Víra, naděje a láska

Nenahraditelné elementy křesťanského života

Mít se dobře je bezpochyby touhou každého člověka, nás křesťany samozřejmě nevyjímaje. Domnívám se, že každý člověk, kterého se dotkla Boží láska a reagoval na evange­lium tak, že odevzdal své srdce a život Ježíši Kristu, by mohl dosvědčit, že křesťanský život je dobrý život. Kdo žije s Kristem, zná odpovědi na otázky, proč je náš svět takový, jaký je, proč na tomto světě žijeme a má-li tento život nějaký hlubší smysl. Křesťané mají vskutku mnoho důvodů k radosti a všechny předpoklady k tomu, aby vítězně obstáli proti všem nástrahám a problémům, které život přirozeně přináší. Velkou pomocí jsou nám tři kvality (neboli ctnosti), které zmiňuje apoštol Pavel ve 13. kapitole 1. listu Korintským: Nyní zůstává víra, naděje a láska, tyto tři věci. Ale největší z nich je láska. (1Kor 13,13; ČSP)

Tento Pavlův výrok konstatuje, co je v životě křesťana skutečně důležité. V předcházejících větách mluví o fázích života člověka – dětství a dospělosti, které můžeme pozorovat také v duchovním životě křesťanů. Nepřímo zde naznačuje, že když se stal dospělým, tak opustil dětinské věci a pochopil, co je skutečně důležité. Kdyby ve svém životě dosáhl všechny možné úspěchy, ale neměl by lásku, nic to neznamená. Pochopil, že všechno naše poznání je částečné, tedy nedokonalé a pokud hledáme to, na čem opravdu záleží, zůstanou nám následující tři skutečnosti, nebo lépe řečeno kvality, které má vykazovat život křesťana: víra, naděje a láska. V následujícím článku si o nich povíme něco více.

Víra

Živá víra je něco, co dělá život křesťana křesťanským. V Bibli nenajdeme nic takového, jako formální víru, která je dnes běžná pro lidi pocházející z národů, které mají jistou křesťanskou tradici. Biblická víra je osobní důvěrou živému Bohu a jeho Slovu, na jehož základě v lidském srdci vznikla. Není tedy pouhým názorem, že nad námi něco je, že zřejmě nějaký Bůh existuje, ale přesvědčením, že Bůh je a že je nesmírně důležité Ho hledat a zařídit si život podle toho, co chce On, to znamená Ho poslouchat.

Biblická křesťanská víra rozhodně není něčím pasivním. Je hlubokým vnitřním přesvědčením, které vede k aktivitě. Pisatel listu Židům konstatuje: Bez víry však není možné se mu zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají. (Žd 11,6; ČSP) Ještě relativně nedávno, řekněme před sto lety, lidé brali pravdu jako něco absolutního, co potřebujeme poznávat a v souladu s čím bychom měli také žít. V dnešní době už to žel neplatí. Relativizuje se všechno včetně duchovních a morálních hodnot. Podstatou víry, jak o ní mluví Bible, je spolehnutí se na absolutní pravdu o Bohu, zjevenou v Jeho Slově, které se projeví na životním stylu člověka. Jinými slovy řečeno, víru je vidět. Víra, jako soukromé přesvědčení o nějaké náboženské pravdě, o němž nikdo v okolí „věřícího“ ani netuší, nemá nic společného s vírou pisatelů Bible a prvních křesťanů. Víra se projevuje aktivním životním stylem. Apoštol Jakub velice káral lidi, kteří tvrdili, že mají víru, ale na jejich životech to nebylo vidět. Jeho slova vůči nim byla velice ostrá: Co je platné, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra zachránit? … Tak i víra, nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá. (Jk 2,14.17; ČSP)

Apoštol Pavel říká ve svých epištolách, že jsme spaseni z víry a ne prostřednictvím skutků Zákona. (Gal 2,16) Skutky Zákona zde myslí předepsané činy a rituá­ly, které měli věřícím v období Staré smlouvy získat spravedlnost před Bohem a zajistit Hospodinovu přízeň. Tento důraz však nijak nepopírá skutečnost, že i věřící v období Nové smlouvy, přirozeně projevují svou víru slovy i skutky, které navenek jejich víru dokazují. Ten, kdo nežije podle svého přesvědčení, totiž svému přesvědčení ve skutečnosti nevěří.

