Boží sláva v životě křesťana

Člověk je vskutku podivuhodná bytost. Potenciál ukrytý v lidstvu je obrovský. V dějinách vedl k vytvoření úžasných projevů civilizace a kultury, ale také k uvolnění těch nejničivějších sil. Bible nám ukazuje původ tohoto lidského potenciálu a také ten správný způsob, kterým měl a má být využit.

Člověk - fantastický Boží obraz

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,27) Takto hovoří první kniha Bible - Genesis, o původu a podstatě člověka. Podle zastánců evoluční teorie, která nemá místo pro Boha a celý vesmír považuje za výsledek víceméně náhodného procesu postupného zdokonalování, je lidstvo včetně své kultury a civilizace výsledkem vývoje z nižších forem živočichů. Výše citovaný biblický výrok však hovoří o něčem úplně jiném: člověk má svého Stvořitele a nejen to, je dokonce Jeho obrazem, je stvořen na Jeho podobu. Podobně jako Stvořitel, i člověk dokáže tvořit, je svobodnou bytostí s duchovním rozměrem, který ho odlišuje od ostatního Božího stvoření.

Člověk je tedy Božím obrazem, ve kterém se zrcadlí něco z Všemohoucího. Šalamoun to ve své knize Kazatel charakterizoval tak, že člověku byla do srdce dána touha po věčnosti. (Kaz 3,11) Po svém pádu do hříchu a po oddělení od Boha a vyhnání z Edenu, které následovalo, si lidstvo začalo naplno uvědomovat svou bídu. Bůh však nikdy nezměnil svůj pohled na člověka a svou lásku k němu a stále vůči němu projevoval svou milost. Posílal své posly: zákonodárce Mojžíše, proroky svědčící o příchodu Mesiáše a nakonec i vlastního Syna, který se stal člověkem, přinesl vykupující oběť a dal padlému lidstvu možnost opět se skutečně smířit s Bohem.

I když lidstvo padlo do hříchu, měl s ním Bůh neustále své plány a vůči němu vysoké nároky. V Mojžíšově zákoně Bůh říká: „Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“ (Lv 19,2b) Tento nekompromisní požadavek na míru svatosti Božího lidu, hovoří o tom, že Hospodin trvá na tom, že člověk je Božím obrazem a že se v jeho životě má odrážet Boží svatost. Ježíš tento starozákonní požadavek ještě zdůraznil svým prohlášením k učedníkům: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý Váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48) Nejen svatost, ale dokonce i Boží dokonalost má být vidět na životech lidí, kteří jsou Božími dětmi.

Mnohým lidem při čtení těchto biblických veršů víří hlavou argumenty, že to přece není možné. Jak můžeme my lidé, hliněné nádoby, mít ve svých životech Boží míru svatosti a dokonalosti? Jakkoli to zní nemožně, tak to možné je. Bůh nikdy neklade na člověka nesplnitelné požadavky. Řešení je velice jednoduché. Zdrojem dokonalosti a svatosti není člověk, jehož tělesná přirozenost je nedokonalá a hříšná. Je jím Bůh. Když jsme se obrátili ke Kristu a znovuzrodili se, tak nám Bůh dal nového ducha a začal v nás osobně přebývat a jednat. Čím více Boha je v našich životech, čím více se sytíme Božím slovem a naplňujeme Duchem Svatým, tím více Jeho přirozenosti z nás září. Viditelným a někdy i doslova hmatatelným projevem Božího charakteru a jeho přítomnosti je Boží sláva. Starozákonnímu Izraeli se Hospodinova sláva zjevovala v podobě oblaku, či ohnivého sloupu. Boží sláva má však i konkrétní podobu v životě a charakteru člověka, který žije s Bohem. Apoštol Pavel píše, že člověk je nejen Božím obrazem, ale i Boží slávou (1K 11,7). A právě Boží slávě v životě křesťana se budeme věnovat v tomto článku.

Co je to Boží sláva?

