Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. (Galatským 5,22-23)

Pavel z Tarsu

Fenomenální člověk a křesťan, výjimečný, mimořádný a nenahraditelný Boží sluha.

logos-03-2015-pavel-2.jpg
Nevím, jestli tato slova dokáží dostatečně vystihnout osobnost, charakter, život a povahu apoštola Pavla. Mám za to, že nikoli. Pavel je určitě větší a významnější, než jak by jej jakýkoli člověk dokázal popsat. Pokud mohu tento článek někomu věnovat, tak jej věnuji právě jemu a všem jeho následovníkům, spolupracovníkům a spolubratrům, ať již těm biblickým tak současným. Je pro mě ctí a velkou milostí, že o něm mohu vůbec psát.

O Pavlovi, jeho životě a práci bylo a bude napsáno nespočet článků, odborných pojednání a knih. Jen autentičností jeho listů a chronologií jeho života a služby se lidé zabývají téměř 2000 let. Aby se člověk mohl do takovéhoto bádaní zapojit, musí toho vědět a nastudovat poměrně hodně. Cílem tohoto článku není přidat k těmto mnohdy spekulacím jednu další, ale poukázat a upřít pozornost na člověka, jehož život a dílo, které vykonal, poznání a zjevení, které měl o pravém Bohu a Ježíši Kristu, jsou potřebné pro úspěšný křesťanský život. Je zcela nezbytné porozumět tomu, čemu rozuměl Pavel. Často je k tomu zapotřebí vidět věci řeckým – helenistickým – pohledem, jindy židovským pohledem nebo pohledem antické doby, ve které Pavel žil. Je ale zapotřebí mít jasné, ostré a hluboké duchovní vidění, které pochází přímo od Boha. Pakliže toto schází, lidé nepochopí nebo pochopí špatně. Pak se děje to, že někdo vysvětluje zjevení, které Pavel ve svých listech už vysvětlil, rovněž vysvětluje jeho vysvětlení, a přesto se světla a uchopení věci nedosáhne. Kéž dá Bůh vystihnout alespoň z části to nevystihnutelné. Kéž dá Bůh zjevení, abychom porozuměli přinejmenším Pavlovým vysvětlením, nebo aspoň z části jeho zjevením. Na povzbuzení nám může být, že i Pavel řekl, že teď jen z části rozumíme. Ale zjevení a poznání musí růst.

Pavel, kterému se někdy říkalo i tarzenský Saul, dostal jméno po prvním izraelském králi Saulovi.

Pavel, kterému se někdy říkalo i tarzenský Saul, dostal jméno po prvním izraelském králi Saulovi. Jak odhaluje v listě Galatským 1-15, Pavel si uvědomoval, že na jeho životě je Boží povolání. Mohli bychom říci, že Saul odjakživa věděl, že Bůh má s jeho životem speciální plán, ale Pavel zachází ještě dál, když tvrdí, že byl oddělen pro tento plán v době, kdy se vyvíjel v lůně své matky. Byl si tedy vědom toho, že už svým fyzickým narozením do tohoto světa vstoupil do speciálního, Bohem pro něho připraveného, plánu. Šel cestou farizeje, jak píše „nejakurátnější sektou“, formou bohabojného židovství. V tomto životním stylu předčil mnohé vrstevníky svého rodu, byl mimořádný horlivec a nadevše ctil tradice svých otců. K těm bezpochyby řadil Abraháma, Izáka, Jákoba, Mojžíše, proroky Staré smlouvy, velekněze, učitele Mojžíšova zákona v minulosti i v jeho době a také duchovní vůdce Izraele a Sanhedrin.