Spasitelná víra

Prvním projevem víry jsou slova na jejím základě vyslovená. Chce-li kdokoli přijmout záchranu v Ježíši Kristu, stačí se řídit podle jednoduchého biblického receptu – uvěřit v Krista a svou víru úplně jednoduše projevit: Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně. (Ř 10,9-10; ČSP) Je tedy úplně přirozené a správné, když člověk o své víře mluví. Kdybychom to obrátili, můžeme říci, že víru člověka poznáme z toho, jak a o čem hovoří. Není-li slovo Bůh v jeho slovníku, nebo vyskytuje-li se tam pouze jako „braní Božího jména nadarmo“, zřejmě v Boha vůbec nevěří, a to i v případě, že se považuje za „hluboce věřícího člověka“.

Spasitelná víra, která se projeví tím, že člověk přijme Ježíše Krista jako svého osobního Zachránce a Pána, přivádí člověka do vztahu s Bohem a stává se základem pro naději, o které se ještě v tomto článku zmíníme. Tato víra vede člověka k hledání Boha a životu podle Jeho Slova. Konkrétními skutky vyplývajícími z takové víry jsou křest, život osobní zbožnosti, spočívající ve čtení Bible a modlitbách, a v neposlední řadě také aktivní účast na životě církve.

Víra konající zázraky

U víry je velice zajímavé, že má různou intenzitu a sílu. Pán své učedníky, kteří v něho bezpochyby věřili, mnohokrát nazývá malověrnými. (Mt 6,30; 8,26; 16,8; Lk 12,28) Na druhou stranu na jiných místech hovoří o síle víry velikosti (a kvality!) hořčičného semínka (Mt 17,20) nebo o skutečnosti, že věřícímu je všechno možné. (Mk 9,23) Podle Písma také máme o sobě smýšlet podle toho, jakou míru víry Pán udělil každému z nás. (Ř 12,3)

Víra tedy dokáže konat zázraky. Pro křesťana je vstupem do světa neviditelného a přitom nadpřirozeně mocného Božího království. Nespoléhá se na materiální svět smyslů, ale opírá se o pevné a neměnné Boží výroky. Příkladem takové víry je pro nás významná starosmluvní postava – praotec víry Abraham. On proti naději na základě naděje uvěřil, že se stane otcem mnohých národů podle toho, co je řečeno: Tak bude tvé potomstvo. A neochabl ve víře, ani když mu bylo asi sto let; ačkoliv pohleděl na své již umrtvené tělo a na odumřelé lůno Sářino, nezačal v nevěře o Božím zaslíbení pochybovat, ale byl posílen ve víře, když vzdal slávu Bohu, a nabyl pevného přesvědčení, že to, co Bůh zaslíbil, je mocen i učinit.
(Ř 4,18-21; ČSP)

Abraham prožil Boží povolání, opustil rodné město a začal následovat hlas neviditelného Boha, na cestě do neznáma – do země, o níž mu Bůh slíbil, že mu ji ukáže a dovede ho tam. Poprvé se jeho víra projevila, když byl ochoten poslechnout Boží hlas a vydat se na cestu, aniž by přesně věděl kam. Později mu Bůh přislíbil, že se svou neplodnou manželkou ve svém stáří zplodí syna, dědice zaslíbení. Z přirozeného hlediska se jednalo o něco zcela nemožného. Byli to staří neplodní lidé, kteří už neměli naději, že se jim narodí syn. Proti této beznaději Abraham postavil jinou naději, naději od Boha. I když si byl vědom neúprosných faktů, hovořících proti Božímu zaslíbení, Písmo říká, že neochabl ve víře. Nezačal si stěžovat, ale udělal pravý opak, vzdal chválu Bohu. Toto vedlo k jeho dalšímu posilnění ve víře a spolehnutí se na slib, který mu Bůh dal. Nakonec se po mnohých peripetiích dočkal toho, že na vlastní oči uviděl to, v co dávno předtím uvěřil. Zažil zázrak a jeho devadesátiletá manželka Sára porodila jeho syna Izáka.

