„Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (Jan 14,6)
Nejčtenější
Témata

Boží řeč k lidem

readbible-opt.jpegBoží přirozeností je hovořit. Od samotného počátku času Bůh hovořil. Biblický příběh o stvoření nám popisuje, že to bylo právě vyřčené slovo, které si Bůh použil na to, aby stvořil viditelný svět. Smysl Boží řeči však nebyl jenom v tom, že vypůsobila vznik všech věcí, ale též v tom, že síla Hospodinova výroku způsobuje stabilitu a trvalost jeho stvoření, protože „nese všecko svým mocným slovem“ (Židům 1:3). Bůh hovořil s prvními lidmi, Adamem a Evou, a po pádu lidstva do hříchu stále znovu a znovu promlouval k vyvoleným jednotlivcům a skrze ně ke všem, kteří byli ochotni poslouchat. Boží výroky byly od pradávna zapisovány lidmi, inspirovanými Duchem Svatým, a tak začaly vznikat první knihy Bible. Nejstarší z nich, knihy Mojžíšovy, jsou až 3500 let staré. Nejmladší, Zjevení Janovo, má něco přes 1900 let.

„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ (Židům 1:1-2)

Biblické rukopisy byly od počátku považovány za autentické Boží Slovo, zdroj požehnání, moudrosti, duchovní síly, ale i soudu a patřičného usměrnění. Boží výroky obsahovaly zákony, které se dotýkaly nejenom duchovní praxe, ale zahrnovaly též morální kodex a pravidla, která se stala jedním ze základů trestního a občanského práva pozdějších evropských civilizací.

O Bibli je známo, že je nejčastěji překládanou a nejvydávanější knihou v lidských dějinách. Toto je pravda zejména v poslední době, kdy různé misijní společnosti (např. Wicliffe Bible Translators) usilují o přeložení alespoň částí Bible do všech domorodých jazyků světa, aby tak Boží slovo mohlo být přineseno skutečně každému národu. Celá Bible nebo její část byla přeložena do 2 123 jazyků. Každého roku se jí vydává více než 60 miliónů výtisků.

Překládání Bible je však daleko starší než křesťanství a jeho misijní zápal. Bible se překládala už před Kristovým narozením a my se v dnešním článku seznámíme s některými starověkými rukopisy a překlady, které jsou dodnes velkou pomocí pro vědce a badatele, kteří se chtějí dozvědět co nejvíce o podobě a uchovávání původních biblických textů.

Inspirace Božího Slova

Jako křesťané věříme v inspiraci Písma. Toto cizí slovo pochází z latinského překladu následujícího biblického verše: „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem“ (2 Timoteovi 3:16, KMS). Slovo „vdechnuté“ (inspirované) nám hovoří o metodě, kterou použil Bůh při odevzdání svého Slova lidem. Boží Duch naplnil jednotlivce, kteří z jeho popudu začali hovořit, případně písemně zaznamenávat Boží řeč. Nešlo o nějaký nadpřirozený „diktát“ nebo automatické psaní - k těmto jevům dochází v okultizmu, ale šlo o vliv Svatého Ducha na člověka, který dal vzniknout biblickým spisům. Během inspirace byl zachován zvláštní osobní styl jednotlivých biblických pisatelů, např. 
hovoříme o stylu apoštola Pavla nebo o výrazech typických pro apoštola Jana. Duch Svatý však byl přítomný v člověku, který psal a měl plně pod kontrolou poselství, které bylo předáváno. Můžeme tedy prohlásit, že originály biblických textů (tzv. autografy) jsou plně a doslovně inspirované Bohem a tudíž absolutně pravdivé a neomylné. Na základě výzkumů vědy, která se nazývá textová kritika, a archeologických nálezů starých Biblických textů, můžeme dnes prohlásit, že Bůh bděl nejenom nad vznikem biblických textů, ale i nad jejich kopírováním, uchováváním a předáváním následujícím generacím. Odchylky, ke kterým v průběhu tohoto procesu došlo, jsou pouze minimální a žádným způsobem nemění význam biblického poselství Staré ani Nové smlouvy.

