Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. (Jan 1,12)

Svědectví manželů Kubových

logos-03-2012-svedectvo1.jpgTomáš

Tímto svědectvím bych chtěl vzdát chválu a vděčnost Bohu za to, jaký je. Jeden bratr, kterého si vážím, vždy říká, že: „Bůh je dobrý a nikdy se to nezmění!“ K tomu mohu jedině připojit své „Amen“ a dodat, že Pán je také velkým bojovníkem, který se nikdy nevzdává a že „Jeden den v Hospodinově domě je lepší, než jinde na tisíc“, jak říká Žalm 84, verš 11.

Narodil jsem se do průměrné normalizační rodiny a jako typický příslušník generace „Husákových dětí“ jsem měl nalinkovanou budoucnost – jiskra, pionýr, SSM, pak měla být služba v lidově demokratické armádě, rodina a jistota práce a materialistických představ o „blahobytu“, až dokud nezemřeme... Ale vše se odvíjelo trochu jinak... Rodiče se snažili mně i staršímu bratrovi poskytnout podle svých možností veškeré materiální zabezpečení a výchovu, pokud možno i s určitou úrovní morálky. Jako malý kluk jsem však začal mít problémy s chováním a často jsem tak přinesl domů dvojku z chování.

Bůh je dobrý a nikdy se to nezmění!

V období puberty jsem se nedokázal ztotožňovat se zaběhlými zvyklostmi a snažil jsem se jít vždy „proti proudu“. Poslouchal jsem zakázanou hudbu a nestačilo mi to, co jsem viděl okolo sebe. V té době, mohlo mi být tak 13 – 14 let, se také stala zvláštní věc. Občas nám ze Západního Berlína tátův kamarád posílal na vánoce balíček cukrovinek (což byl vždy velký zážitek) a dopis. A v jednom balíčku přišel dopis, že se „strejda“ Miloš (tak jsme mu říkali) za tátu a jeho rodinu modlí a že má „nějakého“ Boha a tak podobně. Nepochopitelné pro mne bylo, že i když psal hezké věci a posílal ty dobroty, tak na něj táta začal vždy velmi zle nadávat. V balíčku také přišla brožurka s názvem: „Toto byl tvůj život“. Byl to komiks o pánovi, který si žil dobrý, obyčejně hříšný život a na Boha nikdy neměl čas, i když na něj různými způsoby Bůh volal. Nakonec zemřel a postavil se s andělem před nějaký trůn, na kterém seděla obrovská zářící osoba, která ho spravedlivě odsoudila a dotyčný šel do ohnivého jezera. To se mi nesmazatelně vrylo do paměti, ale Boha jsem následovat nezačal.

Pak přišel pád režimu a s ním nečekaný pocit svobody a snaha upnout se k nějaké skutečné hodnotě. Ale všechno jsem vzal za úplně špatný konec. Vyzkoušel jsem, jaké to je být pankáčem, ale nebylo to ono a pak skinheadem, a to také ne. Výchovné problémy a vzpoura vůči rodičům se stupňovaly až tak, že mne vyhodili z průmyslovky. Byl jsem frustrovaný, že nic nemá reálnou hodnotu, začal jsem pracovat a velmi rychle vstoupil do manželství a do rodičovství, i když jsem nedokázal být zrovna dobrý otec a ani manžel. Ale žil jsem alespoň dle svých představ relativně dobře. Sám sebe jsem považoval za dobrého člověka – kradl jsem přece v práci jen občas a nevěrný jsem byl přece jen jednou..., a vždy jsem měl důvod, proč umlčet hlas svědomí. Problémy byly jen se stálým nedostatkem financí. Po večerech jsme sedávali s manželkou a kamarádem a stále dokola filozofovali a vždy jsem se dokázal dostat jen k tomu, že je Bůh a nechápal jsem jak je možné, že oni to nechápou.

logos-03-2012-svedectvo2-1.jpgJednoho dne přišel do obchodu, kde jsem prodával, starý pán a začal mi svědčit o Kristu, že za mě zemřel a jiné zvláštní věci, a když mluvil, cítil jsem, jak mi doslova hoří srdce. Tajně jsem s ním šel na nějaké setkání, kde se hodně mluvilo o Bohu a nebyly tam žádné sochy a svíčky a podobně. Nerozuměl jsem ničemu, jen jsem hluboko uvnitř věděl, že vše co říká, tak je pravda. Pak jsem ho jednou večer pozval domů a poslouchal ho, přičemž manželka demonstrativně odešla do pokoje, a když pán odešel, tak ztropila děsivou scénu, že jestli ho ještě jednou pozvu, nebo někam půjdu, tak se se mnou okamžitě rozvede. Nevěděl jsem vůbec nic o duchovním světě a o tom, že proti evangeliu je odpor a ulekl jsem se tak, že jsem s ním skutečně přerušil veškeré styky. Ale staly se dvě věci – jednak od toho okamžiku jsem už nikdy nepřestal mít v srdci touhu po Bohu a jednak mé manželství začalo jít den ze dne od desíti k pěti, k nesmyslným hádkám a útokům, až stejně skončilo rozvodem. V čase rozvodu jsem trávil každou noc ve společenství alkoholu a jen tak mimochodem jsem při letmé známosti zplodil syna. Pak přišla druhá vážná známost a i svatba, a protože jsem se snažil nějak utišit svědomí, tak jsem se stal katolíkem, i když jsem cítil, že je to jen přetvářka. Ale alespoň nějak jsem chtěl praktikovat víru a kvůli katolické církvi se na mně nikdo zlobit nebude... což nějakou dobu i fungovalo. Narodily se mi další dvě dcery a cítil jsem se i šťastný a konečně jsem si dokázal užít rodičovství a manželství.

