Až se však na nás vylije shůry Duch, tehdy se z pouště stane sad a sad se bude za les počítat. (Izaiáš 32,15)

Svedectvo manželov Troškovcov

 

logos-08-2011-troskovci-1-1.jpg

Stanislav

 

Odmala som bol hokejistom a keďže som odovzdal tomu celé detstvo, plánoval som sa hokejom živiť. Ako mládežník som bol dvakrát reprezentovať Slovensko v Amerike. Po dovŕšení 18-tich rokov som si urobil licenciu trénera a stavil aj na kartu mať osobného coacha (trénera). Trénoval som niekoľko rokov s niektorými hráčmi, ktorí hrávajú na majstrovstvách sveta alebo na olympiáde. Hokej bol môj život. Všetky tieto nádeje sa v mladom mužskom veku zrazu rozplynuli, keď som bol nečakane operovaný na kostný nádor v hlave. Operácia dopadla úspešne, avšak viacmesačné vypadnutie z tréningov moju psychiku a fyzickú silu doviedlo k rozhodnutiu ukončiť profesionálnu kariéru. Spomínam si, ako som vtedy so žiaľom a plačom v srdci volal o pomoc a zázrak. Volal som na Boha: Čo budem ďalej robiť...??? Nevedel som nič poriadne, okrem hokeja. Uvedomil som si aj fakt, že celá snaha mojich rodičov za to športové detstvo je aj pre nich žiaľom. „Hľadajte Hospodina a jeho silu; hľadajte jeho tvár ustavične!“ (Ž 105,4)

Úsmev na tvári mi žiaril, pretože som zažil a pochopil, čo znamená mať istotu spasenia, radosť z večného života.

Žalmista nás upozorňuje, že Boha je potrebné hľadať pravidelne a úprimne a nielen občasnou depresiou. Vtedy som urobil veľkú chybu, žiaľ. Rozhodol som odovzdať práci – podnikaniu celý svoj čas, chcel som zažívať úspech, aby som zahojil vnútornú „krvácajúcu“ ranu. Prestal som hľadať Pána. Síce nie vedome, ale nebolo času, veľa práce, možno niekedy nabudúce. Boha som skutočne veľmi zarmucoval. Ako keď sa dieťa prestane zaujímať o svojho otca. Začali prichádzať úspechy, ale za nimi nečakané pády, krach v podnikaní, začatie nového a opäť krach. Vznikli mi dlžoby. A tak mi to nedalo a rozhodol som sa ešte viac sa ponoriť do zaneprázdnenosti. Povedal som si – prekonám to, nájdem v sebe vôľu, ktorá vydrží každú prekážku. Začal som vyhľadávať a venovať sa pracovnému a osobnostnému rastu. Prešiel som viacerými seminármi, školeniami a tréningami, ktoré stáli veľa peňazí, až som sa dostal k jednému, ktorý bol vyvrcholením tejto cesty do „neznáma“. Po absolvovaní daného tréningu som bol uchvátený radosťou, až som bojoval o to pomáhať pri ďalšom tréningu ako asistent. Keďže tréning býval len 2-3 krát za rok, konal sa na viacerých miestach sveta, jeho majiteľ bol cudzinec, ktorý prichádzal na tréning z USA, bolo nás viacero, čo sa usilovali o organizáciu daného nadnárodného tréningu. Po čase som získal pozíciu Sales Manager pre firmu, ktorá tréning uskutočňovala. A tak som následne ďalšie tréningy na Slovensku a v Čechách organizoval a odovzdával know-how novým absolventom. Finishom 2-3 dňového tréningu bolo prejsť štyri metre po žeravých uhlíkoch vybraných priamo z pahreby, ktoré mali zhruba 800 °C, čo sa mi viackrát v roku 2007 podarilo a nič sa mi nestalo. Aspoň navonok. Ale v duchovnom svete sa začali diať a hýbať obrovské sily. Celý tréning je navonok zameraný na pozdvihnutie a povzbudenie človeka, ktorý si vytvorí vlastnú víziu, začne mať omnoho vyššie sebavedomie či v práci, alebo v osobnom živote. Človek si povie: „Prešiel som po žeravých uhlíkoch, dokážem čokoľvek.“ Tréning je navonok motivačná záležitosť zahraná na emócie človeka. Za krátky čas emócie vyprchajú. Na otázku: „A čo ďalej?“ tréner odpovedá: „Treba ísť znova na tréning alebo aspoň na pravidelné stretnutia s trénerom (coaching).“

Človek si povie: Prešiel som po žeravých uhlíkoch, dokážem čokoľvek.