Historické rukopisy Bible a její překlady

Ke cti židovství je třeba říci, že Židé se o své svaté texty starali daleko lépe než křesťanská církev. Měli velice přísná pravidla pro zacházení s biblickými svitky a pro jejich kopírování. Věnovala se tomu speciálně oddělená třída písařů (heb. sóferím). Prvním ze sóferím byl pravděpodobně kněz Ezdráš, který po návratu Židů z babylónského zajetí shromáždil všechny svitky, které se začaly starostlivě přepisovat a vznikl tak jakýsi první starosmluvní kánon (uzavřený seznam spisů, tvořících Bibli). Práce sóferím spočívala v tom, že bděli nad každým písmenkem biblického textu. Všechna písmena v jednotlivých biblických knihách spočítali, stanovili přesné středy knih a při přepisování všechno znovu velice pečlivě počítali, aby jim neuniklo ani jediné písmenko. Opisováni Bible bylo vskutku svatou činností. Když starý hebrejský písař narazil v textu na svaté Boží jméno (JHVH - hwhy), vždy se pomodlil a vzdal mu patřičnou úctu. Když došlo při opisování k chybě, ta se neopravovala. Svitek musel být znehodnocen a pokračovalo se znova od začátku. Úcta k psanému Božímu Slovu byla tak velká, že když se jednotlivé svitky používáním opotřebovaly, nevyhazovaly se, ale byly slavnostně pochovány v genize, pohřebišti svitků. Objevené genizy se staly cennými zdroji archeologických informací o práci hebrejských písařů. V 5. stol. po Kr. byli sóferím vystřídáni novou generací písařů, zvanou masoreti (od hebrejského slova masora - tradice). Tehdy již existoval uzavřený kánon a masoreti se kromě opisování věnovali též psaní poznámek a komentářů k biblickým textům. Právě masoretům vděčíme za okrajové poznámky, které najdeme i v současných vydáních hebrejských Biblí (tzv. masora marginalis).

Do nedávna byly nejstaršími známými rukopisy Staré smlouvy právě masoretské texty. Z nich nejstarším rukopisem, který je též podkladem pro moderní vydání hebrejské Bible je tzv. Leningradský kodex (Codex Leningradiensis) z roku 1008. Jedná se o opis textu masoreta Árona Móšé-ben-Ašéra. Je to též podklad pro všechny možné moderní překlady Staré smlouvy.

V roce 1947 došlo snad k nejúžasnějšímu objevu v dějinách biblické archeologie a textové kritiky: byly objeveny svitky od Mrtvého moře. V odlehlých jeskyních izraelského Kumránu se našla zachovalá knihovna pocházející z 1. stol. po Kr. Najednou byly k dispozici svitky Staré smlouvy, pocházející z roku 70 po Kr. Znamenalo to, že byly nalezeny biblické texty z doby Ježíšovy. Vědci tyto nálezy porovnali s dosud nejstaršími svitky a zjistili, že i přes časovou propast 800 let, jsou mezi nimi pouze zanedbatelné odchylky. Jaké velké svědectví o tom, že Bůh bdí nad svým Slovem.

Septuaginta

septuaginta-toinen-opt.jpegPůvodní jazyky Staré smlouvy jsou dva: klasická hebrejština a aramejština. V aramejštině jsou pouze některé pasáže z období Babylónské říše (např. části knihy Daniel). Je to z důvodu, že v té době byla aramejština jakýmsi mezinárodním dialektem, kterým se dorozumívalo semitské obyvatelstvo říše. V období helénismu od 4. stol. př. Kr. se členové židovské diaspory v středomořských metropolích mezi sebou začali dorozumívat v řeckém jazyce. Hebrejština zůstávala jazykem bohoslužby, kterému však rozumělo stále méně Židů z diaspory. Aby si tito mohli číst Hospodinův zákon, musel se k nim dostat v jim srozumitelném jazyce, v řečtině. To byl asi hlavní důvod vzniku starověkého řeckého překladu Staré smlouvy, který vstoupil do dějin pod názvem Septuaginta. Na stylu tohoto překladu je patrná skutečnost, že není dílem jednotlivce, ale překládalo ho více různých překladatelů.