V tomto směru jej Bůh nechal jít, až do bodu, kdy mu kolem roku 36-38 n. l. zkřížil cestu do Damašku. Pro nedostatek prostoru tohoto článku nebudu příliš uvádět konkrétní zdroje historických informací a citáty z Bible. Další věcí, kterou je třeba poznamenat, je fakt, že mnoho informací o Pavlovi a jeho životě nejsou ověřitelná historická fakta, ale jen domněnky nebo předpoklady. Pokud se Pavel narodil kolem roku 8 až 10 n. l., měl při svém obrácení 26-30 let. Byl tedy přibližně o generaci mladší než Ježíš a 11 apoštolů. Apoštol Jan mohl být o 5-7 let mladší než Pavel.

Pavlovu osobnost charakterizuje výjimečná horlivost, zjevení a poznání Boha a Ježíše Krista, které do té doby nikdo neměl, a dále moc a schopnosti, které potvrzovaly to, čemu Pavel věřil, co věděl a učil. Tyto tři skutečnosti významně zformovaly Pavlův život. Co se týče jeho horlivosti, Pavel o sobě píše, že byl zélóta, tedy horlivec do té míry, že pronásledoval církev. Filón Alexandrijský hovoří o horlivcích pro zákon, kteří nelítostně vystupují proti všem, kteří je nějak porušují. Tato horlivost byla vlastní Pavlovi, a to nejen před jeho obracením, když pronásledoval církev, ale i po něm v jeho misijní činnosti. Horlivci pro zákon bylo hnutí v Pavlovské době a pravděpodobně bylo rozšířené i mimo území Izraele do diaspory. Horlení pro Boha, teda pro Zákon, Pavel považoval za vtělenou Boží vůli a poukazuje na ni i ve svých listech, například když mluví v listě Římanům o svých soukmenovcích, kteří horlí pro Boha, ale ne podle pravé známosti.

Pavlovo zjevení a poznání charakterizují témata, která jsou v jeho učení velmi silná:

  • Milost, na kterou se Pavel odvolává, o které učí a kterou zdůrazňuje při každé příležitosti, kdy se projevila jeho horlivost, zjevení, známost a moc
  • Zákon, o kterém má Pavel obrovsky hluboké zjevení a který vykládá a chápe tak jako žádný učitel v rámci židovství ani z prvotních křesťanů včetně apoštolů
  • Boží plán spásy všech národů
  • Boží zaslíbení
  • Víra
  • Spravedlnost
  • Vykoupení skrze kříž
  • Utrpení
  • Vzkříšení
  • Nový člověk – duchovní člověk
  • Poslední časy
  • Vedení Duchem Svatým.

Pavel vidí Zákon jako prostředek přiblížit se k Bohu a prostředek k naplnění Božího plánu spásy všech národů. Vidí v něm pěstouna a průvodce v čase, kterým se spěje k příchodu a setkání s Mesiášem – Kristem; na rozdíl od zbožného židovství, které vidí Zákon jako cíl.

Pavlův pohled na Boží zaslíbení je odlišný nejen od farizeů a celého židovství, ale dokonce i od těch, kteří měli osobní zkušenost se zmrtvýchvstalým Kristem včetně dvanácti apoštolů. To působilo napětí a konflikt nejen se židovstvím, ale také se zástupci židokřesťanů a samotnými apoštoly. Jen s velkými obtížemi dokázali Boží plán spásy pohanů pochopit i ti největší apoštolové jako byli Petr nebo Jakub, bratr Pánův.

Festus, místodržící v Cesarei, při jednom z Pavlových proslovů vykřikl, že Pavel blázní a že jej velké vědomosti vedou do šílenství. Pavel si byl vědom toho, že zjevení, které má a za které má zodpovědnost, jej vede ne do šílenství ale do hlubokých konfliktů, často s těmi, s kterými by konflikt mít nemusel nebo mít neměl. Proto vynakládal velké úsilí na zachování jednoty církve. Jednota církve a pravé poznání Boha byly další dvě velká témata apoštola Pavla.

