Jak jsme se dostali do sboru Církve víry v Praze

Honza: Náš společný příběh se začal psát na jedné zkoušce na právnické fakultě, kde jsme se poprvé potkali. Lucka mi hned padla do oka, tak jsem si od ní nenápadně vzal telefonní číslo.

Lucka: Nevzala jsem si ho já od tebe?

Honza: Ne, já od tebe. A pak už to začalo. Chodili jsme spolu na přednášky, a ještě daleko častěji, místo přednášek do hospod a do parků.

Lucka: Vždyť jsme nechodili do parků, jenom do hospod.

Honza: No prostě takový klasičtí studenti ve věku kolem 22 let a totálně nevěřící.

Lucka: Já jsem tedy věřila v něco nadpřirozeného, už od dětství jsem zkoušela kyvadla, tarotový karty, křišťálovou kouli, vyvolávání duchů, astrální cestování…

Honza: Cože? Tarotový karty, to jsem věděl, ale ten zbytek… Hmmm.

Lucka: Třeba když jsme spolu začali chodit, po pár dnech jsi mě naštval a já se s tebou chtěla rozejít. Ale vyložila jsem si karty a ty mi řekly, ať ti dám ještě šanci…

Honza: Takže parádní okultismus. A studentský čas plynul, já bydlel na koleji, ale Lucka měla svůj pronajatý byt, takže daleko častěji jsem přespával u ní. A tak to šlo dál a dál, nebyl pro nás problém nespat celou noc a během toho spořádat několik lahví šampaňského…

Lucka: To se stalo jen jednou…

Honza: Pak se ale stala zvláštní věc.

Lucka: Honzova mamka přišla s tím, že se jí dotkl Bůh, že Ježíš žije a bla bla. No jasně, další esoterická blbost, která jí brzy přestane bavit, jako již mnoho praktik předtím (celkem jsme si v tomto směru rozuměly:)) Ale ona se úplně proměnila, byla čím dál tím nadšenější a otravnější :) Nevynechala jedinou příležitost, kdy by nám nevyprávěla, jak je Bůh úžasný.

Honza: A já jsem nevynechal jedinou příležitost, jak jí oponovat a zpochybňovat Ježíše, jeho existenci a vůbec všechno, co vyprávěla. Říkal jsem, že to dělám pro ni, že je třeba kritiku, aby i ona si zachovala kritické myšlení. Prostě jsem ještě neznal tu pravdu a hrál si na strašně chytrého.

Lucka: A pak jsme dostali ránu. V autě. Protijedoucí auto dostalo smyk a čelně nás nabouralo a srazilo ze silnice… Honza měl rozdrcená obě kolena, otřes mozku, střepy v očích, vyražené zuby, já (jen) zlomený obratel. Auto sešrotované.

Honza: Nemyslím, že tohle byl úplně klíčový bod našeho obrácení, ale byl to bod, kdy jsme se stali pokornějšími. Sražen na kolena (obrazně a fakticky) jsem pohlédl do tváře věčnosti a začal tak nějak více přemýšlet a hlavně naslouchat. Především mamce, když mluvila o Bohu.

Lucka: Jinak i po měsících rekonvalescence jsme byli dále pevně nevěřící. To jsme ale netušili, že už v té době se za nás usilovně modlí nejen Honzy mamka a její manžel Luděk, ale i církev Cesta života v Českých Budějovicích, kam tehdy chodili.

Honza: A mnoho zmůže modlitba spravedlivého. Takže nevím proč, ale molekuly víry v Ježíše se začaly objevovat i v mém srdci. Zkusmo jsem se občas začal modlit k Ježíši za nejrůznější věci a… ono to fungovalo.

Lucka: Po jedné opětovné nalejvárně od Honzovy mamky jsem již poněkud otráveně Honzovi řekla, že je to s tím Ježíšem stejně kravina, že modlitba je vlastně to samé jako pozitivní myšlení, žádosti vesmíru atd. A Honza mi na to odpověděl, že možná záleží na tom, koho žádáš a kdo ti přání splní. Jestli Bůh nebo Satan. Cože? To jako tomu věříš!? Ty?

Honza: Ano, já. Totální materialista a zpochybňovatel čehokoliv duchovního. Ale skutečnosti se neubráníš, ať chceš sebevíc a po důkazech se stačí jen rozhlédnout.

Lucka: Od té chvíle jsem si i já začala připouštět, jestli na tom opravdu nemůže něco být. Pokaždé, když jsme se vraceli z víkendu z Budějovic domů do Prahy (po četných rozhovorech o Bohu), jsem byla přesvědčenější a přesvědčenější, ale v Praze jsme byli zavaleni světským životem a běžnými starostmi, takže víra vždy ustupovala do pozadí.

Honza: Také jsem se odhodlal k jednomu velkému kroku. Požádal jsem Lucku o ruku.

Lucka: A já řekla ano. 

