Boj o ikony

Hnutí proti ikonám na území Byzantské říše v letech 726 – 843 čelilo problému, zda se podaří navrátit křesťanství k biblickému chápání otázky uctívání obrazů, nebo křesťanský svět ovládne protibiblická tradice. Od výsledku tohoto boje se odvíjel život víry pozdějších sta milionů lidí. Tento dlouhodobý boj přinesl i nový pohled na to, zda je právě státní moc nejvhodnějším prostředkem k obnově biblických pravd.
V létě roku 726 otřásly veřejností Byzance zprávy o přírodní katastrofě. Na jednom ze známých ostrovů Egejského moře v blízkosti Théry (dnes Santorini) vybuchl pod vodou vulkán nebývalé síly. Vlivem vyvěrající lávy moře okolo ostrova doslova vřelo, bylo zpěněné a kameny z chrlící se lávy létaly do všech stran - k ostrovu Kréta a dokonce až k západním břehům Malé Asie. Mnozí chápali činnost těchto rozbouřených živlů jako výstrahu o to více, že říší neotřásaly pouze přírodní katastrofy, ale téměř celé století probíhaly i nepřetržité války, prohry a ztráty. Už v roce 636 utrpěla říše první katastrofální porážku od stále více expandujících muslimů. Krátce na to uvadla sláva Mezopotámie, Sýrie i Egypta. V roce 674 zaútočily na hlavní město arabské flotily, a tím ztratila Byzanc svou vedoucí pozici v oblasti Středozemního moře. Na konci století obsadila Avarská říše společně se Slovany balkánské území. Důsledkem toho se Byzanc v podstatě „zcvrkla“ pouze na řecké území. Začátkem sedmého století otřásly zbytkem říše nové arabské vpády. Konstantinopol v období dobývání muslimy (717-718) vděčí za svou záchranu císaři Lvovi  III. (717-741), jeho vojenské obratnosti a řeckému ohni. Podle císaře Lvaa a dalších vůdců říše měly tyto dlouhodobé série ataků spojitost s náboženskými praktikami, které byly v rozporu s Božím Slovem. Jedním z hlavních duchovních zdrojů problémů byl kult obrazů a rozmach uctívání ikon v celé říši. Očividně to celé protiřečilo jednoznačnému zákazu Bible o uctívání obrazů, o kterém hovoří druhé přikázání Desatera. Věděli, že k tomu, aby byla říše úspěšná v oblasti vojenské, hospodářské, zahraniční politiky a aby se obyvatelé v pokoji množili, je nevyhnutelně potřebná nadpřirozená Boží pomoc. Proto se centrem pozornosti státu stala reformace života víry s cílem znovuzískání Boží podpory. Císař Lev III. se rozhodl, že říši očistí od svatých obrazů. Od roku 726 začal prakticky bojovat proti kultu ikon. Na jeho rozkaz odklidili ikonu Krista, která čněla nad bronzovou branou paláce a nahradili ji jednoduchou napodobeninou kříže. Tímto se zároveň snažil ovlivnit i veřejné mínění. Shromáždění lidu využil na to, aby lid přesvědčil o nutnosti boje proti ikonám. Mimochodem uctívání ikon nebylo rozšířeno v rámci celé říše. Ve významných oblastech, například v Malé Asii byl typický spíše tradičně nepřátelský postoj vůči nim. Množství uctívačů ikon vlivem válek vystřízlivělo a postavilo se proti svatým obrazům.  Příkladem takovéto protiobrazové nálady je případ z roku 726 (z doby, kdy už muslimské čety obléhaly Niceu), kdy  jeden byzantský voják házel kameny na ikonu Panny Marie.

