Nástup doby temna v Čechách

Bylo pět hodin ráno dne 21. června 1621. Nad Prahou právě svítalo před radnicí na Staroměstském náměstí se začalo odehrávat hrůzné divadlo.

Staroměstská exekuce

Mistr popravčí Jan Mydlář začal postupně popravovat 27 českých pánů, elitu národa, která si dovolila postavit se zvůli habsburského rodu a bránit náboženskou a politickou svobodu českých zemí. Odsouzenci šli na smrt statečně, mnozí otevřeně vyznávali víru v evangelium Ježíše Krista. A jisti si svou věčnou odměnou se zařadili po bok Mistra Jana Husa jako mučedníci české reformace. Po těchto ponurých událostech následovala v evangelických Čechách doba temna a násilné rekatolizace, která se skončila až po 300 letech vznikem samostatné Československé republiky. Tyto události následovaly po potlačení tzv. českého stavovského povstání. Co mu předcházelo, jak probíhalo a jaké byly následky jeho násilného ukončení, se dozvíme v následujícím článku.

Čechy – příklad náboženské svobody a tolerance

České země neměly nikdy daleko k církevním reformám, od časů Mistra Jana Husa se mnozí z národa hlásili ke kalichu a ke svobodnému hlásání Božího Slova v mateřském jazyce posluchačů. Bylo to asi sto let před tím, než Martin Luther a Jan Kalvín zahájili svou reformu církve, a proto když se tak stalo, byly Čechy velmi otevřené pro evangelické myšlenky. Jednoduchý křesťanský život podle Božího Slova, který odmítal pověry a tradice středověkého katolicizmu, se stal populární nejen mezi prostým českým lidem, ale také mezi šlechtou a měšťany. Čechy se tak staly královstvím „dvojího lidu“ katolického a evangelického, přičemž druhý přirozeným způsobem sílil do takové míry, že se stal většinovým náboženstvím českých zemí. V 16. a začátkem 17. století bylo vedle tradiční „české konfese“ v Čechách i na Moravě množství zastánců Lutherova i Kalvínova učení. Zásady náboženské tolerance byly v těchto končinách vysoce ceněny.

Majestát císaře Rudolfa

Když v roce 1526 po prohrané bitvě u Moháče nešťastně vymřel Jagellonský rod, nastoupili na prázdný český svatováclavský trůn podle předem daných dynastických dohod Habsburkové. Vláda tohoto tradičně silného katolického rodu s vazbami na bigotní Španělsko vyvolávala mezi českou evangelickou šlechtou a měšťanstvem obavy z možných represí vůči nekatolickému obyvatelstvu země. Usilovali se proto získat od panovnického rodu písemné záruky svobody náboženství. Nejprve se jim podařilo v roce 1576 získat pouze ústní ubezpečení Maxmiliána II., že nekatolická vyznání s výjimkou zjevných kacířů (pikartů) nebudou pronásledována. Až v roce 1609 si české stavy u císaře Rudolfa II. doslova vynutily Majestát na náboženskou svobodu. Císař stavům ustoupil, protože potřeboval jejich podporu v konfliktu se svým vlastním bratrem Matyášem. Tento dokument vstoupil do dějin jako Rudolfův majestát a byl okamžitě zanesen do zemských desek jako platný zákon. Majestát platil pro královská města, šlechtu i poddané a stanovil, že nikdo nesmí být nucen ke katolickému ani jinému vyznání. Na svou dobu to byl nebývalý počin v oblasti náboženské svobody.

Příčiny povstání českých stavů

V roce 1611 byl českým králem korunován Rudolfův bratr Matyáš. České stavy – šlechtický i měšťanský se domnívaly, že Matyáš bude respektovat náboženské a stavovské svobody garantované českým právem, zažily však zklamání. Jeho politika vůbec nebyla tolerantní a v Českém království se začaly hromadit případy různých křivd.

V roce 1617 stárnoucí Matyáš bezohledným nátlakem vnutil Čechům svého nástupce, bigotního katolíka Ferdinanda Štýrského. Jednotlivým zástupcům na stavovském sněmu bylo drasticky vyhrožováno. Stavy nemohly vystupovat jako celek a každý se vůči volbě musel vyjádřit sám za sebe. Ti, kteří veřejně vyjádřili nesouhlas, byli okamžitě zbaveni svých výnosných pozic. Tak přišel o úřad karlštejnského purkrabí pán Jindřich Matyáš Thurn. Mnohým dalším, kteří nesouhlasili, bylo vyhrožováno hrdelními tresty. Tak se stalo, že Matyáš přijetí svého nástupce prosadil.

