Balfourova deklarace (1917)

14. května tomu bude přesně 60 let od vyhlášení moderního nezávislého státu Izrael. Téměř po dvou tisících letech byl totiž obnoven stát, jehož obyvatelé na jeho půdě nežili od prvního století n.l., kdy odtud byli vyhnáni římskými vojsky. V historii lidstva nemá podobná událost obdoby. Mnoho národů bylo ve starověku rozptýleno, kromě Izraele však nebyl žádný obnoven. Vyhlášení novodobého státu Izrael předcházelo vydání tzv. Balfourovy deklarace Velkou Británií v roce 1917, a to politiky, kteří pocházeli z křesťanského prostředí, kde se očekávalo naplnění proroctví o obnově Izraele. Tato deklarace bývá považována za první závažný politický akt zakotvující právo židovského národa na domovinu v Palestině. Dnes je proto dávána za příčinu problémů na Předním východě. Za jakých okolností vznikla?

Existují různé teorie o tom, jaké důvody vedly Velkou Británii k podpoře židovského vystěhovalectví do Palestiny. Palestina v této době byla jen málo osídlená, pustá země, jež byla součástí upadající Otomanské říše. Zaujímala však strategickou pozici u Suezského průplavu a na křižovatce pozemních cest k Indii a naftovým polím, o něž měla Británie enormní zájem. Slib Židům na vytvoření vlastní domoviny mohl být rovněž namířen proti dřívějšímu obdobnému slibu Francouzů vůči Arabům (ostatně Britové, tlačeni okolnostmi, dávali během války sliby na obě strany, Židům i Arabům). Jiná hypotéza říká, že se Britská diplomacie snažila naklonit si ruské a americké Židy, aby lobovali u svých vlád za podporu britských zájmů ve válce. Je pravděpodobné, že Británie chtěla mít na území Palestiny loajálního a vyspělého spojence, který by jí byl zavázán a diplomaticky podřízen. Existovaly však pouze tyto ekonomické a politické důvody? Chaim Weizmann, první prezident izraelského státu, který se osobně znal s předními britskými politiky, naráží ve svých vzpomínkách kupodivu na zcela jiné vazby: „Lidé jako Balfour, Churchill, Lloyd George byli hluboce věřící; důvěřovali Bibli. Jim byl návrat Židů do Palestiny skutečností takové povahy, že pro ně sionismus představoval velikou tradici, k níž měli úctu.“ Obdobně ve svém deníku vzpomínal Lloyd George, tehdejší britský ministerský předseda: „Balfour, lord Milner, lord Robert Cecil a já jsme cítili velikou sympatii vůči sionistickým myšlenkám. Totéž lze říci o názorech, panujících mezi lidem naší země a v koloniích, ať liberály, konzervativci, nebo dělníky“. Winston Churchill zase psal představiteli židovské obce v Manchesteru: „Plně sympatizuji s tradičními historickými požadavky Židů. Jejich návrat do centra skutečného národního a politického sjednocení by bylo fantastickou událostí světových dějin, Jeruzalém musí být jediným konečným cílem. Kdy toho bude přesně dosaženo proroctví neříkají, ale že se tak skutečně stane, je jednou z mála jistot, kterou do budoucnosti máme!“ Tyto výpovědi nasvědčují, že velmi vážným důvodem pro podporu Izraele byla osobní víra hlavních představitelů, kteří za Balfourovou deklarací stáli! Byli to ministr zahraničí Artur James Balfour a ministerský předseda David Lloyd George, mezi dalšími také ministr zbrojení Winston Churchill, který později Izrael vehementně podporoval. Tito politici pocházeli z evangelikálních reformovaných církví (radikální křídlo baptistické a presbyteriánské církve), které věřily, že v posledních dobách dojde k naplnění biblických proroctví a obnoví se Izraelský stát. Ačkoliv je pro nás existence Izraele něčím naprosto samozřejmým, bylo před sto lety něco takového téměř nepředstavitelné. Židé žili rozptýleni po celém světě a po staletích nuceného života v ghettech nastal postupný proces jejich splynutí se zbytkem společnosti, který byl z jejich strany snahou o omezení diskriminace a neustálého pronásledování.