Najhoršie a najpodstatnejšie z celej opisovanej udalosti je to, že som ubližoval sebe a zarmucoval tým nášho živého Pána. Keď som po prvýkrát započul podobné znenie viet, neveril som vlastným ušiam, ale rozhodol som sa hľadať Pravdu. Mnohokrát som sa v súkromí zamýšľal nad istými momentmi počas Power Trainingu, ktoré boli pre mňa zvláštne. Momenty, ktoré boli nadprirodzené. Vtedy som ešte nepoznal pravdu evanjelia, nepoznal som Pána, preto som ich neriešil a nevedel si vysvetliť. Boli rôzne situácie, kedy sme sa dostávali do iného „stavu“, na niečo alebo niekoho sa napájali. Samozrejme, že tréneri to vysvetlili kladne a rozumovo. Vrcholom bolo, keď som stál na koberci pred uhlíkmi (2 dni intenzívnej prípravy), čakať na moment – dotyk – silu, ktorá sa ma dotkne, a tým budem vedieť, že bezpečne prejdem niekoľko metrov po uhlíkoch. A to sa aj stalo. Po nejakej chvíli čakania na koberci prišiel „dotyk“, ktorý ma zobral v oblasti okolo srdca a zrazu som už kráčal. Na konci, druhom koberci, po uhlíkoch ma ten „dotyk“ zreteľne pustil. Bolo to také živé, ako keď vás niekto chytí za ruku a ťahá. S tým rozdielom, že jeho vidíte a na pokožke cítite. Túto osobu som nevidel, ale som vedel jasne v duchu v oblasti srdca, kedy ma chytila a ťahala. Nie je normálne a bežné, aby sám človek kráčal po uhlíkoch. Je to napájanie sa na duchovný svet a využívanie jeho síl. Dnes, keď poznám Pána a Bibliu, viem, že sa reálne jedná o živé temné bytosti (duchov), ktoré nepatria Bohu, ale diablovi. Klamú človeka, vedia oklamať jeho zmysly, city a telo. Sú silnejšie ako viditeľný a materiálny svet. Preto sa mi nič nestalo. Poručili telu a zároveň oklamali moju myseľ a dali mi príjemné pocity. Bol som, ako hovorí Izaiáš: „Nevedia ani nechápu, lebo zaslepil ich oči, aby nevideli, ich srdcia, aby nerozumeli.“ Bolo to viac ako vážne, bola to služba diablovi, ktorý je vrahom od počiatku a je otcom klamstva.

Mocou Božou som bol vyzdvihnutý v tú chvíľu z postele a padol na kolená, činil pokánie z doterajšieho života.

