Odměnou hříchu je totiž smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Římanům 6,23)

Svědectví manželů Dietrichových

Jak se to vlastně všechno přihodilo?

logos-05-2012-svedectvo1.jpg

Aleš

Narodil jsem se v roce 1963 v Praze jako druhé dítě mých rodičů. S mojí o 5 let starší sestrou Janou, která v mém životě zvláště v dětství a později i v rané dospělosti hrála velice důležitou roli, jsme prožívali šťastné dětství, plné her, bláznivých dětských nápadů, smíchu a radosti. Byl jsem šťastné dítě, spokojeně vyrůstající ve zdravé rodině.

Přestože moje maminka pocházela z evangelické rodiny a můj tatínek zase z katolické, tak jejich manželství bylo velmi vyrovnané a harmonické, prokazovali si vzájemnou úctu, velikou míru tolerance a přijetí, nejen v náboženských otázkách, ale i v dalších oblastech života. My děti jsme pak díky jejich víře měly od dětství povědomí o Bohu a o hodnotách, které přesahují materiální svět.

Když mi bylo 5 let, tak mi táta vyprávěl o Božím Synu, Ježíši Kristu, že On jediný byl na světě z lidí spravedlivý, nikdy nebyl neposlušný a nikdy se nedopustil žádného hříchu. Vzpomínám si, jak v tu chvíli ve mne uzrálo pevné rozhodnutí, že já budu druhý takový. Toto rozhodnutí mi vydrželo asi tak do odpoledne. Nepovedlo se.

Moje maminka mi často říkala, co jako křesťan můžu a nemůžu dělat. Z morálního hlediska jsem rozuměl tomu, proč mi to říká, ale kromě své vlastní vůle, která nebyla až tak silná, jsem neměl žádnou sílu ani moc, abych mohl ve svém životě ve vztahu k hříchu něco zásadně změnit. Čím jsem byl starší, tím jsem měl více známosti o tom, co je dobré a co zlé, ale s těmi zlými věcmi, které jsem neměl sílu zlomit, jsem se ztotožňoval. Dnes už rozumím tomu, proč to ani jinak nemohlo být.

Kolem 15. roku jsem začal být jako „správný“ teenager alergický na vlastní mámu a začal jsem programově odmítat všechny hodnoty naší rodiny, a když bylo možno jít do učiliště s internátem, rád jsem toho využil, abych si mohl co nejvíce jít vlastní cestou.

Jsme velká pěstounská rodina a za 28 let našeho manželství jsme se starali nebo staráme o celkem 12 dětí, z toho jsou čtyři vlastní a osm přijatých.

V období prvního ročníku učiliště jsem vyzkoušel takřka všechny věci, které křesťanská morálka zakazuje. Jsem člověk, který má rád, když jsou věci stabilní, a tak jsem se kolem 17. roku rozhodl, že s žádnou holkou chodit nechci a nebudu (je to moc náročné) a místo toho jsem začal více jezdit do přírody a další volný čas trávil ve sportovním oddíle. Je zajímavé, že přesně v té době jsem ve vlaku potkal svojí budoucí ženu, tehdy skoro 16letou, snědou, copatou dívenku Moniku. Já však měl pevnou zásadu, že s nikým nechci chodit, a tak jsem jí navrhl pouze přátelství. Důvod byl i ten, že jsem v ní viděl něco vzácnějšího než jen „holku na chození“ a nechtěl jsem to nijak pokazit. Okolí nás však stejně bralo tak, že spolu chodíme, a po nějaké době jsem i já musel uznat, že naše přátelství již dávno přerostlo v začínající partnerský vztah. Jednu věc jsem si ale v našem vztahu vymínil, a to že spolu nebudeme intimně žít dříve než za rok, a to nejen z morálních důvodů („když jsem ten křesťan“), ale hlavně, abych náš vztah ochránil od mně dobře známého scénáře = zamilovat se - vyspat se - rozejít se. Opravdu se nám to povedlo dodržet a myslím, že později, když jsme v manželství procházeli hlubokou krizí, tak se Bůh k tomuto, v očích našich vrstevníků nepochopitelnému skutku, přiznal.

V 19 letech jsem narukoval na dva roky na vojnu. Nebyl to jednoduchý čas ani pro mne, ani pro náš vztah, ale krizi jsme ustáli a po návratu domů jsme s Monikou uzavřeli manželství. Po roce se nám narodila první dcera Šárka a 15 měsíců po ní první syn Pavel.

