Duchovní dary III.

Dary moci

Každý ovšem dostává projev Ducha ke společnému užitku: jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, jinému od téhož Ducha slovo poznání, dalšímu víra v tomtéž Duchu, jinému dary uzdravování v tomtéž Duchu, jinému konání zázraků, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, jinému různé druhy jazyků, jinému výklad jazyků. To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce. (1Kor 12,7-11 B21)

V této sérii článků se systematicky zabýváme duchovními dary. V minulém čísle Logosu jsme se dočetli o tom, že apoštol Pavel nám ve 12. kapitole 1. listu Korintským podává výčet devíti duchovních darů nebo projevů Ducha, které působí v životech znovuzrozených, Duchem naplněných křesťanů. Tyto duchovní dary můžeme rozdělit do tří základních skupin: dary zjevení (slovo moudrosti, slovo poznání a dar rozlišování duchů - o nichž jsme pojednali v předchozím článku), dále dary moci (víra, dary uzdravování, dary konání zázraků - u těchto duchovních darů dochází k přímému působení Boží moci, při němž se něco konkrétního děje) a dary řeči (proroctví, různé druhy jazyků, a výklad jazyků). V dnešním článku se budeme podrobněji věnovat darům moci.

Víra

Víra je to, co činí křesťana křesťanem: upřímná víra v Krista, v jeho oběť za naše hříchy a v jeho vzkříšení, vyznaná našimi ústy a uznání Ježíše jako Pána našeho života nám otevírají dveře ke spáse. (Ř 10,9-10; Ef 2,8) Víra je schopnost lidského ducha spolehnout se na Boží slovo, přijmout ho jako skutečnost a jednat podle něj; a to všechno bez ohledu na to, co nám říkají nebo neříkají naše přirozené smysly či pocity. Víra ve své podstatě disponuje neomezenou mocí. Ježíš o ní učil: „Amen, říkám vám, že kdokoli by řekl této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře,‘ a nepochyboval by ve svém srdci, ale věřil by, že se děje to, co říká, bude mít, cokoli řekl.“ (Mk 11,23; NBK) Zároveň platí doporučení apoštola Pavla, aby o sobě lidé smýšleli střízlivě „podle míry víry, kterou každému udělil Bůh“. (Ř 12,3) Myslel tím skutečnost, že míra (velikost či síla) víry se u různých křesťanů liší.

Daniel zachoval pokoj a skrze dar víry přežil noc
v „jámě lvové“.

Slovo víra (řec. pistis) se v Nové smlouvě vyskytuje v mnoha různých kontextech a souvislostech, v nichž v sobě nese různé významy a popisuje různé jevy. Abychom lépe porozuměli rozdílům mezi jednotlivými „druhy víry“, pokusíme se je stručně charakterizovat. Existuje spasitelná (nebo všeobecná) víra, o níž jsme psali v předcházejícím odstavci. Jde o víru, která pochází „ze slyšení Božího slova“ (Ř 10,17), projevuje se vyznáním ústy (Ř 10,9-10) a tak, jak roste, má v sobě doslova neomezený potenciál. Další podobou víry je víra jakožto ovoce Ducha. (Ga 5,22) Tato víra je výsledkem dlouhodobého působení Ducha Svatého na charakter člověka a často (a zdůrazňuji, že správně) bývá překládána jako „věrnost“. Řecké slovo pistis v sobě skrývá oba tyto významy. Tedy víra jako ovoce Ducha je charakterovým rysem vlastností věřícího zůstat věrným Bohu a jeho Slovu. Víra jakožto duchovní dar je velice specifická. Je to nadpřirozená míra víry pro danou situaci, kterou člověku skrze Ducha Svatého dá Bůh. Tento duchovní dar častokrát působí v souvislosti s ostaními dary moci, o nichž dnes píšeme. Tato víra není automaticky vlastní všem lidem, ani ji nemůžeme získat skrze naslouchání Božímu Slovu, jako je tomu v případě všeobecné víry. Duchovní dar víry se v životě člověka naplněného Duchem Svatým spontánně projeví tehdy, když je takové nadpřirozené míry víry potřeba.

Jak jsme již uvedli, v případě daru víry se jedná o víru pro danou situaci. Většinou jde o těžkou situaci, kterou člověku dar víry pomáhá překonat. Bible je plná příkladů působení tohoto daru. Ukážeme si některé z nich.

