Dobrý strom rodí dobré ovoce

Každý, kdo se chce líbit Bohu, přemýšlí nad tím, jak toho může dosáhnout.

© iStockphoto.com / Roberto A Sanchez

Věřící lidé si často kladou otázky, které se týkají toho, jak se Bůh na jejich život dívá. V následujícím článku budeme hovořit o tom, jak docílit toho, aby byl život křesťana plodný a v Božích očích přijatelný. Bible má pro takový život nádherné přirovnání – je jako strom, který nese dobré ovoce.

Ratolesti ušlechtilé révy

„Já jsem ušlechtilá réva a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce. Vy jste již čistí díky slovu, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy, pokud nezůstanete ve mně.

Já jsem vinná réva a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; beze mě nedokážete nic. Jestliže někdo nezůstane ve mně, bude odhozen pryč jako ratolest a uschne. Pak budou posbírány, hozeny na oheň a shoří. Jestliže zůstanete ve mně a má slova zůstanou ve vás, proste, o cokoli chcete, a stane se vám to. Když ponesete hojné ovoce, bude tím oslaven můj Otec a budete moji učedníci.“ (Jan 15,1-8 B21)

Jedním z důležitých výroků Ježíše Krista, které zazněly během jeho poslední večeře s učedníky, jsou jeho slova o pravé vinné révě. Ježíš hovořil o sobě jako o révě, o věřících jako o jejích větvích a o nebeském Otci jako o vinaři, který se stará o to, aby réva rodila. Toto podobenství v sobě obsahuje velmi důležité duchovní principy. Hovoří o tom, že člověka nečiní křesťanem pouhá příslušnost k církvi, nebo zastávání biblických, konzervativních hodnot, ale především živý, organický vztah s Ježíšem Kristem. Když se člověk obrátí ke Kristu, proběhne u něho proces, který Písmo nazývá znovuzrození. (Jan 3; 1Pt 1,22-25) Duch Svatý se tehdy dotkne lidského ducha a „oživí ho“. Člověk je tak schopen osobního vztahu s Bohem a je do něj vložena nová přirozenost, stává se „novým stvořením v Ježíši Kristu“. (2 Kor 5,17) Znovuzrozený křesťan je tedy svým duchem skrze Ducha Svatého v přímém spojení s Kristem. Prostřednictvím tohoto spojení dochází k životodárnému kontaktu mezi pravou vinnou révou a ratolestí. Ratolest tak přijímá výživu a nese ovoce.

Ovoce je základním kritériem při posuzování Božího služebníka.

Bez výše popsaného živého duchovního společenství s Kristem neexistuje skutečné křesťanství, ale jen další náboženství, tradice, rituály a zákon. Ježíš jednoznačně prohlašuje, že bez něho nedokážeme nic. Právě znovuzrození je něco, co činí biblickou víru v Krista něčím jedinečným a věřícímu otvírá netušené možnosti života víry. Je-li člověk oddělen od Krista, duchovně vysychá a není schopen nést ovoce.

Bůh hledá ovoce

Ježíšovo podobenství o vinné révě a ratolestech naznačuje, že nesení ovoce je Božím plánem pro každého křesťana. Dokonce je potřeba nést „mnoho ovoce“. Když křesťané nesou ovoce, je Bůh Otec oslaven.

Je velmi důležité si všimnout, že Boží jednání s člověkem probíhá na základě toho, jaké ovoce nese. V případě, že je oddělen od Krista, není schopen nést ovoce a bývá vylomen jako neplodná větev. Když však nese alespoň trochu ovoce, dostává se do centra Božího zájmu. Nebeský vinař takovou ratolest čistí a stará se o ni, aby nesla ještě lepší ovoce. Tato skutečnost je velmi povzbuzující. Božím plánem není, abychom propadli malomyslnosti, že pro nebeské království nedokážeme nic udělat a trápili se nad svou slabostí, ale abychom dovolili Ježíši skrze Ducha Svatého a Boží Slovo ovlivňovat naše životy tak, že poneseme ovoce. Toto ovoce možná bude zpočátku malé a bude ho poskrovnu, Bůh však na ně zareaguje tak, že bude stupňovat své jednání v našich životech. I když jeho cíle s námi jsou velké, „nepohrdá dnem malých začátků“ a aktivně se podílí na našem duchovním růstu.