Postavení Židů v očích církví

Historický nenávistný vztah křesťanů k Židům byl především ovocem římsko-katolické i pravoslavné církve, které si k Židům vytvořily velmi brzy negativní vztah. Židé byli těmito tradičními církvemi označeni za „vrahy Mesiáše“, a smlouva, kterou s nimi Bůh uzavřel skrze Abrahama, byla proto pokládána za neplatnou. Tato nauka vycházela z interpretace Písma církevními otci poapoštolské doby. Tehdy v církvi zcela převážili křesťané obrácení z pohanů, což vedlo ke stále většímu oddělování křesťanství od židovství a jejich stavění do vzájemného protikladu. Církev byla namísto Židů považována za nový Boží lid, za pravý Izrael, na který se vztahují Boží zaslíbení. Tato nauka je nazývána jako tzv. „teorie náhrady“. Ani nauka protestantských církví se od tohoto pojetí Židů zpočátku příliš nelišila, ale reformní duch, který se v nich uplatňoval a možnost svobodně studovat Písmo vedly záhy k přehodnocení tohoto názoru a mimo jiné k interpretacím biblických proroctví. Smlouva uzavřená mezi Bohem a Abrahamem byla pokládána za nezrušenou a za věčně se vztahující na jeho pokrevní potomky - Židy, které mají křesťané žehnat a podporovat. Na nový pohled na židovský národ měl nepochybně vliv Lutherův raný spis „Jesus Christus ein geborner Jude sei“ (Ježíš se narodil jako Žid). Luther v tomto díle o Židech napsal: „Bylo s nimi nakládáno jako kdyby byli spíše psi než lidé… my jsme jen pohané, zatímco Židé jsou ze stejného rodu jako Kristus… jsou příbuzní a bratři našeho Pána.“ Lutherovým přáním bylo, aby Židé hromadně konvertovali ke křesťanství a domníval se, že se tak dosud nestalo, protože jim nebylo zvěstováno pravé evangelium. Když se jeho naděje nenaplnily a někteří křesťané navíc začali přejímat židovské zvyky, postavil se Luther proti Židům a dokonce je označil za Antikristy. Nakonec prohlásil, že Židé by měli být vypuzeni z celého Německa. V radikálních proudech reformace se však tento Lutherův pozdní názor neprosadil, a to především díky Kalvínově „Instituci učení křesťanského náboženství“, ve které píše: „Navzdory jejich velkému odporu, který přetrvává vůči evangeliu, nesmíme jimi opovrhovat, obzvlášť když si uvědomíme, že pro Boží zaslíbení na nich stále spočívá požehnání.“ Rozhodující vliv na pojetí Židů jakožto věčný Boží lid měl výklad Kalvínova žáka Theodora Bezy, který se dostal do tzv. Ženevské bible. Její překlad se záhy rozšířil na Ostrovy, kde byly myšlenky o Izraeli dále rozváděny a dány do souvislostí s biblickými proroctvími, neboť příznivé podmínky v Anglii umožňovaly svobodné a snadno přístupné studium Písma. Právě z Anglie (a anglických osad v Americe) známe nejstarší traktáty zabývající se návratem Židů do zaslíbené země. Doba anglické revoluce a Cromwellova protektorátu, kdy se k moci dostali radikální stoupenci reformace, vedla k rozšíření těchto myšlenek. Přesvědčení o vyvedení Židů z diaspory a jejich shromáždění ve Svaté zemi se stalo natolik všeobecně přijímaným, že bylo zapsáno do Westminsterského širšího vyznání víry a do Savojské deklarace z roku 1658. Součástí Savojské deklarace bylo prohlášení: „Očekáváme, že v pozdějších dnech bude zničen Antikrist, Židé svoláni, a odpůrci království Jeho drahého Syna rozdrceni, Kristova církev znásobena a povznesena svobodnými a hojnými doteky světla a požehnání, a bude se těšit na tomto světě z klidnějšího, pokojnějšího a slavnějšího stavu, než se kdy předtím těšila.“ Židé začali v Británii v porovnání s ostatními evropskými zeměmi získávat také vysoké společenské posty. Už roku 1700 Vilém III. jmenoval prvního židovského rytíře, Salomona de Medina. Roku 1855 dostal Londýn prvního židovského starostu. O tři roky později poprvé zasedl ve sněmovně první židovský poslanec, Lionel de Rothschild a roku 1874 se britským ministerským předsedou (!) stal Žid Benjamin Disraeli.