Pokud člověk neřeší své problémy stěžováním si, výčitkami a hořkostí, ale zač­ne se modlit, hledat Boha a chválit Ho, může skutečně zažít zázrak. V této souvislosti je velice dobrá rada apoštola Jakuba: Vede se někomu z vás zle? Ať se modlí! Je někdo dobré mysli? Ať zpívá Bohu chvály! (Jk 5,13; ČSP) Právě takto se chová člověk, který věří v Boha: všechny situace svého života řeší s Ním.

Existuje ještě jedna úroveň víry, která je mimořádná, a tou je dar víry. (1Kor 12,9) Jedná se o nadpřirozenou míru víry, kterou Bůh jako duchovní dar vloží v dané situaci do srdce člověka a umožní mu tak vykonat, případně zažít něco nadpřirozeného. O takové, zázraky konající, víře hovoří list Židům: …kteří skrze víru přemohli královské říše, uskutečnili spravedlnost, dosáhli zaslíbení, zavřeli tlamy lvům, uhasili sílu ohně, unikli ostří meče, nabyli moci ve slabosti, stali se silnými ve válce, zahnali na útěk vojska cizinců. (Žd 11,33-34; ČSP)

Naděje

Naději nejčastěji chápeme jako jakousi slabší sestru víry. Říkáme, že na něco ještě nemáme víru, ale aspoň máme naději, že se náš problém nějak vyřeší. Takové vnímání naděje je však velmi zjednodušené a nepřesné. Bible říká: Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme. (Žd 1,1; ČSP) Víra je tedy podstatou věcí, ke kterým se upírá naše naděje. Máme-li mít naději, musíme mít alespoň elementární víru.

A nejen to, ale i my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla. V té naději jsme byli zachráněni; naděje však, kterou je vidět, není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, očekáváme to s vytrvalostí. A stejně tak i Duch se spolu s námi ujímá naší slabosti. Vždyť my nevíme, jak a za co se máme modlit, ale sám ten Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit slovy. A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je myšlení Ducha, totiž že se podle Boha přimlouvá za svaté. Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. (Ř 8,23-28; ČSP)

Všeobecně můžeme říci, že naděje je očekáváním něčeho dobrého, co má přijít v budoucnosti. Křesťanská naděje se však v mnohém liší od přirozené naděje optimisticky naladěných lidí. Abrahám uvěřil v naději tam, „kde už naděje nebylo“. Tato naděje byla založena na jeho víře v Boha. Podobně je to i u nás křesťanů: můžeme mít naději i v beznadějných situacích. Zdrojem této naděje je pevné přesvědčení o Boží dobrotě a lásce vůči nám – věřícím, i o tom, že Jeho záměry s námi jsou jen a jen dobré a ušlechtilé. Hlavní křesťanskou nadějí je očekávání druhého příchodu Pána Ježíše Krista. S aktivním prožíváním naděje nám pomáhá Duch Svatý, který v našem nitru dosvědčuje Boží pravdu a věrnost.

Prvek stability v životě křesťana

Osobně považuji naději za klíčovou věc v životě člověka. Naděje dává sílu lidské duši, dokáže člověka podržet v těžkých situacích a působí jako jakýsi „stabilizátor“ našeho života. Když chtějí námořníci udržet v klidu loď zmítanou vlnami, spustí kotvu. A právě „kotvou duše“ nazývá naději autor listu Židům: Když tedy Bůh chtěl ještě hojněji ukázat dědicům zaslíbení nepohnutelnost svého úmyslu, zaručil jej přísahou, abychom skrze dvě nepohnutelné skutečnosti, v nichž není možné, aby Bůh lhal, měli mocné povzbuzení my, kteří jsme se utekli k pevnému uchopení předkládané naděje. Máme ji jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu, kam kvůli nám vešel náš předchůdce Ježíš, který se na věčnost stal veleknězem podle řádu Melchisedechova. (Ž 6,17-20; ČSP)