Přepis Desatera

V prvních třech stoletích křesťanství ještě neexistovaly ikony. Nebylo pochyb o tom, že každé praktikování víry, ve kterém mají své místo obrazy, patří do kategorie pohanského náboženství. Jednoznačné bylo i to, že když se někdo chtěl stát skutečným křesťanem, musel se oddělit od uctívání obrazů. Elvirský koncil  kolem roku 300 rezolutně zakázal vystavování obrazů v chrámech. Obrazy v raném křesťanství nebyly malované s cílem náboženského uctívání. Často používaly symboly, jako například Krista zobrazeného jako dobrého pastýře či Božího beránka v alegorických postavách. Postoje vůči obrazům se však začaly od první poloviny 4. století po konstantinovském obratu měnit. Formální křesťanství, které se postupně dostávalo na vedoucí pozici s podporou státní moci, bylo tolerantní vůči uplatňování pohanských náboženských prvků v církvi. A takto se používání obrazů v náboženském životě začalo stále více rozmáhat, i když zatím bez jakéhokoliv zásadního motivu. Písmo svaté však kategoricky vylučuje uctívání obrazů, takže velká část teologů i nadále odmítala kult obrazů. Když například Constantia, sestra Konstantina Velkého navštívila Jeruzalém a požádala známého historika Eusébia – biskupa Caesarey o obraz Krista, odpověděl, že ke skutečné víře není potřebný malovaný obraz pozemského Krista, vždyť vzkříšený Kristus je už v oslaveném těle a nemáme ho hledat fyzickým zrakem, ale svým vnitřním zrakem – srdcem. Známý církevní otec, Epifánius ze Salamíny taktéž vystoupil proti jakémukoliv používání náboženských obrazů. Neodmítl jen uctívání svatých ikon, ale byl i proti tomu, aby se vystavovaly v chrámě jako ozdoby. Argumentoval tím, že pokud se křesťané obrátí k obrazům jako k podpoře své víry, je tam nebezpečí, že se navrátí k pohanskému smýšlení a způsobu života víry. Postoj svatého Augustina, nejvlivnějšího katolického teologa středověku, už v 5. století vykazoval dvojznačnost. Podobně jako rané křesťanství i on poukazoval na to, že Bible musí být jediným měřítkem. Proto neobhajoval kult obrazů, ale napsal: „Ti, kteří Krista a apoštoly nehledají ve svatém Písmě, ale v malbách, hřeší.“ Podle něho „takoví lidé padnou do bludu, když své myšlenky vkládají do obrazů.“ Ale byl to právě Augustin, který radikálně předělal Desatero – což bylo v očích jeho současníků jen těžko pochopitelné – a o několik desetiletí později nabylo skutečný význam tím, že kult obrazů získal absolutní vládu. Augustin tak odtrhl uspořádání Desatera od křesťanské tradice trvající čtyři sta let a od patnácti set let trvající židovské tradice. První přikázání „Nebudeš mít jiné bohy“ spojil s druhým „Neučiníš si rytiny a nebudeš se jim klanět“.

Tím zkrátil deset přikázaní na devět a v důsledku toho rozdělil desáté přikázání na dvě části. Jeho počínání bylo však velmi podivné, protože střed desátého přikázání v druhé Knize Mojžíšově 20-té kapitole vyzdvihl, a tím ho učinil devátým, a zbytek desátého učinil jako celek desátým. Toto zdánlivě nepochopitelné předělání mělo z pohledu pozdějšího uctívání obrazů ten význam, že Augustin zrušil zákaz vyrábění a uctívání obrazů s cílem služby náboženství jako samostatné přikázání a zakomponoval ho do druhé části prvního přikázání. Tím, že se uctívání obrazů stalo běžnou záležitostí, obsahově nepohodlnou druhou část prvního přikázání klér postupně vypustil. Toto je vysvětlením toho, že do dnešního dne ani jediné Desatero, podávané skrze katolické a pravoslavné náboženské věrouky či katechismy, neobsahuje druhé přikázání, ani jako část prvního.
V otázce uctívání obrazů měl velký význam postoj (týká se celého období středověku) papeže svatého Řehoře I. Velikého (590-604), který vyjádřil v listech biskupovi Serenusovi z Marseille. Tento biskup získal pozornost papeže tím, že zrušil náboženské obrazy. Papež Řehoř ve svých listech odsoudil uctívání obrazů, ale taktéž odsoudil i biskupa za to, že je zničil. Podle papeže mají totiž náboženské obrazy v křesťanské bohoslužbě své místo, protože jsou „Biblí negramotných“.

