Buďte jako děti

Jak se stát dospělým člověkem se srdcem dítěte

A přinášeli k němu děti, aby se jich dotkl. Učedníci je však pokárali. Když to Ježíš uviděl, rozhořčil se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takových je Boží království. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“ A bral je do náručí, vkládal na ně ruce a žehnal jim.“ (Mk 10,13-16 ČSP)

Jak vejít do Božího království? Jako dítě!

Ježíšovo prohlášení o tom, že jedinou možností, jak vejít do Božího království, je přijmout je jako dítě, je velmi známým, žel mnohdy nepochopeným výrokem. Tento výrok jakoby zdánlivě dával za pravdu zastáncům křtů nemluvňat, není to však pravda. Pán zde zdůrazňuje velmi důležitou skutečnost, že ke vstupu do Božího království potřebujeme přistupovat „jako děti“ s dětskou důvěrou a jednoznačností, s vírou nezkalenou pochybnostmi, nejistotou či zklamáními, která nás v životě potkala.

Pojďme si krátce říci něco o tom, co je to Boží království. Boží království není nějaká těžce popsatelná duchovní skutečnost představovaná posmrtnou existencí člověka v nebi. Není to ani žádná pozemská říše či instituce. Boží království je všude tam, kde je Bůh králem, kde je uplatňována jeho vláda a děje se jeho vůle. Když Pán Ježíš začal svou veřejnou službu, kázal o tom, že se „naplnil čas a přiblížilo se Boží království“. S příchodem Božího království se skutečně začala projevovat Boží vláda. Nemocní lidé byli uzdravování, z posedlých vycházeli démoni a lidé zažívali svobodu a naplnění svých potřeb. Ježíš kázal, že k tomu, aby člověk zakusil Boží království, aby vstoupil do sféry Božího vlivu, potřebuje dvě věci: musí učinit pokání a uvěřit evangeliu. Říkal: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15 ČSP) Ke vstupu do Božího království skutečně potřebujeme být ochotni změnit náš život (pokání) a uvěřit dobré zprávě o tom, co pro nás vykonal Pán Ježíš. Ve výše citované pasáži však Kristus zdůrazňuje, že toto musíme vykonat s dětskou důvěrou a jednoduchostí.

Amen, pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do království Nebes.

Toto své poselství Ježíš považoval za natolik důležité, že se k němu při jiné příležitosti vrátil. Tehdy si z vlastní iniciativy zavolal dítě, postavil ho uprostřed učedníků a opět začal vyučovat o tom, že máme být „jako děti“, chceme-li vejít do Božího království.

„V tu hodinu přistoupili učedníci k Ježíšovi a říkali: „Kdo je tedy v království Nebes největší?“ Ježíš přivolal dítě, postavil je doprostřed nich a řekl:„Amen, pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do království Nebes. Kdo se tedy pokoří jako toto dítě, ten bude největší v království Nebes.“ (Mt 18,1-4 ČSP)

Pro dospělé lidi je často velice těžké začít někomu důvěřovat dětským způsobem. Považují to za něco naivního, z čeho byli vyléčení různými svými trpkými zkušenostmi a zklamáními. Proto Ježíš na tomto místě zdůrazňuje, že se jedná o akt obrácení a pokory. Tato změna postoje vůči Bohu je pro člověka nesmírně důležitá, je totiž bránou ke všem požehnáním a dobrodiním, které jsou obsaženy v Božím království.

V čem jsou děti jiné než dospělí?

Děti a dospělí se ve svém prožívání velice liší. Děti si doslova užívají život. Všechno je pro ně hra, všechno je baví, svět vnímají spíše pozitivně než negativně a vůči svým rodičům přirozeně chovají absolutní důvěru (pokud se samozřejmě nejedná o týrané nebo zanedbané děti velmi zlých rodičů). Děti se netrápí starostmi dospělých, jestliže cokoli potřebují, řeknou si o to rodičům a světe div se: vždy (anebo téměř vždy) to dostanou. Vždyť který milující rodič by odmítl naplnit nějakou potřebu svého dítěte a kdo by mu v rámci svých možností nesplnil jakýkoli jeho sen? Děti mají v očích svých rodičů výsadní postavení a ony to vědí a chovají se podle toho.

