Mikuláš Ludvík Zinzendorf a Moravská církev

Dávno předtím, než se ve světě proslavilo české pivo a umění našich hokejistů, existovaly po celém světě církve honosící se názvem Moravská církev (Moravian Church, Iglesia Morava, Kanisa la Moravian). Její sbory dodnes najdeme i na tak exotickým místech, jako například v Africe, v Karibiku, v Severní Americe, v mnohých státech Evropy (Česko a Slovensko nevyjímaje). U vzniku této církve, která se považuje za následovnici staré Jednoty bratrské, stála osobnost hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa, kterému je věnován tento článek.

Vznik Pietizmu

Abychom byli schopni porozumět odkazu Zinzendorfovy osobnosti, musíme jeho život a zbožnost zasadit do dobového a duchovního kontextu a tím je pietistické hnutí. Toto hnutí bylo reakcí na zvlažnělý a suchý protestantizmus - který relativně krátce po Lutherovi ztratil své probuzenecké nadšení a stal se lidovou církví, v níž jenom málo lidí prožilo skutečné osobní obrácení ke Kristovi. Od katolicizmu se lišil jenom odlišným způsobem bohoslužeb a teologií, která byla očištěna od nebiblických pověr. Uvnitř evangelického protestantizmu se našli mnozí lidé, kteří byli hladoví po Bohu a nebyli spokojeni se současným stavem své církve. Zakládali kroužky a skupiny, ve kterých společně usilovali o zbožnost a posvěcení. Tyto skupiny se někdy nazývaly collegia pietatis (společenství zbožnosti). Jedna z prvních takových skupin se začala scházet v domě německého teologa a kazatele Filipa Jakuba Spenera v roce 1670.

Pietismus by se dal všeobecně charakterizovat horlivou touhou kázat evangelium jakožto „jednoduché náboženství srdce“. Pietistům více než na výsledcích teologického studia záleželo na vyjádření jejich vnitřního cítění, prožívání společenství s Bohem. Zdůrazňovali „nové narození“, jako zkušenost provázející obrácení člověka ke Kristu. Snažili se o společenství s těmi, kteří tuto zkušenost prožili. Kladli též důraz na rozdíl mezi „obrácenými“ a „světáky“ a to bez ohledu na jejich členství v církvi. Po každém požadovali každodenní čtení Bible a snažili se překlenout rozdíl mezi kněžstvem a laiky tím, že vyučovali o všeobecném kněžství věřících.

Jeden z otců pietizmu, už zmíněný Filip Jakub Spener, byl kmotrem malého Mikuláše, který se 26. května roku 1700 narodil v rakouské šlechtické rodině von Zinzendorfových.

Mládí, studia a obrácení

Mikuláš se narodil ve zbožné rodině. Jeho otec zemřel šest týdnů po jeho narození. Když mu bylo šest let, jeho matka se znovu vdala, a proto byl malý Mikuláš vychovávaný svou babičkou Kateřinou von Gersdorf, která byla horlivou pietistkou. Její působení výrazně ovlivnilo charakter mladého chlapce.

V letech 1710-1716 studoval mladý Zinzendorf v Halle na Pädagogiu, škole pietistického teologa a pedagoga Augusta Herrmana Franckeho. V roce 1716 odešel na univerzitu do Wittenbergu, studovat práva a připravit se na diplomatickou kariéru. O tři roky později byl poslán na cesty do Holandska, Francie a různých částí Německa. S jeho studentskými lety a jeho cestami je spojen jeden hluboký duchovní zážitek. V düsseldorfské galerii viděl portrét Krista s trnovou korunou od Domenica Fetti. Pod ním byl nápis: „To jsem udělal já pro tebe, co uděláš ty pro mne?“ - „Co mohu učinit pro Ježíše, jak mu sloužit?“ - tato otázka a touha zůstala M.L.Zinzendorfovi v srdci a činech po celý život. Při návratu ze svých cest navštívil své příbuzné usazené v Oberbürgu a v Castellu. Během prodlouženého pobytu v Castellu se zamiloval do své sestřenice Theodory, ale její matka zabránila sňatku a Theodora se později stala manželkou hraběte Henryho Reusse.

