Kde hledat Boží přítomnost?

Odpoveď na tuto otázku se zdá být velmi dúležitá

Je známý rozhovor Pána Ježíše Krista se Samaritánkou, při kterém tato žena velmi rychle položila otázku, jestli se Bůh má uctívat v Jeruzalémě nebo na jiném místě. Dodnes mají lidé ve svých náboženských představách zafixováno, že do obecenství s Bohem je možné plnohodnotně vstoupit pouze na určitých místech, jako jsou například poutní místa, kostely, svaté hory a podobně. Podívejme se, jakou odpověď na tuto otázku dává Bible.

Oltáře

Základním zjevením po pádu do hříchu je to, že se člověk nemůže dostat do Boží přítomnosti bez oběti. Proto bohabojní patriarchové přinášeli Bohu krvavé oběti. Obětovalo se na oltářích. „Jestliže mi uděláš kamenný oltář, nestav jej z tesaných kamenů; dotkneš-li se jej dlátem, znesvětíš jej.“ (Ex 20, 24)

Oltáře musely být z kamenů, které nesměly být opracovány lidskou rukou. To hovoří o tom, že spasení přichází od Boha a není možno k němu nic dodat. Náboženské úsilí s cílem zalíbit se Bohu zůstává stranou. Na nedávné cestě po Izraeli jsme viděli starobylé oltáře, které byly postaveny z nádherně opracovaných kamenů, které do sebe přesně zapadaly. Už podle toho jsme mohli usoudit, že se nemohlo jednat o pravou bohoslužbu, která by u Všemohoucího nalezla milost. Při hledání Boha je důležité spolehnout se vírou na oběť a volat na jméno Pánovo.

Bůh dával znamení, že oběť byla přijata tím, že se na uvedeném místě projevila Boží přítomnost, která přinášela radost z odpuštění hříchu a vědomí Boží přízně. Mnohdy padal oheň z nebe.

Svatostánek

Po vyvedení Izraele z Egypta učinil Bůh na Sinaji smlouvu s celým národem a dal mu Zákon. Součástí Zákona byl bohoslužebný řád. Mojžíš musel přesně podle návodu postavit svatostánek a zhotovit jeho vybavení. „Také ta první smlouva ovšem měla pravidla bohoslužby i svatyni, ale pozemskou. Byl totiž zřízen první stánek, v němž byl svícen, stůl a chleby předložení, a ten se nazýval svatyně. Za druhou oponou pak byl stánek nazývaný nejsvětější svatyně. K ní patřil zlatý kadidlový oltář a truhla smlouvy, ze všech stran obložená zlatem, v níž byl zlatý džbán s manou, Árónova hůl, která rozkvetla, a desky smlouvy. Nad ní pak byli cherubové Boží slávy, kteří zastiňovali slitovnici. O těchto věcech však nyní nelze mluvit dopodrobna.“ (Žd 9,1-5) Každý, kdo chtěl hledat Boha, musel přijít do Stánku setkávání. Stánek byl zhotoven k tomu, aby po vykonání předepsaných obětí Bůh na tomto místě zjevil svou slávu. „Tehdy Stan setkávání přikryl oblak a Příbytek naplnila Hospodinova sláva. A Mojžíš nemohl vejít do Stanu setkávání, protože na něm spočíval oblak a Příbytek naplňovala Hospodinova sláva. Kdykoli se potom oblak nad Příbytkem vznesl, synové Izraele se vždy vydávali na cesty. Pokud se však oblak nevznesl, nevycházeli až do dne, kdy se vznesl. Ve dne byl nad Příbytkem Hospodinův oblak a v noci v něm byl oheň, před očima celého domu Izraele, na všech jejich cestách.“ (Ex 40,34-38)

Krize bohoslužby v stánku  a návrat ke kamenům

Po dobytí zaslíbené země byl stánek setkávání rozložen v Šíle, kam celý národ chodil obětovat. Žel bohoslužba ve Stánku se dostala do nevážnosti mezi lidem. Synové Élího páchali ve Stánku nejtěžší hříchy a svévolně porušovali bohoslužebný řád. Je pozoruhodné, že Samuel opět obětoval na kamenných oltářích a ještě pozoruhodnější je, že v jeho přítomnosti se projevovala Boží sláva. Samuel se obklopil bohabojnými mladými muži, a když chválili Pána, stávalo se, že Boží sláva se projevovala mezi nimi, a to tak silně, že jí byl zasažen i král Saul, který přišel Samuela navštívit. Boží síla ho srazila na zem a přemožen pomazáním prorokoval i on.