Matyáš následně začal do vlivných pozic dosazovat katolické radikály, kterým nechával volné pole působnosti. Došlo tak ke dvěma událostem, které vyvolaly obrovské pohoršení šlechty, měšťanů i lidu. S tichým souhlasem pražských královských místodržitelů (ti zastupovali krále a císaře sídlícího ve Vídni) dal broumovský opat uzavřít tamní evangelický chrám a vzápětí nato rozkázal pražský arcibiskup Jan Lohelius, aby byl zbořen evangelický kostel v Hrobu u Duchcova. Rudolfův majestát byl tak velmi hrubým způsobem porušen. Na dodržování zákona o náboženské svobodě dohlížel sbor defenzorů. Ten také proti těmto skutkům ostře protestoval. Pražská dvorská kancelář stroze odpověděla, že církevní vrchnost v Broumově i v Hrobu jednala se souhlasem císaře.

Řekl před popravou

Když po vyslyšeném smrti své ortelu do svého se navrátil vězení, přišli k němu dva kapucíni a příčinu svého příchodu oznámili, že ta jest, aby k němu v úzkosti postavenému milosrdenství dokázali. Zeptal se pán, které by to bylo milosrdenství? Odpověděli, že bychom pánu cestu k nebi ukázali. Na to pán: „Nu, cestu k nebi? Tať jest mi z milostí Boží dobře známá.“ A oni: „Pán se svým domněním svodí.“ Pán zas: „Nesvodím; ne na doufání, ale na nepohnutelné pravdě založena jest naděje má. Nebo já jiné cesty nemám kromě toho, kterýž řekl „Já jsem cesta, i pravda, i život.“

Václav Budovec z Budova

6. března 1618 se v pražském Karolinu sešel sjezd protestantských stavů, který přijal rezoluci proti porušování Majestátu a jeho dodatků a zároveň stanovil termín dalšího zasedání sjezdu na 21. květen. Výroky této rezoluce byly velmi zdrženlivé a neobviňovaly císaře, ale pražské místodržící. Deputaci, která nesla rezoluci na Hrad, odmítlo místodržitelství přijmout. List byl tedy odeslán přímo do Vídně. Odpověď přišla tak rychle a byla tak přísná, že málokdo věřil v její pravost. Objevila se podezření, že byla napsána v místodržitelské kanceláři na Pražském hradě. Této odpovědi dali název „těžké psaní“. Císař Matyáš v něm odmítl stavovské právo na konání sjezdu, jeho další činnost zakázal a organizátorům pohrozil tresty. Nyní se však stavy už nedaly zastrašit a květnový sjezd odvolán nebyl. V budově pražského Karolina se sešla celá panská nekatolická špička. Rokování sjezdu probíhalo celkem pokojně až do vystoupení Jindřicha Matyáše Thurna. Ten ve svém plamenném projevu prohlásil, že není možné donekonečna snášet zvůli a čelit jí pouze pasivním odporem a posílání písemných protestů. Je zapotřebí vzchopit se konečně k činům. Tato slova vyvolala vzrušení nejen v Karolinu, ale také v ulicích Prahy. Vzrušení se stupňovalo, a když se mezi lidmi rozšířilo, že hradní posádka je v plné bojové pohotovosti a dokonce, že se chystají popravy stavovských vůdců, skupinka radikálů se rozhodla k činu a dne 23. května 1618 vyhodila z oken Pražského hradu nenáviděné místodržící Slavatu, Martinice a Fabrícia. Exponenti tyranského režimu spadli z osmnáctimetrové výšky do hradního příkopu a překvapivě se jim téměř nic nestalo, neboť přistáli v příkopě plném odpadků zetlených na měkký humus. I když po nich shora stříleli s výjimkou Slavaty vyvázli z incidentu bez zranění. Touto defenestrací začalo české stavovské povstání proti habsburské monarchii a s ním začala i tzv. válka česká, první etapa třicetileté války.

Válka česká

Hned po pražské defenestraci byla zvolena povstalecká vláda 30 direktorů, která okamžitě zahájila verbování povstaleckého vojska. Od začátku však narážela na nedostatek finančních prostředků a neochotu české šlechty navenek podporující povstání do něj investovat své prostředky. Direktorium se proto obrátilo o pomoc také do nekatolické ciziny.

V létě roku 1618 vstoupilo císařské vojsko do Čech. Jeho první pokusy o ofenzívu proti povstaleckým Čechám však skončily porážkami. Naopak česká povstalecká armáda vedená Jindřichem M. Thurnem zahájila tažení do Rakous.