logos-03-2015-pavel-1.jpgPavel se modlil i za křesťany v Efezu, které sám přivedl k víře a poznání Boha, které sám vyučoval a kteří oplývali velkým zjevením Boha, aby jim Bůh dal Ducha zjevení a pravého poznání Boha. Byl to Pavel, který dělal pro jednotu církve maximum, ale nikdy neudělal kompromis se zjevením a poznáním, které měl. Přestože protivenství přicházelo i z Jeruzaléma, a to ne jen od Židů, ale také od mnohých židokřesťanů, zbožných prozelytů, Pavel se tam často vracel a považoval Jeruzalém za cen­trum církve. Byl to pravděpodobně on, kdo inicioval sbírku pro sbor v Jeruzalémě. 

Musel být nesmírně psychicky silný a odolný, aby unesl vše, co proti němu stálo a zároveň naplnil Boží plán. Mohli bychom zjednodušeně říci, že Pavel neustále věděl a viděl, že všechno je jinak, než ví a vidí většina lidi kolem něho.

Pavlovo zjevení nebylo a není jen nadčasové, ale také věčné. V jeho době bylo zároveň nové a univerzální. Toto vše muselo Pavlovi způsobovat obrovskou tíhu. Pavel svým zjevením předběhl nejen dobu, ve které žil, ale také doby, které na svět teprve měly přijít. Proto i dnes je jeho zjevení nadčasové, moderní, vítězící a mnohdy nepochopené a nedoceněné. Pavel se musel pro míru zjevení, kterou měl, častokrát obhajovat sám, protože nebyl nikdo z lidí s takovou autoritou a zjevením, kdo by jej mohl hájit. Proto se často odvolával na Boha Otce nebo na Pána Ježíše nebo na Svatého Ducha jako obhájce a toho, který jej potěšoval.

Pavel byl pro míru svého zjevení často lidmi opuštěný, ale zato byl obklopen anděly, kteří jej také posilovali a sloužili mu. Pavel byl a je vzor pokory, i když tak nevypadal a nevypadá. Kvůli jednotě církve a obhajobě svého povolání prohlásil, že Petr je apoštol Židů a on pohanů. Myslím, že Pavlovi nechybělo nic, proč by nemohl být a nebyl i apoštolem Židů. Pokud jím nebyl, dřív nebo později se jím stane. V budoucnu dosáhne rehabilitace u Židů nejen Ježíš, ale jistě také Pavel. Pavlova služba vyžadovala i fyzickou zdatnost a rovněž byl velkým inovátorem, ale o tom se zmíním později.

Sýrie s hlavním městem Antiochií a Kilíkie s městem Tarsos, kde se Pavel narodil, byly jedním z prvních míst, kde Pavel působil. Jedná se o oblast na sever od Izraele a jihovýchodní oblast Malé Asie. Z Antiochie vyšel Pavel i na svou tzv. první misijní cestu, která vedla přes Kypr do města Perge, města na jižním pobřeží Malé Asie v provincii Pamfýlie. Pamfýlie se rozkládala na jižním pobřeží Malé Asie mezi Lýkií a Kilikií. Od roku 25 až do roku 43 byla součástí provincie Galacie; Claudius však v roce 43 vytvořil provincii Lýkie-Pamfýlie. Perge bylo náboženským centrem s Artemidiným chrámem. V Perge se od Barnabáše a Pavla oddělil Jan Marek, který je jako pomocník doprovázel. Dále postupovali do Pisidské Antiochie, Ikonia, Listry a Derbe. Na této cestě je jejich mise silně vázána k synagoze. Pavel začíná kázat vždy v synagoze, kde se obrací židé i bohabojní prozelyté; zde v synagogách rovněž zažívá od Židů protivenství a dostává se s nimi do konfliktu.