Co si máme prakticky představit pod ovocem, o němž je zde řeč? Jedná se o všechny změny v našem životě a charakteru, které působí Duch Svatý, a také o výsledky naší služby Bohu a lidem okolo nás. Příklady ovoce, které máme nést ve svých životech, najdeme zejména v Pavlově epištole Galatským: „Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná.“ (Gal 5,22-23 B21) Jiným příkladem takového ovoce jsou lidé, jejichž životy byly změněny prostřednictvím našeho svědectví o Kristu a kázání evangelia. Nádherným ovocem každého Božího služebníka je množství lidí, které přivedl ke Kristu.

Ovoce, které neseme ve svém duchovním životě, musí mít ještě jeden parametr: musí být trvalé, mít v sobě rozměr věčnosti. Ježíš o tom mluví později v 15. kapitole Janova evangelia: „Já jsem si vybral vás, ne vy mě. Ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; aby vám Otec dal, o cokoli ho poprosíte v mém jménu.“ (Jan 15,16 B21) Křesťanský život nikdy není zaměřen především na krátkodobé cíle. Jeho cílem je věčnost a hodnoty, na něž je zaměřen, jsou trvalé. Jestliže v nás Bůh koná dobré dílo, nekoná ho pouze pro tento čas, ale na věčnost. Tato životní filozofie je na hony vzdálena současné konzumní kultuře instantních zážitků. Bůh hledá trvalé ovoce.

Ovoce spravedlivých

O ovoci, které nesou lidé, konkrétně Boží služebníci, se dočítáme také ve Staré smlouvě. Na více místech se o něm zmiňuje kniha Přísloví. „Ničema dychtí po kořisti zlých, avšak kořen spravedlivých vydává ovoce.“ (Př 12,12 CSP) Výraz „spravedlivý člověk“ představuje v Bibli člověka, jehož charakter a skutky se líbí Bohu. Takový člověk je dobrým stromem s dobrým kořenem, na němž se rodí dobré ovoce. Bible se dokonce nebojí ovoce takového člověka přirovnat k rajskému stromu života: „Ovoce spravedlivého je stromem života a ten, kdo získává duše, je moudrý.“ (Př 11,30 CSP)

Podmínky nesení ovoce

Chceme-li být dobrými ratolestmi, které nesou hojnou úrodu, musíme věnovat čas tomu, abychom porozuměli biblickým podmínkám, které v našich životech povedou k nesení ovoce.

1. Musíme být v Kristu a Kristus musí být v nás

Už v předcházejících řádcích jsme se zmínili o tom, že život proudí do větví skrze kmen. Tím kmenem je Kristus a my, chceme-li být plodnými ratolestmi, s ním musíme udržovat duchovní společenství. Pro život křesťana je osoba Ježíše Krista zdrojem všeho. Z něj pochází naše spása, uzdravení i vysvobození z moci hříchu; On je Cestou, po které jdeme, Pravdou, na níž se spoléháme, a Životem, který žijeme. (Jan 14,6)

O tom, že osoba Božího Syna je spojená s dobrým ovocem lidského života, svědčí také texty Staré smlouvy. Ve Staré smlouvě vystupuje záhadná osoba Boží moudrosti. Setkáváme se s ní v knize Job a v Příslovích. Boží moudrost se podílela na stvoření světa a její touhou bylo činit dobře lidským synům. (Př 8; Jb 28) V Nové smlouvě je Boží Syn ve své existenci před vtělením nazýván Slovo, řecky Logos (Jan 1,1) Navzdory bezpochyby správnému překladu slova Logos jako „Slovo“, existuje mezi tímto řeckým pojmem a hebrejským výrazem pro Moudrost (chochma) obrovská souvislost. Moudrost, o které hovoří Šalomoun v Příslovích a Job, je biblickými učenci už mnoho století považována za alegorii Božího Syna.

Díky vztahu s Kristem mohou křesťané nést ovoce. Ve Staré smlouvě bylo pro nesení dobrého ovoce důležité mít vztah s Moudrostí. V knize Přísloví Moudrost hovoří: „Mé ovoce je lepší než ryzí a čisté zlato, má úroda je nad výborné stříbro.“ (Př 8,19 CEP) Apoštol Jakub, bratr Ježíše Krista, ve své epištole dává Moudrost a ovoce také do přímé souvislosti: „Moudrost, která je shůry, je ale především čistá, dále pokojná, vlídná, povolná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, nestranná a nepokrytecká. Ti, kdo rozsévají pokoj, sklidí ovoce spravedlnosti.“ (Jak 3,17-18 B21)

Člověk, který nedůvěřuje Hospodinu, je jako křoví na poušti.