Po nějaké době se začal náš vztah komplikovat, až se dostal do docela slušné manželské krize. V té době jsem velmi často mluvil se svou sestrou, která mne potěšovala a povzbuzovala k tomu, abych se více otevřel Bohu. Ona sama již před několika lety vydala Bohu svůj život do rukou a přijala od něj jistotu spasení, ale já jsem si raději držel odstup, neboť její víra byla pro mne ještě nepochopitelnější než víra mých rodičů. Často mne zvala na nějaké akce toho jejich společenství, ale já jsem o to příliš nestál. Když však naše manželství bylo již před totálním krachem, tak jsem musel uznat, že sestra má v životě nastavené hodnoty lépe než já, a věděl jsem, že to souvisí s její vírou. Tehdy jsem i já zatoužil po Boží přízni, a tak jsem s ní šel na jedno veliké uzdravující shromáždění, kde zahraniční služebník zvěstoval tu dobrou zprávu, že člověk je sice hříšný a v tomto stavu pro Boha nepřijatelný, ale Bůh dal jako výkupné za každý hřích svého syna Ježíše Krista, a dřív, než se modlil za lidi a pokládal na ně ruce, je vedl k tomu, aby tohoto Ježíše přijali jako svého Pána a Spasitele. Protože v hale byly tisíce lidí a mnozí stáli i venku, tak jsme se ani my dovnitř nedostali, pouze z auta poslouchali kázání i výzvu z velikých reproduktorů. Přestože jsem kazatele ani neviděl a on neviděl mne, měl jsem pocit, že mluví přímo ke mně a byl jsem tehdy ve svém srdci velmi zasažen, věděl jsem, že to, co říká, je naprosto zásadní pravda, po které jsem podvědomě toužil celý život, ale nikdy do mého srdce nepronikla tak, jako ten večer. Když kazatel dal výzvu, kdo chce přijmout Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, ať zvedne ruku a modlí se po něm modlitbu spasení, byl jsem smutný, že nejsem uvnitř mezi těmi všemi lidmi, určitě bych to byl v tu chvíli udělal. Ještě větší šok však pro mne byl, když jsem kousek od nás zahlédl, jak nějaký kluk zvedl jednu ruku a druhou se chytil za srdce a přímo na chodníku se modlil bez ohledu na své okolí a jeho přítel křesťan mu k tomu žehnal a zvěstoval mu odpuštění hříchů. V tu chvíli moje srdce křičelo: „Vždyť to jsem chtěl být já, proč to nejsem já?“ Pak uvnitř v hale začaly mocné projevy Boží moci, lidé padali, smáli se, plakali a byli uzdravováni, a já jediné, co jsem ze všech pocitů byl schopen před sestrou povědět bylo: „Vidím, že stojím na prahu úžasných věcí.“ Sestra mne povzbudila, že mi přeje, abych ten práh brzy překročil. Od té doby jsem měl Božího království a odpuštění hříchů plnou hlavu i srdce a moc jsem toužil po čistém životě bez hříchu, ale na druhou stranu jsem čím dál tím více upadal zvláště do sexuálních hříchů a připadal jsem si jako schizofrenik. Často jsem v té době volal k Bohu, že už to sám se sebou nemohu vydržet a že chci to znovuzrození a jistotu spasení a přijetí, ale nebyl tu nikdo, kdo by mi na základě mého vyznání mohl zvěstovat odpuštění hříchů, a tak jsem se v nejistotě ještě chvíli motal. Pak sestra pozvala mne i naší maminku na další evangelizační shromáždění a já už věděl, že bez jistoty spasení odtud neodejdu. Nevím ani, co říkal kazatel, ani co povídal host – americký kosmonaut Jim Irvin, já jen čekal až bude výzva, kdo chce odevzdat svůj život Bohu a přijmout Ježíše do svého srdce. A když to přišlo, nic by mne na sedadle neudrželo a já se hrnul dopředu a se mnou i moje maminka. A tak jsme tam spolu přijali Ježíše jako svého Pána a Spasitele a ze mne spadlo břemeno všech hříchů. Věděl jsem, že mne Bůh přijal za svého syna.