Významným místem na první misijní cestě, kde došlo k velké změně a inovaci v Pavlově službě a kde je zaznamenaný první Pavlův velký proslov, je Pisidská Antiochie. Město bylo založeno Seleukem I. Níkátorem (312-280 př. n. l.). Leželo na hlavní obchodní cestě mezi Efezem a Kilikií a bylo významným helénistickým centrem. Od pobřeží bylo vzdáleno asi 160 km. Za římské správy patřilo k provincii Galacie. Augustus z města učinil římskou kolonii.

Pavel byl pro míru svého zjevení často lidmi opuštěný, ale zato byl obklopen anděly, kteří jej také posilovali a sloužili mu.

Třináctá kapitola Skutků líčí, jak Pavel s Barnabášem vešli v sobotu do synagogy. Nejdřív se četl Zákon a proroci, pak představení synagogy vyzvali Pavla s Barnabášem, aby promluvili. Vidíme zde, že tito dva diasporní Židé Pavel a Barnabáš, byli přijati v synagoze jako muži a bratři. Pavel mluvil o dějinách židovského národa podobně jako v proslovu Petra nebo Štěpána. Došel až po krále Davida a když mluvil o zaslíbení, že z jeho semene vyjde Mesiáš, začal mluvit o Ježíši. Pak řekl evangelium, které je adresováno právě jeho posluchačům, a vyzval je, aby jej neodmítli. Po tomto proslovu je poprosili, aby přišli mluvit do synagogy i příští sobotu.

Mnozí Židé i bohabojní prozelyté se vydali za Pavlem a Barnabášem a ti je přesvědčovali, aby evangelium přijali a zůstali v něm. Příští sobotu se sešlo téměř celé město, aby vyslechli Pánovo slovo. Co se stalo dál, odcitujeme ze Skutků přesně:„Příští sobotu se shromáždilo téměř celé město, aby vyslechlo Pánovo slovo. Když Židé uviděli zástupy, byli naplněni žárlivostí a začali tomu, co Pavel říkal, odporovat a rouhat se.Pavel a Barnabáš směle řekli: Vám mělo být hlásáno Boží slovo nejprve. Protože je odmítáte a nepovažujete se za hodné věčného života, hle, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám nařídil Pán: Ustanovil jsem tě za světlo pohanům, abys byl k záchraně až na konec země. Když pohané slyšeli, radovali se a oslavovali Pánovo slovo a uvěřili všichni, kteří byli určeni k věčnému životu. Pánovo slovo se šířilo po celé krajině. Židé však poštvali vážené zbožné ženy a přední města, podnítili pronásledování proti Pavlovi a Barnabášovi a vyhnali je od svých hranic.“ 
(Skutky apoštolů 13,44-52)

Proč se podrobněji zabýváme těmito dvěma proslovy apoštola Pavla v Pisidské Antiochii? V druhém proslovu, druhou sobotu, když Pavel mluvil, citoval závěr verše z Izajáše 49,6 a ve Skutcích čteme: „Neboť tak nám nařídil Pán: Ustanovil jsem tě za světlo pohanům, abys byl k záchraně až na konec země.“ Všimněme si „… Ustanovil jsem “. Křesťané povětšinou vědí, že služba Jana Křtitele byla prorokována před tím, než se Jan narodil. Když řekl farizeům „hlas volající v pustině, připravte cestu Pánovi “ z Izajáše 40,3, věděl, že je to proroctví o něm. Málokdo ale ví, a možná nikdo, že Izajáš prorokuje i přímo o apoštolu Pavlovi. Podívejme se, co je napsané v 49. kapitole Izajáše.