Zinzendorf považoval toto zklamání za znamení od Boha, kterým byl povoláván k práci pro Něho. Odmítl pozvání Augusta Hermanna Franckeho pracovat v sirotčinci v Halle a rozhodl se usadit jako statkář a pronajímat pozemky, které mu patřily. Stal se též právním poradcem saské vlády v Drážďanech. Od své babičky, baronky von Gersdorf, koupil roku 1722 Berthelsdorf, panství u saské Žitavy (Zittau) nedaleko českých hranic. Na tomto panství 
chtěl duchovně pracovat mezi jeho obyvateli. Povolal luteránského duchovního Johanna Andrease Rothea jako pastora a Johana George Heize jako správce majetku, oženil se s Dorotheou, sestrou hraběte Heinricha Reuss-Ebersdorfa a začal na svém panství žít. Jeho záměrem bylo uvádět do praxe pietistické myšlenky svého kmotra Filipa Jakuba Spenera. Nezamýšlel založit novou církev nebo náboženskou společnost, ale křesťanské sdružení, které by kázáním a rozšiřováním knih podpořilo procitnutí strnulého náboženství luteránské církve.

Založení Ochranova

Na svém panství nabídl Zinzendorf ochranu všem pronásledovaným křesťanům regionu. Začali se sem sjíždět protestanti z Čech i Moravy, kteří byli krutě pronásledováni římskokatolickou církví i úřady. Už v roce 1722 byl založen Herrnhut, v jazyce českých a moravských přistěhovalců Ochranov. Založení Ochranova neinicioval Zinzendorf, bylo naprosto spontánní.

Když se koncem prosince Zinzendorf vydal se svou manželkou navštívit babičku v Hennersdorfu a když jel silnicí pod Hutberkem, uviděl dům, který tu dříve nestál. Nechal zastavit a když zjistil, že je to dům moravských uprchlíků, poklekl a modlil se s nimi. Ochranov tedy nevznikl na Zinzendorfův popud ani podle jeho záměrů. Když poprvé vstoupil do chudého domku, neměl ani potuchy o tom, že mu tu vzniká - jak se později vyjádřil - jeho vlastní, Bohem mu určená farnost.

Ochranov se rychle rozrůstal, přišli další exulanti, ale z německých zemí přišli též různí lidé se svéráznými duchovními pohledy. Za pět let tu bylo asi 200 lidí, ale jejich vztahy byly neutěšené. Zinzendorfovy tolerantnosti zneužili i různí sektáři. Do Herrnhutu se slévaly nejrůznější duchovní proudy, nastal zmatek a rozepře.

Když hrabě Zinzendorf viděl neutěšenou situaci ochranovské obce, rozhodl se vzdát své státní služby v Drážďanech a naplno se věnovat problémům nových poddaných na svém panství. V roce 1727 vydal pro Ochranov závazný řád (Předpisy, příkazy a zákazy), kterým dosáhl částečného upokojení situace.

Řád byl dvojí: jeden občanský pro všechny obyvatele Ochranova, druhý pro dobrovolný bratrský svaz těch, kteří chtějí žít jen z milosti Kristovy, přiznávat se životem ke Kristu a tvořit společně i se všemi křesťany pospolitost pravdy a lásky. Bratři a sestry přistupovali k řádům dobrovolně, zavazovali se však podáním ruky zachovávat je. Řády - Statuty - se tedy staly prvním krokem ke sjednocení - 12. května 1727.

Ochranovské letnice

V srpnu 1727 se začaly dít podivuhodné věci. Docházelo ke spontánnímu modlitebnímu probuzení. Modlitební skupiny vznikaly po celé vesnici. Toto probuzení se týkalo dospělých i dětí. Spontánně se konala řada modlitebních shromáždění po domech i venku, během dne i v noci. Postupná proměna myslí i srdcí vyvrcholila při svaté večeři Páně v Berthelsdorfu 13. srpna 1727. Už cestou do kostela si lidé navzájem vyznávali hříchy, prosili za odpuštění. Slzy pokání i radosti z odpuštění tekly proudem. Roztržky, sektářství, samospravedlnost, neláska mizely. Duch svatý mocně očistil celé město „pod ochranou Páně“ (Herrnhut, Ochranov). Nikdo nedokázal přesně popsat, co se tehdy vlastně stalo. Jisté však je, že během vylití Ducha docházelo k mnohým emocionální projevům.