Podstatou naší naděje je skutečnost, že Bůh nemůže lhát a všechny své předem ohlášené záměry nakonec vždy naplní. Naděje je pevnou spojnicí mezi námi, kteří žijeme v pohnutém a pominutelném světě, a Bohem, který je nepohnutelný, věrný a dobrý. Tato kotva nesměřuje dolů, pod hladinu rozbouřeného oceánu tohoto světa, ale nahoru za oponu, do svatyně, do samotné Boží přítomnosti. Na toto místo máme přístup skrze vykupitelské dílo Pána Ježíše Krista. Během jeho smrti na kříži se roztrhla chrámová opona, která symbolizovala oddělenost od Boha a nepřístupnost svatyně svatých. Náš velekněz a předchůdce Ježíš vstoupil do nebeské svatyně a umožnil tak i nám přicházet do Boží přítomnosti. Každý křesťan, který má osobní zkušenost s Bohem se lehce může stát člověkem naděje.

A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha Svatého, který nám byl dán. (Ř 5,5; ČSP) Naděje, která se opírá o Boha Bible, člověka nikdy nezklame. Skrze Ducha Svatého jsme poznali Boží lásku, a proto nikdy nemůžeme ztratit naději.

Láska

Láska je jednoznačně největší ze ctností, o nichž v tomto článku píšeme. Ta nejušlechtilejší podoba lásky, bezpodmínečná, sebe obětující se láska agapé je samotnou podstatou Božího charakteru a základní motivací, která Boha vedla k záchraně padlého lidstva. Apoštol Jan ve svém prvním listu zdůrazňuje potřebu vzájemné lásky mezi křesťany a argumentuje právě tím, že Bůh je láska. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh na svět poslal svého Syna, toho jediného, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1J 4,8-10; ČSP)

Na začátku Božího díla záchrany byla jeho obrovská láska. Tato láska měla a má člověka pohnout k tomu, aby ji dával dále. I my bychom měli milovat, protože Bůh první miloval nás. (1J 4,19) Měli bychom milovat Boha, své bližní a speciálně své sourozence v Kristu. Podle vyučování Pána Ježíše se dají všechna přikázání Zákona shrnout do dvou přikázání lásky: On mu řekl: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sebe samého. Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci. (Mt 22,37-40; ČSP)

Když Pán vyučoval své učedníky, dal jim jedno nové přikázání, které rovněž souvisí s láskou: Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako já miluji vás, abyste se i vy navzájem milovali. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,34n; ČSP) Vzájemná láska, vycházející z Boží lásky, projevené v Kristu, by měla být charakteristickým rysem novozákonní církve, jakýmsi jejím poznávacím znamením.

Všimněme si toho, jak oba apoštolové, Pavel i Jan, na konci svého života, jakožto zralí lidé a osvědčení Boží služebníci, zdůrazňují lásku. Toto jistě není náhodou. V konečném důsledku je projevování opravdové a nezištné lásky to nejdůležitější, na čem v životě záleží. Jednou jsem poslouchal přednášku starého kazatele, který celý život věrně sloužil Pánu, zažil množství nepříjemností a protivenství od komunistické státní moci a v časech svobody po sametové revoluci se mohl věnovat přípravě nových mladých Božích služebníků. Nám mladým, kteří jsme ho tehdy poslouchali, řekl, že to jediné, co má v lidském životě hodnotu, jsou věci, které jsme nezištně udělali pro druhé. Toto je láska v praxi.

Apoštol Pavel v listu Galatským píše: Neboť v Kristu Ježíši nic neznamená obřízka ani neobřízka, ale víra působící skrze lásku. (Ga 5,6; ČSP) Milí čtenáři, rosťme ve víře, naději a lásce, a naše životy budou dobré; budeme silnými a stabilními křesťany, použitelnými pro Boží dílo v naší generaci.

Použité biblické citáty pocházejí z Českého studijního překladu Bible.

Zdroj: milost.cz, 12.2.2018