Když měl prorok Eliáš čelit konfrontaci s Bálovými proroky na hoře Karmel, skrze dar víry od začátku věděl, že Hospodin odpoví na jeho smělý čin a přijme oběť prostřednictvím ohně, který sestoupí z nebe. Proto směle polil oltář a na něm položené dřevo a oběť vodou, aby byl zázrak Božího ohně ještě zřetelnější. (1. Král 18) Dar víry ho uschopnil obstát v této situaci. Odvaha, kterou zde projevil ostře kontrastuje s jeho obavami a depresí, kterou vidíme hned v následující kapitole 1. Knihy královské. Neobyčejná víra, která se u něj projevila, byla bezpochyby Božím darem.

Další postavou ze Staré smlouvy, u níž se projevil tento dar, byl prorok Daniel. Když během médské nadvlády nad Babylónem vyšel královský zákaz jakékoli modlitby ke komukoli kromě samotného krále, Daniel ho nerespektoval a pokračoval ve svých pravidelných modlitbách k Hospodinu, které nikterak neskrýval. Intrikánští satrapové ho udali a Daniel byl potrestán krutým trestem smrti: vhozením do lví jámy. Na rozdíl od krále, který byl z celé situace zarmoucen, zachoval Daniel pokoj a skrze dar víry přežil noc v „jámě lvové“. Bůh poslal svého anděla a zacpal ústa lvům. (Dan 6)

V knize Skutků apoštolů čteme o pronásledování, které dolehlo na jeruzalémský sbor skrze krále Heroda Agripu I. Během tohoto útoku na církev byl zajat a sťat apoštol Jakub Zebedeus. Král měl stejné plány i s Petrem, kterého chtěl veřejně soudit a popravit. Petr strávil noc před plánovaným soudem a popravou následovně: „Noc předtím, kdy jej chtěl Herodes předvést na soud, spal Petr mezi dvěma vojáky, spoután dvěma řetězy, a stráže před dveřmi hlídaly vězení. Najednou u něho stál anděl Páně a v žaláři zazářilo světlo. Anděl udeřil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: ‚Rychle! Vstaň!‘ A s Petrových rukou spadly řetězy.“ (Sk 12,6-7; ČEP) Co umožnilo Petrovi v noci před popravou pokojně spát? Odpověď je jednoduchá: dar víry. Podobně vidíme tento dar u Pána, který pokojně spí na lodi uprostřed bouře (Mk 4) a u apoštola Pavla, který uklidňuje posádku lodi, které bezprostředně hrozí ztroskotání. (Sk 27)

Dar víry se projevoval také u mocných Božích služebníků v dějinách církve. Projevoval se například u jedné z postav raného letničně-charismatického hnutí - u Smitha Wiggleswortha. Během jeho služby bylo zdokumentováno několik případů vzkříšení z mrtvých, jeden z nich popisuje Kenneth E. Hagin ve své knize Duch Svatý a Jeho dary:

Jednoho dne se Wigglesworth vracel ze shromáždění pod širým nebem. Dozvěděl se, že jeho žena Polly je v domě jistého pana Mitchella. Den předtím Wigglesworth jeho dům navštívil a tento nemocný člověk byl blízko smrti. Wigglesworth se tam vydal a když se blížil k Mitchellovu domu, uslyšel z něj nářek. Cestou potkal paní Mitchellovou, která plakala a říkala, že zemřel. Sám Wigglesworth tuto zkušenost popisuje takto: „Prošel jsem kolem paní Mitchellové a vstoupil do pokoje. Hned jsem si všiml, že pan Mitchell je mrtev. Nechápal jsem to, ale začal jsem se modlit. Má žena se vždycky obávala, že zajdu příliš daleko, popadla mě za ruku a řekla: ‚Ne, drahý! Nevidíš, že je mrtev!‘ Já jsem však pokračoval v modlitbě. Dostal jsem se jen tak daleko, jako mi to dovolila má víra, a potom mě uchopil Bůh. Ó jaké to jen bylo sevření! V tu chvíli jsem dokázal věřit čemukoli! Sevřela mě víra Pána Ježíše Krista a v mém srdci zavládl veliký pokoj. Křičel jsem: ‚On žije! On žije! On žije!‘ A žije dodnes.“

Dar víry přichází od Boha, přichází z nebe, přichází spontánně a mnohdy nečekaně. Umožňuje nám obstát v situacích, ve kterých bychom ve své vlastní síle těžko obstáli a umožňuje nám konat věci, kterých bychom nebyli schopni. Někdy se může zdát těžkým odlišit od sebe dar víry a dar konání zázraků, protože víra a zázraky spolu úzce souvisí. Podle Kennetha Hagina je to však jednoduché. Dar konání zázraků je aktivní, tzn. že aktivně zázrak způsobí. Dar víry představuje víru, která zázrak přijímá, tedy je pasivní. Často je spojen s tím, že člověk dostane víru, aby obstál v nějaké složité situaci.