Vyrastal som v tradičnej cirkvi, odmala som chodil do kostola a niekde vo vnútri som tušil, že Boh existuje. Ale nikdy som sa s Ním osobne nestretol a nemal som ani istotu spasenia a v období s uhlíkmi som mal viac a viac potrebu zamýšľania sa, kam pôjdem, keď zomriem. Zvláštne však bolo, že som mal väčší strach zo smrti. „Čo myslíte, odkiaľ tie myšlienky prichádzali?“ Predsa Boh, ktorý je Láska, nebude desiť, prebúdzať človeka, vnášať mu hrozivý chvejúci strach z budúcnosti alebo neistotu zo života po živote. To určite nie. Keď som stál pred uhlíkmi a cítil ich páľavu, mal som desivý, až hrôzostrašný strach. Tie pocity som si nechcel priznať. Nepoznal som Pravdu z Biblie. Vtedy som nevedel, či vlastne diabol žije a aký je. Biblia nás upozorňuje, že ten, kto nemá spasenie, nemá Pána Ježiša, jeho duch cíti nad svojím životom prítomnosť pekla. Ako som sa začal stretávať s Bibliou, cítil som niekde hlboko vo vnútri, ako ma usviedča, ako má pravdu. Na vedenie (Duchom Božím) treba mať kontakt – osobný vzťah s Ním. Myslel som si, že to nie je potrebné, veď predsa na to sú len vybraní ľudia z náboženstva, ktorých si treba vypočuť a všetko je v poriadku. Pravda je však iná! Boha skrze nejakého vedúceho duchovného nenájdeme. Ani skrze tradíciu či rituály, alebo liturgie: „... lebo litera zabíja, ale Duch Boží oživuje.“ (2 Kor 3,6) Taktiež Ho nenájdeme ani v chrámoch (kostoloch a pod.) „Boh, ktorý učinil svet a všetko, čo je na ňom, súc Pánom Nebies a Zeme Nebýva v chrámoch, učinených rukou.“ (Sk 17,24) A nenájdeme ho ani v rôznych motivačných seminároch, tréningoch, školeniach, skrze ktoré si vytvárame a plníme sny, domnievajúc sa, že nám ich toleruje a podporuje. Boh, prirodzene ako každý notec, tak aj On ako Nebeský Otec chce mať s dieťaťom vzťah tak osobný, na základe ktorého sa poznajú obe strany a ktorý nás (ľud) oprávňuje, aby sme po smrti žili večne s Ním v Jeho kráľovstve. Začal som chápať, že Boh si nemôže zobrať do Neba niekoho, kto Mu nepatrí, kto nemá istotu spasenia, zmierenia s Ním. Prichádzalo uvedomenie si vecí, ktoré som robieval v živote. Začal som chápať, ako v mnohých situáciách som Boha pokúšal, mysliac si, že je to v poriadku. Ako som si sám vytváral predstavu o Ňom, ako mi praje a ako keď vidí, že hreším, ako mi to ospravedlňuje. Prichádzali myšlienky plného uvedomovania si, ako som mnohokrát pokúšal a pokúšal. Ľutoval som, čo som to všetko robil. Ako som sa cez dni a večery stále stretával so Slovom Božím, nevedel som zaspať. Dlho do noci a rána som premýšľal, myslel na Boha a v srdci volal. Prišlo oslovenie a pozvanie do osobného vzťahu s Ním. Cítil som Ho v mojej prítomnosti. Bol všade, bol pri mne, bol v miestnosti. Vnímal som Ho tak intenzívne, že som vedel, že nie som v ten večer sám. Prišiel a čakal. Klopal mi na srdce a dával najavo, ako chce mať so mnou spoločenstvo. Ukázal mi v Písme, prečo sa za mňa obetoval a zomrel: „Lebo tak miloval Boh svet, že svojho jednorodeného Syna dal, aby nikto, kto verí v Neho, nezahynul, ale mal Večný Život.“ Rozhodnutie, skutok k Nemu bol na mne. Avšak až husia koža mi naskakovala z jasnej prítomnosti Jeho moci. Nechápal som, odkiaľ to prichádza, ale nechcel som, aby to odišlo, bolo mi pri Ňom Úžasne. Neskôr som pochopil, že ako dieťa svojho nadprirodzeného otca som sa pri Stvoriteľskej moci cítil ako doma. Príjemný čas plný Lásky a Bázne voči Nemu. Okamih obrátenia a zistenia, čo sa so mnou práve deje, prišiel Slovom z Biblie:  „A Ježiš odpovedal a riekol: Amen, amen ti hovorím. Ak sa niekto nenarodí znovu, nemôže vidieť kráľovstvo Božie.“ Mocou Božou som bol vyzdvihnutý v tú chvíľu z postele a padol na kolená, činil pokánie (ľútosť) z doterajšieho života, prosil o Jeho odpustenie a následné vedenie. Prišla láska! Bol som Ním úplne preplnený. Jeho prítomnosť by sa dala krájať. Vedel som, že číta všetky moje myšlienky, vidí do hlbín môjho srdca a komunikuje so mnou, pretože som sa podriadil. Bolo ticho a bol pokoj. Úsmev na tvári mi žiaril, pretože som zažil a pochopil, čo znamená mať istotu spasenia, radosť z večného života. „Sám ten Duch spolu Svedčí s naším duchom, že sme deťmi Božími.“ Stal som sa znovuzrodeným kresťanom, tak ako hovorí Písmo.

Som nadšený a Bohu vďačný za Terezku, aj za nášho synka Matouška.

Popri hokejovej kariére a do obrátenia som žil hriešnym spôsobom života, jazykom mi vychádzali rôzne „smeti“, miestami občas vchádzali drogy. Zažíval som prázdnotu, ktorú si človek nechce priznať. Hľadá rôzne náhrady, rôznych vymyslených bohov a snaží sa presvedčiť, že to je práve jeho zmysel života. Ani náboženstvo a ani nič hmotné, viditeľné, materiálne, alebo či už sláva človeka a úspech nás nezmieri s Bohom, neurobí nás šťastnými! Teraz je to skvelý čas, čo poznávam Pána. Mám istotu spasenia a viem, že keby som aj zomrel, pôjdem priamo k Nemu. Jeho dokonalá obeť ma zmierila s Bohom – Otcom a preniesla ma zo smrti do večného života. Pán ma veľmi požehnáva, poslal mi prekrásny a vzácny dar – manželku, Terezku, ktorá je plná Svätého Ducha a zapálená pre nášho Stvoriteľa. Už od svojich 16-tich sa rozhodla odovzdať život Bohu, čo je skutočne vidieť v pôsobení v našom vzťahu. Som nadšený a Bohu vďačný za Terezku, aj za nášho synka Matouška, ktorý je aj v doslovnom preklade mena Matouš – Božím darom. Vďaka za všetko. Je radosťou nájsť plnohodnotný a skutočný zmysel života, žiť s hodnotami, pre ktoré sa oplatí žiť. Vzdávam Mu všetku chválu, že žijeme v čase, v akom žijeme a spoločne môžeme hľadať Pánovu vôľu.