Velmi vážným důvodem pro podporu Izraele
byla osobní víra hlavních představitelů

Židé a jejich vztah k Izraeli

Na tomto místě je také velmi důležité alespoň stručně nastínit, jak se k sionismu (hnutí za obnovu izraelského státu) stavěli sami Židé, zejména proto, že na konci 19. století vzniká židovské sionistické hnutí, jehož politickým centrem se během první světové války stala právě Velká Británie, a kdy se vedoucí osobnosti židovského sionismu stýkaly s čelními představiteli britské politiky, kteří stáli za vznikem Balfourovy deklarace. Mezi Židy panovala přes všechnu názorovou různorodost obecně shoda v tom, že židovský národ bude jednoho dne Bohem opět přiveden a shromážděn ve Svaté zemi. Tato událost byla spojována s příchodem Mesiáše. Zcela se však lišily představy o praktickém naplnění těchto biblických proroctví. Náboženské autority tvrdily, že exil může ukončit pouze Mesiáš. V 19. století procházeli Židé reformním hnutím a procesem asimilace. Většina ortodoxních Židů se hlásila k zásadě formulované v Talmudu, že se židovský národ nemá země zmocnit silou. Židovský novinář Theodor Herzel po zkušenostech s antisemitismem však dospěl k názoru, že jediným východiskem je vytvoření vlastního židovského státu. Hnutí, které započal, se nazývá sionismus. Jedním z mála prosionisticky smýšlejících britských Židů byl sir Herbert Samuel. Samuel byl členem parlamentu a v roce 1910 jej ministerský předseda Herbert Asquith jmenoval do vlády jako ministra pošt a později ministra vnitra. Samuel se v britské vládě pokusil prosadit návrh na znovuosídlení Palestiny židovskou populací a loboval za tuto věc také osobně u některých politiků. K sionismu jej přivedly obdobné důvody jako Theodora Herzla - poté, co se setkal s projevy antisemitismu a otřesnou sociální situací Židů na okraji společnosti, hledal východisko ve vytvoření židovského státu v Palestině. Dalším podobně smýšlejícím Židem byl Chaim Weizmann, budoucí první prezident izraelského státu, který uprchl do Anglie z Ruska v roce 1904; o rok později získal britské občanství, které si nechal až do své smrti. Záhy se začal stýkat s prosionisticky smýšlejícími lidmi z vlivných kruhů, roku 1914 se seznámil se svým blízkým přítelem Lloydem Georgem, který byl v té době kancléřem pokladu (ministr financí), Arthurem Balfourem, a také s Winstonem Churchillem. Weizmann pracoval od roku 1916 pro britské ministerstvo zbrojení, protože se mu podařilo vyvinout lepší chemický postup při výrobě syntetického acetonu, který byl důležitou látkou při výrobě výbušnin. Ministerstvo v té době vedl shodou okolností Lloyd George (od jara 1915) a Balfour zastával funkci ministra námořnictva. Weizmann hluboce zapůsobil především na Balfoura (jak oba dosvědčují ve svých pamětech) a jak si dále ukážeme, byl mu v mnoha ohledech podnětem při vzniku Balfourovy deklarace.

