Farizeové

Slovo farizeus má v zemích s křesťanskou tradicí dosti hanlivý význam. Jako farizea si představíme pyšného, neupřímného pokrytce, který si hraje na na něco, čím není. Tento dojem pramení z určitých míst v textech evangelií, kde vidíme Ježíše kárat farizeje a odsuzovat jejich snahu o dosažení vlastní spravedlnosti před Bohem. Farizejství bylo většinovým hnutím v židovské společnosti Ježíšových časů. Bylo typickým příkladem idealistického radikalizmu, který narazil na padlou lidskou přirozenost a vedl k alibistické snaze naoko naplnit literu zákona a ukrýt tak vlastní hříšnost. Farizeové toužili po dokonalosti, po tom, aby se zalíbili Bohu a narazili přitom na skutečnost, že člověk něčeho takového není schopen. Mnozí z nich byli velmi odmítaví vůči novému učení o Boží lásce a odpuštění, se kterým přišel galilejský rabín Ješua z Nazaretu. Jiní se však stali Mesiášovými učedníky.

Mezi farizeje patřily mnohé osobnosti, které v Písmu vidíme jako lidi, které si Bůh mocně použil. Dva velmi vážení farizeové Josef z Arimateje a člen židovské velerady Nikodém patřili mezi Ježíšovy sympatizanty a byli to právě oni, kdo se postarali o Ježíšův pohřeb (Jan 19:38-39). Později se další významný farizeus, rabbi Gamaliel, postavil proti pronásledování prvních křesťanů v Jeruzalémě (Skutky 5:33-39). Farizejem byl i Saul, později znám jako apoštol Pavel (Skutky 23:1-9). V tomto článku se seznámíme s farizejským hnutím, s jeho vírou a praxí a s tím, jakým problémům ve své době čelilo.

Původ farizejství

Jejich původ je tradičně hledán v hnutí chasidů (hebrejsky chasidim – zbožní). Tito lidé se stavěli proti helénizačním tendencím v židovstvu pod nadvládou Seleukovců. Jejich kořeny sahají až do období Makabejského povstání. Chtěli zůstat věrní zachovávání Mojžíšova zákona a proto bojovali proti všem projevům pořečťování židovské společnosti. Jednalo se tedy o jakousi duchovní sebeobranu. Za vlády Hasmoneovců se z chasidského hnutí vyčlenily dva proudy, resp. dvě skupiny - farizejové a essénští. Farizeové se však na rozdíl od essénských nezdržovali politického života v hasmoneovské době, nýbrž snažili se do něho zasahovat a prosadit svůj vliv.

Název farizeové je odvozen buď ze slova perušim, tj. hanlivě rozkolníci, jinak možná oddělení, nebo parošim, tj. ti, kteří dobře rozlišují, neboť jejich charakteristikou byla právě schopnost přesně rozlišovat, diferencovat při výkladu Zákona. Jejich snahou bylo učinit nařízení a předpisy Zákona realizovatelné v každodenním životě. Kladli důraz na 3 základní věci v životě: Tóru, bohoslužbu, skutky lásky. Mezi lidmi požívali farizejové značné úcty především díky svému morálními kreditu. Šlo jim o zachování tradic otců (srov. Gal 1,14; Mk 7,1nn). Pokud jde o předpisy Zákona, soustředili se především na rituální předpisy (o čistotě viz např. Mk 7,1nn), placení desátků (např. Mt 23,23n; Lk 18,12) a dodržování sabatu (srov. např. Mk 2,23-3,6).

Čemu farizeové věřili

Teologie farizeů se v v mnoha ohledech podobala teologii křesťanské. Věřili tomu, že celé Svaté Písmo je inspirované Bohem, v čem se lišili od druhé významné židovské skupiny saduceů, kteří uznávali jenom Tóru (5 knih Mojžíšových). Ježíš a jeho učedníci v pohledu na Písma sdíleli názor farizeů, protože necitovali jenom Tóru, ale i proroky a ostatní spisy Staré smlouvy. Farizeové měli rozpracované učení o zmrtvýchvstání. Věřili tomu, že lidé budou vzkříšeni ve svém fyzickém těle, někteří k věčné spáse, jiní k věčnému zatracení. Součástí jejich teologie byla tedy myšlenka věčného soudu.

