Bůh je úplně jiný, než jsem myslela – opravdu žije!

Svedectvo Hanky a Radka

Hana Chytilová

V životě jsem se díky Bohu nemusela potýkat s nějakými závažnými problémy. Měla jsem harmonické dětství, dobrý vztah s rodiči, sourozenci a kamarády. Nic mi nechybělo. Doma mi už od malička četli z Bible, společně jsme se modlili, pravidelně jsme chodili do církve a já prostě věděla, že Bůh existuje. 

A tak to nějak uteklo a najednou mi bylo 12. Jeden večer jsem seděla u sebe v pokoji na posteli a cítila se hrozně. Nic se vlastně nestalo, ale nebyla jsem si jistá, kam půjdu, až umřu. Takže jsem Bohu řekla, že děkuji, že Ježíš za mě zemřel a že Mu dávám svůj život. Strach zmizel a já se cítila dobře.

To, že mé rozhodnutí patřit Bohu mě bude taky něco stát, jsem si začala uvědomovat až o něco později. Asi tak do 14 let mi nepřišlo nutné někomu o Bohu říkat nebo otázku víry s přáteli vůbec řešit (to je trochu škoda). Jenže v té době začaly mé kamarádky na gymplu kouřit, trávit čas u ne zrovna nejlepších filmů, časopisů a s kluky. Tehdy jsem se rozhodla, že tyto aktivity s nimi sdílet nechci. To bylo asi poprvé, co jsem se musela rozhodovat, jestli budu dělat to, co chtějí lidé nebo to, co říká Bůh.

Naštěstí jsem chodila do církve na mládež, takže jsem měla přátele s podobnými názory. Trávili jsme spolu mnoho času a roky ubíhaly. Během nich jsem se samozřejmě několikrát zamilovala. Kolik nocí jsem probrečela a stěžovala si Bohu, když jsem cítila, že ani jeden z nich můj manžel asi nebude.

Ale Bůh byl se mnou a já žila dál. Ve třetím ročníku na střední škole mi ale začalo připadat, že život s Bohem musí být dynamičtější, než jak ho žiju já. Chodila jsem pravidelně do církve, Bibli jsem četla každý den, modlila jsem se, zpívala Bohu a ze svých sil se zapojovala do organizace různých křesťanských akcí. Ale opravdu, opravdu zhluboka jsem se napila, když jsme začali jezdit do sboru KS Milost. Věděla jsem, že je to o něčem víc. Bůh byl najednou reálnější, přitažlivější. A i můj život se začal měnit. Pro mě, jako pro „církevní dítě“ bylo do této chvíle vzácné, když jsem slyšela něco, co mi o Bohu ještě nikdo neřekl nebo co jsem si nepřečetla. Ale teď! Každé kázání mě nabudilo, chtěla jsem žít pro Boha, byla jsem unešená, že Bůh je úplně jiný, než jsem myslela, že není nudný, není tradiční, opravdu žije! Začala jsem Boha skutečně poznávat a Ten, koho jsem poznávala, se mi líbil a líbí čím dál víc.

Od té doby mám, mimo jiné, větší chuť říkat lidem o Ježíši, který přišel na zem, byl ukřižovaný za naše hříchy a nemoci a vstal z mrtvých. Že můžeme mít jistotu toho, že jdeme do nebe a můžeme mít vztah se skutečným Bohem, když před ním vyznáme to, co bylo špatné, přestaneme to dělat a dáme Mu svůj život.

Jsem vděčná Bohu za můj život a chci Mu sloužit ještě mnohem více než teď.

Bylo to skvělé. A rychle vše utíkalo. Pak přišlo rozhodování, kam půjdu na vysokou školu. Dostala jsem se do tří měst a opravdu netušila, jaké si vybrat. Tak jsme se doma modlili. A ani vlastně nikdo nedokázal racionálně vysvětlit proč, ale vše ukazovalo na Ostravu. Škola určitě nebyla nejlepší, sbory Milosti byly v každém z měst, takže ani to nerozhodovalo. Ale šla jsem prostě do Ostravy. Zabydlela jsem se a našla si přátele (bylo to o to jednodušší, že v Ostravě bydlí moje sestra, která chodí do sboru).