Lidé jako Artur James Balfour, David Lloyd George, Winston Churchill, byli hluboce věřící

Britská politika na cestě k Balfourově deklaraci

Balfourova deklarace nebyla jediným britským diplomatickým počinem k podpoře obnovení židovského osídlení v Palestině. První takové snahy můžeme nalézt téměř o sto let dříve: Dne 22. ledna 1839 psal tehdejší britský ministr zahraničí Lord Palmerston královně Viktorii: „Kéž spatří Vaše říše, jak se naplňuje proroctví podle naděje toho zvláštního lidu: ‚Juda bude spasen a Izrael bude přebývat v pokoji‘.“ Mnohé z Palmerstonových proizraelských návrhů byly dílem jeho tchána a současně blízkého rádce a spolupracovníka, hraběte ze Shaftesbury. Anthony Ashely Cooper, sedmý hrabě ze Shaftesbury byl hluboce věřícím člověkem a oddaným sionistou. Věřil, že druhý příchod Krista bude následovat po návratu Židů do Palestiny, čemuž by Velká Británie měla finančně pomoci. Do svého deníku si zapsal: „Večeřel jsem s Palmerstonem. Po jídle jsme zůstali sami. Předložil jsem mu své návrhy, které ho očividně zaujaly. Položil mi několik otázek a ochotně slíbil, že je zváží. Jak pozoruhodný je řád Prozřetelnosti. Pozoruhodný, pokud je nahlížen z lidského pohledu. Palmerston byl už dávno vybrán Bohem, aby byl nástrojem blaha pro tento starobylý národ, aby byla vzdána čest jejich dědictví a byla uznána jejich práva… Zdá se, že (Palmerston) ještě udělá více. Ačkoliv motiv (mých návrhů) je ušlechtilý, nezní jako dostatečný důvod. Jsem nucen obhajovat jej politickými, finančními i obchodními argumenty. (Palmerston) Nenaříká nad Jeruzalémem, jako jeho Pán, ani se za něj nemodlí, nakonec však snad přece (Jeruzalém) obleče svůj překrásný šat.“ Roku 1844 byla v Londýně založena Britská a zahraniční společnost pro podporu obnovy židovského národa v Palestině. Bývalý generální guvernér Jižní Austrálie plukovník Georg Gauner v parlamentu prohlásil: „Boží prozřetelnost umístila Sýrii a Egypt na cestě Anglie k nejdůležitějším oblastem jejího koloniálního zahraničního obchodu - do Indie, Číny, indonéského souostroví a Austrálie… Boží prst ukazuje Británii, aby energicky vybudovala v obou těchto provinciích příznivé podmínky… Ruka Británie musí obnovit Sýrii s pomocí jediného národa, vhodného pro tuto misi, jehož energie může být soustavně a efektivně využíváno - skutečných synů této země, synů Izraele.“ Vedle loby v parlamentu začali křesťanští sionisté působit přímo v Palestině, kde zakládali své kolonie. V Palestině se také pokusili jednat diplomaté: Laurence Oliphant (1829-1888), bývalý britský poslanec, novinář a vizionář se snažil přesvědčit sultána, aby předal dekretem o kolonizaci zemi Židům. Také královna Viktorie v dopise žádala sultána, aby ruským Židům poskytl azyl ve Svaté zemi. Jeruzalém navštívil budoucí anglický král Edward VII. (1862) a později také Edward VIII. (1913). V 70. letech vznikla v Británii Syrsko-palestinská společnost, „jež si kladla za cíl zajistit kolonizaci Sýrie a Palestiny a okolních zemí způsobilými osobami, a to jak křesťany, tak i Židy.