Děti prožívají své životy naplno. Hrají-li si, dají do toho všechno. Když se radují, přirozeně skáčou radostí, tleskají a hlasitě dávají najevo své nadšení. Ani svůj zármutek neskrývají, tak jako dospělí za kamennou tvář, ale velice upřímně ho projeví. Přemísťuje-li se dítě z jednoho místa na druhé, většinou běží. Pomalá, důstojná chůze není dětem vlastní. Když si hrají, dělají všechno rychle a naplno.

Další věcí, která je na dětech obdivuhodná, je jejich smělost a upřímnost. Pokud si o vás dítě něco myslí, řekne vám to. Pokud od vás něco chce, i kdyby se na začátku ostýchalo, najde si způsob, jak vám to sdělit.

Všechny tyto vlastnosti se u dětí během jejich dospívání ztrácí nebo přinejmenším oslabují. Chování, které překračuje společenské normy, se odstraňuje výchovou. Děti jsou umravňovány, což je bezpochyby správné. Během dospívání se však setkávají s různými situacemi, které jim přinášejí zklamání a jejich jednoduchá důvěra v lidi a víra v dobrý konec většinou dostává povážlivé trhliny. Nemalé procento mladých je během puberty konfrontováno s prvními pocity úzkosti, strachu, méněcennosti, malomyslnosti či deprese. Výsledkem těchto změn je skutečnost, že mezi dospělými nalézáme relativně malé procento lidí, kteří by si zachovali prostotu, jednoduchost a upřímnost, tak typickou pro svět dětí. Zůstal-li někdo v dospělosti „jako dítě“ je to většinou spíše považováno za handicap.

Co to tedy znamená „být jako dítě“?

Pán svým požadavkem, který přednesl svým učedníkům jistě neměl na mysli, aby se stali dětmi, co se týká chování a přístupu k životu. Existují vlastnosti, kterými děti nedisponují a přesto jsou pro život důležité, jako například smysl pro zodpovědnost, morálka, obětavost. S těmito vlastnostmi se nerodíme a musí nám být vštěpovány výchovou. Dospělý, který se chová jako dítě, stále ještě potřebuje dospět. Sama Bible varuje před infantilismem a říká, v čem máme být jako dospělí a v čem jako děti: „Bratři, ve svém myšlení nebuďte jako děti; ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.“ (1. Kor 14,20 ČSP)

Ve vztahu k Bohu a jeho království však musíme být jako děti. Dospělí totiž ve své komplikovanosti příliš přemýšlí a spekulují, zatíženi mnohými zklamáními a životními neúspěchy jakoby nebyli schopni té jednoduché dětské víry, která se lehce dokáže nadchnout a bezmezně důvěřovat. Právě taková víra je však nezbytná pro to, abychom skrze ni mohli přijímat všechna požehnání Božího království. Náš vztah s Bohem je totiž jediným vztahem, v němž si jako dospělí lidé můžeme dovolit jednoduchou dětskou víru a upřímnou, téměř až naivně působící důvěru, která počítá se zázraky, dokonce se na ně spoléhá a dokáže je i přijmout.

Do svého vztahu s Bohem potřebujeme vpustit také dětskou horlivost, dynamiku a upřímnost. Biblická představa o praktizování víry je velmi vzdálena mnohým náboženským obřadům plným důstojnosti a různých symbolických úkonů. Má jít o živou, autentickou, život dávající a život měnící sílu Ducha Svatého. Pán Ježíš takový byl a právě to velice rozčilovalo mnohé náboženské představitele jeho doby.

Bratři, ve svém myšlení nebuďte jako děti; ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.