Zinzendorf o tom za několik let napsal: „Při pohledu na toho Muže bolesti jim jejich vlastní srdce potvrdilo, že On bude jejich ochráncem a jejich knězem. Jejich slzy ihned proměnil na olej jásání a jejich bídu na štěstí. Tato pevná jistota je v jediném okamžiku změnila na šťastné lidi, jimiž jsou až dodnes. Od té doby dovedli k tomuto svému štěstí mnoho tisíc jiných lidí prostřednictvím vzpomínek a nebeské milosti jednou jim darované a tolik tisíckrát potvrzené.“

Od této chvíle začalo hnutí růst. Bůh změnil Zinzendorfovy plány a došlo k vzniku nové svobodné církve, která vstoupila do dějin jako Obnovená Jednota bratrská či Moravská církev. Mikuláš Ludvík se později stal jejím biskupem.

Ovocem ochranovského probuzení byla též modlitební stráž Obnovené Jednoty bratrské. Byla inspirována slovy Písma: „Na zdech tvých, Jeruzaléme, postavím strážné, kteří přes celý den i přes celou noc nikdy nebudou mlčeti...“ (Izajáš 62:6) Mezi bratřími vyrostlo přesvědčení, že by bylo dobré a užitečné také v Ochranově ustanovit strážné, kteří by se nepřetržitě modlili za církev, za bratry a sestry doma i na cestách i za Boží království ve světě. 27. srpna 1727 se rozhodlo 24 bratří započít modlitební stráž. Dnem i nocí se konaly modlitby za druhé. Modlitební stráž trvala celých 100 let.

Jiná tradice, která má původ v Ochranově jsou tzv. Hesla. Ochranovský deník z 3. května 1728 uvádí: „Pan hrabě započal dnes něco nového, dal všem ve zpěvní hodině něco jako heslo pro příští den. To prvé znělo: Láska jej přivedla k nám a já bych jej neměl milovati?“ Každý den bylo „heslo“ roznášeno po všech domech Ochranova. Myšlenka se ujala. Na rok 1731 vyšla již hesla tištěná. (Dnes jsou Hesla připravována tři roky dopředu. Starozákonní verš je losován, k němu je vybírán vhodný text novozákonní. To je základ. Přidávají se písně, někdy modlitby... Dnes vycházejí Hesla ve více než čtyřiceti jazycích). Losování ochranovští používali celkem často. Po vzoru apoštolů se modlili a potom los přijali jako Boží vůli. Pro současné letniční křesťany je tato praktika bezesporu pochybná. Vedení Duchem Božím neprobíhá skrze loterii. Hesla jednoty měla být pomůckou pro každodenní modlitební život křesťana, jeho rozjímání a vnitřní budování.

Až na konec světa

Zinzendorf navštívil dvůr dánského krále. Na dánském dvoře se setkal s mladým černým otrokem z kolonií na ostrově Svatého Tomáše. Když slyšel, jak otroci žijí, byl velice pohnut. Vyprávěl o tom v Ochranově a dokonce přivezl i tohoto černého otroka s sebou. A tehdy se projevilo nejpůsobivější ovoce „ochranovských letnic“ - misie. V roce 1732 odtud vyšli první misionáři k černým otrokům do Karibské oblasti a každý rok pak vyráželi novým směrem: roku 1733 k Eskymákům do Grónska, 1734 do Laponska a Gruzie, následující rok k Indiánům do Surinamu v Jižní Americe a do Georgie v Americe severní, ke Křovákům do Jižní Afriky, Guineje, Estonska, Litvy a do Ruska, do Alžíru, na Cejlon, do Rumunska a Konstantinopole, do Egypta, Etiopie, Indie, na Labrador, Jamajku, do Nikaraguy, Austrálie, Himalájí… Do Zinzendorfova skonu odešly se zvěstí evangelia z tohoto malého městečka více než dvě stovky bratří a sester. Poměr vyslaných misionářů k celkovému počtu členů byl v Jednotě 1:60. V ostatním protestantizmu to bylo 1:5000. Moravští bratři tedy vyslali v poměru více misionářů než kterákoli jiná protestantská denominace. Nutno podotknout, že misionáři Jednoty bratrské nebyli finančně podporováni, na živobytí si vydělávali vlastní prací.