Šalamounův chrám

S myšlenkou postavit chrám nepřišel Bůh, ale Šalamounův otec David. David byl prorok a rozpoznal důležitost Jeruzaléma (vrch Sión – Město Davidovo – 2. Sam 5. kap.), a proto nechal na Sión převést Archu smlouvy. David však neměl zjevení o místě, kde má být postaven chrám. Toto místo určil až anděl Páně, který přikázal Davidovi postavit oltář na humně Aravny Jebusejského. Toto místo není nic jiného než vrch Moria, o kterém Bůh přikázal Abrahámovi, aby tam obětoval Izáka. Zde se dostáváme k výjimečnosti tohoto místa. Bůh si vybral specifické geografické místo, ze kterého chtěl rozšířit svou vládu po celé zemi. Je možné, že právě na tomto místě byl stvořen Adam.

Stánek byl zhotoven k tomu, aby po vykonání předepsaných obětí Bůh na tomto místě zjevil svou slávu.

Nejzajímavějším geografickým místem z hlediska Božích dějin je Izrael (Eretz Jisrael, země Kanán), srdcem Izraele je Jeruzalém a centrálním místem Jeruzaléma je místo, kde stál Šalamounův chrám. Nejdůležitější ze Šalamounova chrámu byla Svatyně svatých a nejdůležitějším zařízením chrámu byla Archa smlouvy. Znovu se vynořuje otázka, jaký byl cíl toho všeho. Odpověď je jednoduchá a důležitá. Cílem bohoslužby a hledání Boha je vždy vylití Boží slávy. „Kněží pak vnesli Truhlu Hospodinovy smlouvy na její místo do chrámového svatostánku, do nejsvětější svatyně pod křídla cherubů. Cherubové totiž rozprostírali svá křídla nad Truhlou, takže svrchu přikrývali Truhlu i její tyče. Ty byly tak dlouhé, že jejich konce bylo vidět ze svatyně před svatostánkem. Zvenku je ovšem vidět nebylo. Jsou tam až dodnes. V Truhle nebylo nic než dvě kamenné desky, které tam uložil Mojžíš na Orébu, když Hospodin se syny Izraele uzavřel smlouvu po jejich odchodu z Egypta. Když potom kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův chrám oblak. Kněží se kvůli tomu oblaku nemohli postavit ke službě, protože Hospodinův chrám naplnila Hospodinova sláva.“
(1. Král. 8,6-11)

Druhý chrám

Víme, že Šalamounův chrám byl zbořen Nabuchodonozorem. Druhý chrám postavený v době Ezdráše a Nehemiáše nebyl tak honosný a Boží sláva se v něm neprojevovala tak, jako v Šalamounově chrámu. Jedinou odpovědí na to je, že proroci Jeremiáš a Ezechiel několik desetiletí předtím oznamovali konec Staré smlouvy a příchod čehosi nového. „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem Izraele a s domem Judy uzavřu novou smlouvu. Ne ovšem takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku a vyvedl je z Egypta - tuto mou smlouvu totiž porušili, ačkoli jsem byl jejich manželem, praví Hospodin. Nuže, toto je smlouva, kterou po těch dnech uzavřu s domem Izraele, praví Hospodin: Svůj zákon vložím do jejich nitra a napíšu jim ho na srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“ (Jer. 31,31-33)

Nehemiášův chrám byl později přestavěn do obrovských rozměrů Herodem Velikým, který dokonce ani nebyl Židem. I když se v druhém chrámu neprojevovala Boží přítomnost tak silně jako v chrámu předcházejícím a ve svatostánku, přece jen nemůžeme říci, že se jedná o stavbu, která by nebyla něčím výjimečná. Ježíš o chrámu prohlásil, že je domem jeho Otce, Zachariáše zde navštívil Boží anděl, když konal službu podle předepsaného pořádku. Dalším důkazem, že Hospodin na toto místo pohlížel jako na zvláštní, je roztrhnutí chrámové opony při ukřižování Ježíše Krista. Je jasné, že bohoslužba na Chrámové hoře byla vždy v centru Boží pozornosti. Bůh měl však naplánováno něco mnohem slavnějšího.

