Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby. (Žalm 1,6)

Obránci víry


Nedávno jsme na stránkách našeho časopisu psali o pronásledováních, kterým čelili první křesťané v Římské říši. Někdy byla tato pronásledování pouhým projevem zlé vůle lidu vůči skupině s jiným životním stylem, jindy se jednalo o systematickou snahu státu, jejímž cílem bylo vyhladit Kristovy následovníky.

Nedávno jsme na stránkách našeho časopisu psali o pronásledováních, kterým čelili první křesťané v Římské říši. Někdy byla tato pronásledování pouhým projevem zlé vůle lidu vůči skupině s jiným životním stylem, jindy se jednalo o systematickou snahu státu, jejímž cílem bylo vyhladit Kristovy následovníky. Proti pronásledováním, ať už přicházela odkudkoli, bylo potřebné se bránit. Mezi křesťany se našli lidé, kteří byli ochotni pozdvihnout svůj hlas a veřejně, slovem psaným i mluveným se zastali křesťanství. Tyto bojovníky za věc evangelia a za všeobecné uznání církve nazýváme apologety, obránci víry. V následujícím článku se budeme věnovat dvěma osobnostem s celkem rozdílnými východisky. Představíme si Justina Mučedníka, řeckého filosofa, který se obrátil a představil křesťanství jako vrchol všech filosofií a nejušlechtilejší z nich. A také se něco dozvíme o Tertulliánovi, latinském právníkovi, který se po svém obrácení vrhl na obhajobu křesťanství s horlivostí vlastní své původní profesi.

Justin Mučedník (100 - 165)

justin-opt.jpeg

Justin se narodil na začátku 2. století v Palestině. Pocházel z řecké rodiny. Jako správný Řek začal hledat pravdu ve filosofii. Nejprve nastoupil do učení ke stoickému filosofovi. Po nějaké době však svého učitele opustil, protože byl zklamán tím, že nepokročil v poznání Boha. Jeho učitel to však ani nepovažoval za nutné. Později se Justin stal žákem jednoho aristotelika. I u něj se však zklamal. Tento filosof od něj po několika dnech požadoval honorář, a tak od něho Justin odešel, protože „usoudil, že nemá s filosofií pranic společného“. Vyzkoušel také stoupence Pythagora, ten však po něm chtěl, aby studoval hudbu, astronomii a geometrii ještě předtím, než ho začne vyučovat filosofii. Na to neměl Justin dostatek trpělivosti, a tak odešel do učení k jednomu slavnému platonikovi. Během svého studia u tohoto filosofa dělal velké pokroky. Svůj pokrok však přecenil, když se domníval, že „okamžitě uzří Boha“.

Jeho hledání ho tedy stále nenaplňovalo uspokojením. Jednou u moře potkal neznámého starce, který ho upozornil na spisy Starého zákona a na Krista. Setkal se s poselstvím evangelia tak, jak bylo hlásáno v prvních generacích církve. Později napsal, že na něj udělala obrovský dojem neohroženost a odvaha, se kterou křesťané podstupovali mučednictví. Justin se tedy rozhodl stát křesťanem. Prohlédl, že „jedině tato filosofie je spolehlivá a přináší prospěch“.

Jeho postoj ke křesťanství jakožto k vrcholu filosofie je velice zajímavý. Nebyl pouze křesťanem, který se snaží hledat styčné body a vztahy mezi křesťanstvím a řeckou filosofií. Byl Řekem majícím filosofii v úctě, křesťanství však pro něho bylo něčím, co v sobě obsahovalo to nejlepší z filosofie, kterou poznal.