Ježíš říká: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; beze mě nedokážete nic.“ Náš stav „zůstávání v Kristu“ v sobě kromě našeho duchovního společenství s Božím Synem skrývá ještě jeden důležitý rozměr. Zůstávat v Kristu znamená také zůstávat v „těle Kristově“ – v církvi. Skutečný duchovní život se nedá realizovat bez pravidelných návštěv bohoslužeb, společných modliteb a vzájemného povzbuzování sourozenců ve víře. I když s námi má Bůh osobní vztah a s každým člověkem jedná individuálně, stále na věřící pohlíží jako na svůj lid. Všimněme si, že většina biblických zaslíbení se netýká jednotlivců, ale Božího lidu (Izraele a církve).

Pro nesení ovoce nestačí být pouze „v Kristu“, ale i on musí být „v nás“. Nestačí se ke Kristu jen hlásit a být členem církve, musíme pustit Ježíše do svých životů. Je-li Kristus Pánem našeho srdce a pustíme-li ho do všech oblastí našeho života, potom už není otázkou, jestli poneseme ovoce, ale pouze, to v jaké míře ho poneseme.

2. Důležitost Slova

V souvislosti s nesením ovoce nám Bible nabízí ještě několik dalších obrazů. Jeden z nich nalézáme v 1. Žalmu. Tento žalm hovoří o spravedlivém člověku, jehož život se líbí Bohu a prohlašuje o něm: „Bude jako strom na břehu řeky vsazený, který své ovoce ve svůj čas přináší, kterému nikdy neuvadne listí - cokoli činí, se podaří!“ (Ž 1,3 B21) Opět zde vidíme obraz úspěšného Božího člověka, který je připodobněn plodnému stromu, který roste na břehu řeky, jeho listí je stále zelené a nepřestává rodit ovoce. V prvních dvou verších tohoto žalmu jsou uvedeny podmínky, jejichž naplnění je nutné k tomu, aby se člověk stal úspěšným a ovoce nesoucím věřícím: „Blaze člověku, který nechodí, jak radí ničemní, na cestě hříšných nestojí, ve spolku posměvačů nesedí. Zákon Hospodinův je jeho radostí - o tomto Zákoně dnem i nocí přemýšlí.“ (Ž 1,1-2 B21) Nejprve se tu dozvídáme o tom, co bychom neměli dělat, chceme-li se mít „blaze“: nesmíme se řídit radami bezbožných, v životě se musíme chránit hříchu a nepřátelit se s posměvači. Namísto toho v našich životech potřebujeme dát důležité místo Božímu Slovu. Potřebujeme si ho oblíbit a věnovat čas jeho četbě, studiu a rozjímání nad ním. Když žalmista hovoří o tom, že se máme Slovu věnovat dnem i nocí, znamená to, že náš čas, který strávíme četbou Bible nebo posloucháním kázaného Slova, by neměl být zanedbatelný. Chceme-li nést ovoce, pravidelné společenství s Božím Slovem musí být významným rysem našeho duchovního života.

3. Víra v Boha

Tak praví Hospodin: „Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina. Je jako křoví někde na poušti - necítí, když dobro přichází. Žije ve vyprahlých koutech pustiny, v solném kraji, kde se nebydlí. Požehnaný, kdo spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Je jako strom zasazený u vody - zapouští kořeny u řeky. Nebojí se, když vedro přichází; jeho listy se vždy zelenají, v roce sucha nemá obavy a nepřestává nést plody.“ (Jer 17,5-8 B21)

Obraz stromu, který nese ovoce, se opakuje v Bibli jako jakýsi „refrén“. Tato skutečnost ještě umocňuje důležitost tohoto tématu. Prorok Jeremiáš zde hovoří o dvou rostlinách: o křoví na poušti a o plodném stromu, který roste na břehu řeky. Člověk si může vybrat, bude-li neplodným křovím nebo ponese ovoce. Z hlediska proroka Jeremiáše je pro nesení ovoce důležitá otázka, na co se člověk spoléhá a čemu věří. Věří sobě a spoléhá se na lidská řešení, nebo v každé oblasti svého života důvěřuje Hospodinu a očekává jeho pomoc? Tento princip neznamená, že by se lidé neměli o nic snažit, ale ve všem svém snažení by se měli vždy spoléhat na Boha, který je mocný a dokáže člověku pomoc v jakékoli situaci. Věřící lidé jsou schopni dosáhnout i těch nejnemožnějších cílů, naplnit své sny. Bůh si takové lidi dokáže mocně použít. Nesou ovoce, které zůstane.