V březnu roku 1619 zemřel starý císař Matyáš a vlády se ujal již dříve zvolený radikální katolík Ferdinand II. Štýrský. Hned v květnu se k českému povstání připojila také Morava, podobně jako už předtím Slezsko a Lužice. Thurn opět vytáhl do Rakous a české stavovské vojsko dokonce ohrožovalo Vídeň. Kvůli porážce, kterou utrpělo české vojsko na domácím bojišti u Záblatí se však musely Thrunovy jednotky z výhodných pozic u Vídně stáhnout. V stavovské armádě v červnu vypukla první krize kvůli nevyplácenému žoldu, což byl trvalý problém českého stavovského vojska.

V červenci zažilo povstání svůj politický vrchol. Generální sněm zemí Koruny české schválil v Praze novou ústavu. Tato ústava definovala stát jako konfederaci rovnoprávných zemí s volitelným panovníkem a se zaručenou náboženskou tolerancí v duchu litery Majestátu. V srpnu se ke konfederaci připojily také hornorakouské a dolnorakouské stavy. S povstáním to vypadalo velmi nadějně. V srpnu byl také z českého trůnu formálně sesazen Ferdinand II. a novým českým králem byl zvolen Fridrich V. Falcký, zeť anglického krále Jakuba I., vyznáním kalvinista. Povstalecká vláda 30 direktorů odevzdala moc „sboru nejvyšších úředníků zemských“.

Tehdy se zdálo, že se vše vyvíjí ve prospěch stavovského povstání. V září totiž využil tísně Habsburků sedmihradský vévoda Gábor Bethlen, prohlásil se za obránce protestantů a nechal se zvolit uherským panovníkem. Jeho vojska se vydala na pochod na Prešpurk a Vídeň. Z druhé strany mířila na Vídeň spojená vojska českých a moravských stavů. Tehdy uzavřel Ferdinand II. s katolickým vévodou Maxmiliánem Bavorským tajnou dohodu o společném postupu proti rebelům. Mezitím byl v listopadu v Praze slavnostně korunován za českého krále Fridrich Falcký. V listopadu se ukázala pravá tvář Gábora Bethlena, který se za zády českých stavů dohodl s Habsburky a odtáhl od Vídně. Nastal tragický rok 1620, který měl znamenat porážku stavovského povstání.

Bitva na Bílé hoře

Během zimy začátkem roku 1620 boje utichly a armády se uchýlily do zimních ležení. S příchodem jara nastalo několik událostí, které komplikovaly postavení stavovského odboje. V březnu přešel saský kurfiřt za slib územních zisků do habsburského tábora a v červnu došlo ke vzpouře stavovských žoldnéřů z důvodu, že jim nebyl vyplácen žold. Finanční problémy pronásledovaly povstání od samotného začátku, česká šlechta, podporující povstání nebyla ochotna sáhnout příliš hluboko do svých pokladnic a očekávala, že finanční zátěž povstání ponese nový král Fridrich Falcký. Ten však zdaleka nebyl tak bohatý, jak se myslelo a nemohl spoléhat ani na pomoc svého tchána, anglického krále, který se na dobrodružství svého zetě díval velmi skepticky a dokonce ho před ním varoval. Pravidelnou finanční podporu pro povstání se podařilo získat od generálních stavů v Nizozemí, ale i ta chodila nepravidelně a pozdě.

Bitva na Bíle hoře

Když v listopadu stála spojená císařská a bavorská armáda před Prahou, povstalci byli dobré mysli. Jejich částečně opevněné pozice na Bílé hoře se daly dobře bránit. Nepřítel by musel útočit do kopce, co by mu jistě přineslo nemalé ztráty. I kdyby byl útok úspěšný, povstalecké vojsko se mohlo lehce a rychle uchýlit za pražské hradby a bránit se odtud. Velitelé stavovského vojska si byli tak jistí svou strategickou převahou, že noc před bitvou strávili hýřením v pražských hostincích. 8. listopadu 1620 ráno císařská armáda překvapivě zaútočila a stalo se to, co nikdo nečekal. Přehnala se bělohorskou plání, aniž jí stavovské vojsko bylo schopno klást vážnější odpor. Přes dvacet tisíc obránců Prahy se rozuteklo, mnohým oddílům stačilo pouze to, že viděli prchat jednotky z předního sledu a přidali se k útěku. Skupinky bojovníků zmateně pobíhaly a zápasily na vlastní pěst. Nebojovaly už za krále Fridricha ani za povstaleckou vládu, ale snažily se zachránit si holé životy.

