Baalův chrám v Londýně a v New Yorku

Ačkoli titulek článku vypadá na první pohled trochu šíleně, je to opravdu tak. V Londýně a v New Yorku by měly za několik dnů skutečně stát přesné repliky částí Baalova chrámu z Palmyry, který byl před nedávnem úmyslně zničen teroristy z Islámského státu.

Ačkoli titulek článku vypadá na první pohled trochu šíleně, je to opravdu tak. V Londýně a v New Yorku by měly za několik dnů skutečně stát přesné repliky částí Baalova chrámu z Palmyry, který byl před nedávnem úmyslně zničen teroristy z Islámského státu. Už tato informace napovídá, že účelem stavby chrámů není obnovit Baalův kult, ale upozornit na barbarské ničení cenných kulturních památek islámskými fanatiky. Na Baalův chrám pak volba padla jednoduše proto, že byl dominantou starověké Palmyry a jejím symbolem. Když existuje takové logické vysvětlení, znamená to, že se nic neděje a že se jako křesťané nemáme vůbec znepokojovat? Ne tak docela.

Bible nás na mnoha místech upozorňuje, že na život lidí, na to, jak přemýšlí a čemu věří, mají vliv neviditelné duchovní bytosti, dobré i zlé. Dále se dozvídáme, že předměty a stavby vytvořené za účelem uctívání pohanských bohů mají nějaké spojení s duchovním světem, tady už výhradně s tím zlým. O pergamském oltáři Bible rovnou mluví jako o „trůnu Satanově“. Není tedy jedno, co si lidé postaví na zahrádku nebo na náměstí, i kdyby to bylo myšleno jen jako dekorace.

Bude proto určitě užitečné, když si Baala a jeho kult trochu představíme. Co nám říká Wikipedie? Baal znamená v hebrejštině a příbuzných jazycích „pán, vlastník, manžel“ a není ani tak vlastním jménem jednoho určitého boha, jako spíš titulem několika různých božstev. I v samotné Bibli vystupuje několik baalů, například Baal-Peor, Baal-Berít, Baal-Cafon a další. Vztahy mezi těmito bohy jsou nejasné a nezajímají nás. Baal, který je nejdůležitější, tedy Baal s velkým B, je aramejský bůh Hadad. Je to bůh blesku, bouře, deště, úrody a plodnosti. Hospodin Izraelce před jeho uctíváním opakovaně a důrazně varoval. Měl k tomu mnoho dobrých důvodů.

Zaprvé, k uctění Baala se obětovaly novorozené děti. Jeremiáš vyčítá obyvatelům Jeruzaléma, že i oni se přidali k tomuto krutému kanaánského zvyku: „Vystavěli Baalova návrší, aby své syny spalovali ohněm jako zápalné oběti Baalovi…“ (Jeremiáš 19:5). Normálnímu člověku připadá upálení vlastních dětí v ohni nepředstavitelné, a tak se mnozí vědci domnívali, že takhle krutí nemohli být ani Kanaánci a že si to autoři Bible vymysleli, aby konkurenční náboženství vykreslili v těch nejhorších barvách. Problém je, že o stejném zvyku píší i římští historici v souvislosti s Kartágem, kde byl uctíván Baal-Hamón. Znovu by se dalo namítnout, že Římané byli nepřátelé Kartáginců a zase je to celé jen propaganda. Celá otázka byla konečně vyřešena v roce 1921, kdy archeologové v Kartágu objevili obrovské množství ohořelých dětských a zvířecích kostí a uprostřed nich stélu oslavující Baala. Znovu se tak ukázala spolehlivost Bible.

Zadruhé, celé kanaánské náboženství bylo spojené se sexuální nemorálností. Kněžky a kněží jednotlivých bohů byli zároveň prostitutky a prostituti, kteří své „zaměstnání“ provozovali na počest svého boha. Lidé věřili, že různé sexuální obřady přinesou plodnost jim, zvířatům i zemi. Bible nemluví nijak metaforicky, když používá výraz „smilnili s jejich bohy“.

Zatřetí, přestože Baal nebyl nejvyšším bohem kanaánského panteonu, vystupuje v Bibli často jako hlavní „konkurent“ Hospodina. S jeho jménem se pojily stejné přívlastky jako se jménem Hospodinových, například „jezdec na oblacích“ (viz žalm 68:4). I Elijášova otázka na Karmelu zněla: „Hospodin nebo Baal?“, jako by pohanská náboženství nenabízela širší výběr bohů. Ani Ašera, jejíž proroci na Karmelu rovněž stáli, není v nabídce.

Začtvrté, existuje souvislost mezi Baalem a Jezábel. Tato královna měla osobní zájem na prosazení Baalova kultu v Izraeli. Pocházela z Fénicie, ze spojeného království Týru a Sidónu, kde byl jeho kult přímo zásadní. Týrský Baal měl přídomek Melqart, což doslova znamená „král města“. Souvislost s „králem Týru“ z 28. kapitoly Ezechiela čistě náhodná? O Jezábelině otci Etbaalovi nám Bible neříká nic bližšího, starověký autor Menandros z Efesu nám ale prozradil, že byl knězem, výjimečně ne Baalovým ale Aštartiným, který se dostal k moci tak, že zabil právoplatného krále.

Bod zapáté přímo souvisí se čtrvtým. Baal byl bohem, v jehož jménu proběhlo první náboženské pronásledování věřících v jediného Boha. První kniha královská uvádí, že Jezábel nechala pobít mečem všechny Hospodinovy proroky, které se jí podařilo zajmout. K tomu by se dalo namítnout, že přece již faraon se před narozením Mojžíše pokusil vyhubit Boží lid, tam však nebylo pronásledování obhajováno nábožensky, ale politicky (aby se ten lid nepřidal k našim nepřátelům).

A konečně za šesté, mnozí odborníci se domnívají že „ohavnost zpustošení“, hebrejsky Šikucim Mešomem, o níž Daniel prorokuje, že bude stát v jeruzalémském Chrámě, je hebrejskou jazykovou hříčkou se jménem dalšího z baalů, Baal Šamem. Ačkoli je to spekulace, je pravda, že helenizovaní obyvatelé Blízkého východu ztotožňovali Baala právě s Diem/Jupiterem, jehož socha nakonec v Chrámě opravdu stála.

Sečteno a podtrženo, duchovní síla stojící za Baalovým kultem je spojena se zabíjením dětí, sexuální nevázaností, rouháním se Bohu, pronásledováním věřících v pravého Boha a agresivním prosazováním své agendy. V civilizovanější, nekrvavé formě všechno tohle vidíme i v dnešním světě. Až na to zabíjení dětí, může se zdát. Ovšem kolik lidí obětuje své dítě bohu kariéry a peněz a rozhodne se pro potrat? Zdá se tedy, že stavba Baalova chrámu je jenom viditelnou manifestací tendencí, které v našem světě probíhají. Není třeba v tom vidět konspiraci. Archeologové, kteří chrám staví, pravděpodobně nevidí žádné duchovní souvislosti. Lidé si neuvědomují, že jsou pod vlivem duchovních sil a myslí si, že jednají na základě vlastního rozhodnutí, ke kterému logicky dospěli. Pro nás křesťany je tato zpráva zajímavá hlavně proto, abychom si všimli, v jaké době to žijeme a jak nenápadně a plíživě vystupují na scénu zlé duchovní bytosti, aby se účastnily událostí posledních časů.

Originální článek z The New York Times si můžete přečíst zde.

Zdroj: milost.cz, 13.4.2016 (The New York Times)