logos-05-2012-svedectvo2.jpg

Monika

Pocházím z ateistické rodiny, narodila jsem se v Praze, kde jsem i vyrostla. Rodiče jsem jako dítě milovala a oni milovali mě. Do deseti let jsem vyrůstala jako jedináček, který strašně moc toužil po sourozenci. Manželství mých rodičů však nebylo zrovna idylické, čas od času táta podlehl svodům kamarádů a neuhlídal si svou přijatelnou míru alkoholu. Doma pak všechno lítalo vzduchem a mnohdy padaly na máminu hlavu i facky. Přesto máma mnoho let, snad kvůli mně, zkoušela manželství zachránit a dát mi i vytouženého sourozence, v mých 10 letech se mi narodil bratr Milan. Táta, kterého jsem z celého srdce milovala, opět začal pít a manželství se pomalu, ale jistě hroutilo, až skončilo po 20 letech rozvodem rodičů. Pro patnáctiletou dívku to bylo hrozně těžké období a rozvod se táhl neuvěřitelné dva roky. Tehdy mě rodiče vystavovali potupnému předstoupení před soud, kde po mne soudkyně chtěla slyšet rozhodnutí, zda-li půjdu k tátovi nebo k mámě. Nikdy bych si nepřála, aby toto musely mé děti prožívat, bylo to nejhorší rozhodování v mém životě – milovala jsem je oba a musela se rozhodnout, že jednomu z nich ublížím. Uběhlo několik let tahanic a hádek a táta se z našeho života vzdálil, je pravda, že se nám trochu ulevilo. Maminka si po dvou letech našla přítele, který mému malému bráškovi snad trochu nahradil tátu. Je pravda, že já dostudovala jen díky jeho finančnímu zajištění, za což mu budu vždycky vděčná.

V té době jsem se při cestách na internát seznámila s docela fajn klukem (tehdy jsem netušila, že spolu prožijeme již zbytek života). Byl „jiný“ než ostatní kluci, kteří mně obklopovali a o které jsem nikdy neměla nouzi. Aleš dokončil učiliště a po pár měsících narukoval na dlouhé dva roky na vojnu a já se po maturitě vrátila do Prahy a nastoupila do svého prvního zaměstnání. Maminka se za svého přítele provdala a já se s nimi v maličkém bytě, den za dnem, tísnila a cítila jsem se tam na obtíž. Našla jsem si ubytovnu, ale tam jsem zase byla pořád sama a nedokázala se s tím vyrovnat. Nebylo divu, že jsem nedokázala na Aleše čekat a našla si přítele, u kterého jsem začala bydlet. Nečekaná první facka a rozbitá skleněná výplň dveří jakoby mě vrátily do dětských let a já uviděla člověka podobného svému tátovi. V tu chvíli mi z očí spadly „růžové“ brýle, a byť jsem nosila pod srdcem jeho dítě, následoval okamžitý rozchod. Nastěhovala jsem se do maličkého bytečku ke své babičce a tam čekala nejen své první dítě, ale i nějaký zázrak.

Z lidských sil to určitě zvládnout nejde, sílu si denně vyprošujeme u našeho Pána, jemu vděčíme za záchranu našeho manželství a za všechny naše děti...

V jednu chvíli, vlastně ani nevím proč, jsem šla k telefonu a vytočila číslo do bytu Alešových rodičů, později jsem sama nechápala, co mne k tomu vlastně vedlo. Aleš měl být v tu dobu u vojenského útvaru v Jihlavě a jeho rodiče v práci. Po vytočení čísla se ozvalo zvonění a pak najednou hlas, který tam neměl být, ale byl … Aleš právě přijel z dovolenky, kterou strávil na horách a druhý den se vracel zpět do kasáren. Setkali jsme se znovu po půl roce a konstatovali, že i přes všechna ta zklamání a bolest patříme stále k sobě. Aleš odjel k vojenskému útvaru a já za dva dny o dítě přišla. V červenci roku 1985 jsme s Alešem vstoupili do manželství, které vydrželo doposud, rovných 28 let.

V tehdejší době získat vlastní byt nebylo jednoduché, proto jsme ze začátku bydleli u Alešových rodičů. Tam jsme přivedli na svět naší první dcerku Šárku (dnes již maminku dvou krásných dětí a našich prvních vnoučat – Kubíčka a Karolínky). Během půl roku jsme se dvakrát stěhovali, až jsme na mnoho let zakotvili v krásném třípokojovém bytě na malém pražském sídlišti. Zanedlouho k Šárce přibyl na svět syn Pavlík. Aleš jezdil od pondělí do pátku jako mistr s učni po stavbách energetických sítí a já byla s dětmi celé dny sama doma. Spokojená až do chvíle, kdy se mi změnil před očima – prý uvěřil v Božího Syna Ježíše Krista. Hádali jsme se, dostavila se obrovská manželská krize, začali jsme se od sebe vzdalovat.

