochází z velmi milé katolické rodiny. Líbilo se mi, jak se doma všichni schází k jídlu a společně modlí a tráví spolu hodně času. A tak jsem chodívala do kostela s nimi. I když jsem se v nevlídném kostelním prostředí cítila nesvá, milovala jsem řád, jednotu a věrnost katolíků. V rozpadlé rodině mi tyto věci strašně chyběly. To byl důvod, proč jsem se na konci základky nechala v kostele pokřtít. U katolíků je křest skoro dospělé osoby dost nestandartní záležitost. Bylo to ale moje vlastní rozhodnutí, a i dnes to pořád beru jako další krok k Bohu. Samozřejmě jsem dostatečně neznala katechismus, nebylo mi jasné, ke komu z ,,Trojice" se mám modlit, proč do toho pořád pletou Marii a proč mají (u všech svatých!) tolik svatých… Naučila jsem se ale úžasnou věc: modlit se za své blízké. Od té doby jsem se usilovně modlila za spasení svojí rodiny. Zvláště za bratra, se kterým jsme se hodně odcizili. Nastoupila jsem na gymnázium, kde jsem se okamžitě aktivně zapojila do katolické mládeže, kde jsem našla mnoho dobrých přátel. Během střední školy, jsem se ale zapletla do vztahu, který mě táhl mílovými kroky pryč od Boha.
V té době jsem se seznámila s Bárou (teď už Plevkovou), která chodila do nějaké zvláštní církve. Pastor tam prý káže skoro dvě hodiny. Svědčila mi o změnách v jejím životě a o Duchu Svatém (což byl pro mě dosud jen pojem) a konfrontovala mě otázkami na mé zkušenosti s Bohem. Popravdě, moc jich do té doby nebylo. A její znalost Bible byla oproti mé obrovská. Viděla jsem, jak to myslí s Bohem vážně a že má ve víře jasno. To já jsem tedy neměla. Zatoužila jsem se do Církve Víry podívat. Přestože jsem se z první návštěvy vrátila zaražená (měla jsem o čem přemýšlet), nedalo mi to a přišla jsem znovu. A pak znovu. A potom mě jednou, když hrály chvály, naplnil ten nejkrásnější pocit: láskyplné přijetí. Najednou jsem si byla jistá, že mi Bůh odpustil a že je to církev živého Boha. Plakala jsem a  byla šťastná, jako nikdy předtím. Poznala jsem, že Ježíš za mě zemřel, vyznala jsem Ho jako svého Spasitele a odevzdala Mu celý svůj život.
Problémem ale zůstával můj vztah s tehdejším přítelem. Neustále jsem se musela rozhodovat mezi ním a Bohem. A Boha jsem chtěla mít na prvním místě! Vztah jsem ukončila a začala jsem se usilovně modlit za věřícího manžela. S kamarádem Jakubem jsme si velmi rozuměli, ale já jsem nechtěla udělat stejnou chybu dvakrát. Vždyť Kuba byl věřící, ale katolík! V tom mi dal Bůh odpověď, tak nahlas, jako by promluvil vedle mě: ,,Toto je muž, kterého jsem ti vyvolil." Důvěřovala jsem mu a teď jsem velmi vděčná, že mám svého manžela. Bůh vyslyšel moji modlitbu i nejhlubší touhu srdce - nebýt sama a nemuset se bát. A tak jsem na vlastní kůži zažila Boží slovo, které říká: ,,Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu." (Židům13:5) Přes všechny závažné chyby, které jsem kdy udělala, On tu byl pořád pro mě, odpouštěl mi a vždycky mi šel naproti, když jsem se vzdálila. Nechala jsem se pokřtít (ponořením do vody) a prožila křest Duchem Svatým.
Krátce potom onemocněl můj bratr. Přestěhovali jsme se s oběma sourozenci a mámou do jednoho bytu, abychom tu situaci zvládli lépe. Bratrovi jsem pouštěla kázání doktora Škardy a někdy k závěru přednášky zvedl ruku a zavolal Boha do svého života. Začal číst Bibli a chodit se mnou na bohoslužby. A já jsem věděla, že nebude dlouho trvat a mamka se konečně odváží taky přijít. Před očima mi Bůh odpovídal na moje modlitby za rodinu. Můžu teď s vděčností říct, že mám zachráněnou maminku, a i když v současné době mí sourozenci nenavštěvují žádnou církev, vím, že oba poznali Pána. Vztah mezi tátou a jeho třemi dětmi se razantně zlepšil. Bůh opravil naši rozbitou rodinu.

Po tom, co jsme se s Jakubem vzali, při nás Bůh stál i v té nejtěžší zkoušce. V 26. týdnu těhotenství zemřelo jedno z našich dvojčátek, chlapeček Timothy. Bylo to strašné a nejisté období. Druhému synovi se mohlo každým dnem stát totéž. Byli jsme zoufalí. Dál jsme ale sloužili Bohu, protože nám to dávalo sílu v těžkých chvílích. Celý zbytek těhotenství jsme se modlili za zázrak pro obě děti a spolu s námi mnoho lidí z církve. A i když jen pro jednoho, zázrak se stal. Náš druhý syn Theodor je úžasným požehnáním. Navzdory všem okolnostem se narodil donošený, živý a zdravý. Dělá nám ohromnou radost a jsme za něj nesmírně vděční. Stále je nám také nadějí verš, který nám Bůh v těhotenství dal: „Neplač už, zadrž slzy, neboť tvá námaha dojde odměny, praví Hospodin: oni se ti z nepřátelské země vrátí! Je tu naděje pro tvé potomky, praví Hospodin: tvé děti se vrátí do vlasti!" (Jeremjáš 31:16-17) Bůh je věrný, drží slovo. Jednou se s naším dítětem potkáme a tu radost už nám nikdo nevezme.

Bůh naplnil smysl mého života. Jsem Mu vděčná za svého manžela, obě děti a všechny členy našich rodin, kterým se dal poznat.

  ,,Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i celý tvůj dům." (Skutky 16:31)


Zpět na skutečné příběhy

6 Listopad, 2017