Život jsem měla dobrý, opravdu dobrý. Ale stal se ještě lepším. Začala jsem zpívat ve chválách. Je to skvělá služba, za kterou jsem vděčná. Chválící tým vedl Radek. Ani jeden z nás o druhém nepřemýšlel jako o potenciálním partnerovi, prostě jsme se několikrát týdně vídali a skoro se ani nebavili. Ale postupem času jsme se poznávali víc. Dala jsem si dohromady, jaký je (opravdový muž, fešák, moudrý, schopný, úspěšný, výborný hudebník) a zjistila jsem, že máme stejné názory na Boha, život a budoucnost. No a pak mě Radek oslovil, šli jsme na oběd a začali spolu chodit.

A protože jsme si jistí a není třeba čekat, v srpnu se budeme brát. Je to výborné rozhodnutí a oba se těšíme. Učíme se spolu získat to, co nám patří. Takže se nám daří. Radek má práci, jde dálkově studovat. Já jdu také studovat dálkově a jisté je, že kdybych tento článek psala o dva týdny později, tak můžu poděkovat Pánu i za to, že jsem našla dobrou práci a máme byt.

Jsem vděčná Bohu za můj život a chci Mu sloužit ještě mnohem více než teď. Chceme vidět velké sbory, spasené šťastné lidi a úspěšné životy. Takže my jdeme do toho.

Radek Bordovský

Můj křesťanský život se taktéž začínal od útlého dětství. Zpočátku byl pro mě dost nepříjemnou nedělní zkušeností, kdy jsem jen poslouchal rodiče v navštěvování bohoslužeb. Byl jsem neskutečně znuděný na každém shromáždění. V mých dvanácti letech mě začalo ale více zajímat, o čem to ten pán vpředu mluví. Stále jsem ale neměl rád část chval. Proč zpívat? Ať nám sdělí, co potřebují a pak ať nás nechají jít domů, myslel jsem si.

Když mi bylo čtrnáct, začal jsem číst Bibli se zájmem, byl jsem dokonce nadšený. Celé Boží slovo mi začalo dávat smysl. Ve stejném roce jsem usoudil, že to asi s tím spasením a věčným životem bude pravda. Kriticky jsem ještě srovnával jiné „cesty“ životem s tou Boží, ale nakonec jsem si řekl, že pokud budu Bohu věřit, tak ve všem a po zbytek života. Na důkaz toho jsem se dal pokřtít.

Po nějaké době jsem v církvi začal hrát ve chválícím týmu na kytaru, ale měl jsem rád hlavně světské interprety. Snil jsem o hraní na velkých festivalech, pro tisíce lidí, stejně jako jsem viděl hrát mé oblíbené skupiny. Přitom jsem stále četl Bibli, nějakým způsobem jsem udržoval vztah s Bohem.

Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem si přečetl knihu „Dobré ráno Duchu Svatý“ od Bennyho Hinna.

Najednou jsem zjistil, jak může být vztah s Bohem živý. V církvi se o Duchu Svatém však vůbec nemluvilo, a když ano, tak velmi okrajově. Začal jsem hledat něco víc.

V té době mi moje mamka nadšeně vyprávěla o misijní skupině sboru Milost v Ostravě. Když jsem poprvé přišel na bohoslužbu, pastor Petr Kuba kázal pravdy z Božího slova, které jsem hledal. Začal jsem pravidelně chodit v úterý na shromáždění. Když jsem poprvé navštívil sbor v Žilině, snad poprvé jsem uslyšel živě chvály plné života a Božího pomazání, najednou jsem pochopil smysl chval.

Nakonec jsem si řekl, že pokud budu Bohu věřit, tak ve všem a po zbytek života.

V další etapě jsme začali budovat sbor v Ostravě, mimo jiné i chválící tým. Najednou jsem chválil s radostí, i když naše hraní neznělo nikterak profesionálně, chválili jsme Boha skrze přítomnost Svatého Ducha, ve svobodě a v radosti. Nutno podotknout, že Bůh naši chválící skupinu stále pozvedá.

Skrze službu, jak už Hanka uvedla, jsme se i my dva seznámili. Sjednocení našich názorů a povah a následné rozhodnutí se vzít považuji za velký Boží zásah. Poté, co jsem slýchával o mých spolužácích, kteří partnerky střídali dost často, jsem se rozhodl, poprvé jen z čiré rebelie vůči nim, vzít si svou první, Bohem vyvolenou partnerku. Bůh můj záměr slyšel a požehnal. Jsem Bohu vděčný. Těším se na další etapu svého života pod Božím vedením.