V žádném případě však u Justina nešlo o kompromis mezi evangeliem a filosofií. Jako křesťan se však považoval za ještě lepšího filosofa. Učil, že vztah mezi filosofií a křesťanstvím je vztahem neúplného k úplnému a nedokonalého k dokonalému. Své řecké minulosti se nezříkal, ale necítil se jí vázán a často byl k filosofii velice kritický. Podle něj Slovo (Logos) sice dalo filosofům jistou míru porozumění pravdě, ale nyní se v Kristu zjevilo Slovo samo. Justin prohlásil: „Rozum nabádá ty, kdo jsou skutečně zbožní a filosofující, aby nevzdávali čest a lásku ničemu než pravdě a aby odmítali následovat tradiční názory, jsou-li bezcenné.“ Křesťanské postoje opakovaně přirovnává k příkladu Sokrata, který byl podobně jako raní křesťané nazýván neznabohem, neboť odmítal pohanské bohy a trpěl pro svou víru. Kristus je však Sokratovi nesrovnatelně nadřazen. „V Sokrata totiž nikdo nevěřil tak, že by pro jeho učení zemřel. V Krista nejenže uvěřili filosofové i učenci, ale nakonec i řemeslníci a docela nevzdělaní lidé kvůli němu pohrdli slávou, strachem i smrtí.“ I Justin se nakonec stal jedním z hrdinů první církve, kteří tváří v tvář hrozící smrti odmítli zapřít Krista a obětovat pohanským bohům. Podstoupil mučednickou smrt s důvěrou ve své spasení v Ježíši Kristu.

Z Justinova díla se dochovaly pouhé tři spisy. Prvním je jeho Dialog s Židem Tryfonem. Toto dílo je záznamem dvoudenní zdvořilé rozpravy mezi Justinem a učeným rabínem. Dějištěm této debaty je Efez, pravděpodobné místo Justinova obrácení. Kromě tohoto spisu napsal Justin ještě dílo První obrana, které je adresované císaři a je obhajobou křesťanské víry. Následující Druhá obrana je kratším dodatkem předchozího spisu a je určena římskému senátu.

My, kteří žijeme v samotném závěru a na vrcholu dějin Kristovy církve, bychom mohli Justina lehce odsoudit za to, jaké kompromisy dělal s pohanskou filosofií. Během historie křesťanství skutečně došlo k velice nezdravému smíchání Bible s filosofií, přičemž původní hebrejské teologické pojmy byly nahrazeny řeckými, jejichž obsah byl předtím spojen s filosofickou interpretací. To, co se na začátku jevilo jako pomoc při vysvětlování evangelia pohanskému helenistickému světu, se postupně ukázalo jako past, do které se chytila křesťanská teologie a opustila původní hebrejskou jednoduchost a zaměření na praxi a na kázání evangelia. Bylo by však nespravedlivé z tohoto nezdravého trendu obviňovat Justina. Jeho snahou, jakožto člověka vzdělaného ve filosofických vědách, bylo ukázat pohanskému světu, že křesťanství není hloupou semitskou pověrou, nebo jedním z dalších mysterijních kultů, kterých byl tehdejší svět plný. Šlo mu o to, že poselství o Kristu a jeho důsledky pro člověka jsou tím nejušlechtilejším, co lidstvo doposud poznalo, a proto je Kristus (vtělený Logos) vyvýšený nad všechny filosofy a náboženské vůdce světa a jednoznačně je to pouze On, kdo je hoden následování.

Tertullian (přibližně 160 - 220)

tertulian-opt.jpegDruhý z obránců křesťanské víry, který je předmětem tohoto článku je Quintus Septimius Florens Tertullianus. Narodil se v Kartágu, v dnešním Tunisu, v římské pohanské rodině. Dostalo se mu kvalitního rétorického a právnického vzdělání. Není dokonce vyloučeno, že nějakou dobu žil v Římě a provozoval zde právnickou praxi. Někdy před rokem 197 se obrátil ke Kristu. Po celý zbytek života se ve svých spisech věnuje obraně křesťanské víry. Obhajuje ji proti útokům pohanské státní moci, vyvrací pomluvy, které se o křesťanech šíří a bojuje proti heretickým učením uvnitř církve samotné. Na vrcholu svého života dokonce kritizuje samu římskou církev kvůli jejím morálním kompromisům a staví se na stranu radikální charismatické skupiny Montanistů.