Konání zázraků

Tento duchovní dar je asi nejpůsobivějším ze všech. Jeho původní řecký název je energémata dynameón, což doslovně přeloženo znamená „působení mocí“ (obě dvě podstatná jména jsou v plurálu), klasický kralický překlad „divů činění“ bývá proto v některých moderních překladech nahrazen překladem „působení mocných činů“. Oba způsoby překladu jsou správné, protože v biblické řečtině slovo dynamis, znamená nejen Boží moc, ale také zázrak, a to především je-li použito v množném čísle.

Duchovní dary můžeme rozdělit do tří základních skupin: dary zjevení, dary moci a dary řeči.

Kdybychom měli definovat zázrak na základě tohoto slova, řekli bychom, že se jedná o působení Boží moci, které se projeví ve viditelném světě jako jevy nebo procesy, které jsou v rozporu s přírodními zákony. Lidé někdy mívají do určité míry zkreslenou představu o tom, co je to zázrak. Mají tendenci za zázrak považovat všechno nádherné působivé a nepochopitelné. Jako o zázraku se někdy hovoří o východu slunce, rozkvetlé louce nebo o narození člověka. To jsou však přirozené procesy, které jsou, navzdory své působivosti a nádheře, dokonale v souladu s přírodními zákony a jsou tudíž přirozené. Zákony platí ve fyzickém i duchovním světě. Proto se odvažuji říci, že i takové duchovní znovuzrození člověka během jeho obrácení se ke Kristu je duchovním přirozeným procesem, jenž je výsledkem působení Božího Slova a Ducha Svatého na jeho srdce. Při zázraku však jde o nadpřirozené působení Boží moci, jehož výsledek není v souladu s přírodními zákony.

Jedním z důvodů, proč Bible od sebe odlišuje dar konání zázraků a dary uzdravování je skutečnost, že ne všechna uzdravení, která proběhnou na základě modlitby, jsou zázrakem. Uzdravení je přirozená schopnost lidského těla bránit se proti nemocem a regenerovat některé postižené tkáně. Skrze modlitbu se tento proces může urychlit a proběhnout okamžitě. Jsou však uzdravení, která jednoznačnými zázraky jsou. Jde především o tzv. stvořitelské zázraky, při nichž lidem dorůstají chybějící končetiny nebo části těla, nebo když jsou na základě působení Boží moci uzdraveny smrtelné a nevyléčitelné nemoci.

Zázraky ve Staré smlouvě

Bible je knihou zázraků. Od samého začátku dějin spásy se Bůh lidem zjevoval prostřednictvím znamení a zázraků a dokazoval tak svojí moc, slávu a svrchovanost nad světem a přírodními zákony. Pojďme se nyní společně podívat na některé zázraky popisované v Písmu.

Typickým „divotvůrcem“, který působil ve Staré smlouvě je Mojžíš. Při své konfrontaci s faraonem používal dar konání zázraků, který mu byl svěřen Hospodinem. Cílem těchto zázraků bylo demonstrovat Hospodinovu moc v konfrontaci s božstvy Egypta. Při první konfrontaci s faraonem, který odmítal propustit izraelský lid z otroctví, hodil na Mojžíšův pokyn jeho bratr Áron svou hůl na zem, a ta se proměnila v hada. (2M 7,9-12) Na tento jednoznačný zázrak odpověděli egyptští mágové tak, že se svými holemi udělali to samé. Tento příběh svědčí o tom, že okultní síly rovněž disponují zázračnou mocí. Platí to však pouze do určité míry, protože egyptští kouzelníci dokázali „držet krok“ s Mojžíšem pouze během několika prvních ran, které byly zázračnými Hospodinovými soudy nad touto zemí. Při třetí egyptské ráně už prach na komáry proměnit nedokázali. (2 M 8,14) Boží moc v konfrontaci se satanskou mocí vždycky uspěje.