V této době se už mezi Židy rozvíjela myšlenka na obnovení izraelského státu, vyvolána také tím, jak zejména ve střední a východní Evropě zesílilo pronásledování Židů. Roku 1882 se v německých Drážďanech konal první mezinárodní antisemitský kongres. Pogromy v Rusku a Rumunsku vedly k emigraci tisíců Židů do Ameriky, západní Evropy, ale též do Palestiny. Tyto okolnosti zapříčinily snahu samotných Židů o znovuvytvoření domoviny v Palestině. V srpnu 1897 byl do Basileje svolán první sionistický světový kongres iniciovaný a vedený Theodorem Herzlem. Herzl se snažil nalézt pro svou věc podporu mezi evropskými mocnostmi. Nejnadějnější se ukázala být Velká Británie, která byla ochotná okamžitě jednat. Palestinská emigrace však byla mezitím zkomplikována pro obtíže působené otomanskou vládou a kvůli odporu arabských národů. Joseph Chamberlain, ministr pro kolonie, nabídl proto roku 1902 jako prozatímní řešení zřízení židovské kolonie na Sinajském poloostrově (El Arish). Po té, co tento plán selhal, byla britská vláda dokonce ochotná židovským přistěhovalcům vyčlenit část území pod britským dohledem v Britské východní Africe, zvané nepřesně jako Uganda (1903). Židovská sionistická organizace však tento návrh odmítla jako nevyhovující. Možnost osídlit území Palestiny se poté naskytla až za první světové války.

Za zavřenými dveřmi

Otomanská říše se v důsledku dění na Balkáně stále více přikláněla k Německu a po vypuknutí války v roce 1914 se sultán definitivně postavil na stranu centrálních mocností a vyhlásil Dohodě svatou válku. Britský premiér a „salónní antisemita“ Herbert Asquith se proto horečně snažil zabránit, aby se v důsledku těchto okolností k sultánovi připojili muslimové z oblastí ovládaných Británií, kterých v té době bylo okolo sta milionů. Ve své řeči v Guildhallu 9. listopadu 1914 se proto zavázal, že Británie bude usilovat o rozbití osmanského impéria a osvobození národů žijících pod jeho nadvládou. To v podstatě znamenalo poskytnutí možnosti, že by zde po válce mohly vzniknout samostatné státy. A ačkoliv se Asquith vysmíval sionistickým snahám, paradoxně dal touto řečí nevědomky podklad pro to, aby Židé později mohli požadovat právo na zřízení vlastního státu v Palestině. Návrh židovského politika Herberta Samuela vládnímu kabinetu z ledna 1915, aby Británie podpořila židovské přistěhovalectví do Palestiny, Asquith okomentoval slovy: „Samuel se domnívá, že by se mohly v tomto ne příliš nadějném teritoriu usídlit tři až čtyři miliony Židů, a že by to mělo dobrý vliv i na ty, kteří tam neodejdou (včetně jeho samotného, jak předpokládám)…“ Je ironií osudu, že tento plán byl nakonec realizován, a to jen o několik málo let později. Ačkoliv Samuelův návrh podpořil pouze jeden (!) poslanec, nevyšel nakonec naprázdno. Tím poslancem byl totiž příští ministerský předseda, David Lloyd George (1863-1945), za jehož úřadování byla vydána Balfourova deklarace. Základ pro její právní platnost však byl položen už za Asquithovy vlády v tajné Sykes-Picotově dohodě (z 15.-16. května 1916). V ní se Británie s Francií dohodly na vytvoření velkoarabské říše s britskými a francouzskými sférami vlivu. Britové měli získat Palestinu, Irák a Zajordánsko, Francouzi území dnešní Sýrie a Libanonu. Lloyd George se ke způsobu rozdělení sfér později vyjádřil kriticky. Vadilo mu především nerespektování biblických historických hranic: „Země byla zmrzačena a roztrhána na díly. Už to nebyla Palestina. Kanaán byl rozdělen a rozparcelován... Řezající nůž Sykes-Picotovy dohody Svatou zemi surově rozkrájel.“ Na druhou stranu však uznával, i když opět z náboženského úhlu pohledu, že „britská nadvláda nad Svatými místy je ochrání před tím, aby upadly do rukou agnostickým, ateistickým Francouzům.“ Lloydovy postoje k Palestině byly do značné míry formovány náboženským prostředím, ze kterého pocházel. Lloyd George vyrostl ve velšské baptistické rodině a na začátku své politické kariéry se proslavil zejména svými církevními nonkonformními postoji. Velký vliv na něj měl jeho strýc Richard Lloyd, u kterého byl vychován po smrti otce. Strýc byl laickým pastorem svobodné církve baptistů, která patřila k nejmladším a také k nejradikálnějším proudům reformace a zastávala učení o obnově Izraele. Ač Lloyd George vydání Balfourovy deklarace později ve svých pamětech obhajoval především politickými důvody, je jisté, že náboženské pozadí na něj mělo značný vliv. Ještě ve své řeči před Židovskou historickou společností v roce 1925 nostalgicky vzpomínal: „Byl jsem vychován ve škole, kde jsme se učili více o židovské historii, než o historii své vlastní země. Mohu vám říci všechny izraelské krále. Ale pochybuji, že bych dokázal vyjmenovat půl tuctu králů anglických, a o nic více králů velšských. K Svaté zemi poznamenal: „Když dr. Weizmann hovořil o Palestině, neustále uváděl místní jména, která jsem znal důvěrněji než ta ze západní fronty.“