Když se řekne sláva, člověka většinou napadne, že se hovoří o věhlase či dobré pověsti, která se o někom šíří. Biblický význam pojmu sláva nejlépe pochopíme z původních jazyků Písma. V hebrejštině se používá pro slávu výraz kavód. Kořen tohoto slova znamená tíhu, váhu nebo cennost. V přeneseném slova smyslu se používá i k popisu lidského bohatství, krásy a věhlasu. Sláva je tedy něco hodnotného, hodného cti. Pokud jde o Boží slávu ve Starém zákoně, jednalo se o zjevení Boží existence a přítomnosti lidem. Boží sláva měla často doslova fyzické atributy. Hospodinova sláva provázela Izrael na cestě z Egypta, zjevila se v oblaku a v ohnivém sloupu, který je vedl pouští. Tento oblak sestoupil na horu Sinaj, kde se Mojžíšovi ukázala Boží sláva. Podle Písma nemůže žádný člověk spatřit Boží tvář, protože by ho to stálo život (Ex 33,20), avšak může uvidět odlesk Hospodinovy slávy (Ex 34,5-8). Boží sláva se zjevovala v Mojžíšově svatostánku a naplnila i Šalamounův chrám, kde její tíha dokonce zabránila kněžím vykonávat bohoslužbu (1Kr 8,11).

V Septuagintě, řeckém překladu Starého zákona, je výraz kavód překládán jako doxa. Tento výraz se používá také v textu Nové smlouvy. Doxa ve světské řečtině znamená názor či pověst. Zjednodušeně řečeno, sláva je to, jak je někdo vnímán a co se o něm šíří. Sečteno a podtrženo sláva je vnímatelným projevem Boží přítomnosti a jeho charakteru, skrze kterou se Bůh dokáže dotknout života člověka.

Bezprostředním zjevením a odleskem Boží slávy byla osoba Mesiáše Ježíše z Nazareta. V něm se v lidské osobě zjevila Boží sláva. Byl zároveň dokonalým Bohem i dokonalým člověkem. Říkáme-li dokonalým člověkem, myslíme také dokonalým obrazem Božím. Když jsme přijali Krista jako svého Zachránce a Pána, znovuzrodili jsme se a spolu s novým životem do nás vstoupila také Boží sláva, která se má v našich životech projevit. I my můžeme být dokonalí, tak jako je dokonalý náš nebeský Otec.

Ezechielova vize

Všechna biblická zjevení Boží slávy mají velmi podobné rysy: jedná se o oblak, oheň či bouři. Podobnou vizi Boží slávy zažil také prorok Ezechiel. V biblickém záznamu jeho vize zjevení Boží slávy nalézáme určité velice zajímavé podrobnosti.

Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu. Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku. Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla. Nohy měly rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz. Ruce měly lidské, a to pod křídly na čtyřech stranách; měly po čtyřech tvářích a křídlech. Svými křídly se přimykaly jedna k druhé. Při chůzi se neotáčely, každá se pohybovala přímo vpřed. Jejich tváře se podobaly tváři lidské, zprava měly všechny čtyři tváře lví a zleva měly všechny čtyři tváře býčí a všechny čtyři měly také tváře orlí. (Ez 1,4-10)

Podobné věci jako Ezechiel uviděl během svého vytržení na ostrově Patmos také apoštol Jan.

A před trůnem bylo něco jako skelné moře, podobné křišťálu. Uprostřed trůnu a kolem trůnu čtyři živé bytosti, plné očí zpředu i zezadu. První bytost byla podobná lvu, druhá bytost byla podobná býku, třetí bytost měla tvář jako člověk a čtvrtá bytost byla podobná letícímu orlu. (Zj 4,6-7)

Ezechiel i apoštol Jan viděli uprostřed Hospodinovy slávy v bezprostřední blízkosti Boží jakési čtyři bytosti. Na těchto bytostech si oba všimli čtyřech různých rysů: podoby lva, býka, člověka a orla. Jsou to právě tyto čtyři podoby, které nám pomáhají lépe porozumět Boží slávě.

Lev

Lev je odedávna symbolem královského majestátu a síly, ne nadarmo se o něm hovoří jako o králi zvířat. Podoba lva jako součásti podoby Boží slávy hovoří o Hospodinově královském majestátu, který se přenáší i na nás, na Boží lid, dětí Krále. Apoštol Jan prohlásil o těch, kteří se obrátili ke Kristu následující výrok: „Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno.“ (J 1,12) Stát se Božím dítětem představuje pravomoc, autoritu. Jedná se o právní postavení. To, že jsme Boží děti znamená blízký, láskyplný vztah s Otcem, ale znamená to také výsadní právo dětí Krále celého vesmíru.

