Federalizace Evropy na pochodu

Setkání lídrů členských zemí Evropské unie před týdnem si plně zaslouží přívlastek historické. Padli na něm základy postupného přechodu větší časti EU směrem k fiskální unii. Pro sedmnáct zemí eurozóny a šest dalších členů Unie by to mělo znamenat, že mezi sebou uzavřou novou smlouvu, na základě které se zavážou nemít větší deficit státního rozpočtu než 3% a zavést uvedené pravidlo dokonce do svých ústav. Pokud ho nedodrží, měli by za to následovat automatické sankce. Mechanizmus tak má zavázat státy k vyrovnaným rozpočtům.
Potvrzují se tím už prvotní kritiky projektu eura, tedy že zavedení společné měny je nebezpečným dobrodružstvím ohrožujícím národní suverenitu, protože na jeho konci stojí nevyhnutelnost vzniku centralizovaného superstátu. Společná měna totiž nemůže efektivně fungovat bez fiskální integrace, tedy spolupráce při tvoření státních rozpočtů. I řecký příklad ukázal, že pro stabilitu eura nestačí jen přesunout emitovaní peněz na Evropskou centrální banku, ale je zároveň nutné chránit společnou měnu před nezodpovědnou rozpočtovou politikou jednotlivých vlád. Vzniklá dluhová krize dnes vytvořila hrozbu možného kolapsu eura a kvůli ní se dnes přistupuje k dalšímu omezení suverenity členských států, tentokrát v oblasti sestavování a spravování státních rozpočtů.
Už teď je však možné tušit, že ani toto nebude konečnou stanicí evropské integrace. S ohledem na současné zkušenosti s některými vládami z jihu Evropy je totiž pravděpodobné, že mnoho vedoucích politiků bude mít pokušení co nejvíce se vymanit z právě dohodnutých přísných rozpočtových pravidel, resp. pár států je už dnes natolik zadlužených, že dodržení těchto restriktivních předpisů by bylo z jejich strany jednoduše ekonomicky likvidační. V budoucnosti se proto jistě nevyhneme volaní po tom, aby se co nejvíc pravomocí přesunulo z úrovně národních států na jedno politické centrum, které by mohlo donutit členské země dodržovat finanční pravidla a mělo by větší kompetence než národní parlamenty. V podstatě by to znamenalo vytvoření federalizované Evropy, ve které by současné členské státy ztratili svoji suverenitu a tím byly degradované na postavení kvazi gubernií pod vládou Bruselu. Zní to fantasticky? Určitě ano, ale na druhé straně už teď můžeme vidět, jak strach z ekonomické krize žene politické představitele do bezprecedentních dohod, které by kdysi byli nepředstavitelné. Vždyť už jen souhlas se splácením dluhů, které nadělala jiná země, jde proti peněženkám vlastního obyvatelstva. Kvůli alarmujícím prognózám o vývoji hospodářství jsou zase některé státy připravené vzdát se práva veta při rozhodovaní v eurozóně. A tak je pravděpodobné, že k politické centralizaci EU nakonec nepovedou vznešené ideály hlásající evropskou vzájemnost, ale strach o ekonomické přežití ve světě hrozivých finančních turbulenci. Kvůli strachu o svůj blahobyt budou zřejmě občané členských států a jejich vlády ochotní akceptovat další vzdávaní se svojí suverenity ve prospěch orgánů Unie. V takovémto superstátu však už o vlastních osudech nebudeme rozhodovat my, ale nejsilnější státy kontinentu. Už současný vývoj jasně ukazuje, kdo má v EU rozhodující slovo. A myslí si snad někdo, že Němci, Francouzi či Briti už nebudou tvrdě prosazovat svoje zájmy, ale budou hledět na ty naše?

Překlad: Alena Nováková