Během Asquithova vládního působení vedl Lloyd George ministerstvo zbrojení a záhy se dostal do samotného čela ministerstva války. S jeho nástupem se okamžitě změnila britská strategie vůči Palestině. Jeho předchůdce lord Kitschener prohlašoval, že Palestina je pro Británii naprosto bezcenným územím. Kitschener však tragicky zahynul v moři cestou do Ruska, a tak bylo zcela nečekaně uvolněno místo pro Lloyda George. Ten, jakmile se dostal do čela ministerstva, dal příkaz přesunout válečné rezervy do východního Středomoří. Asquithův vládní kabinet se v průběhu válečného konfliktu dostal do značných problémů. Na počátku války sice došlo ke snaze o příměří a spolupráci mezi stranami; restrikce a zásahy do občanských svobod, které si válka vyžádala, však záhy vedly k bouřlivé kritice. Vláda nebyla schopná efektivně vyřešit irskou otázku ani dělnické nepokoje. Situaci navíc vyostřily porážky na válečném poli. Krize dosáhla vrcholu, když se projevily rozpory uvnitř samotné liberální strany, zapříčiněné neshodami ohledně zavedení povinné vojenské služby. Asquith po nátlaku ze svého postu v prosinci 1916 odstoupil, a do uprázdněného ministerského křesla zasedl Lloyd George. Lloyd George sice neměl plnou podporu ani od jedné z vládnoucích politických stran, dokázal však být úspěšný díky svým státnickým schopnostem a předchozímu působení na důležitých postech ve vládě. „Od té doby, mezi prosincem 1916 a listopadem 1918, si Lloyd George postupně budoval téměř nenapadnutelnou poloprezidentskou pozici. Byl ministerským předsedou svrchovaného válečného kabinetu s podporou nové ministerské rady a stínového kabinetu osobních tajemníků.“ Ministrem zahraničí jmenoval Lorda Arthura Balfoura a ministrem zbrojení mladého Winstona Churchilla. Tak se na velice krátký dějinný okamžik dostaly do čela Velké Británie, a to na nejdůležitější posty, proizraelské osobnosti. Tento okamžik stačil na to, aby byla vydána Balfourova deklarace, která se stala základním kamenem, na němž se mohla diplomaticky vystavět a obhájit existence novodobého Izraele!