 

logos-08-2011-troskovci-2.jpg

 

Tereza

Zlom v mém životě nastal v roce 2003, bylo mi 16 let a měla jsem tu milost objevit pravdu. Do té doby jsem věděla, že Bůh existuje, ale byl pro mne jen vzdáleným pojmem. Obtěžovalo mě chodit v neděli do kostela a zpívat písně o Ježíši. Pamatuji si ale, že jsme s mým starším bratrem často uvažovali o smrti – jestli je možné, aby člověk už nikdy nic necítil. Připadalo nám to nemožné, zamýšleli jsme se nad posmrtným životem. Na střední škole jsem potkala člověka, skrze kterého Bůh změnil můj život. Tato dívka se stala mou dobrou přítelkyní a já jsem se v její přítomnosti cítila velmi dobře. Proudila od ní radost, která jakoby neměla meze. I dříve jsem poznala silná přátelství, ale tento vztah byl jiný, ona byla jiná. V době, kdy se mí rodiče rozváděli, jsem díky našemu přátelství neprožívala nijak těžké chvíle. Uvědomovala jsem si, že v její přítomnosti lehce zapomínám na to, co se děje doma. Ale proč tomu tak je, to jsem nedokázala vysvětlit. Když mě a naši další kamarádku pozvala na letní křesťanský festival, s radostí jsem pozvání přijala. Těšila jsem se, že spolu strávíme celý týden. Tomu, že se jedná o křesťanský hudební festival jsem nevěnovala pozornost. Program se skládal z různých seminářů, workshopů a koncertů, tam všude účinkovali křesťané. Každý večer probíhaly v hlavním stanu bohoslužby. Očekávala jsem klasickou kostelní mši a počítala s tím, že si to nějak „odsedím“. Ale to, co se již první večer odehrálo, mě zvedlo ze židle. Zaujaly mě příběhy mladých lidí, kteří mluvili otevřeně o tom, že je Bůh vysvobodil či dokonce uzdravil. To mě překvapilo, nikdy dříve jsem neslyšela, že by Bůh někoho z něčeho vysvobodil. Mluvilo se tam také o osobním vztahu s Bohem. Mé dosavadní představy o Bohu a o křesťanech se rozcházely s tím, co jsem viděla - šťastní lidé, kteří normálně studují střední a vysoké školy a zároveň se nestydí za jméno jejich spasitele Ježíše Krista. Když začali uctívat Boha písněmi, postavila jsem se spolu s ostatními a rozhodla se, že jestli je Bůh opravdu takový, chci ho poznat. Přiznala jsem si, že Boha hledám a potřebuji. V tu chvíli jsem prožila silné dojetí. Bůh se mně dotkl, cítila jsem Jeho přítomnost – bylo to něco tak nádherného, že jsem nechtěla, aby to kdy skončilo. Jakoby mi někdo otevřel oči a já viděla realitu toho, že Ježíš umíral i za mne, že mne miluje a je živý! To, co se stalo přesně vystihuje slovo jednoho pastora o obrácení. Význam tkví v tom, že se z cesty, kterou jdeme, obrátíme směrem domů. Obrátila jsem se z nijakého směru života, který jsem často já sama neřídila. Obrátila jsem se směrem ke svému Stvořiteli, přišla jistota, odešel strach. Uvědomila jsem si, že jde o osobu. Osobu, která nás stvořila a touží mít s námi vztah. A především jde o Osobu, která je všemocná, začala jsem se stydět za své hříšné myšlenky a postoje. Všechno jsem tedy hned na místě vyznala Bohu a vím, že mi odpustil! Od té chvíle se můj život radikálně změnil. Toužila jsem Boha poznávat stále víc. Když jsem se pak dozvěděla, že se za nás naše přítelkyně celou tu dobu předtím modlila, abychom poznaly a přijaly Ježíše, došlo mi, proč mi s ní vždy bylo tak dobře. Po návratu domů jsme se často scházely po škole a společně se modlily. Bůh začal pracovat v mém životě, posléze jsem si koupila Bibli a přišlo úžasné zjištění, že to vše co prožívám, je tam přesně popsáno. „Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ Nedělní shromáždění se stala součástí mého života. Věnovala jsem se dvěma dramatickým kroužkum a snila o své herecké kariéře. Věděla jsem, že existuje dokonalá Boží vůle pro můj život a také jsem ji hledala, nicméně jsem si do ní promítala své touhy, které mi zbyly z předešlého života. Ve čtvrtém ročníku na střední škole jsem se doslechla o církvi v Olomouci, kde má přítelkyně přijala křest Duchem Svatým. Do té doby bych si nepomyslela, že tento dar má Bůh i pro mne, ovšem jejím svědectvím ke mně promluvil Duch Svatý a já jsem zatoužila po duchovních darech. Když jsem se nedostala na divadelní fakultu v Praze, rozhodla jsem se pro teoretické studium divadla a filmu v Olomouci, začala jsem tam navštěvovat shromáždění Křesťanského společenství Milost. Překvapilo mě, jak se Duch Svatý projevuje na každém takovém shromáždění. Lidé jsou dotýkáni, v průběhu bohoslužby se například smějí. Co jsem cítila z prvních shromáždění, byla obrovská radost a svoboda. Bůh se zde projevuje ve své moci