Lidské tělo

Je známé zvolání Mesiáše: „Zbořte tento chrám a já ho ve třech dnech postavím.“ (Jn 2,19) Lidé se domnívali, že mluví o chrámu z kamene, on však měl na mysli své tělo. Bůh svou slávu totiž umístil přesně tam. Duch Boží byl na Ježíšovi a projevoval se všude tam, kde se Pán Ježíš Kristus pohyboval. Z toho vyplývá něco úžasného. Lidské tělo (Ježíš Kristus měl stejné tělo jako my) je před Bohem o mnoho důležitější než kamenné stavby. Bůh touží po tom, aby lidé byli nositeli jeho slávy, naplněni Duchem Božím, který je stále činný, aby nás proměňoval – vždyť člověk je stvořen na Boží obraz. Bible jasně říká: „Copak nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého, který je ve vás a kterého máte od Boha? Už nepatříte sami sobě; byli jste draze vykoupeni! Proto svým tělem vzdávejte čest Bohu.“ (1. Kor 6,19-20) Každý věřící by měl toužit po tom, aby byl naplněn Duchem Svatým: „... nechávejte se naplnit Duchem“ (Ef 5,18). První církev v tom měla jasno. Nejprve čekali na křest v Duchu Svatém a teprve potom vyšli, aby sloužili Bohu i lidem. Podobně, když se obrátili lidé v Samaří, apoštolové považovali za nutné je navštívit, aby skrze vkládání rukou přijali Ducha Svatého. Totéž se stalo v Cesareji Přímořské, kde Bůh vylil Ducha Svatého na pohany, kteří přijali evangelium od apoštola Petra. Věřící mají být stále naplňováni Božím Duchem. Není to žádný přepych ani specialita letničně-charizmatického hnutí, Pánova přítomnost skrze Ducha Svatého v křesťanovi je Božím cílem. Znamená to tedy, že v novozákonní době každý, kdo chce vstoupit do Boží přítomnosti, musí vyhledat křesťany, kteří jsou naplněni Duchem Svatým. S takovým člověkem se často stane to, co se stalo králi Saulovi – je přemožen Boží mocí, a rychle pochopí, že se dostal do Boží přítomnosti.

Co s kostely a chrámy dnes?

Odpověď na tuto otázku je až neuvěřitelně jednoduchá a přitom také důležitá: Nic. Samozřejmě, že musí být místo, kde se konají bohoslužby, ale myslet si, že Bůh přebývá v chrámech učiněných lidskou rukou je omyl, z kterého nás Bible jasně vyvádí. Štěpán ve své řeči pobouřil farizeje prohlášením: „Nejvyšší ale nebydlí v chrámech udělaných rukama. Jak říká prorok: „Nebe je můj trůn, zemi mám u nohou jako podnožku. Jaký mi chcete stavět dům, praví Hospodin, a jaké místo, kde bych spočinul?’“ (Sk 7,48-50) Podobně Pavel vyvádí z omylu Atéňany: „Bůh, který stvořil svět i všechno v něm, je Pánem nebe i země. Nebydlí v chrámech udělaných rukama ani si nedává lidskýma rukama sloužit, jako by něco potřeboval, protože sám všem dává život i dech a všechno.“ (Sk 17,24-25)

Není úžasné, že Bůh svou přítomnost vložil do živých bytostí a ne do mrtvých kamenných staveb?

Je na každém čtenáři, kde bude hledat Boží přítomnost. Bůh nečiní rozdíl mezi lidmi a každý může být zachráněn, každý může být naplněn Duchem Svatým a každý může mluvit v jazycích. Není úžasné, že Bůh svou přítomnost vložil do živých bytostí a ne do mrtvých kamenných staveb?

Otázkou zůstává, jaký zaujmout postoj k Jeruzalému a zbytkům druhého chrámu, kde Boží přítomnost skutečně přebývala. Pokud bychom si mysleli, že každý musí cestovat do Jeruzaléma a Bůh ho vyslyší jenom u Zdi nářků, potom bychom popřeli slova Pána Ježíše o tom, že praví modlitebníci se modlí v Duchu a v pravdě. Na druhé straně by nebylo správné, kdybychom se o toto místo nezajímali. Víme, že musí být postaven třetí chrám a že se Ježíš Zlatou bránou vrátí na Chrámovou horu. Toto zvláštní místo má svou slavnou minulost i budoucnost. Když se o toto místo zajímá Bůh, měli bychom i my. Zrovna tak se však musíme starat o to, abychom byli plni Ducha Svatého a abychom našim spoluobčanům mohli skrze kázání evangelia umožnit výsadu stát se Božími dětmi.