Honza: V Budějovicích jsme se odhodlali přijít poprvé do církve na shromáždění. A bylo to překvapivě celkem fajn. Pastor Petr Petrášek byl lidský a neuvěřitelně vtipný a kázání bylo zajímavé. Úplně něco jiného než představa bohoslužby v klasickém kostele.

Lucka: Já jsem si tam tedy upřímně na začátku připadala hodně zvláštně. Všichni lidé vypadali sice moc příjemně a šťastně, ale… zvedali ruce, nesrozumitelně žvatlali, volali haleluja… nikdy jsem nic takového neviděla. Ale když ke konci kázání pastor dal výzvu k přijetí Pána, zvedla jsem se a řekla Honzovi: „Půjdeme tam, ne?“ Měla jsem prostě pocit, že když už jsme jednou tady, tak je čas zkusit další krok. Honza na mne vytřeštil oči, ale šel. Společně s pastorem jsme odříkali modlitbu spasení a pro mne to byl jeden z nejkrásnějších zážitků. Nemůžu říct, že bych byla do té doby stoprocentně věřící, ale tento okamžik mě úplně uchvátil. A když nám poté celý sbor nadšeně tleskal, cítila jsem se, jako bychom byli přijati do rodiny. Trochu jsem nechápala, že úplně cizí lidi, kteří nás vidí poprvé, jsou tak upřímně nadšeni z našeho obrácení, ale to jsem pochopila až později a nyní to u druhých prožívám stejně.

Honza: Amen. A po čase jsme z rukou pastora Vladimíra Kocmana přijali křest Duchem svatým. Bohu jsme se věnovali celkem pravidelně, protože jsme měli před svatbou a pastor Petr Petrášek, který nás oddával, nás vyučoval v Božích pravdách o manželství. Čtrnáct dní před svatbou nás pak pokřtil v řece u Českých Budějovic. Pršelo a bylo asi deset stupňů, ale bylo to skvělé.

Lucka: Nicméně po svatbě jsme opět zapadli do role formálních křesťanů a do sboru chodili jen jednou za měsíc, když jsme byli v Budějovicích, ačkoliv jsme bydleli v Praze. Pastor Vladimír Kocman byl v Budějovicích vždy skvělý, je to velký boží muž (obrazně i fakticky) a tak nějak jsme považovali církev v Budějovicích za náš duchovní domov. Ale když se na to díváme zpětně, pouze občasné navštěvování církve nebyl Boží plán. Honza měl občas tendence vyhledat nějaký sbor v Praze a chodit tam pravidelně, tvrdě ale narazil na můj odpor. Pojedeme radši na výlet, přece nebudeme půl neděle někde zavřený… Vystačíme si s Bohem sami, nepotřebujeme k tomu bandu jiných lidí… A kázání si poslechneme na internetu…

Honza: Dva roky po svatbě jsme na tom byli pořád stejně. Vlažní věřící. S vírou, která však byla prakticky na nic. Bez života. Až do jedné soboty, kdy jsme měli ráno odjet na dovolenou.

Lucka: Měli jsme naplánovaný krásný den. Ráno se vyspíme, dáme si snídani, v klidu zabalíme a vyrazíme. Místo toho se Honza v 7 ráno probudil a řekl:

Honza: Myslím, že bychom měli jít na bohoslužbu. Tady v Praze. Do Církve víry Milost.

Lucka: No tak to ani omylem, vždyť nám to naruší celý den! Ale dle Honzova výrazu mi bylo jasné, že odpor je zbytečný. Ale stejně jsem si ho neodpustila a celou bohoslužbu jsem strávila se zarputilým výrazem a zkříženýma rukama. A od té doby mě tam Honza tahal častěji a častěji. A více a více pro mne bylo obtížnější předstírat, že se mi tam nelíbí. Líbilo se mi tam.

Honza: Později jsme se dozvěděli, že den předtím, než jsme šli na bohoslužbu poprvé, se pastor Vladimír Kocman s pražským pastorem Petrem Kubou o nás bavili. A Petru Kubovi přišlo divné, že bydlíme v Praze, ale do sboru chodíme jen do Budějovic. Tak se za nás modlil, abychom přišli. A my přišli. A pak už chodili stále pravidelněji.

Lucka: Najednou jsme rostli ve víře, modlitby se plnily a my začali o Bohu svědčit našim příbuzným. Uvěřila moje sestra, její děti od dvou let vyprávějí cizím lidem o Bohu a znají nazpaměť všechny pražské chvály. Moje sestřenka byla zázračně uzdravena, ačkoliv ji už lékaři nedávali mnoho šancí k přežití. Honzovi přátelé také uvěřili v Pána a nyní jsou posilou sboru Petra Kuby v Ostravě. Stálý kontakt s Bohem, prostřednictvím Bible a kázaného slova, nás zázračně pozvedl.

Honza: A tak kráčíme vírou, každý den a každý okamžik. Bůh je s námi a tento rok nás požehnal i prvorozeným synem.

Lucka: Teď už nejsme stejní jako před deseti lety, kdy jsme se poprvé potkali. Jsme Boží děti.