„Poslechněte mne, ostrovy, dávejte pozor, daleké národy! Hospodin mne povolal již v lůně, od nitra mé matky připomínal mé jméno. Učinil má ústa jako ostrý meč, ukryl mne ve stínu své ruky, učinil mne zaostřeným šípem, skryl mne ve svém toulci a řekl mi: Ty jsi můj otrok, Izraeli, na němž zjevím svou slávu. Já jsem však řekl: Zbytečně jsem se namáhal, pro marnost a nicotnost jsem vyplýtval svou sílu, avšak mé právo je u Hospodina a má odměna u mého Boha. A nyní řekl Hospodin, který mě od lůna matky utváří za svého otroka, abych k němu navrátil Jákoba a aby pro něj byl shromážděn Izrael. Stal jsem se váženým v Hospodinových očích, můj Bůh se stal mou silou, a řekl: Nestačí, abys byl mým otrokem k pozdvižení kmenů Jákobových a k navrácení zachovaných z Izraele, nýbrž dám tě za světlo národům, abys byl mou záchranou až na konec země. Toto praví Hospodin, vykupitel Izraele, jeho Svatý, tomu opovrženému, tomu, kterého si národ oškliví, otroku vládců: Králové tě uvidí a povstanou, i knížata, a budou se klanět kvůli Hospodinu, který je věrný, Svatému Izraele, který tě vyvolil. Toto praví Hospodin: Odpovím ti v čase přízně a pomůžu ti ve dni záchrany, budu tě opatrovat a dám tě za smlouvu lidu, abys pozdvihl zemi a znovu přidělil opuštěná dědictví, abys řekl vězňům: Vyjděte, a těm, kteří jsou v temnotě: Ukažte se. Budou se pást podél cest a na všech holých návrších bude jejich pastva. Nebudou hladovět ani žíznit, nebude je ubíjet žhavý vítr ani slunce, protože je povede ten, kdo s nimi má soucit, a pomalu je povede ke zřídlům vod. Všechny své hory proměním v cestu a mé silnice budou vyvýšeny. Hle, tito přijdou zdaleka, hle, tito od severu a od západu, a tito ze země Siním. Výskejte, nebesa, jásej, země, hory, propukněte v radostný křik, protože Hospodin potěšil svůj lid a nad svými zkroušenými se slituje.“(Izajáš 49,1-13)

Není zajímavé, že v tomto proroctví je uvedeno: „Hospodin mne povolal v lůně, od nitra mé matky připomínal mé jméno … A nyní řekl Hospodin, který mě od lůna utváří za svého otroka, abych k němu navrátil Jákoba a pro něj byl shromážděn Izrael“? Pavel se s těmito slovy ztotožňuje, když píše v Galatským 1,15 „Když se však Bohu, který mne oddělil v lůně mé matky a povolal svou milostí, zalíbilo zjevit ve mně svého Syna, abych evangelium o něm hlásal mezi pohany, neporadil jsem se hned s tělem a krví.“ Pavel v Pisidské Antiochii a když píše list Galatským, tedy obyvatelům v blízkosti Pisidské Antiochie, dobře věděl, že 49. kapitola Izajáše je o něm osobně. 13. verš 49. kapitoly Izajáše hovoří o potěšení Božího lidu a misie Pavla v Pisidské Antiochii končí slovy: „Když pohané slyšeli, radovali se a oslavovali Pánovo slovo a uvěřili všichni, kteří byli určeni k věčnému životu.“

logos-03-2015-pavel-3.jpg

Když v souvislosti s Pisidskou Atiochií mluvíme o Pavlovu vyvolení a oddělení v lůně matky, je dobré připomenout, že v Pisidské Antiochii byla uctívaná Kybélé, bohyně představována jako Velká matka, matka s dítětem. Pavel disponoval obrovskou duchovní mocí, takovou mocí, která dokázala v jeho době podvrátit, zničit, ‚znegovat‘ všechny tehdejší kulty. Podívejme se na božstva a kulty, které hrály významnou roli ve světě, v němž se pohyboval i Pavel:

 