Jeden z rozporů mezi farizei a saduceji byl spor o existenci duchovního světa. Saduceové brali v úvahu pouhou materiální existenci, ale farizeové věřili v existenci duchovních bytostí. Byli přesvědčeni o existenci Boha, Božího Ducha, andělů, Satana, padlých andělů a démonů.

S křesťanskou teologií měli společnou víru v Boží předurčení v kombinaci se svobodným rozhodováním lidí. Člověk sice rozhoduje podle své svobodné vůle, ale Bůh předem ví, jaké bude jeho rozhodnutí. Člověk je tedy za všechno své chování plně zodpovědný.

Farizeové měli víru v Mesiáše. Věřili v jeho brzký příchod a v to, že nastolí mesiášské království. V těchto otázkách se od prvních křesťanů vůbec nelišili (je velmi pravděpodobné, že církev ve svých začátcích byla považovaná za sektu v rámci farizejského hnutí). Odlišovali se v jediné hlavní věci, že ústně odevzdávanou židovskou tradici (ústní Tóru) považovali za rovnocennou s Písmem. Mnohokrát tato učení otců zdůrazňovali více než Písmo.

Někdy v čase Ježíšova narození se farizejské hnutí rozdělilo na dva směry, dvě rabínské školy. Zakladatelem jedné byl rabbi Hillel, pocházející z babylónské diaspory a představitelem druhé byl rabbi Šammaj. Pro Hillela bylo typické, že ve sporných otázkách se vždycky snažil vynést méně přísné rozhodnutí. Často však při tom došlo k zneplatnění původního významu přikázání. Například značně usnadnili rozvody. Tuto jejich praxi Ježíš radikálně odsoudil, protože jejich tolerance častokrát překročila hranici hříchu. Šammajova škola vždycky zastávala to přísnější stanovisko. Snažili se, aby ani omylem nepřestoupili Zákon. Jejich radikální postoj však občas způsobil chaos, když se nějaká dvě přikázání dostala do konfliktu. Radikální prosazení jednoho znamenalo popření toho druhého.

Z Nové smlouvy známý člen Velerady rabbi Gamaliel byl Hillelovým vnukem. Byl vedoucím rabínské školy. Je zajímavé, že v Gamalielově škole se nevyučovala jenom Bible, ale i řecká filosofie a kultura. Právě v této škole získal své vzdělání mladý farizeus Saul, který se stal horlivým pronásledovatelem mladé křesťanské církve a po svém nadpřirozeném setkání se vzkříšeným Kristem se stal apoštolem Pavlem, neohroženým hlasatelem víry v Mesiáše Ježíše. Gamaliel se (na rozdíl od svého žáka Saula) při svém hodnocení vznikající křesťanské církve ukázal jako velice moudrý muž. Těm, kteří chtěli křesťanství násilím potlačit, řekl: „Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu.“ (Sk 5:38-39)

Problémy farizeů

Farizeové tak velmi horlili za dodržování i těch nejmenších detailů Zákona, že chtěli zabránit i jen nejdrobnějšímu přešlapu a přestoupení. Vyhlásili jakýsi program ochrany Zákona, který spočíval v tom, že postavili „plot okolo Tóry“. Přikázání Zákona ohradili množstvím nových nařízení, které lidem měly dokonale zabránit v porušení příkazů Tóry. Tato nová přikázání vymýšleli zákoníci (znalci Tóry) a starší lidu. Krásným příkladem tohoto oplocení Tóry najdeme i v předpisech pro košer stravování v moderním judaismu. V Zákoně existuje toto přikázání: „Nebudeš vařit kůzle v mléku jeho matky.“ (Exodus 23:19) Aby zabránili přestoupení tohoto přikázání, nařídili znalci Zákona, že masitá jídla se nikdy nemohou míchat s jídly mléčnými. V ortodoxních židovských rodinách se dodnes používají dvě soupravy nádobí: jedna na masitou kuchyni a druhá na kuchyni mléčnou. Pro Žida je nepředstavitelné dát si kolečko salámu na chléb s máslem nebo si pochutnat na boloňských špagetách, posypaných strouhaným sýrem. Jiným farizejským přikázáním bylo například stanovení přesného počtu kroků, které může zbožný žid udělat v sobotu a nepřekročí přitom zákon o dni odpočinku – šabbatu.

