Boží království totiž není v řeči, ale v moci. (1. Korintským 4,20)

Hrdinové první církve

...jiní byli mučeni, a nepřijali vysvobození, aby dosáhli lepšího vzkříšení, jiní zas zakusili veřejný posměch a bičování, ba i pouta a vězení, byli ukamenováni, rozřezáni pilou, pokoušeni, zemřeli rozsekáni mečem, toulali se v ovčích rounech, v kozích kůžích, trpěli nedostatkem, zakoušeli útisk a zlé jednání. Ti, jichž svět nebyl hoden... (Žd. 11:35-38)

Těmito slovy popisuje list Židům osud mnohých starozákonních hrdinů víry. Jejich příběhy víry, odvahy a vytrvalosti uvádí jako příklad pro věřící Nové smlouvy, následovníky Ježíše Krista Nazaretského. Tato slova nebyla zvolena náhodou. První církev musela v počátcích své existence bojovat o přežití. Apoštol Pavel, sdělil věřícím jednoduchou pravdu: „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.“ (2. Tim. 3:12) On sám, coby bývalý pronásledovatel Kristových učedníků to věděl nejlépe: evangelium a jemu oddaní lidé jsou světu nepohodlní a ten se snaží zničit radostnou zvěst o Ježíši Kristu i s jejími zvěstovateli. První církev zakusila odpor a pronásledování od svého samotného vzniku. Z Kristových apoštolů zahynuli jako mučedníci všichni kromě apoštola Jana, který přežil mučení v rozpáleném oleji a později byl deportován na ostrov Patmos, kde napsal knihu Zjevení. Pronásledování prvních křesťanů, jejich zápasu o přežití církve a některým příběhům křesťanských mučedníků se budeme věnovat v tomto článku.

První pronásledování

Jako první se proti křesťanům postavila židovská náboženská elita, která nelibě nesla rychle rostoucí sektu následovníků rabína z Nazaretu. Ztělesněním jejich snah byl Saul z Tarsu ještě před svým obrácením. Než se totiž pozdější apoštol Pavel stal nejvlivnější postavou první církve, podle Skutků apoštolů „soptil hrozbami a dychtil po zabíjení Pánových učedníků“ (Sk 9:1). Pronásledování ze strany Židů však postupně sláblo a hlavním nástrojem perzekuce se stala římská státní moc.

Stát křesťany nejprve toleroval, považoval je za skupinu uvnitř židovství a tedy, religio licita, trpěné náboženství. Později se však situace změnila. První velké pronásledování se událo ještě za života apoštolů. Roku 64 nechal pološílený císař Nero zapálit Řím a vinu za jeho požár svalil na křesťany. Vyvolal tak vlnu odporu vůči církvi a začal ji krutě potlačovat. V Římě došlo k masakrům Kristových učedníků. Byli zatýkáni, vězněni a popravováni. Nero, který chtěl dát lidu zábavu, je v Koloseu předhazoval divokým šelmám. Jiní křesťané natření smolou hořeli jako živé pochodně v Neronových zahradách. Během jeho pronásledování podle církevních dějepisců zemřeli jako mučedníci apoštolové Petr a Pavel. Pavel byl coby římský občan sťat a Petr byl ukřižován. Když vznesl námitku, že není hoden zemřít stejnou smrtí jako jeho Pán, tak ho ukřižovali hlavou dolů.

Pomluvy, které se o křesťanech šířily

koloseum-opt.jpegMezi lidmi se o křesťanech šířili různé pomluvy a lži. Římané byli polyteisté, kteří uctívali množství bohů. Jejich náboženský systém byl propracovaný a týkal se každodenního života. Bylo jim divné, že křesťany nevidí navštěvovat chrámy a obětovat bohům. Proto je považovali za ateisty a bezbožníky.

Křesťanské bohoslužby první církve se skládaly ze dvou částí. Kázání Slova bylo veřejně přístupné, ale druhá část bohoslužby s večeří Páně se konala za zavřenými dveřmi pouze mezi pokřtěnými. Všichni ostatní, včetně katechumenů (lidí, kteří prošli vyučováním křesťanských základů, ale nebyli ještě pokřtěni), museli shromáždění opustit. Na to, co se dělo při večeři Páně, se vztahovala mlčenlivost o otázkách a tajemstvích víry, tzv. disciplina arcana. Toto tajnůstkářství vedlo k dalším dvěma pomluvám. Vzhledem k tomu, že se na veřejnost dostala informace, že křesťané přijímají tělo a krev Páně, se mezi lidmi rychle rozšířila zpráva, že následovníci Krista se tajně oddávají kanibalismu. Toto obvinění není nepodobné tomu, které se ve středověku šířilo o židech, a sice že do svých macesů přidávají krev křesťanských nemluvňat. V případě první církve i středověkého židovstva měly tyto pomluvy potenciál vyvolávat pogromy.