Afrodíté/Venuše (bohyně lásky, krásy, patronka mořeplavby, matka císařské rodiny – důležitými centry úcty byly Korint a Pafos); Apollón (bůh hudby a mládí, uzdravovatel a skrze věštby v Delfách i vůdce lidských osudů – jemu byl zasvěcen i velký chrám v Korintě); Artemis/Diana (bohyně lovu, plodnosti, v Malé Asii uctívaná jako bohyně-matka: Velká Artemis – byla patronkou Efezu, kde stál její chrám, patřící mezi sedm divů světa, byla uctívána i po celém impériu);Asklépios (bůh uzdravení, jenž byl uctíván i v podobě hada – jeho svatyně po celém impériu byly hojně navštěvovány v očekávání uzdravení, takové se nalézaly i v Korintu, Epidauru a Pergamonu); Kybélé/Velká Matka (původně bohyně z Frýgie, bohyně zemské plodnosti, s níž byly ztotožňovány další podobné bohyně – byla obzvlášť uctívána v Antiochii Pisidské, Frýgii, Galácii, ale i v Římě; její kněží se na znamení příslušnosti k ní sami kastrovali v rituálu zasvěcení); Demétér (bohyně vegetace a zároveň chtónická bohyně, spojena se svou dcerou Persefoné: jejich kultem byla eleusinská mystéria, jejichž zasvěcenci měli dosáhnout posmrtného štěstí);Dionýsios/Bakchus (bůh vína, plodnosti a extáze: i s jeho uctíváním se pojil mysterijní kult slibující znovuzrození a nesmrtelnost; pro nevázanost byl tento kult často římskými úřady omezován); Isis a Osiris/Serapis (egyptská božstva: sestra a bratr: Isis sesbírala tělo svého bratra a vrátila mu život podobně jako Kybélé, jež sesbírala tělo svého syna a milence Attise; Isis byla uctívána jako bohyně soucitu a záruka nesmrtelnosti, Osiris/Serapis byl podobně jako Asklépios uctíván jako dárce uzdravení); Tyché/Fortuna (bohyně osudu a štěstí, jež vládne světu); Zeus/Jupiter (hlavní bůh řecko-římského pantheonu: jeho chrám v Aténách byl největším v Řecku).

V jednotlivých městech byly vedle hlavního kultu rozšířeny četné další kulty. Pavel působil ve všech hlavních městech Římské říše a ve všech městech kdy byla centra uctívání výše zmíněných božstev. V přístavním městě Milétos, kde si dal na jedné své cestě Pavel zavolat starší se sboru v Efezu, se nesetkali někde v hotelu, ale v křesťanském sboru, který byl v Milétu. V tomto městě žili rovněž kněží boha Apollóna, kteří mu sloužili v jeho chrámě na místě dnes známém jako Didyma. Dodnes tu stojí pozůstatky tohoto chrámu, který byl přibližně stejně velký jako chrám Artermis v Efezu.

Z Milétu vedla asi 15 km dlouhá cesta do chrámu v Didyma, po které chodili právě zmínění kněží boha Apollóna. Apollón a Artemis jsou podle řecké mytologie sourozenci, dvojčata. Mám za to, že Pavlova služba nepodvrátila jen kult Diany Efezské, o čem čteme ve Skutcích v 19. kapitole, ale taky kult Apollóna jejího bratra. Zde jsou Pavlova slova v Římanům 8,36-39: „Jak je napsáno: Celý den jsme pro tebe vydáváni na smrt, pokládají nás za ovce na porážku. Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

Jak jsem se zmínil výše, Pavel byl člověk mnoha schopností a velký inovátor. S největší pravděpodobností mluvil řecky, hebrejsky, aramejsky a latinsky, a možná i nějakými dalšími dialekty. Měl zvládnutou řeckou filozofii a měl nastudované tehdejší kulty a božstva. Pavel studoval Septuagintu, a to v tradici, která ji četla pomocí kategorií a termínů, jež pocházely z řecké filosofie. Naučil se dovednosti psát dopisy, díky níž jeho dopisy přesahovaly literárně i rétoricky běžné papyrové dopisy té doby. Kde se to mohl naučit diasporní žid, hlásící se k vrcholnému farizejskému směru té doby? O otázkách, kde studoval, jak studoval a co studoval před svým obrácením, se vedou velké a dlouhé polemiky. Rovněž o tom, co dělal před obrácením a co dělala jeho rodina v Tarsu, nebo jak získal římské občanství.