Ze spisů Justina Martyra

První obrana

„Přijali jsme učení, že Kristus je prvorozený Boží syn, a prohlašujeme, že on je Slovo (nebo Rozum), na němž má podíl celé lidstvo. Ti, kdo žili podle Slova (Rozumu), jsou křesťany, i když byli nazýváni ateisty. Například mezi Řeky k nim patří Sokrates, Herakleitos a další jim podobní, mezi barbary (neřeckými národy) Abrahám a mnoho dalších, jejichž jména a skutky tu nebudeme vypočítávat, protože víme, jak by to bylo zdlouhavé.“

Druhá obrana

„Jsem hrdý, shledají-li mne křesťanem, a usiluji o to ze všech sil. Nikoli proto, že by se Platonovo učení lišilo od Kristova, ale protože nejsou zcela odlišná. Totéž platí i o stoicích, básnících a dějepiscích. Neboť každý člověk mluvil správně tou měrou, jakou se mu dostalo sémě Slova a jak spatřoval, co se k němu váže. Cokoli kdo pronesl správného, patří nám křesťanům. Neboť hned po Bohu uctíváme a milujeme Slovo,které jest od nezplozeného a nepopsatelného Boha, protože se kvůli nám stalo člověkem, který nám podílem na našem utrpení přinesl lék. Všichni ti spisovatelé byli s to zahlédnout v temnotě skrze sémě Slova, jenž do nich bylo vsazeno, skutečnost.“

Tertullian byl prvním významným křesťanem, který psal latinsky. Bez nadsázky se dá říci, že byl otcem latinské západní teologie. Byl jedním z nejvlivnějších křesťanských spisovatelů 2. a 3. století. Dokonce můžeme konstatovat, že Tertullian byl jedním z nejvýznamnějších latinských spisovatelů všech dob. Pro pouhé potěšení z jeho stylu ho prý četli i pohané. Jeden autor z 5. století o něm napsal: „Téměř každé jeho slovo byl epigram a každá věta vítězství.“ Tertullian má dar, který je u teologů výjimečný: nedokáže nudit.

Tertullian vždy psal jako právník – obhájce, bránil své pozice a útočil na odpůrce. Využíval k tomu všechen svůj rétorický a argumentační um. Popisovali ho jako apologetu, „který se hájí, ale který se nikdy neomlouvá“. Jeho cílem bylo naprosté potření odpůrců. Považoval za nutné dokázat, že oni se ve všem mýlí a že bez poskvrny zřejmě nebude ani jejich mravnost. Tertullian však nebyl mstivý ani zákeřný. Byl naprosto přesvědčen o správnosti své věci a snažil se ji obhajovat, jak nejlépe dovedl. Je autorem více než 30 různých spisů.

Obhajoba křesťanství

Tertullianovým nejznámějším a zároveň nejzajímavějším dílem je Apologeticum (Obrana). Reaguje v něm na různé předsudky vůči křesťanům a na pomluvy s nimi spojené. Snaží se přesvědčit římskou státní moc o nesmyslnosti pronásledování křesťanů, proto je tento spis určen správcům římských provincií. O Tertullianovi se dá říci, že byl pokračovatelem apologetů, jako byl Justin a další, ale své předchůdce převyšuje brilantností svých textů. Se vší právnickou dovedností bojuje proti nespravedlivosti, která odsuzuje křesťany k smrti jenom proto, že jsou křesťané.

V jeho obraně mimo jiné čteme:

„Jsme tu od včerejška a je nás již plný svět. Jsme všude, ve městech, na ostrovech, v pevnostech, na venkově, na tržištích, ve vojenských táborech, dekuriích, v císařském paláci, v senátě na náměstích, Vám ponecháváme jen vaše chrámy.“

„Vaše ukrutenství proti nám, byť by bylo sebevětší, vám neprospívá. Naopak k naší sektě přitahuje lidi. Čím častěji nás potíráte, tím více náš počet roste. Krev křesťanů je semenem církve. Právě zatvrzelost, kterou nám vytýkáte, káže za nás. Neboř, kdo by při pohledu na ni nedychtil vědět, co se za ní skrývá? Kdo by nepřijal naši víru, zví-li, jaká je odpověď?“

Jedním z argumentů Tertullianovy obhajoby je skutečnost, že všem ostatním zločincům je povolena obhajoba, nikoli však křesťanům, mučení se používá pro ostatní zločince, aby přiznali svou vinu, křesťané jsou mučeni, aby zapřeli svou víru. Tento paradox ukazuje na nesmyslnost státního pronásledování církve. Tertulian píše, že samotné jméno křesťan nemůže být zločinem. Ukazuje na slovní hříčku, která je založena na řeckém názvu křesťanů christianoi, který je velice podobný výrazu chrestianoi = „dobří“, „poctiví“.