Bible říká, že věřícímu je všechno možné. (Mk 9,23) O tom, kdo věří dětskou vírou, to platí stoprocentně. V osmém žalmu je verš, který můžeme správně pochopit pouze v této novozákonní interpretaci: „Z úst dětí a kojenců jsi ustanovil sílu kvůli těm, kdo se mají nepřátelsky. Tak jsi skoncoval s nepřítelem a s tím, kdo se mstí.“ (Ž 8,3 ČSP) Žalmista tu nehovoří o dětských vojácích, ani o něčem tak zvráceném, jako byly kdysi dětské křižácké výpravy. Hovoří o tom, že modlitby a chvály dětí, nebo ještě lépe věřících, kteří jsou „jako děti“, jsou mocnou duchovní zbraní proti Božímu nepříteli. Jednoduchá „dětská“ modlitba dokáže mnoho. Boží království se totiž dá přijmout pouze dětskou vírou.

Poznej Boha jako Otce

Naše schopnost praktizovat dětskou víru ve vztahu s Bohem je přímo úměrná tomu, jsme-li skutečně Božími dětmi a je-li Bůh skutečně naším Otcem. Vztah člověka k Bohu jako k Otci totiž vůbec není něčím automatickým. Člověk je Božím stvořením, dokonce tím nejdokonalejším, co Bůh na této planetě vytvořil. Je stvořen k Božímu obrazu a měl by žít svůj život na Boží slávu, Božím dítětem však není.

Existuje ovšem možnost, jak se Božím dítětem stát. Tuto možnost nám přinesl Mesiáš - Ježíš z Nazareta - jediný (nebo ještě lépe jedinečný - řecky monogenés) Boží Syn. Ježíš Kristus - Mesiáš Izraele přišel ke svému lidu, který ho odmítl, a tak se otevřela cesta nejen pro Židy, ale i pro pohany k tomu, aby se mohli stát Božími dětmi: „Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali. Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha.“ (J 1,11-13 ČSP)

Člověk, který přijal Ježíše Krista, jako svého Pána a Spasitele, dostal právo stát se Božím dítětem. V původním řeckém textu je použito slovo exúsia, které znamená oprávnění, autoritu a z ní vyplývající moc. Boží děti tedy mají svá práva. Je tomu podobně jako v lidské společnosti. Děti mají právo na to, aby se o ně rodiče starali, aby naplňovali všechny jejich potřeby, aby je ochraňovali a trávili s nimi čas. Zní to až trochu rouhavě (a já to píši s Boží bázni), ale pakliže jsme se stali Božími dětmi, máme vůči Bohu Otci svá práva, která nám on sám ve své nesmírné dobrotě přiznal, když jsme z jeho milosti poznali, že Ježíš je Mesiáš, uvěřili v něj a přijali ho do svých srdcí jako Pána a Spasitele.

Jako Boží děti máme v nebi Otce, který si na nás vždy najde čas. Kdykoli se modlíme a voláme k němu, nikdy se nestane, že by byl příliš zaměstnán nebeskými povinnostmi, a proto by naše volání neslyšel. Bůh odpovídá na modlitby svých dětí, posílá své Slovo a vylévá svého Ducha. Na zemi se potom dějí zázraky a projevuje se moc Božího království. Jeden kazatel prohlásil, že Boží ochota vyslýchat naše modlitby je větší, než naše ochota se modlit. Já k tomu dodávám, že je to právě proto, že jsme jeho dětmi a velmi mu na nás záleží.

Apoštol Pavel věděl o této velké pravdě a ve svých listech ji ještě rozvinul, mluvil o tom, že k tomu, abychom se stali Božími dětmi, jsme byli předurčeni ještě dříve, než byl stvořen svět: „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu. On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista.“ (Ef 1,3-5 ČSP) Toto všechno mělo jediný cíl, jehož motivací byla Hospodinova láska k nám: aby na nás přišlo veškeré duchovní požehnání v Kristu. Bůh jako dokonalý Otec přebírá zodpovědnost za naplnění našich potřeb. Budeme-li ve svém vztahu k němu aktivní, budeme li ho hledat s dětskou vírou a směle konat podle jeho Slova, neměli bychom jeho požehnání minout.

