Martin Mazúch – Rozhovor s pastorem Olomouckého sboru

Je tomu již šest let, kdy na konferenci Křesťanského společenství Milost v Banské Bystrici byl ustanoven nový sbor – v Olomouci. Tento sbor má však jednu zvláštnost. Jeho pastor, Martin Mazúch, totiž odešel ze Slovenska jako misionář do zahraničí, navíc do města, které nikdy předtím neviděl.

Olomoucký sbor je nesmírně vděčný všem, kteří umožnili jeho vznik, především sborům v Banské Bystrici a Prostějově. Náš největší dík patří našemu pastorovi a jeho ženě Mirce, kteří podřídili své životy tomu, aby v pro ně úplně neznámém městě vznikl sbor.

Martin je známý svou schopností povzbuzovat a motivovat lidi tak, že dokáží jít za hranice své vlastní představivosti a odvahy. Sám je toho příkladem. Kvůli založení sboru opustil zaměstnání i domov. Dnes je vedle svého hlavního poslání – vedení sboru – také úspěšným podnikatelem a otcem dvou dětí. Zeptali jsme se ho na jeho životní příběh, který ho dovedl až do Olomouce.

Jak jste se stal křesťanem?

V Boha jsem uvěřil před 19 lety jako sedmnáctiletý teenager. Bydlel jsem ve vesnici Hrochoť nedaleko Banské Bystrice. S partou kamarádů jsme se setkávali na místním koupališti, kde se shromažďovala mládež z celé vesnice. Tam jsme potkali znovuzrozené křesťany, kteří s námi mluvili o víře v Boha.

Sice jsem si myslel, že „nad námi něco je“, ale nijak víc jsem se tím nezabýval. Naše rozhovory byly spíše hádkami, protože mě velmi rozčilovaly jejich argumenty, kterými mě usvědčili, že Bůh je, a že je možné ho poznat osobně.

Když jsem se později obrátil, téměř tomu nechtěli věřit. Ze všech svých kamarádů jsem podle nich byl ten poslední, kdo by se chtěl stát křesťanem. Později se přiznaly – byly to dívky – že se někdy i bály, že je zbiji za to, co mi o Bohu říkaly.

Naše bouřlivé rozhovory trvaly asi rok. Když jsem pak jednou šel cestou a přemýšlel o Bohu, najednou mě naplnil obrovský pocit štěstí a jistota, že Bůh je, že přišel do mého života, že jsou mi odpuštěny hříchy, a že mám nový, věčný život. Nechápal jsem, co se stalo, a tak jsem o svém zážitku řekl těm křesťanům. Tehdy jsem nevěděl, že toto je v Bibli popsané jako znovuzrození, o kterém vyučoval Ježíš.

Od té chvíle se můj život začal radikálně měnit. Moji křesťanští přátelé mně vzali na shromáždění v Banské Bystrici. Psal se rok 1992, bylo krátce po revoluci a do Československa přicházelo mnoho kazatelů ze západní Evropy a z Ameriky. Na shromáždění jsem poprvé slyšel kázat Boží slovo tak srozumitelně a s takovou mocí, jakou jsem zažil při mém prvním setkání s Bohem.

Od té chvíle jsem věděl, že patřím do tohoto sboru, a měl jsem obrovskou touhou více Boha poznávat.

Jak se odvíjel váš život po obrácení?

Velmi dobře. Začal jsem chodit pravidelně na shromáždění a studovat Boží Slovo. Byl jsem překvapen z mnoha věcí, vlastně ze všeho, co jsem se dozvěděl z Bible. Nechápal jsem, jak jsem mohl být tak vzdálený od poznání pravdy, která byla tak blízko.

Po mém obrácení jsem ještě studoval rok na střední lesnické škole v Banské Štiavnici a pak 5 let na vysoké škole ve Zvoleně. Skoro všude a skoro každému jsem řekl, co se mi stalo, a jak jsem poznal Boha.

Na vysoké škole ve Zvoleně se k Bohu obrátilo hodně mých spolužáků, a tak jsem tam začal vést vysokoškolské setkání křesťanů. Vedl jsem také mládež ve sboru v Banské Bystrici, kam chodila moje budoucí manželka Mirka. Vzali jsme se v den mojí promoce.

Tehdy už jsem věděl, že Bůh má pro mě povolání, ale věděl jsem i to, že ještě není ten správný čas. Za tři měsíce po svatbě jsem nastoupil na základní vojenskou službu a také tam jsem každému svědčil o Ježíši. Díky Bohu se někteří vojáci obrátili.

Kdo měl na váš křesťanský život největší vliv?

Jednoznačně můj pastor Jaroslav Kříž. Děkuji Bohu za to, že jsem mohl po obrácení potkat právě jeho, a být jím vyučován základům víry. S odstupem času si to uvědomuji čím dál více. Je velmi důležité, jak se káže Boží Slovo a kdo ho káže. Já jsem vděčný Bohu za milost, že jsem mohl, a stále můžu být vyučován zdravému učení skrze svého pastora.

Jak u vás došlo k rozhodnutí stát se pastorem a odejít zakládat sbor právě do Olomouce?

Nikdy jsem neuvažoval o tom, že budu pastorem. Při mé první návštěvě sboru mi řekl jeden americký misionář, že se jednou stanu kazatelem Božího Slova. Tehdy jsem tomu nevěřil a ani jsem to nechtěl.

Po vojně jsem se vrátil do mého sboru v Banské Bystrici a začal jsem pracovat jako krimininalista. Na policii jsem pracoval dva roky a tehdy ve mně zesílila touha sloužit Bohu. I když se mi v práci dařilo, věděl jsem, že se blíží čas, kdy začnu sloužit jako kazatel.