Název Septuaginta má svůj původ v legendě, která se traduje o jejím vzniku. Informuje nás o ní List Aristeův, který vypráví o tom, jak faraón Ptolemaios II. Filadelfos dal někdy ve 3. století př. Kr. za úkol 72 židovským mudrcům přeložit Tóru pro potřeby alexandrijské knihovny. Tito překladatelé pracovali na ostrově Faros v blízkosti Alexandrie a práce jim prý trvala rovných 72 dní. Kromě Tóry (pěti knih Mojžíšových) přeložili i ostatní knihy Staré smlouvy a přidali k nim i několik mimobiblických židovských spisů, které do svého kánonu později přijala římskokatolická církev jakožto knihy deuterokanonické (druhotně kanonické). Počet těchto překladatelů a délka jejich práce si našly cestu až do samotného názvu tohoto překladu. Mezi teology existuje zaužívaná zkratka pro Septuagintu, která vychází z římských číslic: LXX.

Veliký význam získala Septuaginta se vznikem křesťanství. První církev získávala do svého středu stále více a více křesťanů pohanského původu bez jakékoliv znalosti hebrejského jazyka. To bylo důvodem, proč byla Nová smlouva napsána v řečtině. Ještě předtím, než se tak stalo, byl jedinou Biblí první církve právě řecký překlad Staré smlouvy: Septuaginta. Novosmluvní citace veršů ze Staré smlouvy jsou v naprosté většině případů přesnými citacemi textu Septuaginty.

zvitky-final-opt.jpeg

Už ve starověku prošel text Septuaginty snahami o revizi a zdokonalení textu. Nejznámější revize Septuaginty se připisují následujícím židovským učencům: Aquilovi, Theodotionovi a Symmachovi (1. a 2. stol. po Kr.).

Do dnešních dní zůstává Septuaginta liturgickým textem, používaným v řecké a kyperské pravoslavné církvi. Ostatní církve již používají překlady staré smlouvy do národních jazyků. Teologové a badatelé se nejdříve domnívali, že Septuaginta je dosti volným překladem masoretského textu, ale po objevení svitků z Kumránu zjistili, že se jedná o poměrně přesný překlad staré předlohy. I dnes proto zůstává důležitým materiálem pro teologické studium.

Targúmy

targum-onkelos-opt.jpegPřeklady Staré smlouvy do aramejštiny, zvané targúmy, jsou ještě staršího data než Septuaginta. Židovská komunita, která byla přesídlená do Babylóna králem Nebukadnezarem, se pomalu zabydlela v novém jazykovém prostředí. Aramejština rozšířená v Babylónské říši pomalu začala v běžném životě židovských rodin v exilu nahrazovat hebrejštinu. Mladé generaci bylo za nějaký čas zatěžko rozumět původním biblickým textům. Objevila se tedy potřeba překladu Bible do aramejštiny. Začaly vznikat targúmy. Těchto aramejských překladů vzniklo vícero. Snad nejznámější jsou Targúm Onkelos, který je překladem Tóry, a Targúm Jonatan ben Uzziel, který je aramejskou verzí prorockých knih. V babylónských synagogách se Písmo při bohoslužbách předčítalo tak, že se nejprve dvakrát četlo z hebrejského originálu a potom se četl aramejský targúm.

Důležitost aramejštiny pro pozdější židovství vidíme i na skutečnosti, že je hlavním jazykem použitým pro sepsání Talmudu, který je po Bibli druhým nejdůležitějším spisem judaismu. Pro judaismus se tak aramejština stala téměř stejně důležitou jako původní svatý jazyk Židů - hebrejština.

