Quo vadis Evropo?

Evropa, evropské státy i EU prožívá těžké časy. Není to zas tak dlouho, kdy jsme se přes železnou oponu, načahovali do západní Evropy a snili o tom, že jednou se snad naše děti dočkají toho, že budou moci svobodně žít, svobodně cestovat jako svobodní lidé, kam budou chtít…

Nikdo jsme si nedovedli, ani v nejhorším snu, představit, že naše děti budou umírat někde v metru, na letišti, nebo v letadle, roztrhání bombou bojovníka za vítězství Islámu…
Takovou evropu jsme nikdo nechtěli. Kde se stala chyba? Co se pokazilo?

Nedávno jsem na internetu sledoval jakési provolání k národům Evropy, byly zde ukázány tradice Evropy, kultura, nádherné stavby, krajina, průmysl – věci, který vybudovali ruce evropanů, věci, na které jistě můžeme býti hrdi. Gotika, baroko, renesance, humanismus, úspěchy vědy, techniky…Ani slovo o milionech mrtvých, o genocidách, utrpení, které Evropské státy, jejich pyšní vůdcové, parlamenty způsobily ubohým, bezbranným lidem, ani slovo o I, či II. světové válce, o utrpení židovského národa, Arménů, národů vykořisťovaných imperiální Británií, Francií císaře Napoleona, ani slovo o Frankovi, Musolinim….

Evropa je pod velkým tlakem, národy podivných zvyků, nepochopitelné víry, odhodlaní vzít si to, co považujeme za naše – tyto národy se pohnuly a Evropa má strach…

Oprávněně.

Od roku 1945, od konce té nejstrašnější války, uplynulo 70 let. 70 let měla Evropa na to, činit pokání – to znamená, hledat Boha, hledat odpuštění, změnit svou pýchu v pokoru…

Nic z toho Evropa neudělala. Naopak, nyní, pyšněji, než kdy jindy, slyšíme od Bruselských sociálních inženýrů slova jako „to zvládneme“ a brutální kritiku států, které si zachovavaly zdravý rozum a nechtějí se samy zničit. Kritika křesťanství a křesťanů, Bible stále více nenáviděná, Pravda denně na pranýři, tolerance ke hříchu, nenávist k těm, kdo hřích nazývají hříchem.. Drogy, promiskuita, život bez zábran, ale také bez smyslu a bez cíle, to je Evropa dneška.

Nemylme se, Bůh je stále Bohem, nenávidícím zlo, násilí, hřích, samolibost a bezbožbnst, Bůh je Bohem milosti i soudu. Odmítáme-li milost, přijde soud. Odmítá-li Evropa pokání, možnost odpuštění a nápravy, co jiného, než soud může čekat? Co jiného, než soud vidíme přicházet?

Církev Kristova se tak dostává do popředí dějů, nyní, víc než jindy, musí být hlasem evangelia, hlasem Pravdy, naděje, i hlasem varujícím, i hlasem ukazujícím Cestu!

Evropu čekají těžké časy, co čekají, už tu jsou. V lepším případě je bude, s vypětím všech sil zvládat. Příkladem je pro nás Izrael – obklopený nepřáteli, vně i zevnitř, stojí žije, prosperuje. Cena je ale vysoká – útoky na jednotlivce, rodiny, útoky nožem, kamením, vším co je…Intifády – rozsáhlá povstání na územích ovládaných nepřáteli naší kultury, na to se musí státy s významější muslimskou komunitou připravit. A to je jen začátek. Co budou ty státy dělat, až tam muslimů bude více než domácích?

Ježíš Nazaretský je jedinou nadějí pro tento svět. Církev je hlasatelem této naděje, evangelium Ježíše Krista je stále mocí ke spasení – tím je dán náš životní program. Hlásejme evangelium odvážně, beze strachu. Naplnění Duchem svatým buďme solí a světlem světa. Zvěme lidi do našich shromáždění, nabídněme rešení – nikdo jiný je totiž nezná a nemá!

Záleží na každém z nás.

Zdroj: milost.cz