Všimněme si, že první věcí, na kterou zaútočil ďábel v životě Ježíše Krista bylo jeho postavení Božího Syna. Jeho úsilí pokoušet Ježíše začalo zpochybněním tohoto jeho postavení. Stále ho vyzýval slovy: „Jsi-li Syn Boží...“ (Mt 4) Byli bychom velmi naivní, kdybychom se domnívali, že na křesťany, kteří učinili pokání, přijali Ježíše Krista jako svého Zachránce, a které Otec přijal za své vlastní děti, Satan útočit nebude. I dnes vyvíjí veliké úsilí, aby zpochybnil identitu, kterou máme v Ježíši Kristu.

Je úžasnou zprávou, že jsme byli přijati do Boží rodiny a stali jsme se dokonce Božími dědici. I tato výsada vyplývá z postavení Božích dětí. Apoštol Pavel o tom píše ve svém listě Galatským takto: „Neboť všichni jste synové Boží skrze víru v Kristu Ježíši. Vždyť vy všichni, kteří jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli. Již není Žid ani Řek, již není otrok ani svobodný, již není muž ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. A jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové podle zaslíbení.“ (Ga 3,26-29) V Kristu byly setřeny všechny rasové, národnostní i sociální rozdíly mezi lidmi. Všichni jsme byli povoláni k tomu, abychom skrze Ježíše Krista „kralovali ve svých životech“ (Ř 5,17). Toto kralování představuje uplatňování autority nad svým životem. Jsme svobodní a už nejsme otroky hříchu. Jako králové, nebo spíše princové, můžeme a máme bojovat boje Hospodinovy a přinášet Jeho vítězství také do životů druhých.

S postavením krále je spojena ještě jedna velice důležitá skutečnost. Král nemá nedostatek, všechny jeho potřeby jsou naplněny. Mezi královské starosti nepatří trápení se nad tím, co bude zítra jíst, ale státnické záležitosti, věci království. Pro Boží děti platí, že Bůh se chce postarat o každou oblast jejich života, dát své požehnání na jejich práci. Pavel s tím měl nejednu zkušenost, a proto mohl povzbudit věřící ve Filipis: „Můj Bůh naplní všechnu vaši potřebu podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši.“ (Fp 4,19) Buďme tedy jako lvi, nebojme se a kralujme ve svých životech.

Býk

Býk v biblické symbolice představuje tvrdou práci, službu. Býci byli využíváni na tahání břemen, orání, na pohon různých mechanizmů. Jejich fyzická síla přinášela lidem velký prospěch. Být vlastníkem býků bylo znamením jistého bohatství.

Služba jako projev Boží slávy se nejlépe zjevila v osobě Ježíše Krista. Během své pozemské služby pracoval velmi usilovně. Celé dny kázal zástupům, uzdravoval nemocné, vyháněl démony a po nocích se modlil. Tři roky jeho veřejné služby byly nepochybně velmi efektivně využitým časem. Motivací jeho služby byla skutečnost, že ho Otec poslal. Činit Otcovu vůli mu bylo pokrmem. (J 4,34)

Služba Bohu není pro křesťana alternativou a už vůbec ne realizací vlastních ambicí. Boží služebník nečiní to, co chce sám, ale to co po něm chce Otec. Činí to věrně a s nasazením. Pavel se označuje za Božího služebníka (například v Ř 1,1), používá řecký výraz dúlos - otrok. Kdo chce skutečně sloužit Bohu, nechá se zapřáhnou do jha, poslechne Boží vůli a začne tvrdě pracovat. Ne pro sebe, ale pro nepomíjivé království Boží a věčnou odměnu, která ho čeká. Křesťan se tedy dokáže zapřít a vykonat pro Pána veliké skutky.

Služba Bohu však nikdy nikoho nezničí. Kdo slouží Bohu, tomu se dostává nadpřirozeného povzbuzení a posílení. Ježíš hovoří o svém jhu (tedy službě jemu) právě v souvislosti s těmi, kdo jsou unaveni a hledají odpočinutí: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.“ (Mt 11,28-30)

V symbolice býka však není obsažena jenom služba. Ve výše citovaných verších ze Zjevení Jana (Zj 4,6-7) je pro býka v původním textu použito slovo moschos, které znamená mladý býk, tedy tele. Telata byla obětními zvířaty, jejichž těla byla přinášena Hospodinu. V Nové smlouvě už zvířecí oběti neplatí, za hříchy bylo zaplaceno jednou provždy dokonalou obětí Pána Ježíše Krista. Existuje však jedna oběť, kterou je i nyní potřebné Bohu přinášet: je to oběť našeho vlastního těla. Pavel píše: „Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu.“ (Ř 12,1)

Během znovuzrození nám Bůh dal nového ducha, nové srdce, ale naše tělo a duše zůstaly stejné. Ohledně duše nás apoštol Jakub povzbuzuje k její obnově (záchraně) skrze pokorné přijímání Božího Slova (Jak 1:21). Co se týká těla nemáme jinou možnost než je cele odevzdat Bohu tak, jak nám to doporučuje list Římanům.