Když se Izraelcům konečně podařilo opustit Egypt, potom co ho zasáhla poslední a nejtvrdší rána – smrt prvorozených, nastal asi nejspektakulárnější zázrak v lidských dějinách. Egyptský faraon si rozmyslel svůj souhlas s propuštěním Izraelců, rozhodl se je pronásledovat a za všechno se jim pomstít. Pro Mojžíše nastala neřešitelná situace. Asi dvoumiliónový zástup měl před sebou hluboké vody Rákosového moře a za zády egyptskou jízdu, která je pronásledovala. Nastal čas na zázrak. Bible ho popisuje takto: „Mojžíš vztáhl ruku nad moře a Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny. Izraelci šli prostředkem moře po suchu. Vody jim byly hradbou zprava i zleva. Egypťané je pronásledovali a vešli za nimi doprostřed moře, všichni faraónovi koně, vozy i jízda. Za jitřního bdění vyhlédl Hospodin ze sloupu ohnivého a oblakového na egyptský tábor a vyvolal v egyptském táboře zmatek. Způsobil, že se uvolnila kola jejich vozů, takže je stěží mohli ovládat. Tu si Egypťané řekli: ‚Utecme před Izraelem, neboť za ně bojuje proti Egyptu Hospodin.‘ Hospodin řekl Mojžíšovi: ‚Vztáhni ruku nad moře! Vody se obrátí na Egypťany, na jejich vozy a jízdu.‘ Mojžíš vztáhl ruku nad moře, a když nastávalo jitro, moře opět nabylo své moci. Egypťané utíkali proti němu a Hospodin je vehnal doprostřed moře. Vody se vrátily, přikryly vozy i jízdu celého faraónova vojska, které vešlo za Izraelci do moře. Nezůstal z nich ani jediný. Ale Izraelci přešli prostředkem moře po suchu a vody jim byly hradbou zprava i zleva. Onoho dne zachránil Hospodin Izraele z moci Egypta. Izrael viděl na břehu moře mrtvé Egypťany. Tak uviděl Izrael velikou moc, kterou osvědčil Hospodin na Egyptu. Lid se bál Hospodina a uvěřili Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi.“ (2 M 14,21-31; ČEP) Zázračný přechod Izraele přes moře se stal inspirací mnohých uměleckých děl a zároveň čelil obrovské snaze o „přirozené vysvětlení“ ze strany liberálních teologů, podle nichž starosmluvní Izrael přešel pouze přes nějakou mělčinu či solné jezero a jeho příběh se později stal legendou. Podstatou tohoto příběhu je však záchrana před egyptskou armádou a její zničení, což by v „trošce vody“ nebylo možné nebo by to byl zázrak snad ještě větší. Na příkladu přechodu Izraele přes Rákosové moře si můžeme ilustrovat, jak funguje duchovní dar konání zázraků. Tento dar nepředstavuje spontánní a svrchovaný Boží zásah do chodu věcí, při kterém by byl člověk pouze pasivním divákem. Zázrak zde činí člověk, kterému Hospodin propůjčil svou moc. Byl to Mojžíš, kdo vztáhl svou hůl nad vody moře, na což Bůh reagoval a stal se tento podivuhodný zázrak.

Zázraků, které znamenaly porušení přírodních zákonů, nalézáme ve Staré smlouvě mnoho. Zde je výčet některých z nich: rozdělení toku Jordánu Jozuem a později Elíšou (Joz 3; 2Kr 2), zastavení Slunce v Gibeónu (Joz 10), návrat slunečního stínu (2Kr 20), plovoucí kov (2Kr 6), bezedná nádoba na olej (1Kr 17), vzkříšení mrtvého (1Kr 17; 2Kr 4).

Zázraky v Nové smlouvě

V Nové smlouvě jsou zázraky spojené se službou Pána Ježíše Krista a jeho učedníků. Mezi těmito zázraky jednoznačně převládají zázračná uzdravení, ale najdeme zde také zázračné mocné činy. Ježíš (a chvíli i apoštol Petr) chodili po vodní hladině (Mt 14), Ježíš znenadání utišil bouři (Mk 4), rozmnožení chlebů (Mk 6; Mk 8), ryba jako „bankomat“ (Mt 17,27), Kristova proměna na hoře (Mk 9), vzkříšení mrtvého (Lk 7).

První církev byla bezpochyby církví zázraků. Z biblických záznamů se dozvídáme především o uzdraveních, ale když Skutky apoštolů popisují službu první církve, zde jsou zázraky takřka na denním pořádku: „Rukama apoštolů se mezi lidmi dělo mnoho divů a zázraků a všichni spolu svorně trávili čas v Šalomounově sloupoví.“ (Sk 5,12; B21) „Filip vešel do města Samaří a kázal tam Krista. Lidé svorně naslouchali Filipovým slovům v celých zástupech, protože slyšeli a viděli zázraky, které dělal.“ (Sk 8,5-6; B21) „Bůh konal skrze Pavlovy ruce neobyčejné zázraky.“ (Sk 19,11; B21)

Boží vůlí je, aby i dnes působila skrze církev jeho nadpřirozená, divotvorná moc. Duchovní dary jsou k tomu prostředkem. Tam, kde je po nich hlad a očekávání, je Bůh uděluje i dnes a zázraky se dějí.