Barva a myrha

Zhotovování a uctívání ikon ve východních částech Římské říše od 4. století úzce souviselo se stále rostoucím kultem křesťanských martyrů a svatých. Svatý Řehoř z Nissy v druhé polovině 4. století v jednom projevu o martyrech hovoří, že okolo hrobu nějakého světce jsou vystavené jeho podobizny a lidé ho žádají o orodování. Na vzrůstající sílu kultu obrazů poukazuje i to, že ve sbírce zázraků dvou svatých lékařů Kosmy a Damiána už pozitivně vyznívá ten případ, kdy jistá žena z ikon těchto dvou světců seškrábala trochu barvy, kterou vsypala do vody, vypila a následně byla uzdravená.
V roce 506 císař Filippikus vedl svou armádu do boje s ikonou Krista. Podobně i císař Heraclius vyšel do boje proti Peršanům s ikonou Krista. Od druhé poloviny pátého století se rozmnožily počty „zázračných“ ikon. Mezi ně patřila například ikona Marie v Sozopolise, která byla známá tím, že rozprašovala drahou vonnou myrhu. I v životopise svatého Theodora zesnulého roku 613 je zaznamenané, že když se postavil před tuto ikonu, tak ho doslova zalila proudem myrhy.
Ikony nezhotovené lidskýma rukama.