Obětovat tělo Bohu neznamená jen jeho odevzdání pro službu, ale také jeho posvěcení. Oddělení od hříchu a odevzdání Bohu. Naše těla mají být svatými nádobami. Mají být plná Ducha Svatého a očištěná od každé nečistoty. Existuje nádherné povzbuzení k čistotě těla, které najdeme v 1. epištole Korintským: „Všechno je mi dovoleno – ano, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno – ano, ale ničím se nedám zotročit. Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu. Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána a Pán pro tělo. Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno ‚budou ti dva jedno tělo‘. Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.“ (1K 6,12-20)

V dnešní době se čistota těla týká především sexuální morálky. Moderní způsob života se systematicky snaží naleptávat biblické hodnoty v lidských myslích. Věci, které nebyly před 50 – 60 lety přípustné, se dnes staly téměř normou. Boží lid musí zápasit o svatost a více než kdy předtím zdůrazňovat skutečnost, že lidské tělo není nástroj na rozkoš, ale chrám Boží. Je-li křesťanova mysl v této otázce jednoznačná, Bůh ho uschopní k posvěcenému, radostnému a naplněnému životu.

Člověk

Je velice zajímavé, že součástí zjevení Boží slávy je tvář člověka. Bůh se stal člověkem a v osobě Ježíše Krista projevil ty nejkrásnější lidské vlastnosti. Ježíš byl dokonalým člověkem, ideální lidskou bytostí. Je důležité, aby ani křesťané ve své zbožnosti a horlivosti neztratili lidskou tvář.

Ježíše Nazaretského nemohl nikdo podezřívat z nedostatečné horlivosti či radikality. Přesto zůstával stále plný milosti, soucitu a slitování. Jeho příklad ostře kontrastoval s náboženskou přísností a strnulostí farizejů. Ty Ježíš často pohoršoval svou vstřícností, kterou projevoval hříšníkům, jimiž oni pohrdali. Když farizeje konfrontoval, použil následující slova: „Jděte a naučte se, co znamená: Milosrdenství chci, a ne oběť. Neboť jsem nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání.“ (Mt 9,13) Farizeji si velice zakládali na vnější náboženské formě, všem dávali najevo svou zbožnost a horlivost pro Zákon, jejich srdce však byla neschopná elementárního lidského soucitu. Tato tvrdost je typická pro všechny striktní náboženské systémy a v dnešní době se asi nejmarkantněji projevuje u radikálního islámu.

Na tvrdost srdcí náboženských lidí Ježíš poukázal i v případě příběhu o milosrdném Samařanovi. (Lk 10,29-37) Tento příběh ukazuje postoje náboženských představitelů (levity a kněze) k člověku v nesnázích, přepadenému, zbitému a okradenému bandity. Levita ani kněz tomu člověku nepomohli. Obloukem ho obešli a pokračovali ve své cestě. Možná toho člověka považovali za mrtvého a ve své horlivosti se báli rituálního znečištění, výsledkem byla tak jako tak neochota dotyčnému pomoci. Na scéně se objevuje Samařan, člen národa, kterým Židé pohrdali, sektářský heretik zastávající falešné učení i bohoslužebnou praxi. Jeho přístup je zcela odlišný. Jako prototyp skutečného bližního poskytl zraněnému člověku pomoc a postaral se o něj. Ježíš tedy nevyzdvihl jeho teologické přesvědčení, ale milosrdné srdce. Na Krista udělal daleko větší dojem než židovští náboženští představitelé se všemi svými oběťmi a rituály.