Překládání Bible v křesťanské éře

Už jsme se zmínili o tom, že křesťanská církev nevěnovala kopírování a uchovávání svých svatých Písem takovou pozornost a pečlivost jako židovští masoreti. Knihy Nové smlouvy se opisovaly ve velkém množství a šířily se po celé Evropě tak, jak se rozšiřovalo křesťanství. Vzniklo několik textových variant, mezi kterými existují drobné odchylky. Tyto odchylky jsou větší, než u textů Staré smlouvy, ale opět platí to, že se žádným způsobem nemění smysl ani význam biblických textů.

Dlouhou dobu mělo celé západní křesťanství k dispozici jednotný text, podle kterého se překládaly všechny středověké i novověké překlady, katolické i protestantské. Šlo o takzvaný Textus receptus (Přijatý text). U nás byla podle tohoto textu překládána Bible kralická, Nová bible kralická a na Slovensku překlad prof. Roháčka. Se vznikem vědy, zvané biblická textová kritika, se odborníci na teologických univerzitách začali věnovat hledání co možno nejpůvodnější verze textu Nové smlouvy. Našly se určité staré rukopisy, které mají v drobných detailech odlišný text od tradičně přijímaného Textu Receptu. Moderní biblické překlady (Český ekumenický překlad, překlad Křesťanské misijní společnosti), už reflektují poznatky textové kritiky a uvádějí na některých místech textu vícero variant.

Klasickým příkladem rozdílu mezi některými starými rukopisy a tradičně přijímaným textem je závěr Markova evangelia. Všeobecně přijímaný řecký text tu má závěr, který popisuje znamení, která budou provázet ty, kteří uvěří v Krista: „Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a ti se budou mít dobře. Potom, když jim to pověděl, byl Pán Ježíš vzat vzhůru do nebe a posadil se po pravici Boží. Oni vyšli a vyhlásili všude evangelium, Pán pracoval s nimi a potvrzoval slovo znameními, která je doprovázela. Amen.“ (Marek 16:17-20, KMS). V některých starých řeckých rukopisech končí Markovo evangelium v 8. verši 16. kapitoly a tento „charismatický“ závěr neobsahuje. Někteří kritici charismatického hnutí tento fakt používají jako argument proti křesťanům, kteří i dnes věří v zázraky a modlí se za uzdravení lidí a jejich osvobození od démonů.

Samotná nepřítomnost tohoto textu v některých starých rukopisech však neznamená, že by tento text nebyl v originálním Markově rukopise. Tato pasáž je v dokonalém souladu s jinými nezpochybňovanými místy Písma, které hovoří o stejných skutečnostech. Žádná z věcí zde uvedených není nová a nemění význam křesťanského poselství. Máme všechny důvody se domnívat, že Bůh se nejenom postaral o inspirované napsání biblických textů, ale i o jejich neporušené uchování pro budoucí generace.

Pešitta

syrska-pesitta2-opt.jpegPešitta je jeden ze starých syrských překladů Bible, který je v syrsky hovořících církvích východu používán dodnes. Překlad Staré smlouvy vznikl během 1. a 2. stol. po. Kr. a podíleli se na něm křesťanští i židovští překladatelé. Překlad Pešitty vychází z hebrejštiny, někdy v něm prosvítá znalost řecké Septuaginty. Apokryfní texty jsou všechny s výjimkou knihy Sírachovcovy přeloženy z řečtiny.

Pešitta obsahuje už i Novou smlouvu a má svůj vlastní systém dělení knih na kapitoly.

Vulgáta

Se stále rostoucím významem latiny v církvi západní části Římské říše se objevila potřeba překladu Bible do latiny. Během 2. a 3. století vznikl ne příliš kvalitní překlad známý jako Vetus Latina. Autorem Vulgáty je církevní otec Hieronymus (Jeroným), který začal překládat z pověření římského biskupa Damasa I. na přelomu 4. a 5. století. Jeronýmovou předlohou nebyla pouze Septuaginta, jak tomu bylo u starších latinských překladů, ale překládal z původních hebrejských rukopisů. Název tohoto překladu pochází ze spojení versio vulgata, tedy lidové vydání. Překlad byl pořízen do běžné latiny, aby mu jeho čtenáři a posluchači bez problémů rozuměli.