Uvěřte tomu, že Bůh je dobrý

„Okuste a vizte, že Hospodin je dobrý. Blahoslavený je muž, který v něm hledá útočiště.“ (Ž 34,9 ČSP) Toto jsou slova krále Davida, muže, který byl znám pro svůj výjimečný vztah s Bohem. Věděl, že jakákoli osobní zkušenost s Bohem vede ke zjištění, že náš nebeský Otec je dobrý. Tomuto musíme uvěřit a zbavit se jakýchkoli pochybností o Boží dobrotě a jakékoli byť i nejmenší nedůvěry vůči němu. Dětská víra vychází z absolutního přesvědčení o Otcově dobrotě. Tato víra nezná strach, neexistuje v ní obava, že by nás Bůh opustil nebo nesplnil své sliby. Dětská víra ví, že Bůh je dobrý a cokoli koná v našem životě, tak je nám ku prospěchu a požehnání.

Okuste a vizte, že Hospodin je dobrý. Blahoslavený je muž, který v něm hledá útočiště.

V knize proroka Jeremiáše Hospodin říká: „Vždyť já znám úmysly, které s vámi zamýšlím, je Hospodinův výrok. Úmysly o pokoji a ne o zlu, abych vám dal budoucnost a naději.“ (Jr 29,11 ČSP) Boží úmysly a jeho vůle ohledně našeho života je vždycky dobrá. Je velice důležité, aby to křesťané věděli. Apoštol Pavel povzbuzoval křesťany v Římě, aby obnovovali svou mysl, a to s jediným cílem, aby pochopili, co je Boží vůle – to, co je dobré, příjemné a dokonalé. (Ř 12,2) S takovým pochopením Boží osoby a jeho postoje k nám se už nemusíme bát a můžeme Bohu Otci důvěřovat jako děti. Ve vztahu s ním si dokonce můžeme dovolit být i naivně věřící. Bůh se totiž vůči nám nikdy nezachová zle. Životopisy Božích mužů a žen, kteří žili v tomto blízkém společenství s ním, jsou toho přesvědčivými důkazy.

Duch synovství

„Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží.“ (Ř 8,15-16 ČSP) Bůh Otec nezůstal pouze u toho, že by nám v Písmu sdělil, že jsme byli přijati za Boží děti. Chce, abychom tuto skutečnost doslova bytostně prožívali. Přijali jsme Ducha synovství. Duch Boží svědčí spolu s naším duchem o vztahu, který máme s Bohem. Již více nemusíme trpět pocitem osamělosti, Bůh je s námi a naše nitro k němu stále volá. A který Otec by byl hluchým k tomu, když na něho volá jeho vlastní dítě. Duch synovství dělá z křesťanství více než náboženství. Křesťanství není pouze ideologie spojená s kultem, jak to vidíme u jiných náboženství. Je to obnovení vztahu s Bohem skrze zástupnou oběť jeho Syna.

Jsi-li syn, potom také dědic

„Jsme-li však děti, jsme i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni.“ (Ř 8,17 ČSP) Ve světě většinou lidé dědí majetek po svých rodičích. Toto platí také v duchovní oblasti, v duchovní rodině a ve vztahu s naším nebeským Otcem. Naše dědictví spočívá v Kristovi. Skrze něho jsme byli vykoupeni, skrze něho přišla do našeho života moc vzkříšení a porážka satanova království a skrze něho dojde i k našemu oslavení v našem pozemském životě i ve věčnosti. Na prvním místě je naším dědictvím vykoupení z hříchu, z nemoci a nedostatku. Toto vše nám bylo darováno obětí Ježíše Krista. Toto dědictví přijímáme vírou. Následující příběh hovoří o tom, co patří Božím dětem, a že to může skrze víru přijmout i ten, kdo mezi Boží lid původně nepatřil:

„Ježíš odtamtud vyšel a odebral se do končin Týru a Sidónu. A hle, z těch končin vyšla nějaká kananejská žena a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Mou dceru zle trápí démon.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. I přistoupili k němu jeho učedníci a prosili ho: „Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí!“ On řekl: „Byl jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z domu Izraele.“ Ona však přišla, klaněla se mu a říkala: „Pane, pomoz mi!“ On odpověděl: „Není správné vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Ona řekla: „Ano, Pane, ale vždyť i psi jedí z drobtů, které padají se stolu jejich pánů.“ Tehdy jí Ježíš odpověděl: „Ó ženo, tvá víra je veliká. Staň se ti, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera uzdravena.“ (Mat 15,21-28 ČSP)

Pán tuto ženu nejprve odbyl, protože nepatřila k „dětem“ tzn. k Božímu lidu Izraele. Ona se však nedala. Neurazila se a projevila obrovskou víru v Pánovu dobrotu. Nechala se přirovnat ke psu, s tím, že i pes má nárok na drobky z Pánova stolu. Věděla o Boží dobrotě a uchopila své dědictví.

Nebyl jsi pouze adoptován, byl jsi zplozen Bohem

Doposud jsme hovořili o tom, že jsme dostali právo být Božími dětmi. Toto své postavení můžeme využívat a nikdo nám ho nevezme. Bůh nám však dává daleko víc. Nejsme pouze adoptovanými dětmi. Tato „adopce“ se týká našeho materiálního života, ke kterému se Bůh Otec přiznal a začal se o nás starat. Náš vnitřní člověk, samotná duchovní podstata našeho bytí, se v momentě, kdy jsme přijali Krista jako svého Pána a Zachránce, přímo narodil z Boha: „Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha.“ (J 1,11-13 ČSP)

Tento proces „nového narození“ nebo „narození z Boha“ v nás začal probíhat, když jsme slyšeli evengelium o Ježíši Kristu a v našem nitru začal pracovat Duch Svatý a byl završen naším odevzdáním se Kristovi a přijetím ho za Pána a Spasitele. Ježíš o tomto nadpřirozeném procesu vyučoval při svém rozhovoru s nechápavým, ale významným členem jeruzalemské židovské velerady Nikodémem:

„Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, přední muž mezi Židy. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel od Boha jako učitel, neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li s ním Bůh.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže podruhé vstoupit do lůna své matky a narodit se.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (J 3,1-8 ČSP)

Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!

Pro Nikodéma bylo těžké pochopit proces nového narození. Nejedná se totiž o tělesnou záležitost, ale o dílo Božího Slova a Ducha Svatého v nitru člověka. Dochází při něm ke znovuzrození lidského ducha, který byl mrtev kvůli hříchu, a člověk se tak stává vlastním Božím dítětem. Ve znovuzrozeném člověku je zaseto semeno Boží přirozenosti a charakteru, a to je to největší vítězství. Svou lidskou (hříšnou) přirozenost jsme zdědili po předcích, náš duch však v sobě má Boží přirozenost. Jako Boží vlastní děti máme všechny předpoklady podobat se Bohu, měnit se k jeho obrazu. Písmo to nazývá nesením ovoce Ducha. (Ga 5,22)

Právě v pasáži, v níž Pán hovoří s Nikodémem o znovuzrození, nalézáme větu, která je velmi podobná jeho výroku, který jsme zmiňovali na začátku článku. Opět hovoří, že pokud se s člověkem něco nestane, nemůže vstoupit do Božího království. Tentokrát je to nové narození.

Ježíšovým poselstvím v souvislosti se vstupem do Božího království se všemi jeho dobrodiními a požehnáními jsou dvě velmi související podmínky: být jako děti a znovu se narodit. Tyto změny v nás vypůsobuje Duch Svatý. Dovolme mu, aby toto úžasné dílo konal v našich životech. Získali jsme postavení Božích dětí a nejen to, ale stali jsme se vlastními Božími potomky. Proto buďme jako děti a Boží království bude naše.

„Každé dobré dání a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny ani zatmění z odvrácení. On se rozhodl a zplodil nás slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho stvoření.“ (Jk 1,17-18 ČSP)

Použitý biblický překlad: ČSP – Český studijní překlad