Pavel se modlil i za křesťany v Efezu, které sám přivedl k víře a poznání Boha, které sám vyučoval a kteří oplývali velkým zjevením Boha, aby jim Bůh dal Ducha zjevení a pravého poznání Boha.

Je mnoho teorií a zdrojů, které na tyto otázky vrhají trochu světla. Jedním z pramenů je samozřejmě Bible, kterou podrobují ti badatelé, kteří nevěří v absolutní inspiraci Svatým Duchem, velké kritice. Ti, kteří věří v absolutní inspiraci daných textů samotným Svatým Duchem, a mezi které patřím i já, jsou blízko dalšímu zdroji informací, a to je Boží zjevení, vnitřní svědectví, svědectví v duchu. Pokusme se teda v závěru některé z těchto otázek zodpovědět.

U Pavla je vidět, že učení mu je blízké, jeho projev ve vyjadřování po literární, stylistické ani obsahové stránce není ledabylý. Rovněž jeho život, přístup k životním situacím a jejich zvládnutí se nejeví plytkým, ale je vidět, že když Pavel něco dělal, tak to dělal pořádně. Říká se, že je lepší dělat jednu věc pořádně, než mnoho věcí špatně. Pavel byl ten, který dělal mnoho věcí pořádně a intenzivně. Byl rychlý a silný. Měl extrémní schopnost rychle a správně vyhodnotit situaci a pak na ní správně zareagovat. Rovněž vynikal obrovskou přizpůsobivostí a trpělivostí.

Doba, ve které žil, se vyznačuje obrovským rozvojem dopravy a urbanizace. Římskou říši protkaly v Pavlovské době moderní pozemní komunikace, které jsou na mnohých místech dochovány do dnes. Lodní přeprava byla rovněž na vysoké úrovni a byla nejrychlejším možným způsobem dopravy té doby. Pozemní komunikace, lodní dopravu i koncentraci lidí ve městech dokázal Pavel intenzivně a dokonale využít. Rovněž se ale nebránil, když bylo zapotřebí překonat hory a jít cestou, kterou se odvážil jít málokdo.

Pokud jde někdo po perfektně hladké cestě a spěchá, je jen málo vzdálen od myšlenky, aby popoběhl. Jsem proto přesvědčen, že Pavel běhával a byl v dobré fyzické kondici. V jeho pohledu na svět je vidět, že si intenzivně všímá a je obeznámen se sporty tehdejší doby, společenským děním nebo vývojem v armádní sféře.

Je známo, že Pavel šil stany, nebo pracoval s kůží. Nikde se ale nedá zjistit, jaké ty stany byly. Když však přemýšlíme, kde se stany v té době používaly, tak se ocitáme v armádě římských legií. Jedna legie obsahující 4000 až 5000 vojáků, ideálně 4200, byla při přechodu ubytována v pochodových táborech. Uvnitř tábora si legionáři budovali stany; ty byly seřazeny v řadách vždy stejně a tak legionáři vždy věděli, kde stan rozbít. Stan (papilio) měl kolem 3 m2 a ubytovával 8 mužů (contuberium). Stany byly vyrobeny z té nejlepší kůže a byly dost vysoké, aby se v nich dalo stát, avšak spát v něm všech osm mužů, kteří jej měli společně, nemohlo. Vojáci se pravděpodobně střídali.