Churchill vyjadřoval už na počátku své kariéry četné sympatie k sionismu a podporoval Balfourovu deklaraci. Později patřil k jedněm z mála evropských politiků, kteří podporovali židovské osidlování Palestiny a židovský stát. V roce 1922 řekl ve sněmovně lordů: „Pošlete vzkaz Židům roztroušeným po světě, že křesťané nehledí na jejich víru, nezapomínají na službu, kterou učinili velkým světovým náboženstvím a nejvíce křesťanství, a že jim touží dát příležitost, v míru a pokoji, k rozvoji těch velkých darů, jež až dosud byli donuceni uskutečňovat v zemích, které neznali jejich jazyk a nepatřili k jejich národu.“ Na sklonku 2. světové války ve svém deníku poznamenává: „Přál bych si ozbrojit Židy v Tel Avivu, kteří by pak, s dostatečným vybavením, byli schopni úspěšně bojovat proti všem příchozím... Nemůžeme je nechat neozbrojené, až naše jednotky odejdou.“

Také konzervativec Balfour choval k židovskému národu své sympatie a byl přesvědčen, že „účelem historie je naplnit Boží záměr“. Obdobně jako Lloyd George byl vyučován evangelické tradici a patřil do presbytariánské církve, tedy opět k radikálnímu proudu reformace. O návratu Židů na Sion hovořil dávno před tím, než se stal státníkem. Od roku 1905 se pravidelně scházel s Weizmannem a diskutoval s ním o možné realizaci sionistických plánů. Po té, co se ukázalo, že přesídlení Židů kvůli zahraničně-politické situaci na Předním Východě není možné, podporoval dočasné zřízení židovské domoviny v Ugandě nebo Argentině. Když Weizmann tyto návrhy odmítl, Balfour jej sice kritizoval, nakonec se však nechal přesvědčit, že Palestina je jediným vhodným řešením. V prosinci 1914 Balfour Weizmannovi v reakci na jeho návrhy řekl: „Podle mého názoru zůstane židovská otázka tak dlouho nerozřešená, dokud se zdejší Židé buď úplně neasimilují, nebo dokud nevznikne normální židovská obec v Palestině.“ Když mu pak Weizmann vysvětlil, v jakém opovrhovaném postavení se Židé nachází „objevily se Balfourovi v očích slzy, potřásl Weizmannovi rukou a prohlásil, že pochopil cestu, kterou velký a trpící národ prošel“.

S Lloydem Georgem v čele vlády a Balfourem jakožto ministrem zahraničí, byly nejdůležitější posty obsazeny prosionisticky smýšlejícími politiky. Díky tomu se změnil oficiální postoj britské vlády k sionistické otázce. Vedoucí političtí představitelé nejenže jako první uznali sionismus jako politický fakt, ale také se spoluzasadili o naplnění jeho cílů. Lloyd George začal po svém nástupu do úřadu okamžitě jednat: Asquith odstoupil v prosinci 1916 a již v lednu 1917 zahájily britské jednotky obsazování Palestiny. Po dvou neúspěšných pokusech ovládnout Gazu na jaře 1917 byl do čela armády povolán Edmund Allenby. Londýn mu uložil získat Jeruzalém do Vánoc. Poslední den v říjnu byla dobyta oblast Beersheby a turecká armáda se konečně stáhla z pásma Gazy. Dva dny poté (2. listopadu 1917) Lord Balfour zaslal jménem vlády Lordu Rothschildovi, neoficiálnímu židovskému představiteli, otevřený dopis, později označovaný jako Balfourova deklarace. Její znění je následující:

Deklarace nebyla projednávána v poslanecké sněmovně, ale za zavřenými dveřmi válečného kabinetu na Downing Street 10. Ačkoliv omezená klauzulí chránící občanská práva nežidovských obyvatel Palestiny, znamenala pro židovské sionisty značný diplomatický úspěch. Poprvé se totiž podařilo dosáhnout oficiálního uznání sionismu a jeho požadavků jakožto politického faktu a zajistit podporu dostatečně silné a vlivné země jako byla Velká Británie. Nepřekvapí, že sedm členů válečného kabinetu patřilo k radikálním reformovaným církvím, které věřily v proroctví o obnově Izraele! Záhy se však měla úplně změnit situace ve vládě. Dveře, které se v historii nakrátko a jedinečně otevřely, se musely opět zavřít. Ta krátká chvíle ale stačila na to, aby se začala psát historie novodobého Izraele.