Lidskost, milosrdenství, jiným slovem opravdová cítící a jednající láska je jedinou skutečnou možnou motivací ke službě Bohu i lidem. Hlavní úlohou Kristových učedníků je evangelizace ztracených hříšníků. Právě v této oblasti je správná motivace nadmíru důležitá. Nevede-li člověka láska ke ztraceným, lehce se dá odradit a sklouzne do mechanického vydávání svědectví, bez vnitřní dynamiky, které činí proto, aby si splnil svou „křesťanskou povinnost“. Když však nevěřící cítí z osobnosti evangelizujícího křesťana opravdový zájem, lásku a nadšení, potom je jeho svědectví skutečně přesvědčivé a Bůh se může velice silně dotknout jeho srdce.

Lásku a milosrdenství je potřebné uplatňovat také uvnitř Božího lidu, v jednotlivých sborech a společenstvích. Tyto hodnoty vytvoří velmi příjemnou a vřelou atmosféru, atmosféru Boží přítomnosti a Jeho slávy. Je to atmosféra, kde se lidé cítí dobře. Dokonce i hříšníci, kterých se dotkne Boží láska a Boží dobrota je přivede k pokání a skutečné změně života. Naplní se slova apoštola Pavla: „...nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání?“ (Ř 2,4b) Buďme laskavými a příjemnými lidmi, plnými soucitu a milosrdenství.

Orel

Poslední, čtvrtou tváří Boží slávy je podoba orla, dokonce letícího orla. Orel je podobně jako lev spojen s určitým majestátem a vznešeností. Má obrovskou výhodu, že se na celý svět dívá z orlí perspektivy. Všechno vidí pod sebou, detaily vnímá v souvislostech, žádný problém se mu nezdá příliš velký, jednoduše o něm platí, že „je nad věcí“.

Jsem přesvědčen, že v případě orla se zde jedná o kvalitu duchovního života křesťana. Jde o to, jak dokážeme spolupracovat s Duchem Svatým a necháme se jím unášet. Za zamyšlení stojí způsob, jakým orel létá. Na to, aby kroužil po nebi, nevynakládá žádné zvláštní úsilí. Není jako kolibřík, který musí rychle a neustále mávat křidélky. Orel roztáhne křídla a vznáší se na vzdušných proudech. Také křesťané mají možnost vznášet se podobně jako orli, nechat se unášet Božím větrem Ducha Svatého. Potom jsou i oni schopni stále si uchovávat nebeskou perspektivu při pohledu na problémy a situace, které přináší život. Tento charismatický rozměr života je v křesťanství nenahraditelný.

Žalm 103 hovoří: „...po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.“ (Ž 103,5) Charismatický duchovní život spočívá v neustálém přijímání Boží dobroty do srdce věřícího. Zážitky, které nám nabízí blízký vztah s Pánem a prožívaní jeho přítomnosti na probuzeneckých bohoslužbách i v osobním životě, jsou obrovským posílením i lékem. Když si člověk uchová společenství s Duchem svatým, jeho vnitřní mladost se neustále obnovuje. Samozřejmě platí skutečnost, že kvalitě životního pocitu člověka je přímo úměrný také jeho zdravotní stav. Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti. (Př 17,22)

V souvislosti s obrazem orla obsahuje Bible ještě jedno velmi pozitivní prohlášení: „Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Iz 40,30-31) Neznám energičtější bytosti, než jsou děti a mladí lidé. Ze své pedagogické i rodičovské praxe vím, že dítě je téměř nemožné unavit. Do určitého věku se děti přemisťují zásadně během. Učitele stojí nemalé úsilí přesvědčit žáky, aby po školních chodbách chodili a neběhali. V tomto kontextu znějí slova proroka Izajáše trošku paradoxně, zato velice povzbudivě. Dokonce i tehdy, když se unaví i mládež, tak křesťané, kteří očekávají na svého Boha, dokáží od něj přijmout takovou míru povzbuzení a posílení, že se podobni orlům vznesou nad okolnosti života a neúnavně mohou bojovat boje a běžet běh své víry. I tato tvář Boží slávy je pro život křesťana velice důležitá.

•

Čím více Boha je v našich životech, tím více z jeho slávy se v nás může projevovat. Skutečnosti popsané v tomto článku nejsou nedostižným snem. Jsou dostupné každému věřícímu. V den našeho obrácení se ke Kristu a znovuzrození v nás začal přebývat Boží Duch. Jeho přítomnost a míra naší spolupráce s ním jsou cestou k tomu, aby se Hospodinova sláva v našich životech projevovala stále více a více.

_{Biblické citace ze Starého zákona jsou z Českého ekumenického překladu. Nový zákon cituji z Českého studijního překladu KMS.}