Dalším argumentem, který Tertullian používá je skutečnost, že když pohané onemocní nebo jsou trápení zlými duchy, zavolají si právě křesťany, aby jim sloužili a modlili se za jejich uzdravení či vysvobození od démonů. Tento argument je nejen důkazem o tom, že první církev byla charismatická, ale také o tom, že i nevěřící lidé věděli o Boží moci, která se v církvi projevovala.

Boj s herezemi

Kromě obrany církve před pronásledováním se Tertullian věnoval také obraně víry před heretiky a jejich falešnými učeními. Stal se velikým odpůrcem gnoze, mystického okultního směru, který se do křesťanství tlačil od samého začátku. Proti gnozi napsal vícero spisů, v nichž toto učení podrobuje přísné biblické kritice. Zaujímá radikální postoj, že bludař ani nemá právo, aby používal Písma církve. Ostře vystupuje proti gnostickému doketismu, tj. učení, že Kristova přítomnost na světě byla pouze zdánlivá. Ve svém spise De carne Christi (O Kristově těle) tento blud jednoznačně vyvrací.

Dalším bludařem, proti kterému Tertullian psal, byl Markión. Věnoval mu své největší dílo, pětisvazkový spis Adversus Marcionem (Proti Markionovi). Markion tvrdil, že Bůh Starého zákona nemůže být Otcem Ježíše Krista, protože je zlý a krutý, tak jiný od milujícího otce, kterého zvěstoval Ježíš. Proto odmítl celý Starý Zákon a z Nového zákona si vybral okleštěné Lukášovo evangelium a Pavlovy epištoly a tento svůj „kánon“ prohlásil za jediné autentické Písmo. Církev jeho názory odmítla a ostře se proti němu postavil také Tertullian. Ve svém spise dokazuje, že stvořitel světa nemohl být nikdo jiný než dobrý Bůh, ve 3. svazku, že Kristus byl předpovídaný Mesiáš a nikoli vyšší aión bez těla. 4. a 5. svazek kritizují Markiónův kánon Nového zákona a ukazují, že mezi Starým a Novým zákonem neexistuje rozpor.

Tertullian byl, na rozdíl od Justina, také velkým kritikem řecké filosofie, o níž soudil, že je příbuzná kacířství. Zdůrazňoval paradoxní povahu víry a kontrast mezi křesťanstvím a filosofií: „Pavel byl v Aténách a ve svých rozpravách s filosofy se obeznámil s onou lidskou moudrostí, která se domnívá, že poznala pravdu. Ve skutečnosti ji jen pokřivuje a sama je pro mnohost navzájem znepřátelených sekt rozdělena v mnoho herezí. Vždyť co mají společného Atény a Jeruzalém? Jaká shoda panuje mezi akademií a církví? Co mají společného heretici s křesťany? Naše vzdělání vzešlo ze sloupoví Šalomounova, který sám učil, že Pána je třeba hledat v prostotě srdce. Pryč se všemi pokusy o stoické, platónské a dialektické křesťanství! Poté, co jsme obdrželi Krista, nedychtíme po hloubavých disputacích, ani poté, co jsme se potěšili radostnou zvěstí, neprahneme po spekulaci. S vírou, kterou máme, netoužíme po žádném dalším věření. Protože my víru přikládáme především tomu, že mimo ni není ničeho dalšího, čemu bychom ještě mohli věřit.“ (De praescriptionibus haereticorum)