vulgata-opt.jpegPro křesťanský Západ byla Vulgáta nadlouho jediným překladem Bible pořízeným přímo z původních jazyků, zejména hebrejštiny, kterou se Jeroným naučil od židovských učenců. Ještě po Jeronýmovi pracovali na Vulgátě další učenci, kteří text postupně zdokonalovali. Až koncem 16. století (už v období protireformace) vznikla tzv. Vulgata Sixto-clementina (1592), která se stala jediným oficiálním používaným překladem římskokatolické církve až do II. Vatikánského koncilu v 60. letech 20. století. Podle katolické církve byl text Vulgáty rovnocenný s hebrejským a řeckým originálem.

Vulgáta byla biblickým překladem, který dlouho sjednocoval západní křesťanstvo a vlastně celý evropský kontinent. Dodnes se s tímto překladem můžeme v různých dílech – a nejen církevních – setkat. Dokonce mnohé obrazy převzaté přímo z latinského překladu Bible se staly prostorem, v němž se vyvíjel kánon evropského umění a jeho svérázná symbolika. Svým stylem i obraty ovlivnila Vulgáta všechny ostatní překlady Bible do moderních jazyků a to včetně překladů reformačních.

Staroslověnský překlad - Bible našich prapředků

Z učebnic dějepisu je nám dobře známá misie soluňských bratří Konstantina (Cyrila) a Metoděje na Velkou Moravu, kam byli v 9. století pozváni knížetem Rostislavem, aby pohanskému obyvatelstvu zvěstovali evangelium v jim srozumitelném staroslověnském jazyce. Jejich cílem nebylo pouhé kázání, ale též překlad Božího Slova do staroslověnštiny. Aby mohli uskutečnit svůj záměr, musel Cyril nejdříve vymyslet abecedu, kterou by tento překlad zapsali. Tato abeceda vstoupila do dějin jako hlaholice (odvozeno od výrazu hlahol - staroslověnsky: slovo). To, jaký význam přikládali soluňští bratři Božímu Slovu, jeho schopnosti spasit člověka a proměnit jeho život, vidíme v Konstantinově básni Proglas, která je předmluvou k staroslověnské verzi evangelií. Závěr této básně uvádíme v překladu do moderní češtiny. Věřím, že tyto řádky jsou vyznáním a motivací, pro každého překladatele Božího Slova.

Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih
a nemohou bojovati bez zbraní

s protivníkem našich duší,
uchystáni za kořist věčné muky.
Národové, kteří nemáte rádi nepřítele
a hodláte zápolit s ním mocně,
otevřete pozorně dveře rozumu,
když jste přijali nyní zbraň tvrdou,
kterou kovají knihy Hospodinovy,
hlavu ďáblovu mocně potírající.
Neboť kdo přijme knihy tyto -
Moudrost-Kristus jimi mluví
a vaše duše posiluje -
Apoštoly pak se všemi Proroky,
kdo zajisté jejich slova zvěstují,
budou schopni zabít nepřítele,
dobré vítězství Bohu přinášejíce,
rozkladu těla hnilobném uniknou,
těla, jehož život je jako ve snu,
nebudou padat, ale pevně stát,
a že vůči Bohu se ukázali chrabrými,
budou stát na pravici božího trůnu,
když přijde ohněm soudit národy,
věčně s anděly se radujíce,
ustavičně slavíce Boha milostivého,
písněmi z knih vždycky
Boha opěvujíce, který se nad lidmi smilovává.
Jemu přísluší všeliká sláva,
čest a chvála, boží Synu, vždy
s Otcem i svatým Duchem
na věky od veškerého tvorstva.

Amen.




Související články

Reč hudby|Logos 12 / 2009 | Paulína Prašilová |Kultura
Operácia „Boží hnev“|Logos 3 / 2018 | rcs |Izrael
Budujeme Boží dom|Logos 5 / 2016 | Júlia Bečková|Představujeme
Znovuzrodenie – Boží zázrak|Logos 12 / 2016 | Redakce |Skutečný příběh
Slávnostná reč Sándora Németha|Logos 1 / 2010 | Redakce |Téma