Nepřímým ovocem probuzení Obnovené Jednoty bratrské je služba bratří Johna a Charlese Wesleyových. John Wesly se obrátil a poznal jistotu svého spasení právě skrze setkání s „ochranovskými“. Existuje tedy přímé duchovní propojení mezi metodistickým probuzením a Ochranovem.

Zinzendorfův teologický odkaz

Hrabě Zinzendorf nebyl systematickým teologem, jeho vyjadřování o Bohu bylo určované jeho náboženským cítěním. Velký důraz kladl na obrácení a znovuzrození. Obrácení je podle něho radostnou událostí a následování není jenom věcí učednictví, ale stále hlubší podobnosti Kristu. Proslavil se výrokem, že „Svatost není křesťanovou povinností, ale jeho přirozeností“.

Nejvíce zarážejícím prvkem Zinzendorfovy teologie je jeho používání obrazu manželství na ilustraci Boží Trojice. Obraz otce, matky a dítěte používal na vyjádření Boha Otce, Ducha svatého a Syna. Mezi jeho následovníky to vedlo k větší úctě k manželství. Pro vyjádření vztahu mezi věřícím a Kristem často používá obrazy z Písně Šalamounovy. Některá jeho vyjádření v tomto směru byla dokonce považována za nevkusná.

Zinzendorf byl mužem činu, který chtěl pro Pána stále něco dělat. Hovoří o tom: „Jde-li o čest našeho Spasitele, pak raději sto nezdařených podniků, nežli malověrnou nečinnost! Myslí-li si někdo: ‚Já si umřu hezky ve svém hnízdečku‘, pak myslí sobecky, a takové myšlení může ovlivnit celý jeho život a učinit jej takovým otrokem jeho vůle, že ho to zdržuje ode všeho, co by jinak mohl pro Spasitele vykonat. Náš domov je vždycky tam, kde můžeme právě teď co nejvíce posloužit věci Páně.“

Velmi mu záleželo na osobní evangelizaci a na křesťanském svědectví, které se odráželo na každodenním životě věřícího. Řekl: „Já jsem netoliko bohabojným, ale v Bohu blaženým člověkem. A k tomu bych rád dopomohl i svým spoluobčanům. Že mnozí z nich při vší své ‚církevnosti‘ blaženi nejsou, má svou příčinu v tom, že křesťané ve své většině zakládají své křesťanství na pouhých zvyklostech, ale ne na přesvědčení. Částečně zaviňují tento neblahý stav i kazatelé, kteří své povolání vykonávají jen pro tu skývu chleba a přednášejí náboženství tak, že se v myslícím člověku nutně ozvou námitky. Proto by bylo nejlepší, aby vystupovali naprosto nezávislí lidé, kteří se náboženstvím neživí a kteří by nevěřili, kdyby nebyli Bohem prostě přemoženi. Takoví lidé musejí dokázati, že nerozumné řeči a pitomé názory nelze připisovati k tíži křesťanství, nýbrž jen lidské hlouposti. Prakticky žité křesťanství, toť nejrozumnější stanovisko, jaké může člověk zaujmouti.“

Mikuláš Ludvík Zinzendorf odešel ke svému Pánu 9. května 1760.

Zdroje:
Hanes, Pavel: Dejiny kresťanstva, PdF UMB, Banská Bystrica, 1998
www.wikipedia.org
www.jednotabratrska.cz