Jelikož jsem nebyla příliš komunikativní, pokud jde o osobní věci, hledala jsem řešení svých otázek četbou. Na začátku puberty jsem dvakrát zažila obrovský strach z toho, že umřu a že už to tu nikdy neuvidím. Ke konci docházky na ZŠ jsem zažila touhu vrátit se k Bohu, tak mi to vyvstalo v mysli a já věděla, že je to dobře. Nevím ale, jak mě to mohlo napadnout. Vstupem na gymnázium jsem se dostala na školu, kam jsem původně vůbec nechtěla, a tento vnitřní rozpor mi začal činit potíže. Nedokázala jsem se smířit s tím, že navenek žiju něco jiného, než o čem jsem přesvědčená uvnitř a tento rozpor se prohluboval. Okolí mě přesvědčovalo, že je to normální, ale mně to normální nepřipadalo. Ve třetím ročníku, to mi bylo 17, mi rodiče zaplatili kurz angličtiny při církvi bratrské. Tam jsem v jednom okamžiku, když na pódiu mluvila americká lektorka, prožila Boží dotyk a naprosté ujištění, že Bůh je a že o mě ví. Nepochopila jsem ale nic o Ježíši a o nutnosti se obrátit. Od té chvíle jsem začala hledat cestu a věřila, že po nástupu na vysokou školu se dostanu k nějakým informacím. Toto hledání ale neprobíhalo správnými směry a já vždy dříve či později zjišťovala, že tudy cesta nevede. Problém spočíval v tom, že jsem měla čím dál méně kapacity na to obnovovat síly a hledat a hledat. Navenek to sice nebylo vidět, školu jsem vždy zvládala s výbornými výsledky, ale uvnitř byl nahlodáván čím dál více můj systém hodnot. Sice čas od času ke mně při tomto hledání od někoho přišlo trochu světla v tom smyslu, že je dobré věřit v Boha, ale jak se k Němu dostat jsem se nedozvídala. K dalšímu posunu hodnot ne moc pozitivním směrem přispěly i mé dva studijní pobyty ve Španělsku a Portugalsku. V roce 1998 jsem se vrátila z toho španělského naprosto vyčerpaná. Pravděpodobně ale má náhodná návštěva v jakémsi nekatolickém křesťanském společenství tam způsobila, že mi v jednom okamžiku svitlo, že ne Budha ani Alláh ani nic z těch knížek, ale Ježíš. Uviděla jsem to jasně. Přijala jsem tedy rozhodnutí, že až v létě dokončím školu, budu pracovat a číst Bibli a zjistím, co mám dělat. Realita ale byla jiná. Těch důvodů bylo mnoho, ale jmenovatel byl jeden - hřích. Lidé tomu říkají špatná rozhodnutí. V lednu roku 2000 jsem už byla u konce se svými silami. Dokončovala jsem VŠ v Olomouci a psala diplomovou práci. Ve zkouškovém období jsem bydlela v garsonce po pratetě. Snažila jsem se něco napsat, ale těžko se mi držela tužka i psalo. Za den jsem napsala tak dva řádky. Začala jsem mít i potíže s běžným fungováním. Okolí mi radilo dodržovat pravidelný režim. Jenomže mně bylo jasné, že už to nezvládám a že se to ve hmotě nevyřeší, že je to problém duchovní. Jeden večer jsem šla spát, ale bylo mi tak slabo, že jsem raději odešla k rodičům. Druhý den v podvečer se mi už k rodičům odejít nepodařilo. Lehla jsem si na postel a nemohla vstát. Byla jsem paralyzovaná. Uvědomila jsem si, že když usnu, tak se už ráno neprobudím. Věděla jsem to naprosto jistě. Jakmile mi to prošlo hlavou, zprava jsem uslyšela hlas, říkal, "zabal to", a cítila jsem až fyzický tlak na to, abych se tak rozhodla. Pochopila jsem, že umřít nebo žít je otázka rozhodnutí. Někde ze mě se pak ozvalo, "každý bude litovat mladého talentu a stejně jim nebudeš chybět." Věděla jsem, že toto jde ze mě, ale neztotožnila se s tím. Toto vše probíhalo v duchu, nahlas jsem neřekla nic, nešlo to. Najednou jsem cítila, že tělo je níž než já a je tmavé. Za levým ramenem se objevila hmatatelná temnota. Z ní na mé rameno dotíraly plameny, které nevyzařovaly ani světlo ani teplo. Pochopila jsem, že po smrti člověk nevnímá méně, ale více. Viděla jsem se u mříže vězení, ty mříže byly z mých hříchů, co mříž to hřích, přesně jsem věděla které. Pochopila jsem, že za to je smrt. Za mřížemi jsem uviděla postavu. Chodila tam zleva doprava svobodně, chodila ve světle, vřelá, pokojná, úžasná. Byl to Ježíš. Pochopila jsem, že každý Ho uvidí, než odejde do zatracení a začala jsem skřípat zuby a plakat. Uvědomila jsem si, že lidé tam v té temnotě skřípou zuby a pláčou, protože uvidí, s kým mohli být a už nikdy nebudou. V ten okamžik jsem zavolala, "dej mi ještě jednu šanci, já to spravím". Okamžitě mi došlo, že je to pýcha. Prošlo mi před očima celé období, kdy jsem se skutky snažila něco spravit. Ihned jsem zavolala, " sprav to Ty“. Celý výjev zmizel a zprava na mě začalo svítit světlo. Když jsem ho uviděla, ulevilo se mi a pocítila jsem pokoj. Věděla jsem, že když usnu, ráno se probudím. Od té chvíle mě Pán vedl. Snažila jsem se udělat vždy to, co mi ukazoval. Byla jsem vděčná za každý posun a posuny se děly rychleji než jsem předpokládala. Vysokou školu se mi podařilo dostudovat s výborným výsledkem. Vdala jsem se a zůstala v Olomouci, to vše už byly kroky vedené Pánem. Když jsem poprvé slyšela našeho pastora, poprvé jsem viděla člověka, který žije to, co říká, a myslí to vážně. Díky jeho aktivitě jsme se dostali z tradičního mrtvého náboženství. Navíc jsem byla díky modlitbám našeho a prostějovského pastora vysvobozena z chronické bronchitidy, už šestým rokem nemám žádné obtíže.