Křesťan může být úspěšným člověkem, který vyhrává v různých oblastech života.

Některé mé dřívější postoje byly často náboženské – představy o tom, jak přesně by měla vypadat bohoslužba a jak by se měl člověk chovat. To vše jsem opustila, pochopila jsem, že pravá bohoslužba je především v rukou Ducha Svatého, kterému je třeba dát prostor. V této církvi se očekává na Ducha Svatého, proto jsou lidé dotýkání a osvobozováni. Při kázání pastora jsem často zažila, jak skrze něj mluví Bůh přímo do mé aktuální situace. Sbor žije velice dynamicky, několikrát týdně se lidé scházejí ke společným modlitbám a také probíhají evangelizace. Díky poznání, které je v církvi, jsem mohla lépe uchopit smysl duchovního boje. Křesťan může být jedním úspěšným člověkem, který vyhrává v různých oblastech života. Nejde tedy jen o to, že žijeme s Bohem, ale je třeba také bojovat s ďáblem, který je stejně reálný. K tomu nám dal Bůh tu největší zbraň a to je jméno Ježíše Krista, před kterým se jednou skloní každé koleno. Pochopila jsem také další důležitou věc. A to, že jsem dědicem Abrahamova požehnání! Že mohu být úspěšná, zdravá a radostná v každé oblasti svého života. I po obrácení jsem totiž zažívala těžké chvíle a nevěděla, jak se s nimi vyrovnat. Dala jsem Bohu celé své srdce, což znamená i veškeré své dřívější touhy. Můj dřívější sen o herecké kariéře už přestal být mou touhou. Byl to můj dřívější pokus o útěk z reality, ze které teď už utíkat nepotřebuji. Byl by to pro mne život plný kompromisů a dnes už vím, že takový život nechci. Mnohem cennější je žít pro Boha, protože ve službě pro Něj vidím opravdový smysl. Když si uvědomím, že jde o to, kde mí přátelé, rodina a známí stráví svoji věčnost. Jsem rozhodnutá udělat vše pro to, aby mohli poznat Boha. Aby poznali tu jistotu, kterou mi dává už celých osm let. Jsem Bohu vděčná, že se mi dal poznat už v útlém věku a žiji v manželství postaveném především na Božím slově, vzájemné úctě a lásce. Jsem vděčná za mého muže, který je mi oporou v každé situaci a za našeho syna, který má možnost vyrůstat ve znovuzrozené rodině. „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“



Související články

Svedectvo manželov Kadíkovcov|Logos 1 / 2010 | Redakce |Aktuálně
Svedectvo manželov Pančíkovcov|Logos 6 / 2010 | Redakce |Skutečný příběh
Svedectvo manželov Capekovcov|Logos 4 / 2010 | Redakce |Skutečný příběh
Svedectvo manželov Schifferovcov|Logos 5 / 2010 | Rod. Schifferova |Skutečný příběh
Svedectvo manželov Bečkovcov|Logos 8 / 2010 | Redakce |Skutečný příběh