Objevují se ikony považované za zázračné „zhotovené ne rukama člověka“ (acheiropoieta), čímž měl být dokázán jejich božský původ. Jedna z těchto nejznámějších ikon byla část plátna nazvaná Mandylion, zachovaná v Edese. Na tomto kousku plátna je možné vidět rysy mužské tváře, které byly považovány za obraz (podobu) Krista. Podle legendy si Ježíš při jedné příležitosti utřel do tohoto plátna svou tvář a poslal ho místo své podobizny králi Edesu.
V Ludde uctívali ikonu Marie, zázračného původu, o které tvrdili, že ji na sloup namalovala neviditelná ruka. Dnes je jedna z těchto tzv. zázračných ikon střežená v soukromé kapličce papeže ve Vatikáně. Nařízení císaře Lva v roce 730 o ničení ikon a zákazu jejich zhotovování se setkalo s tvrdým odporem. Odpůrci uctívání obrazů byli  v dlouhodobém boji nazýváni „ikonoklastami“ – ničiteli ikon. Ochránci kultu ikon zase „ikonodulosmi“ – otroky ikon. Jistá část kléru se zprotivila císaři Lvovi. Názory kněží se totiž v otázkách týkajících se obrazů ostře rozdělovaly. Jedna část se skládala z věrných a oddaných uctívačů ikon, v čele s hlavou byzantské cirkve, patriarchem Germanem Konstantinopolským (715-730), který se snažil učinit všechno v zájmu zachování uctívání ikon. Postavil se na odpor proti těm byzantským kněžím, kteří odmítali kult ikon. Tento všeobecný jev se vyskytoval především v Malé Asii, na západním území Anatólie. Představitely hnutí odpůrců svatých obrazů byl Konstantin, biskup Nikoleje a Tomáš, biskup Klaudiopolisu. Germanos je v listě pokáral a následně započal soudní proces proti Konstantinovi Nikolejskému. Císař však vzal pronásledované do své ochrany a v lednu roku 730 soudní tribunál, který svolal sám císař, zbavil Germana důstojnosti patriarchy. I velká část mnichů tvrdě bojovala proti císařovým snahám v otázce kultu obrazů. Mezi nimi byl i hlavní odpůrce teologie císaře Lva III. – Jan Damašský, (675-749), jeden z hlavních ideologů uctívání ikon. Původem byl Arab a pracoval jako daňový úředník u jistého vysoce postaveného muslima. V roce 730 napsal své nejznámější dílo s názvem “O uctívání svatých obrazů.” Z kláštera Mar Saba nedaleko Jeruzaléma pokračoval v boji za uctívání ikon. Vydal se na těžkou cestu, když se snažil přesvědčivými argumenty stát na straně uctívání svatých obrazů, přestože Písmo svaté učí přesný opak toho, co chtěl Jan dosvědčit. I on sám byl nucený přiznat, že Bible nepodporuje jeho myšlenky. Tohoto se však ani v nejmenším nebál, tvrdil, že v životě církve je množství takových zásad, které Bible nepodporuje, ale tím, že vycházejí ze soustavy svaté tradice, jsou platné. Pečlivě poskládanými logickými argumenty chtěl dosáhnout toho, aby bylo uctívání obrazů přijaté. Výchozím bodem byl pro něj biblický fakt, že Spasitel, tedy Ježíš je ztělesněním věčného Krista. Podle jeho logiky ikony zobrazující Krista nejsou ničím jiným než ztělesněnými formami prvků Kristova obrazu. Takže ikony jsou důležitými zvěstovateli křesťanské pravdy o ztělesnění Krista. Proto každý, kdo se postaví proti uctívání ikon, zároveň útočí na křesťanské náboženství. Podle jeho názoru se tento stejný argument týká i ikony Marie, vždyť i ona hrála důležitou roli při ztělesnění Krista. Jan Damašský zdůrazňoval i to, že prostřednictvím malby a původní podoby vyvstane relativní totožnost malby s namalovaným svatým. Tímto způsobem ikona, i když jen v omezené míře, disponuje nadpřirozenou silou zobrazené osoby, respektive jejími ctnostmi. Toto tedy lidem dokáže zprostředkovat obraz. Proto podle něho ti, kteří zakazují zhotovování ikon, chtějí oloupit křesťany o požehnání vyplývající z obecenství se svatými. I Řím, který v té době patřil pod správu Byzantské říše, oponoval Lvovi III. Už papež Řehoř II. (715-731) odsoudil depozit patriarcha Germana. Papež Řehoř III. ale v roce 731 svolal v Římě koncil, který zamítl všechny snahy císaře vynaložené proti kultu obrazů. Pro papežství bylo uctívání ikon tak důležité, že ho nezastavil ani otevřený konflikt s Byzancí, jejíž vojenská pomoc byla pro Řím životně důležitá, především kvůli útokům Langobardů. Ba co více, papeži byli ochotní kvůli zachování uctívání ikon trpět i početné materiální a mocenské škody. Lev III. totiž odpověděl na vzpouru proti jeho nařízením o ničení ikon tím, že papeži vzal majetky, které měl na Sicílii a v Kalábrii. Dále zúžil okruh pravomocí papežství tím, že od Říma odebrall sicilské, illíricumské a kréťanské církve a připojoil je ke konstantinopolskému patriarchátu. Papeži i navzdory tomu všemu nadále setrvávali při uctívání obrazů. V této době už kult ikon v Římě disponoval silnými tradicemi, které tvořily značnou část náboženských praktik. Lateránskou ikonu Krista „nevytvořenou lidskýma rukama“ (acheiropoieta) považovali za zázračný svatý obraz, který tvořil ochranný val města. Ikony neodmyslitelně patřily k procesím. Procesí svátku nanebevstoupení Panny Marie bylo lahůdkou pro uctívače ikon. V tento den (15. srpna) nesli v slavnostním procesí lateránsku ikonu Krista k chrámu Santa Maria Maggiore, aby se v něm setkala s tamější střeženou ikonou Marie, o které se domnívali, že je dílem evangelisty Lukáše. Lev III. navzdory výrazné opozici nadále pokračoval v boji za odstranění ikon. Po jeho smrti nastoupil na trůn syn Konstantin V. (741-775). V době jeho téměř čtvrt století trvající vlády hnutí za ničení obrazů prudce narůstalo. Jeho nepřátelé z okruhu uctívačů ikon ho natolik nenáviděli, že mu dali hanlivou přezdívku, která se v souvislosti s jeho osobou používá dodnes. (Výraz chropronymos v tom nejjemnějším překladě je odvozený od slova „lidský výkal“). Konstantin V. i nadále trval na zákazu zhotovování a používání ikon, respektive se snažil o jejich zničení. Zároveň se zákazem státní moci, chtěl i na teologické úrovni dokázat neudržitelnost kultu obrazů. Ve své sbírce s názvem „Průzkumy“ vyjádřil svůj názor v souvislosti s otázkou kultu obrazů a shrnul tu i argumenty proti nim. Současně s jednoznačnými argumenty zdůrazňoval i to, že předměty umění nejsou vhodné na to, aby zobrazovaly nadpřirozené vnitřní hodnoty, podstatu a charakter osoby ve vztahu s nadpřirozeným, především co se týče Spasitele. Kromě kultu ikon Konstantin zavrhl i dogma přímluvy svatých, a dokonce i kult relikvií. Roku 754 svolal císař říšský koncil na předměstí Konstantinopole Hiereia, kam se sešlo 338 biskupů. Samotný Konstantin se také zúčastnil teologických diskuzí. Koncil odsoudil uctívání ikon, protože: „Není takové modlitby, která by je učinila svatými. Proto jsou právě tak bezcenné, jak je zhotovil umělec.“ Bylo zde vysloveno i zlořečení na hlavního teologa uctívání ikon, Jana Damašského. Taktéž byl vydán zákaz zhotovování svatých obrazů pod nejtěžším trestem. Určitá část mnichů se však i nadále vzpírala nařízením. Vícero z nich nechal Konstantin popravit. I Řím setrval v opozici. Koncil roku 669 odsoudil v Hierei vydané nařízení. Hnutí za ničení obrazů pokračovalo i za vlády Lva IV. (775-780), syna Konstantina V., i když v mnohem zdrženlivější podobě. Toto očividně poukazovalo na vliv jeho manželky Eiréné, původem z Atén, která už v tom čase byla tajnou uctívačkou ikon.