V jednu chvíli jsem cítila, sedíc na posteli a křičíc na něj své stesky, ukřivděnosti a zlobu, že nemám nikdy vyřknout větu: „Buď Bůh, nebo já, vyber si“, protože i přesto všechno, jaký odpor jsem k němu a k jeho víře cítila, tak jsem věděla, že bych tento boj prohrála. Po pár týdnech mě Aleš pozval na víkendové setkání jeho „skupiny“. Zaváhala jsem, ale rozhodla se, že pojedu. Odjeli jsme celá rodina na víkendové setkání křesťanské skupiny a mne se dotkla atmosféra přátelství a přijetí. Je pravdou, že mne šokovaly večerní modlitby a to, že chválili nějakého jim známého Boha. Pak měl svědectví o tom, jak uvěřil v Ježíše Krista kluk, kterého jsem znala už jako Alešova učedníka a později jeho spolupracovníka. Mluvil o tom, co prožíval, jak celý život něco hledal a nevěděl co, jak našel a… já musela vyběhnout ven, jakoby mluvil o mne a o mém životě.

Ten večer jsem přijala Pána Ježíše do srdce a spolu se svým nově nalezeným manželem přijala první slovo od Boha: „Vždycky jste toužili po třech dětech, já vám ho nyní dám“ a za deset měsíců přišla na svět naše druhá dcera Alenka (nyní 20letá sportovně založená slečna).

Když jsem Alenku donesla z porodnice, často jsem se zamýšlela nad tím, že je mnoho dětí, které nemohou mít mámu a tátu a že bychom alespoň jednomu z nich měli dát šanci, dát mu domov a lásku. Když byli Alence dva roky, donesli jsme si z kojeneckého ústavu malého 11 měsíčního chlapečka Patrika – rázem jsem měla vytoužená „skoro“ dvojčata, a tak začala naše dráha pěstounů.

Manželé s dětmi to neměli v našem pražském sboru tak úplně jednoduché, proto jsme založili a dlouhou dobu vedli skupinku pro rodiče s dětmi. Po dvou letech přišel na svět náš další syn Martin (dnes velký 17letý mladík s velkým srdcem po tátovi). Panelákový byt nám začínal být těsný, ale já si neuměla představit, že bychom ho měli někdy natrvalo opustit. Jednoho dne jsem šla s dětmi na procházku a děti se ptaly, proč někdo má dům se zahradou a někdo musí bydlet v paneláku, když jsme přišli domů, začaly stavět z kostek lega ten „náš“ dům, do kterého se brzy přestěhujeme. Nakazili nás tím, často jsme pak společně na toto téma i my s Alešem diskutovali. Bůh k mému srdci znova promluvil a řekl: „Alenka půjde do školy už v místě nového bydliště, připrav se na to.“

Dva roky uplynuly jako voda a já jednoho lednového dne šla s Alenkou od zápisu do 1. třídy. Za zatáčkou se objevilo naše sídliště a já si náhle vzpomněla na slova, která mi Bůh řekl o našem stěhování, pomyslela jsem si: „Bože, jak tohle chceš dokázat? Stane se snad zázrak? Vždyť za půl roku povedeme Alenku do první třídy místní školy.“ A za pár dní to všechno začalo – ale to je úplně jiný a samostatný příběh plný Božího dobrotivého jednání s naší rodinou. Podstatné je to, že skoro přesně za tři měsíce jsme se stěhovali do vlastního prostorného rodinného domu na vesnici. Děti byly šťastné, konečně volnost, pohoda, v domě více místa – tehdy mne napadlo – tolik dětí by se sem k nám vešlo… Po půl roce jsme si přivezli z dětského domova 16letého kluka Václava, za další rok 2,5letou romskou holčičku Lucinku. V březnu 2002 ve vesnici tragicky zemřela maminka a zůstala po ní 4letá holčička – ten den jsme se jí ujali a už u nás zůstala natrvalo…, když máte sedm dětí, jedno navíc se u vás „ztratí“ taky – a najednou počítáte a kolem stolu je deset lidí – táta, máma a osm dětí – to je až dost. Řekli jsme si STOP, už víc opravdu ne.

Za těch jednadvacet let společného chození s Pánem sme zažili nějakých přívalů, které nás však nezlomily, ale i mnoho slunečných dní, mnohá vítězství...

Začala dostavba podkroví našeho domu, původně proto, aby děti měly více místa. V té době jsme se seznámili se dvěma romskými bratry, kteří žádnou rodinu neměli a trávili všechen svůj čas vždy jen v dětském domově. Dilema vyřešily naše děti za nás, když se zeptaly: „A mami, to ti jich není ani trošku líto, když je tu máme na návštěvě a pak je musíš dovézt zpátky do děcáku a nechat je tam? To ti to netrhá srdce?“ Trhalo mi to srdce, tak jsme si je nechali – kde se nají osm dětí, nají se jich i deset… ještě že jsme ten náš dům trošku „přifoukli“.