Dalším nebezpečím, které ohrožovalo církev byl tzv. monarchianismus. Šlo o takové zdůraznění „vlády jediného Boha“, které vyústilo v popírání jednotlivých osob Boží Trojice. Monarchiáni věřili, že Bůh je jediný vládce (monarcha) a obešli učení o Trojici tvrzením, že Otec je Syn a je i Duch Svatý. Nejedná se tedy o tři osoby, ale o různá označení jedné jediné bytosti, která působí ve třech rozličných úlohách. Tertullian monarchianistům odpovídá ve svém díle Adversus Praxeam (Proti Praxeovi). Píše: „Praxeovi se v Římě podařily dva ďábelské kousky: zahnal proroctví a zavlekl sem kacířství. Obrátil na útěk Parakléta (Ducha Svatého) a ukřižoval Otce (tím, že prohlásil, že Syn je Otec).“ Tertullian mu vysvětluje, že Bůh je jediná podstata ve třech osobách. Zavedl tak latinské termíny, s nimiž budou pracovat daleko pozdější definice nauky o Trojici a vtělení Božího Syna.

Tertullianova teologie

Tertulianova teologie je pro letničně charismatický protestantismus velice zajímavá. Z jeho spisů se dozvídáme mnohé o tom, čemu věřili křesťané ve 2. století. Již výše jsme zmínili Tertullianův nadčasový pohled na Trojici, ve kterém předběhl učení církevních koncilů 4. století. Měl však i další pozoruhodné názory. V rozporu se současnými katolickými dogmaty se stavěl proti Mariinu panenství během a po porodu Ježíše. Tertullián také nedoporučoval křest dětí s výjimkou situace, že by jim bezprostředně hrozila smrt. K večeři Páně přistupoval jako k symbolům, tedy nezastával učení o transsubstanciaci (změně podstaty chleba a vína). Hovořil také o dvojí přirozenosti Ježíše Krista, přirozenosti Boží, kterou dokazují jeho zázraky, a lidské, kterou vidíme v jeho citech a utrpení.

Montanismus

Tertullianovi velice záleželo na opravdovosti křesťanského života. Nemohl přenést přes srdce, že do římské církve stále více a více pronikal hříšný životní styl a biskupové velmi snadno udělovali odpuštění těchto hříchů. Jeho nároky na křesťanskou morálku byly vysoké. Proto začal přirozeně inklinovat k hnutí montanistů, které bylo Římem označované jako heretické. Montanisté byli charismatickou skupinou, která věřila v blízký návrat Ježíše Krista, zdůrazňovala tudíž potřebu radikálního posvěcení a vysoké mravní úrovně křesťanů, spolu s hlubokým duchovním životem, založeném na osobním vztahu s Paraklétem, Duchem Svatým. Důvodem, proč toto hnutí bylo římskou církví odmítáno, byl jeho snad až přehnaný důraz na proroctví a skutečnost, že prorokovat mohli i ženy, tzn. Že hnutí nebylo podřízeno církevní hierarchii a jejím pravidlům. Tertulliana na montanistech fascinovala právě opravdovost jejich víry a zbožnosti, kterou v postupně se institucionalizující římské církvi nenacházel, ba právě naopak často se setkával s mravními kompromisy a pokrytectvím. Mezi montanisty se také skončil pozemský život jednoho z nejvíce obdarovaných pisatelů první církve.

Prameny:

Lane, Tony: Dějiny křesťanského myšlení. Návrat domů, Praha 1996

Říčan, Rudolf. Molnár, Amedeo: 12 století církevních dějin. Kalich, Praha 1989

www.wikipedia.org



Související články

Církev víry Brno|Logos 10 / 2017 | Tomáš Kuba|Představujeme
Církev víry v Prostějově|Logos 10 / 2018 | Milada Pajerová|Představujeme
Církev víry Prostějov|Logos 12 / 2015 | Milada Pajerová|Ze života církve
Církev Víry Hodonín|Logos 4 / 2017 | Redakce |Představujeme
Církev víry Milost Ostrava|Logos 6 / 2015 | Veronika Bordovská|Představujeme