Na straně stavovské armády byly pouze dvě výjimky. Uprostřed bojové linie se pokoušel zachránit situaci jedenadvacetiletý syn vrchního velitele, neohrožený princ Anhalt. V čele královské jízdy zaútočil proti přesile španělských kyrysníků. Vedl lehké jezdectvo proti těžkému. Hlubokým vklíněním se mu téměř podařilo rozpoltit bitevní linii. Vzhledem k tomu, že se mu nedostalo žádné podpory, skončil v pasti. Princ se bil jako lev, dokud ho kulka z muškety neposlala k zemi a do zajetí. Jeho otec, vrchní velitel armády, naopak utekl do bezpečí a ponechal vojsko napospas nepříteli. Druhým příkladem statečnosti byl Šlikův moravský pluk, který statečně odolával útoku na levém křídle bitevní linie, u zdi obory Hvězda. Doslova „přitlačeni ke zdi“ bez možnosti úniku srdnatě bojovali o své životy. Jejich odpor do posledního muže se dostal do čítanek a stal se legendou. Bitva skončila zdrcujícím vítězstvím císaře Fedinanda II. a jeho spojenců. Zbytky poražené armády se uchýlily do města a domáhaly se nevyplaceného žoldu.

Před tragedií na Bíle hoře se většina českého obyvatelstva hlásila k evangelické víře.

Příčiny této tragické porážky můžeme hledat především v podcenění situace velením stavovské armády a v demoralizaci vojska, kterému nebyl vyplácen žold. Osudová bitva, která proběhla velmi rychle, rozhodla o nástupu 300 leté doby temna v českých zemích.

Vítěz bere vše

Po prohrané bitvě se Prahy zmocnil strach, část šlechty spolu se „zimním králem“ prchla do Slezska s odůvodněním, že odtud povedou svůj odboj proti císařským. Někteří „hrdinové“ otočili o 180 stupňů, kapitulovali a dovolili Maxmiliánovi Bavorskému vpochodovat do Prahy. Kapitulační deputace ho ubezpečovaly o tom, že Pražané hluboce litují svého pobloudění a deklarovali svou věrnost císaři. Maxmilián použil lišáckou lest. Všechny ubezpečoval o císařově velkorysosti, o tom, že se u císaře přimluví za to, aby vzpurným českým pánům odpustil. Někteří mu nevěřili a rozhodli se pro dobrovolný exil, jiní, možná ze strachu o své majetky, zůstali. Pravda je taková, že po Praze se šířily zvěsti, že ti, kdo se podřídí císaři, budou ušetřeni. Nic však nebylo dále od pravdy, neboť nepřítel tajně pracoval na svém ďábelském plánu zasadit odbojným evangelickým Čechám definitivní úder.

Praha byla během deseti dní zpacifikována. Maxmilián Bavorský dospěl k názoru, že ho ve městě už není zapotřebí a jmenoval svým zplnomocněným zástupcem knížete Karla z Lichtenštejna. Nastalo období ticha před bouří, během kterého padlo ve Vídni rozhodnutí o hrdelních trestech pro vedoucí osobnosti povstání. Lichtenštejn sice poslal do Vídně hlášení, že předáci stavovského odboje se stáhli z veřejného života, působí skleslým dojmem a podle zpráv z policejního dohledu nikdo z nich nepomýšlí na útěk. Z císařského dvora přišla odpověď v podobě proskripční listiny. Na seznamu zločinců se ocitli všichni direktoři plus 32 dalších osob. Obsílky s příkazem, aby se obvinění dostavili k hrdelnímu soudu, byly nejprve přibity na vrata opuštěných domů těch, kteří emigrovali. Ostatní bývalí aktéři povstání se utěšovali, že Vídeň pouze zastrašuje a chce „popravovat“ pouze nepřítomné. Další krok císařské moci však překonal i ty nejčernější prognózy. 20. února 1621 přišel do Prahy nový rozšířený seznam provinilců a vzápětí začalo zatýkání. Místodržitelství vyslalo posly, kteří obešli stavovské a měšťanské byty v Praze se vzkazem, aby se páni a rytíři dostavili odpoledne na Hrad, kde budou seznámeni s novým císařským dekretem. Měšťané se za týmž účelem měli sejít na radnici. Dostavili se všichni, kteří nebyli mimo Prahu nebo indisponováni. Všichni byli zatčeni. V procesech, které měli daleko ke spravedlnosti, padlo nakonec 27 hrdelních rozsudků, které byly vykonány onoho osudného rána 21. června 1621.