Dary uzdravování

Všeobecně platí, že modlit se za nemocné je výsadou každého křesťana. Pán Ježíš těsně před svým nanebevzetím prohlásil: „Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vymítat démony, budou mluvit v nových jazycích, budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“ (Mk 16,16-18; B21) Nadpřirozená znamení, o nichž tu Pán hovoří, se týkají skutečně každého člověka, který uvěří, dá se pokřtít a stane se Kristovým učedníkem. Kázání evangelia vždy provázely a provázejí mnohá uzdravení. Dá se říci, že je celkem normální, když se věřící modlí za nevěřícího a ten, pokud se okamžitě neuzdraví, zažije alespoň bezprostřední úlevu ve svém trápení. Řecký text v 18. verši doslova hovoří o tom, že ti, na něž budou věřící klást své ruce, se „budou mít dobře“.

Učení o uzdravení patří mezi klasické doktríny letničně-charismatického hnutí. Stojí na biblické pravdě, která se opakuje ve Staré i Nové smlouvě a zní, že ranami Ježíše Krista jsme byli uzdraveni. (Iz 53,5; 1 Pt 2,24) Víra v to, že fyzické uzdravení je skrze Kristovu oběť k dispozici každému věřícímu, pomohla už bezpočtu lidí přijmout od Boha své uzdravení. Toto uzdravení se přijímá vírou, která roste z Božího slova, jenž samo o sobě má uzdravující moc. (Př 4,20-22)

Dary uzdravování nespadají ani pod všeobecnou schopnost věřících klást ruce na nemocné a uzdravovat je, ani do kategorie uzdravení přijatého skrze víru. Lidé, kteří od Ducha Svatého přijmou tyto dary, dosahují v modlitbách za nemocné velké úspěšnosti. Tyto dary uvedou člověka do služby uzdravování, která se pro něj stane typickou a je jeho povoláním. Každý křesťan se může modlit za uzdravení. Lidé, kteří mají tento duchovní dar to však budou činit stále a s velkým úspěchem. V moderních dějinách církve vidíme množství lidí, kteří disponovali a disponují tímto darem. Byli to slavní evangelisté se službou uzdravování jako T. L. Osborn, John G. Lake, Smith Wigglesworth, Maria Woodworth-Etter, Aimee Semple McPherson, Kathryn Kuhlmann, Oral Roberts, Benny Hinn, Reinhard Bonnke a mnozí další.

Ještě zbývá zodpovědět otázku, proč je tento dar uveden v množném čísle – jako dary uzdravování a ne jako dar uzdravovat. Podle Kennetha E. Hagina je to proto, že se jedná o dary uzdravovat různé druhy nemocí. Někdo, kdo disponuje takovým darem, má například úspěch u ortopedických onemocnění a bolestí zad, jiný člověk se může s úspěchem modlit za otevření hluchých uší a pod.

Služba Pána Ježíše Krista se vyznačovala tím, že ho následovaly obrovské davy lidí. Mělo to svůj důvod, lidé totiž zažívali doteky nadpřirozené Boží moci, která měnila jejich životy a pomáhala jim v mnohdy beznadějných a neřešitelných situacích. Nejčastěji šlo o to, že lidé byli uzdraveni. Písmo mnohokrát opakuje, že Ježíš uzdravil všechny, kteří k němu přišli. (Mt 9,35; 12,15; 14,14; 15,30-31; Lk 4,40; 6,19; Sk 10,38) Pomazání Ducha Svatého, které spočívalo na Ježíši od jeho křtu v Jordánu, umožnilo Ježíši dokonale působit v moci darů uzdravování. Ukázal to svým učedníkům, které potom poslal činit totéž. Oni v tom pokračovali i po jeho nanebevstoupení, a to s velkou smělostí, dávali lidem to, co měli sami k dispozici: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Sk 3,6; B21) Stejně jsou dary uzdravování aktuální i dnes, bude-li po nich církev toužit a usilovat o ně, dojde k obnově duchovních darů v moderní době ještě v daleko větší míře, než je tomu dnes.

Poslední skupině charismat – darům řeči – se budeme v následujícím čísle našeho časopisu.

Citované překlady Bible:

ČEP – Český ekumenický překlad
B21 – Bible, překlad 21. století
ČSP – Český studijní překlad