Hlavním cílem farizeů bylo přinutit
lid k životu ve svatosti

Nařízením, která byla plotem okolo Tóry, vyučovali starší a zákoníci v synagógách. Tvrdili, že celý národ je povinen je dodržovat. Velká část lidu, však tato přikázání nedokázala naplnit. Ježíš tuto skutečnost komentoval následujícími slovy: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim Mistře.“ (Matouš 23:2-7)

Farizeové byli velmi přísní lidé, ale ani oni sami nedokázali nést své vlastní požadavky

Dalším problematickým rysem farizejského hnutí byla jejich oddělenost. Chtěli co nejpřísněji dodržet Zákon a každého, kdo neodpovídal jejich jimi stanovenému standardu života označili hanlivým názvem „lid země“ - am haárec. S těmito lidmi se farizeové nestýkali a velmi jimi pohrdali. Podobně to bylo i s pohanskými národy. Tu vidíme důvod, proč byli farizeové tak pobouřeni, když Ježíš běžně komunikoval s takovými lidmi (hříšníci, celníci, nevěstky...), jedl s nimi a dotýkal se jich. Am haárec totiž byli pro farizeje rituálně nečistými lidmi. Za am haárec označili i mnoho saducejských kněží a takovým potom nedávali desátky. Část svého příjmu, odděleného pro Boha radši dali někomu, kdo byl neeman, „důvěryhodný“, tedy farizeus.

Mezi „lid země“ řadili farizeové i ty, kteří sice horlivě studovali Zákon, ale odmítali rozhodnutí a nařízení farizejských zákoníků. Tyto lidi, stejně jako úplné nevzdělance v Zákoně, považovali za prokleté. Domnívali se, že tito lidé předčasně zemřou a vyhýbali se jakémukoliv dotyku s nimi. Bylo-li to možné, nezaměstnávali je, neudržovali vztahy s rodinnými příslušníky, kteří patřili mezi am haárec, nevcházeli do jejich domů, nejedli jejich jídla, nedotýkali se jejich nádob, šatů ani nářadí.

S příslušníky am haárec nemohli uzavírat manželství. Ohledně ženitby vydali farizeové následující nařízení: „Ať raději člověk prodá všechno, co má a vezme si za ženu dceru nějakého učedníka. Hlavně ať se nežení s dcerou nějakého am haárec, protože oni jsou odpad, jejich ženy jsou odporné a o jejich dcerách říká Písmo: Buď proklet, kdo obcuje s nějakým zvířetem.“ (Deuteronomium 27:21) Vidíme, že farizejské pohrdání nefarizejmi bylo skutečně obrovské. Byli však farizeové skutečně takovým vzorem morálky, jak to o sobě tvrdili?

Odpověď na tuto otázku je jednoduchá: nebyli. Samotné rabínské spisy hovoří o tom, že častým problémem ve farizejských kruzích bylo to, že „mluví, mluví, ale sami nečiní“. Dá se předpokládat, že radikální zákonické posuzování druhých bylo psychologickým důsledkem jejich vlastního chování. Jsou dochované záznamy o tom, jak se naoko snažili naplnit literu Zákona a přitom dát volný průchod svým nízkým pudům. Mezi farizeji bylo rozšířené tzv. manželství na jeden den. Ženu, po které zatoužili, si vzali za zákonitou manželku a po ukojení svých vášní jí ještě toho dne vystavili rozlukový list, přesně podle Mojžíšova zákona.

Je zajímavé, jak farizeové reagovali na Ježíšovu výzvu ku kamenování cizoložnice: „Kdo jsi bez viny, první hoď kamenem!“ Vědomi si vlastního morálního stavu, se všichni postupně vytratili. (Jan 8:7) Právě zde vidíme jeden z hlavních problémů farizejství, pokrytectví, předstíranost a hraní si na lepšího člověka, kterým nejsem.

Problémy farizeů jsou velmi podobné těm, které i dnes nacházíme u radikálních a fundamentalistických hnutí, jejichž vůdcové od svých následovníků vyžadují dokonalost, které sami nedosahují. Náboženské pokrytectví je v naprostém rozporu s duchem Nové smlouvy. Není třeba, hrát si na svatého a zakrývat vlastní hříchy. Ale ani není možné v hříších pokračovat. S hříchem je potřeba vyjít na světlo a prosit Boha o odpuštění. Vždyť Mesiáš zemřel, aby spasil hříšníky. „Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.“ (1. Janova 1:9)