Lloyd George postupně ztrácel své postavení ve vládě a situace v Palestině se stávala stále komplikovanější. Britové, kteří během války udělali závazky na obě strany, židovskou i arabskou, byli nuceni postupovat tak, aby si neznepřátelili Araby, kteří protestovali proti sílícímu židovskému přistěhovalectví. Na konferenci v San Remo roku 1920 byla Palestina oficiálně svěřena do Britské mandátní správy a Britové se pokusili vyřešit situaci kompromisem. Celá východní část mandátu byla dána pod vládu prominentního Araba, Emíra Abdullaha, za jeho pomoc v boji proti Turkům a na tomto území byla zakázána židovská emigrace. Po odstoupení Balfoura z postu ministerstva zahraničí v roce 1919 a pádu Loydova vládního kabinetu v roce 1922 začala mít britská politika vůči sionismu, který se pro ni stával nepříjemnou přítěží, stále odtažitější postoj. K tomu také přispíval nárůst antisemitismu v celé předválečně Evropě. Vyvrcholením tohoto vývoje bylo vydání tzv. Bílé knihy v roce 1939, která omezovala přistěhovalectví Židů do Palestiny a navzdory četným protestům zůstala základem britské politiky vůči Palestině až do roku 1947. K jejím největším odpůrcům patřil Winston Churchill, jehož vyjádření americkému prezidentu Rooseveltovi v dopise z 9. srpna 1942 je jasnou výpovědí o jednom z posledních britských prosionistických politiků té doby: „Jsem pevně oženěn se sionistickou politikou, jíž jsem jedním z autorů.“

Výběr použité literatury a internetových zdrojů

Atlas univerzálního židovského národa od časů biblických praotců do současnosti. Praha 1995.

JOHNSON, Paul: Dějiny židovského národa. Praha 1995.

You Don´t Have to Be Jewish to Be a Zionist.
A Review of 400 Years of Christian Zionism. Israel 2000. (nebylo uvedeno bližší místo vydání).

BURGE, Gary M.: Christian Zionism, Evangelicals and Israel.

JANEČEK, Martin: Milénium a křesťanský sionismus.

KATZ, Joseph E.: Awakening in the Christian world in support of a Jewish Restoration 1830-1930.

SIZER, Stephen: Christian Zionism. Its History, Theology and Politics.

WAGNER, Don: The History of Christian Zionism.

www.hcef.org
www.etf.cuni.cz
www.eretzyisroel.org
www.christchurch-virginiawater.co.uk
www.socialistviewpoint.org

Ministerstvo zahraničí 2. listopad, 1917

Drahý Lorde Rothschilde,

Je mi velkou ctí Vám jménem vlády Jeho Veličenstva oznámit následující deklaraci, vyjadřující náklonnost s židovskými sionistickými plány, které byly předloženy kabinetu ke schválení a odsouhlaseny.

Vláda Jeho Veličenstva pohlíží s přízní na ustanovení židovské národní domoviny v Palestině a vynaloží všechny prostředky k dosažení tohoto cíle za předpokladu, že nebude podniknuto nic, co by ohrozilo občanská a náboženská práva existujících nežidovských skupin obyvatelstva v Palestině, nebo práva a politický status Židů v kterékoliv jiné zemi.

Budu Vám vděčný, když s obsahem této deklarace obeznámíte Sionistickou federaci.

S úctou
Artur James Balfour