4. Porozumění principu setby a žně

Ovoce je v Bibli poprvé zmíněno na samotném jejím začátku, v první kapitole knihy Genesis: Tehdy Bůh řekl: „Ať země zplodí zeleň: byliny nesoucí semeno a různé druhy plodných stromů nesoucích ovoce, v němž je jejich semeno na zemi!“ - a stalo se. (Gn 1,11 B21) První ovoce vyrostlo na stromech, které Bůh stvořil v rajské zahradě. Kromě toho, že toto ovoce bylo krásné, chutné a poskytovalo pokrm obyvatelům ráje, neslo v sobě semeno, v němž byl obsažen život všech ostatních generací ovocných stromů, které následně v dějinách na zemi rostly. Bez nadsázky se dá říct, že jakékoli jablko, které dnes jíme, bylo již obsaženo v semeni, které vyrostlo na té první rajské pra-jabloni.

Od začátku stvoření v živé přírodě funguje princip setby a žně. Ze zasetého semene vyroste strom, na kterém se urodí ovoce, jež v sobě opět obsahuje semeno, z kterého vyroste další generace. Tak dochází k zachování života a rozmnožování téměř všech rostlinných i živočišných druhů. Tento jednoduchý přírodní princip, který byl odpradávna dobře znám pisatelům i čtenářům biblických spisů, je odrazem univerzálního duchovního principu setby a žně, který platí ve všech oblastech života. Apoštol Pavel píše: „Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel.“ (Gal 6,7 B21) Další velkou pravdou je, že tento princip je věčný. Hned po potopě Hospodin vyhlásil zákon, který trvá dodnes. Prohlásil: „Dokud bude trvat země, nikdy nepřestane setba a žeň, chlad a horko, léto, zima ani noc a den.“ (Gn 8,22 B21)

Princip setby a žně platí i v případě nesení ovoce. Každé ovoce je výsledkem nějaké setby a zároveň v sobě obsahuje semeno pro další rozsévání a potenciál pro další sklizeň. Podobenství o rozsévači, které Ježíš hovořil svým učedníkům, hovoří právě o takové setbě. Důležitým faktem, který toto podobenství obsahuje, je odhalení, co je tím semenem, z kterého roste úroda, po které Bůh touží v našem životě. „Zrno v tom podobenství je Boží slovo.“ (Lk 8,11 B21) Právě proto je důležité věnovat se Božím výrokům a zasévat je do našeho srdce a ducha. Z podobenství o rozsévači vyplývá, že úroda, kterou toto semeno přinese, záleží na kvalitě půdy, tedy stavu našeho srdce a postoji vůči Božímu Slovu. (Lk 8,12-15) Prakticky platí, že čím hojnější je setba, tím větší úrodu můžeme sklidit.

Čím hojnější je setba, tím větší úrodu můžeme sklidit.

V přírodě je v semenech rostlin obsažena obrovská síla a životaschopnost. Semena mají jediný cíl a smysl existence – vyrůst a nést ovoce. Rostou bez ohledu na podmínky. Všichni jsme už jistě viděli relativně nový asfalt roztrhaný semeny trávy, která se dostala pod něj, když byl pokládán. Stačí trochu vody a v semeně se probudí síla, kterou nezadrží ani asfaltový koberec. Jiným příkladem může být břízka rostoucí z okapového žlabu staré, neudržované budovy. Stačí, aby se tam dostalo semeno a projevila se jeho životaschopnost.

Schopnost semene přinášet úrodu použil Ježíš také ve svých podobenstvích o Božím království: „Boží království působí, jako když člověk hodí zrno na zem. Spí a vstává ve dne i v noci a to zrno klíčí a roste, a on ani neví jak. Země totiž plodí úrodu sama od sebe - nejdříve stéblo, potom klas a potom zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, ihned se chopí srpu, protože nastala žeň.“ (Mk 4,26-29 B21) Na tomto procese je úžasné, že působí sám od sebe. V původním řeckém textu je použito slovo automaté, jehož podobnost s některými moderními výrazy je velmi výmluvná. Proces růstu semena nemusíme a ani nemůžeme nijak ovlivňovat. Naší zodpovědností je rozsévat a zabezpečit dobrou půdu. Všechno potom probíhá samo – automaticky a úroda je jistá. Následující Ježíšova slova jsou také vynikající ilustrací o síle semena Božího království: „K čemu přirovnáme Boží království? Jakým podobenstvím ho představíme? Je jako zrnko hořčice, které když je zaseto do země, je nejmenší ze všech semen na zemi. Jakmile je však zaseto, roste, až je větší než všechny byliny, a vypouští mohutné větve, takže i ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“ (Mk 4,30-32 B21)

Chceme-li nést ovoce tak, jak to po nás Pán chce, musíme se důsledně chovat podle principu setby a žně, a to v každé oblasti našeho života. Znamená to cílevědomě sít dobré semeno a vyhýbat se setbě zlých věcí.