Prudký zvrat náboženské politiky říše nastal po smrti Lva IV. Na trůn usedl jeho mladý syn Konstantin VI. Ve skutečnosti však místo něj panovala jeho matka Eiréné, která se jako přesvědčená uctívačka ikon pustila do obnovy kultu ikon. Vytvořila si kolem sebe okruh těch, kteří ji v tom podporovali a v roce 786 svolala říšský koncil v Konstantinopoli za účelem obnovy uctívání obrazů. V armádě přetrvával i nadále tak silný odpor proti obrazům, že dokonce císařský velitel tento koncil ukončil. Vojáci rozehnali všechny zúčastněné.
Koncil císařovny, která oslepila svého syna Eiréné okamžitě konala. Shromáždila své věrné, propustila velitele a roku 787 přeložila koncil do Nicey, na původně první místo konání koncilu. Zasádání zástupců už mohlo svobodně zrušit hiereiské nařízení z roku 754 a obnovit uctívání ikon. Když její syn, Konstantin VI. dospěl, Eiréné mu měla odevzdat vládu, ale nedokázala se s tím vyrovnat. V zájmu uchování si moci oslepila roku 797 svého šestadvacetiletého syna, aby mu tak znemožnila vládnout. Poté vládla jako císařovna ještě pět let. Jisté vojenské spiknutí ji svrhlo z trůnu, poslali ji do vyhnanství na ostrov Lesbos, kde i ukončila svůj životní běh. Ortodoxní církev ji později svatořečila.
Odmítnutí uctívání ikon ze západu

