Vyrůstala jsem v obyčejné rodině v 80. létech, kdy byl ještě u moci komunismus, a u nás doma se o Bohu nemluvilo. Moji rodiče žili uspořádaným životem a mě i bratra vychovávali morálním zásadám. V dětství v 90. letech jsme jezdívali často za babičkou na vesnici, kde jsem asi poprvé slyšela něco o Bohu. Babička byla katolička. Brávala mě někdy do kostela, i když jsem tomu moc nerozuměla, maminka někdy šla se mnou. Podstoupila jsem tam i křest a biřmování, ale nepochopila jsem, co to vlastně znamená, pouze, že je to ustanoveno římsko-katolickou církví a to se musí poslouchat. Od té doby jsem do kostela přestala chodit a věnovala se škole a normálním záležitostem všedního života. Jen jednou si pamatuji, že jsem se ptala maminky, co to znamená, že Ježíš zemřel za naše hříchy, že tomu nerozumím. Maminka řekla, že to tak prostě je, nedovedla to více vysvětlit. Tak jsem to pak už přestala řešit, brala jsem to jako fakt. Od dětství jsem tedy věděla, že Bůh je, ale nevěděla jsem, co víc v této záležitosti dělat, tak jsem si žila svůj život, jak jsem chtěla a nepřemýšlela nad tím. Vystřídala jsem pár známostí, dělala jsem modeling, cestovala jsem, pracovala, vdala jsem se za amerického vojáka, měla jsem luxusní život, ale vevnitř jsem křičela! Cítila jsem obrovskou prázdnotu ve svém srdci, co nedokázalo zaplnit nic. Žádné párty, honosná jídla, auta, dům, nic. Manželství se později rozpadlo. Hledala jsem víc, než mi tento svět mohl dát. Vnímala jsem silně, že to, co vidím, přece nemůže být všechno, proč tu jsem. Pozorovala jsem lidi a říkala si, vždyť lidi chodí do práce, z práce, jí, spí a pořád dokola nějakých 70.-80.let a pak zemřou, to přece nemůže být všechno. Dívala jsem se na sebe a říkala si, vždyť já přece nemůžu zemřít, tělo sice může, ale já uvnitř přece ne! Nechtěla jsem věřit těm lidem, co říkali, že po smrti nic není. Hledala jsem dál smysl svého života, pravdu, lásku. Trpěla jsem úzkostmi. S tátou jsem měla časté konflikty a z toho jsem se pak cítila v depresi. Jednou jsem seděla doma u televize a bylo mi hrozně z hádky s tátou. Na satelitu jsem nějak naladila jen God channel, což je americká křesťanská televize. Na obrazovce byla nějaká paní, která říkala do kamery prorocky, že teď mluví k divákovi, který má problémy se svým tátou, že Bůh vidí, jak moc se trápím, že On mě miluje! Tyhle věty šly přímo do mého srdce a já jsem poprvé pocítila, že Bůh je živý a že mu na mě záleží. Brečela jsem. Začala jsem poslouchat na youtube křesťanské písničky, které mě přitahovaly, zpívala jsem si je a přitom mi tekly slzy, Bůh se mě už dotýkal. Pamatuji si, že jsem si psala na papír, Ježíš zachraňuje, Ježíš je ta odpověď, ale neměla jsem v tom ještě zjevení. Ty úzkosti jsem ještě měla, navštěvovala jsem různé šarlatány, ale nic mi nepomohlo, měla jsem právě ještě větší úzkosti. Začala jsem chodit do kostela. Dodržovala jsem veškeré rituály, ale cítila jsem, že to není všechno. Začala jsem číst Bibli a zavolala jsem na Boha, aby mě zavedl někde do společenství křesťanů, kde to pro mě bude nejlepší. A stalo se. Nadpřirozeně mě Bůh zavedl do KS Milost v Olomouci. Když jsem přišla poprvé, tak mi bylo řečeno, že nejsem u katolíků a toho jsem se lekla, nechtěla jsem spadnout do nějaké sekty. Doma jsem ale pořád přemýšlela nad těmi lidmi, co tam byli, jak z nich vyzařovala radost. Nemohla jsem na to přestat myslet. Psala jsem jednomu známému a ten mi poslal materiály vysvětlující katolicismus versus Písmo. Já jsem okamžitě uvěřila, že jedině v Písmu je pravda a že katechismus – učení katolicismu je v rozporu s Božím Slovem. Hned jsem dostala zjevení, že musím zpátky do toho sboru, kde jsem byla, protože tam je pravda! Jak jsem si četla Písmo, viděla jsem verš „za vás už bylo zaplaceno výkupné“ a já jsem si uvědomovala, že Ježíš za mě zaplatil výkupné, že už udělal vše, že teď je řada na mě. Pořád jsem nerozuměla, co mám ale s tím dělat. Šla jsem tedy opět do sboru, podruhé a po čas kázání jsem se cítila, že nejsem čistá před Bohem. Po skončení shromáždění jsem šla dopředu a řekla pastorovi, co prožívám a on mi vysvětlil situaci a já jsem věděla, že potřebuji odpuštění hříchů, že musím přijmout Ježíše. Tak jsem ze srdce volala na Ježíše a vydala mu svůj život. Fyzicky jsem prožila odpuštění hříchů a pokoj. Ježíš mi dal to, co jsem celý život hledala. On je můj život a bez něj pro mě nemá smysl žít. On je tím smyslem života! Zachránil mě od pekla a dal mi ten největší dar, věčný život. Ježíš mě uzdravil z mých úzkostí, zahojil mi různá zranění v srdci, změnil moje postoje, vysvobodil mě z temnoty a vyvedl mě z různých bojů s hlavou nahoře. Pomáhá mi každý den, učí mě spoléhat se na něho v každé situaci, důvěřovat mu a doufat v jeho lásku. Ježíši patří veškerá chvála, sláva a čest!