5. Ovoce našich slov

Někdy si lidé neuvědomují, že setbou není pouze Boží slovo a skutky člověka. Mnohokrát jsou to právě naše vlastní slova, která pronášíme v různých situacích a s různým citovým zabarvením, jež se stávají semenem schopným do našeho života přinést dobré i zlé plody. Neustálé nadávání a stěžování si nikdy nikam nevede. Slova jsou velice důležitou setbou. Bible říká: „Ovocem svých úst se každý nasytí dobrem, to, co člověk rukama vykoná, se mu vrátí.“ (Př 12,14 CSP, podobně také Př 13,2) Na jiném místě ještě silněji zdůrazňuje, že jazyk má moc nad životem a smrtí člověka: „Nitro člověka se sytí ovocem úst, sytí je úroda rtů. V moci jazyka je život i smrt, kdo ho rád používá, nají se jeho plodů.“ (Př 18,20-21 CEP)

Kvalita stromu určuje kvalitu ovoce

„Dávejte si pozor na falešné proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouše, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci. Sklízejí se snad hrozny z trní a fíky z bodláčí? Tak tedy každý dobrý strom nese dobré ovoce a špatný strom nese zlé ovoce. Dobrý strom nemůže nést zlé ovoce, stejně jako špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a vhozen do ohně. A tak tedy: poznáte je po jejich ovoci. Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích.“ (Mat 7,15-21 B21)

Ovoce je základním kritériem při posuzování Božího služebníka. Dobrého kazatele nepoznáme podle jeho výřečnosti, ale podle proměněných životů lidí, kteří ho poslouchají. Je-li strom dobrý, nese dobré ovoce, podobně je-li v něm něco nezdravého, opět se to projeví na plodech. Proto by mělo být ovoce tím, co bychom měli na lidech hledat předtím, než je budeme hodnotit. Nenápadný člověk může být velmi plodným a užitečným pro Boží království a naopak, mluvka může stále hovořit náboženské fráze a přitom zůstat úplně bez ovoce. Ovoce dobrého a zdravého stromu však bude vždycky dobré.

Ovoce – výsledek lidského úsilí, nebo přirozeného procesu?

Zbývá nám zodpovědět otázku, co můžeme udělat pro to, abychom nesli ovoce. Spočívá výsledek díla Božího služebníka pouze v jeho usilovné práci, nebo je potřeba ještě něco navíc? Jak jsme již ukázali v tomto článku, nesení ovoce je přirozený proces, který probíhá „sám od sebe“. Žádný člověk nedokáže ovoce Ducha vytvořit nebo napodobit. Na druhou stranu je pro pasivního nebo líného člověka nesení ovoce téměř nemožné. Bez kvalitní půdy a vydatné setby se neurodí nic. Proto je důležité, aby věřící lidé věnovali dostatečné úsilí rozvíjení svého vztahu s Bohem, systematickému a vytrvalému sycení se Božím Slovem, aktivní účasti na společném životě těla Kristova (církve) a rozsévání Slova prostřednictvím vydávání svědectví a kázání evangelia. Je-li v tom člověk věrný, dobré ovoce se nepochybně dostaví.

Bůh je velmi trpělivý, nakonec však bude chtít vidět ovoce tvého života

Ježíš vyprávěl svým učedníkům následující podobenství: „Jeden člověk vysadil na své vinici fíkovník. Přišel a hledal na něm ovoce, ale marně. Řekl tedy vinaři: ‚Podívej se, už tři roky přicházím a hledám na tom fíkovníku ovoce, ale marně. Poraz ho. Proč tu má zabírat místo?‘ Vinař mu odpověděl: ‚Nech ho tu ještě rok, pane. Okopám ho a pohnojím, snad začne nést ovoce. Pokud ne, porazíš ho pak.‘“ (Luk 13,6-9 B21) Strom bez ovoce nemá pro sadaře žádný význam. Navzdory tomu je Bůh ve svém milosrdenství ochoten dát každému stromu dostatečný čas k tomu, aby se projevil jako plodný. Nezačne-li však včas nést ovoce, nemá podle tohoto podobenství místo mezi ovocnými stromy. Proto, milí sourozenci, buďme plodnými stromy, nesme hojné ovoce a modleme se za sebe a ostatní modlitbu, kterou se modlil apoštol Pavel za své učedníky v Kolosách: „Ode dne, kdy jsme o vás uslyšeli, proto nepřestáváme v modlitbách prosit, abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha…“ (Kol 1,9-10 B21)