S touto nabídkou přišel Radek Hasa, pastor křesťanského společenství v Prostějově, který v té době už úzce spolupracoval s naším sborem v Banské Bystrici. V jeho sboru byla jedna křesťanská rodina z Olomouce, a tak vznikla myšlenka, že by bylo dobré v Olomouci založit sbor. Když jsem se o této možnosti dověděl, rozhodl jsem se, že půjdu já, a hned.

Jaké jste měl pocity po příjezdu do Olomouce?

Měl jsem pocity všeho druhu, od nejlepších po nejhorší, ale začal jsem uplatňovat vše, co jsem se za devět let mého křesťanského života naučil – nechodit podle pocitů a vidění, ale vírou. Po pravdě řečeno jsem měl dobrých pocitů jen málo, a tak jsem se tím, co cítím, raději nezabýval. A dobře jsem dělal…(smích)

Jaké byly počátky a průběh budování sboru?

Počátky byly malé. Po příjezdu na Moravu jsem s rodinou nejdřív bydlel ve sborové budově prostějovského sboru, pak jsem se přestěhoval do Olomouce, kde jsme začali čtvrteční setkáni u mě doma v obývacím pokoji. Já, moje manželka Mirka a tři lidé z Olomouce. V tom čase a v prvních třech letech mi velmi pomohl pastor Radek Hasa, a také celý prostějovský sbor. Začali jsme naše setkání jako misijní skupina KS Prostějov. Postupně jsme rostli na 10, 20, 30 až 80 lidí v dnešní době.

Udělal byste stejné rozhodnutí, když se podíváte zpátky?

Udělal. I když to bylo v mnoha ohledech hodně těžké, ale nelituji toho. Vím, že je to Boží vůle, a že Pán je ve všem se mnou a s celou mojí rodinou. Na tomto místě bych chtěl poděkovat i své ženě Mirce, která je velmi statečná a silná žena. Bez jejího rozhodnutí a podpory bych to určitě nezvládl.

Je známo, že se vám daří i v podnikání. Co vás vedlo k tomu začít podnikat?

Přežít, uživit a zabezpečit rodinu. Když jsme přišli na Moravu, dá se říci, že jsme neměli skoro nic. Bydleli jsme v pronajatém bytě – já, Mirka a starší dcera Esterka, která měla tehdy jeden rok. Po dvou letech se nám narodila mladší dcera Viktorie. Dostal jsem podporu od obou sborů v Banské Bystrici a Prostějově, která pokryla náklady na pronájem bytu, a ještě mi něco málo zůstalo. To jsem použil na splácení auta, které jsem nutně potřeboval. Obzvlášť do těžké situace jsem se dostal, když jsem je naboural. Tehdy jsem řekl Pánovi jako Elíšův učedník: “Pane, padla mi sekera do vody a ještě byla vypůjčená.“ Pán udělal zázrak jako Elíša a mně jedna rodina darovala skoro nové auto. Sláva Pánovi!

Mnoho lidí by jistě chtělo znát důvody vašeho úspěchu. Díky čemu se vám tak daří?

Důvodů je několik. Ten největší je, že jsem Boží dítě, můj Otec v nebi mně má velmi rád a já tomu věřím. Věřím v Boží Slovo a Boží zaslíbení. Ježíš řekl, že kdo by opustil dům, statky, svoje blízké, přátele a všechno ostatní pro něho a pro evangelium, dostane to od Ježíše zpátky stonásobně a věčný život obdrží dědičně. Já jsem opustil všechno a toto zaslíbení se začalo naplňovat.

Ježíš je věrný a drží své Slovo. V neposlední řadě jsem vděčný Bohu za bratra Broňu Rataje z prostějovského sboru, který je úspěšný podnikatel. S produkty jeho firmy jsem začal obchodovat a Pán to požehnal. Jeho Bůh žehná, a mě taky. Věřím, že se v naší spolupráci naplňuje další zaslíbení, které říká: Jeden požene sto, dva tisíc. Když spolupracují dva Boží lidé, zodpovědně pracují a důvěřují Bohu a jeho Slovu, efekt je obrovský. Musím dodat, že oba tvrdě pracují a lenost znají jen ze slyšení. (smích)

Máte dvě děti – jakým způsobem rodičovství změnilo váš život?

Zatím dvě. (smích) Být otcem je pro mě velké požehnání, a zároveň velká výzva a zodpovědnost. Vychovávám děti poprvé, ale na to, že v životě dělám hodně věcí napoprvé a ještě hodně budu, jsem si už zvykl, a to mi pomáhá ve vztahu k dětem i ve výchově.

Moje dvě dcery, Ester a Viktorie, jsou pro mě velkou radostí. Teď jsou ve věku, kdy vyžadují hodně pozornosti. Znovu bych chtěl poděkovat Mirce za její obětavost, nasazení a lásku, kterou přispívá k pohodě v naší rodině. Věřím, že na dětech je taky, jak mi křesťané říkáme, ruka Pánova, která je chrání a žehná.

Jakou největší změnu udělal Bůh s vaším životem?

To že vůbec přišel do mého života a udělal ze mě jiného člověka. I když ještě stále má se mnou co dělat. (smích)

Jaké máte cíle a vize do budoucna?

Velké! Změnit tenhle svět jak jen to půjde, a to podle Boží vůle. Růst ve všem dobrém a zbavit se všeho zlého. Mojí celoživotní vizí je získat pro Ježíše co nejvíc lidí v každém čase. A cílem dočkat příchod Pána nebo k němu odejít ve víře, svatosti a slávě.