Krvavá podívaná měla být triumfem císaře Ferdinanda II. nad nepovedenou českou rebelií. Zaplněné Staroměstké náměstí sledovalo nejprve popravu tří příslušníků stavu panského: Joachima Ondřeje Šlika, hraběte z Pasounu a Lokte, Václava Budovce z Budova a Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Následovalo sedm odsouzenců ze stavu rytířského a sedmnáct měšťanů, z nichž asi nejznámějším jménem je dr. Jan Jessenius, národností Slovák, pocházející z uherského zemanského rodu, doktor medicíny a filosofie, veřejný profesor wittenbergské univerzity a rektor univerzity pražské, který se proslavil první veřejnou pitvou lidského těla v českých zemích. Předtím, než byl sťat, vyřízli mu jazyk zaživa, jako trest za to, že se pro české povstání pokoušel získat uherské stavy. Po popravě bylo jeho tělo rozčtvrceno a jednotlivé údy nabodnuty na kůly a rozvěšeny po hlavních pražských ulicích. Tři z popravených, členové jednoty bratrské, byli oběšeni. Hlavy sťatých pánů byly pro výstrahu v koších zavěšeny na mostecké věži Karlova mostu, měly Čechům připomínat, jak dopadnou ti, kteří se vzbouří císařské moci. Dnes nám toto hrůzné divadlo připadá nesmírně barbarské, v kontextu doby to však byl běžný způsob vypořádání se se vzpourou politické opozice. Následovaly rozsáhlé exekuce majetku evangelické šlechty zapojené v povstání.

Pobělohorský náboženský útlak a rekatolizace

Navzdory skutečnosti, že podle některých historiků bylo až 90 procent obyvatelstva českých zemí evangelického vyznání, během stavovského povstání, byla garantována náboženská svoboda. Nikdo neměl právo nikoho nutit ke změně náboženství. Toto však s vítězstvím habsburské strany skončilo. 29. března roku 1624 bylo císařským patentem římskokatolické náboženství prohlášeno za jediné povolené v Čechách, ostatní náboženství byla nadále považována za kacířská a nepřípustná. V květnu následoval další patent, kterým císař vypověděl všechny nekatolické duchovní z Čech i Moravy. V únoru roku 1627 začala v Praze pracovat zvláštní protireformační komise. Nekatolíci měli zakázáno zastávat jakýkoli úřad a nemohli se stát měšťany. Tlak na nekatolíky se stupňoval. V květnu byla vydána nová „ústava absolutismu a katolicismu“ s názvem Obnovené zřízení zemské, která kodifikovala katolictví jako jediné státní náboženství a měla vstoupit v platnost 1. června 1628. Hned nato vyšel Ferdinandův mandát nekatolickým stavům, který jim nařizoval do šesti měsíců přestoupit ke katolictví, nebo se do konce května 1628 vystěhovat ze země. To ještě urychlilo vlnu emigrace, která probíhala už od tragické bitvy na Bílé hoře. Jen z Prahy odešlo asi 620 rodin. Celkový počet pobělohorských exulantů z Čech a Moravy se odhaduje na více než 200 000 lidí, kteří povětšinou patřili k elitě národa. Byli mezi nimi lidé jako „učitel národů“ Jan Ámos Komenský, světoznámý grafik Václav Hollar, barokní malíř Karel Škréta a právník a dějepisec Pavel Stránský.

Rekatolizace českých zemí probíhala v režii jezuitského řádu, který byl povolán s cílem navrátit kacířské Čechy zpět do lůna římské církve. Jezuiti působili především ve školství, měli však vliv i na politiku a neúnavně pátrali po každém „kacířství“, aby ho mohli potřít. Systematicky ničili Bible kralické, a jakoukoli evangelickou či bratrskou literaturu, kterou našli. Na tuto skutečnost reaguje slavný epigram národního buditele Karla Havlíčka Borovského: „Českých knih jsou nepřátelé lítí – plesnivina, moli, jezoviti.“ Navzdory atmosféře strachu, mnoho obyvatel zůstalo tajnými neformálními evangelíky, nikdy srdečně nepřijalo jim vnucovaný katolicizmus. Právě zde leží příčiny masového odchodu Čechů z katolické církve do Československé husitské církve po vzniku samostatného Československa. Oproti okolním státům je postavení katolické církve v Čechách dodnes relativně slabé.

Prameny:
Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí
http://otta.cechove.cz
http://cs.wikipedia.org

Zdroj: milost.cz, 16.8.2017