Jedna legie potřebovala minimálně 525 kožených stanů. Ve Skutcích 18,2 o Pavlovi čteme: „Na­lezl nějakého Žida jménem Akvila, který pocházel z Pontu, a jeho ženu Priscillu. Ten nedávno přišel z Itálie, protože Klaudius nařídil, aby všichni Židé odešli z Říma. Pavel k nim přišel, a protože měl stejné řemeslo, zůstával u nich a pracoval; byli totiž výrobci stanů.“ Pavel neměl žádný problém zaměstnat se, nebo spolupracovat s Akvilovou firmou ve stejném oboru. Naskýtá se tedy otázka, zda měli Akvila s Priscilou vládní armádní zakázky. Měl Pavel nebo jeho rodina v minulosti v Tarsu armádní vládní zakázky? Dostala Pavlova rodina římské občanství na základě oboru, ve kterém pracovala a který byl pro Římskou říši strategický? Kůže byla nezbytným, moderním a v mnoha ohledech nenahraditelným materiálem v Pavlově době. Nebo si vzpomeňme na plášť, který nechal Pavel u Karpa v Troadě a který si nechal po Timoteovi donést. Co když tedy v Efezu došlo ke spojení Pavlovy a Akvilovy firmy, nebo také Pavlovy rodinné firmy v Tarsu? Co když vyráběli kromě stanů i kožené boty, řemeny, sedla a pláště? Vzpomeňme si jak Pavel v listu Efezským, který je adresován do Efezu, tam kde mněl Akvila svoji dílnu a kde pracoval i Pavel, detailně popisuje uniformu a výzbroj římského vojáka v souvislosti s duchovním bojem. A aby toho nebylo málo, i když Akvila s Priscilou, museli z Říma odejít, měli v Efeze dům, ve kterém se mohla setkávat i církev. Mýt dům v Efezu bylo v Pavlově době, jako mít dnes dům v Londýně nebo Paříži.

Pavel byl člověk mnoha schopností a velký inovátor.

Pavel uměl zdravě riskovat. Byl dobrodruhem a odvážným mužem. Ve 2. Korintským 11,25-26 Pavel na takovéto zkušenosti naráží: „Třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí v pustinách ...“ Jeho historický popis, který jej vykresluje jako malého, plešatého muže, tvář se srostlým obočím a orlím nosem, s nohama do písmene O a vyklenutým břichem, nemusí vytvořit správný obraz, kdo Pavel ve skutečnosti byl. Zdání, které se naskýtá z tohoto popisu, může lehce oklamat.

Co dodat na závěr? To, čeho jsme se v tomto článku dotkli, je proti všemu, co se týká Pavlova života jen kapkou v moři. Není jistě náhodou, že nejradikálnějším a nejvýraznějším apoštolem a misionářem nové víry se stal právě diasporní Žid a posléze židokřesťan Pavel. Není náhodou, že se z antické doby dochovalo tolik z korespondence právě apoštola Pavla. Není náhodou, že právě tuto korespondenci zařadili a potvrdili křesťané už v prvním, druhém, třetím a čtvrtém století jako Bohem inspirované, kánonické texty. O nesmírné důležitosti apoštola Pavla svědčí rovněž Korespondence Pavla a Seneky (apokryf z první poloviny 4. století), kde tento filosof o Pavlových listech prohlašuje následující: „Jsou přece tak vznešené a vyzařuje z nich taková ušlechtilost, že se domnívám, že lidem nebude stačit celý život, aby se jimi dokázali řídit a dospět tak k dokonalosti“ (Epist. 1).



Související články

Skutky apoštolov IV., Efez – vrchol Pavlových misií|Logos 9 / 2009 | Rastislav Bravčok |Vyučování
Skutky apoštolov III. Oheň prebudenia v Európe|Logos 8 / 2009 | Rastislav Bravčok |Vyučování
Jak roste církev|Logos 5 / 2010 | Jaroslav Kříž |Téma
Prečo jazyky?|Logos 6 / 2010 | E. Hagin Kenneth |Vyučování
Turecko - Po stopách apoštola Pavla|Logos 8 / 2011 | Martin Petr|Reportáž