Další pomluva vycházela z toho, že křesťané se navzájem nazývali bratři a sestry. Mluvili o bratrské lásce. Proto je běžní Římané podezřívali z incestních sexuálních vztahů. U části prostého a nevzdělaného římského lidu proto první církev vyvolávala nedůvěru a odpor.

Postoj státu ke křesťanům

Když římské úřady zjistili, že se křesťanství liší od židovství, hned bylo prohlášeno za religio ilicita, nežádoucí náboženství. I když byli Římané poměrně nábožensky tolerantní, křesťanství jim vadilo hned z několika důvodů. Křesťané vyznávali svobodu svědomí, kterou se řídili i v náboženských otázkách. Tento pojem byl pro římskou společnost neznámý. Každý Říman si musel nejprve splnit povinnosti vůči římskému státnímu kultu, tj. obětovat císařovi a navštěvovat chrámy. Potom si mohl věřit čemu jen chtěl a uctívat kohokoli. Toto křesťané odmítali. Jejich vyznání znělo: Dominus Jesus, Ježíš je Pán! Proto pro ně bylo nepřijatelné nazývat Pánem císaře, jehož titul zněl Dominus et deus, Pán a bůh. Toto římské úřady skutečně pobuřovalo.

Římané byli ve své podstatě velmi konzervativní a s podezřením pohlíželi na všechno nové. Křesťanství pro ně bylo něčím novým a neznámým, a proto byl proselytismus ke křesťanství odmítán a trestán. Další třecí plochou byl naprostý náboženský formalismus, který ovládal duchovní život impéria. Obětování bohům a císařovi nebylo (a nemuselo být) spojeno s žádnou osobní angažovaností. Jednoduše stačilo formálně obětovat, a potom si mohl člověk věřit čemu jen chtěl. Toto bylo pro křesťany nemožné, protože jejich víra byla osobním vztahem s Kristem, kterému odevzdali své životy a vděčili mu za spásu svých duší.

Když se chtěli křesťané shromažďovat k bohoslužbám, museli tak činit tajně. V té době neexistovalo nic takové jako svoboda shromažďování nebo vyznání. Římané nesměli zakládat žádné spolky. Jedinou výjimkou byly spolky pohřební. Římané totiž prokazovali velkou úctu svým zesnulým předkům a organizovali velkolepé pohřební obřady, kvůli nimž měli povoleno zakládat tyto pohřební spolky. První církev toho využila a získala „státní registraci“ právě pod hlavičkou takových spolků. Jejich shromáždění se proto konala v římských katakombách a na pohřebištích. Nebylo to kvůli zálibě v mrtvých, ale proto, aby se vyhnuli persekuci státu.

Římská státní moc proti křesťanům používala hned tři zákony. Byl to Zákon proti magii, což paradoxně vedlo k tomu, že křesťané byli souzeni za okultizmus. Dále Zákon o sacrilegiu, podle něhož soudili křesťany za urážku bohů a ateizmus. A potom to byl ještě Zákon o urážce panovnického majestátu, který byl uplatněn kvůli výše popsané neochotě křesťanů nazývat císaře Pánem a obětovat k jeho poctě.

Situace církve záležela na císaři, který v dané době vládl. Někteří císaři projevovali jistou dávku tolerance a dopřáli křesťanům relativní svobodu, jiní církev krutě potírali. Dvěma nejkrutějšími pronásledovateli křesťanů byli císaři Décius a Dioklecián. První z nich, který vládl v letech 249-251 vydal zákon, podle kterého se každý občan říše musel prokázat potvrzením (říkalo se mu libellus) o tom, že obětoval římským bohům. Byla to past na křesťany. Mnozí však tlaku podlehli a obětovali, jiní si potvrzení koupili za peníze, stále však zůstávalo věrné jádro církve odhodlané i k mučednictví.

Druhý pronásledovatel, Dioklecián, jenž vládl v letech 284-305, vydal sérii ediktů, jejichž cílem bylo úplné a systematické vyhlazení křesťanství v celé říši. Proti církvi se postupovalo tvrdě, v celé říši prakticky probíhala genocida Kristových učedníků. I toto pronásledování církev překonala. Možná právě kvůli jeho zuřivosti později padla do pasti, kterou jí připravil císař Konstantin, který relativně krátce poté křesťanství uznal jako náboženství rovnocenné s ostatními a začlenil ho do své říše. O několik málo let později bylo dokonce prohlášeno za státní kult. Tento krok přispěl k obrovskému duchovnímu i morálnímu úpadku církve a otevřel cestu temnému středověku.