V té době jsme již vedli občanské sdružení „Pěstounské rodiny kraje Vysočina“ a skrze něj pomáhali i dalším náhradním rodinám na Vysočině. Děti už povyrostly z dětských her a nebylo potřeba se jim denně věnovat, proto jsem uvítala možnost jít znova téměř po 23 letech do „smysluplné“ práce – otázka spíše zněla, jestli to ještě vůbec po tolika letech s dětmi doma zvládnu. Sdružení dostalo z evropských zdrojů finanční prostředky na vzdělávací projekt a já nastoupila na místo asistentky projektového manažera a vyměnila hrnce a vařečky za notebook a jednání s úřady práce a klienty projektu.

V největším zápřahu, kdy projekt byl ve svém nejvyšším bodě, s nejvíce klienty a nejvíce rozjetými vzdělávacími kurzy nám ráno doma zazvonil telefon a sociální pracovnice volala s prosbou: „Mám tu dvě malé děti v krizi, prosím, nemohli byste si je vzít k vám?“ Opět jsme začali stříhat s prvňáčkem písmenka, učili se s ním slabikovat a s druhákem číst, večer jsem děti ukládala do postýlky a ve chvíli, kdy zavřely oči, jsem nasedala do auta a jela do 14 km vzdálené kanceláře, abych dokončila to, co jsem nestihla přes den. Je pravdou, že velké děti mnohé moje povinnosti převzaly. Po půl roce se 7letý chlapeček musel s námi rozloučit a my ho z rozhodnutí soudu předali zpět do péče jeho biologickým rodičům, které do té doby nikdy neviděl. Devítiletá holčička Sandra u nás již zůstala v dlouhodobé pěstounské péči.

Spolu s Alešem již dva roky vedeme i celorepublikovou organizaci pro náhradní rodiče, a to „Asociaci náhradních rodin ČR“, krom toho chodíme do základních škol besedovat s dětmi o náhradní rodinné péči a chystáme se na dráhu pěstounů na přechodnou dobu, v létě pak bereme další děti z náhradních rodin na vodu, v zimě s nimi jezdíme na lyže – náš život je naplněný až po okraj, nebyla chvíle, kdybychom se nudili. Často se nás lidé ptají, jak to můžeme všechno zvládnout? A my odpovídáme: „Z lidských sil to určitě zvládnout nejde, sílu si denně vyprošujeme u našeho Pána, jemu vděčíme nejen za záchranu našeho manželství a za všechny naše děti, ať už doma narozené nebo přijaté, ale vděčíme mu za hezký a prostorný dům, za práci kterou můžeme s radostí dělat, za rodiny, které podpíráme a kterým rádi pomáháme. Ježíš Kristus nám dává sílu, moudrost i lásku k bližním. Každý den mu za to vše děkujeme.“

Dovětek Aleš

Od doby, co se necelý rok po mne obrátila i moje žena, náš vztah začal na úplně jiném základě. Boží slovo a život v církvi se staly prioritami naší rodiny. Nebylo pochopitelně hned vše dokonalé, ale naše životy a naše manželství se začalo čím dále více podobat „člověku, který při stavbě svého domu vykopal základy hluboko ve skále. Když pak přišla povodeň, přivalila se na ten dům řeka, ale nemohla jím otřást, protože byl dobře postaven“ (Lukáš 6,48-49). A že už jsme za těch jednadvacet let společného chození s Pánem zažili nějakých přívalů, které nás však nezlomily, ale i mnoho slunečných dní, mnohá vítězství a mnoho posunů do lepších životních okolností. Krátce po Moničině obrácení jsme dostali od Pána zaslíbení, že nás povolá na venkov sloužit Božímu lidu. Nevěděli jsme přesně, co to znamená a kdy to přijde, ale jedno je jisté, Bůh plní, co slíbil, neboť již 14 let žijeme na venkově a přes pět let stojíme ve službě jako vedoucí misijní skupiny Pelhřimov, kdy ze dvou rodin jsme se rozrostli na skupinu čítající od kojenců po babičky a dědečky několik desítek duší. Tento rok máme vizi pro ustanovení sboru v Pelhřimově a založení další skupiny v místě, odkud k nám věrně dojíždějí některé sestry. Děkuji Pánu za vše, do čeho nás povolal i před čím vším nás ochránil.



Související články

Svědectví manželů Kirnerových|Logos 3 / 2011 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Beľovců|Logos 11 / 2011 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Němcových|Logos 12 / 2011 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Kubových|Logos 3 / 2012 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Píše|Logos 10 / 2017 | Redakce |Skutečný příběh