Na druhém nicejském koncilu, který svolala Eiréné, byli přítomní i vyslanci papeže, kteří přijali usnesení a římský hlavní kněz toto církevní shromáždění uznal jako VII. univerzální koncil. Usnesení tohoto koncilu zaslal papež panovníkovi Franské říše, Karlovi Velikému a jeho dvoru. Na jeho překvapení vyvolal místo souhlasu a přijetí velký odpor. Řím se musel podívat z očí do očí faktu, že v západních částech Evropy, zvlášť ve franské oblasti budou obrazy sehrávat jen velmi omezenou úlohu v rámci náboženské aktivity. Do rozbouřených diskuzí jeden z vedoucích teologů Karla Velikého, Theodulf, biskup Orleansu, napsal systematickou sbírku franské teologie, Knihy Karlovy (Libri Carolini). Důležitost této sbírky tkví v tom, že ve jménu Karla Velikého připravil prolog, a nejen vladař, ale i vůdci franské teologie, jako například známý Alkuin, plně podpořili v ní shrnuté základní zásady. Uměleckým obrazům připsali jen velmi omezenou roli v oblasti života víry, protože: „Boha není potřeba hledat ve viditelných nebo lidskou rukou učiněných věcech, ale v srdci. Ne přirozenýma očima, ale očima srdce.“ Knihy Karlovy zdůrazňovaly důležitost Písma oproti obrazům - „Písmo, a ne obrazy přinášejí pravdu.“
(Je potřeba poznamenat, že se zhotovovaly obrazy, které se skládaly jen ze slov. Současně se sbírkou Knihy Karlovy se zrodily i usnesení (794) ve Frankfurtu na říšském koncilu, svolaným Karlem Velikým, které odsoudily nařízení o uctívání obrazů z II. Nicejského koncilu. V roce 811 utrpěl byzantský císař, uctívač ikon, Nikéforos vážnou porážku od Bulharů. Jeho samotného zajali a popravili. Bulharský chán Krum, vtrhl do Konstantinopole. Armáda i pospolitost se obrátila proti novému císaři, který chtěl posílit uctívání ikon.    V roce 813 se dostal k moci velitel Lev V., který byl proti uctívání ikon. Po zažehnání bulharského nebezpečí v roce 815, byl jmenován nový patriarcha, který svolal do Konstantinopolis koncil, na kterém zrušili usnesení hiereiajského koncilu o odstranění obrazů z roku 754. Nový režim byl poměrně oblíbený. Jeho hlavními opozičními představiteli byli: pocty zbavený uctívač ikon, patriarcha Nikéforos a opat, na přechodný čas žijící ve vyhnanství, Theodóros Studités. Právě oni učinili mnoho ve prospěch přípravy nové změny v otázce uctívání ikon.

Otroci ikon

Rozhodující úlohu v tomto zvratu měla vdova Theodora po zesnulém (842) císařovi Theofilosovi, který byl proti uctívání ikon. Ta vládla místo svého syna císaře Michaela III. od jeho tří let. Využitím své pozice svolala v Konstantinopoli 11. března 843 koncil, na kterém obnovili nařízení o uctívání ikon z II. Nicejského koncilu. Zde byl též zaveden ortodoxní svátek, který se každoročně až do dnešních dnů slaví jako: "den vítězství nad ničiteli ikon a všemi heretiky." Od této doby se odmítnutí ikon považuje za nejzávažnější kacířství a jejich představitelé jsou nemilosrdně pronásledováni.
Vítězství uctívačů ikon s ​​konečnou platností spojilo ortodoxní církev s uctíváním ikon. Ortodoxní teologové tvrdili, že jejich uctívání obrazů není uctívání model, protože neuctívají modly (eidola), ale obrazy (eikon). Zdůrazňovali, že oni těmto obrazům nedávají zbožnou úctu (latreia), ale jen si jich váží (proskunésis). Tyto argumenty však zcela ignorují fakt, že rozhodující řecký překlad v Septuginte Desatera v souvislosti s kultickými obrazy vyslovuje radikální zákaz nejen na latreiu, ale i proskunésis.Důležité je zmíniti to, že původní hebrejský text druhého přikázání jednoznačně vyslovuje na obrazy a podobizny "nebudeš se jim klanět, ani jim nebudeš sloužit."
V ortodoxní náboženské praxi používají nejvyšší formu úklonu před ikonami - proskunésis - to znamená padnout (před), hluboce se poklonit.
Co se týče služby, uctívači ikon se již v dobách ničení obrazů nazývali ikondulosmi, což znamená otrok ikon a tuto formu služby oddanosti mezi jiným vyjadřují nošením ikon, jejich líbáním či zapalováním svíček před nimi až do dnešních dnů.

Překlad: Zlatka Radnotyová
Zdroj: Hetek 2011