Pokud církev čelila odporu státní moci, rostla a udržovala si vyznavačskou kvalitu. Jeden z apologetů (obránců křesťanské víry) napsal o pronásledování následující slova: „Vaše ukrutenství proti nám, byť by bylo sebevětší, vám neprospívá. Naopak k naší sektě přitahuje lidi. Čím častěji nás potíráte, tím více náš počet roste. Krev křesťanů je semenem církve.“

Polykarp ze Smyrny

Jako příklad hrdinství v čase pronásledování nám slouží příběh smyrenského biskupa Polykarpa. Byl učedníkem apoštola Jana, který ho ustanovil za biskupa sboru ve Smyrně. Byl velmi významnou osobou, kterou respektovali ve východní části církve. O jeho důležitosti svědčí fakt, že když došlo k roztržce mezi Římem a východními sbory o tom, kdy se mají slavit Velikonoce, byl vyslán do Říma, aby o této otázce jednal s římským biskupem. Bylo to v roce 155 a i když tehdy ještě formálně neexistovalo papežství, římský biskup už usiloval o rozhodující slovo v rámci církve. Podstatou sporu bylo to, že Řím chtěl změnit datum slavení Velikonoc a oddělit je tak od židovského svátku Pesach. Polykarp nesouhlasil a trval na biblickém termínu svátku 14. nisanu. K dohodě nedošlo a Polykarp se vrátil domů. Později se však v církvi prosadil názor Říma a církev se stále více vymezovala vůči židovství a opouštěla své hebrejské kořeny.

Polykarp se svým sborem čelil velmi silnému pronásledování. Každodenně mu hrozila smrt. Jeho učedníci ho prosili, aby se stáhl do ústraní. Poslechl je, ale byl na něho vydán zatykač. Vojáci ho našli ve vesnici, kde se skrýval. Byl zatčen a předveden před úřady. Svědectví o jeho procesu a mučednické smrti nám podává spis Umučení Polykarpovo, který je nejstarším dochovaným svědectvím o křesťanském mučednictví. Jedná se o zápis očitého svědka přítomného Polykarpovu procesu a popravě.

Vstříc my vyšel velitel policie Hérodés a jeho otec Nikétés – ti ho posadili k sobě do kočáru, sedli si vedle něj a přemlouvali ho. Říkali: „Co je špatného na tom, říci: Císař je pán, obětovat a učinit to, co s tím souvisí, a zachránit se?“ On jim zprvu neodpovídal a když nepřestávali, řekl: „Neučiním, co mi radíte.“ Když se jim nepodařilo přesvědčit ho, říkali mu hrozné věci a rychle ho vyhodili, takže si při vystupování z kočáru odřel holeň...

...Když Polykarp vcházel na stadion, stal se hlas z nebe: „Polykarpe, buď silný a zmužilý!“ Mluvícího nikdo neviděl, ale ti z našich, kdo byli přítomni, ten hlas slyšeli. Ostatně když ho přiváděli, tak ti, kdo slyšeli, že Polykarp je zatčen, velmi hlučeli. Když ho přivedli, otázal se ho prokonzul, je-li Polykarp. Když přisvědčil, přemlouval ho, aby zapřel. Říkali: „Šetři svůj věk“ a jiné věci v tom směru, jak to říkávají: „Přísahej při Fortuně císařově, rozmysli si to, řekni: Pryč s bezbožnými!“ Polykarp s vážným výrazem vzhlédl na celý ten dav bezzákonných pohanů na stadionu, vtáhl k nim ruku, vzdychl, pohleděl na nebe a řekl: „Pryč s bezbožnými!“ Když prokonzul naléhal a říkal: „Přísahej a propustím tě, zlořeč Kristu!“ Polykarp odpověděl: „Osmdesát šest let mu sloužím a nikdy mi neublížil, jak bych se mohl rouhat svému králi, který mne zachránil?“

Po Polykarpově statečném vyznání došlo k tomu, že byl veřejně upálen. Před smrtí se modlil a děkoval Bohu za čest, že může pro něj obětovat život jako mučedník. Když pod ním zapálili hranici, jeho tělo odmítalo hořet. Vojáci ho museli zabít tak, že ho probodli. Polykarpův příběh je jedním ze statisíců podobných příběhů, které se udály během pronásledování první církve. Křesťany po celém světě už téměř dva tisíce let povzbuzuje jeho láska ke Kristu a odvaha tváří v tvář smrti.

Prameny:

Lane, Tony: Dějiny křesťanského myšlení. Návrat domů, Praha 1996

Kol. aut.: Spisy apoštolských otců.
Kalich, Praha 1986



Související články

Stíny státní církve|Logos 12 / 2011 | Árpád Kulcsár|Z historie
Konference Církve víry Milost v Ostravě|Logos 6 / 2015 | Veronika Bordovská|Ze života církve
Historie Církve víry Milost Prostějov|Logos 6 / 2014 | Redakce |Ze života církve
Příběh velkého rozkolu|Logos 10 / 2010 | Daniel Šobr |Historie
Jak jsme se dostali do sboru Církve víry v Praze|Logos 6 / 2018 | Redakce |Skutečný příběh