Nerozuměl jsem ničemu, jen jsem hluboko uvnitř věděl, že vše co říká, je pravda.

Ale rozpor mezi tím, co žiji a tím, co jsem se tvářil být navenek, byl čím dál více nesnesitelnější. Velmi jsem toužil s někým mluvit o Bohu, ale v kostele o to jaksi nikdo nejevil valný zájem. V té době jsem jako zástupce firmy přijel k jednomu klientovi, který byl nějaký „jiný“. Nemluvil sprostě, neříkal „šmarjá a jééžiš“ a o nějaké věci řekl, že je zajímavě stvořená. Nadhodil jsem řeč a on bez okolků řekl, že věří v Boha, což mne zprvu nadchlo. Jenže nedošlo vůbec k žádném pěknému ekumenickému rozhovoru, který jsem očekával. Ve skutečnosti jsem odcházel úplně rozhozený a usvědčený z mnoha věcí, které mi říkal o rozporu mezi Biblí a mariánským kultem a o množství dalších oblastí, ve kterých jsem žil. Vždy, když jsem přijel, takto do mne zaséval, až jsem si říkal, že k tomuto klientovi prostě přestanu jezdit. To, co mne ale štvalo úplně ze všeho nejvíc bylo, že jsem moc dobře věděl, že má ve všem pravdu. Po asi půl roce se něco zlomilo. Nevěděl jsem co, ale rozhodl jsem se, že se s ním chci podívat do „toho jeho sboru“ v Prostějově, kam říkal, že jezdí. Ještě, než jsem se na tu „tajemnou akci“ vydal, modlil jsem se k Bohu: „Prosím tě, jestli za tím vším jsi opravdu Ty, tak já to musím poznat, ať to bude stát, co to bude stát!“ Přišel jsem do pěkného sálu, kde byli milí lidé, ale ty jsem téměř nevnímal, jen jsem se v skrytu modlil. A sotva odezněly první tóny chvály, polilo mi celé tělo horko a jakoby mi celým tělem projel oheň a celou bytostí jsem nevyvratitelně věděl, že Bůh je tady. Po chválách „pán vpředu“ (kazatel církve) dal výzvu, kdo by chtěl přijmout Ježíše do svého srdce, aby šel dopředu, cítil jsem jako by mne „Někdo“ zvedl a já jsem vyběhl do první řady. Když jsem pak s o 180 stupňů jiným životním pocitem odjížděl, tak mi Bůh řekl, že je to naposledy, kdy mi dal šanci obrátit se k němu. Moje okolí změnu života k lepšímu příliš neocenilo. Táta, kdykoliv jsme se viděli, vybuchoval v návalech hněvu a zlořečení. Manželka, když bez výsledku zkusila psychický nátlak, se začala odtahovat, až se se mnou nakonec rozvedla. Ale po celou dobu byl Bůh se mnou. Pomohl mi v situacích, kdy jsem ještě dosklízel minulé zlé setby, pomáhal, i když se mi dařilo vyrábět zmatky, uzdravil mne hned ze tří nemocí na jediné Bohoslužbě, z Jeho moci jsem dokázal odpustit a o odpuštění požádat a za co jsem velmi vděčný – dal mi schopnost přijmout mého syna, což jsem dřív nedokázal. Osvobodil mne ze závislosti na nikotinu, na počítačových hrách a z mnoha dalších zlých věcí. Změnil i tátovo srdce před tím, než si ho povolal k sobě a dal mi dobré přátele. Krok za krokem mne začal zvedat i ve financích a před dvěma lety přivedl do mého života i odvážnou ženu, moji drahou Janču ze sboru v Hradci Králové.

Dělá mi velkou radost, když vidím, jak Bůh narovnává, co bylo křivé a jak formuje moje i její srdce, abychom Mu mohli sloužit a užít si přitom spolu dobrých věcí. Mám dobré očekávání do budoucna, jak bude Bůh pracovat v životech mých dětí a raduji se, že i práce sboru v Brně, kam nás Pán zasadil, začíná růst. Často si uvědomuji, jak je dobře, že mne Bůh přivedl do zdravé církve a poslal mi do cesty lidi, kteří mi řekli a říkají pravdu a pomáhají v mém novém životě. A vím, že když Bůh dokázal odpustit mně, tak dokáže opravdu odpustit každému, kdo Ho požádá. Vždyť Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu. (1Pt 3,18a)

Jana

Vyrůstala jsem v normální české rodině. O Bohu se u nás vůbec nemluvilo. Jen si pamatuji, že když jsem byla malá, tak mi maminka říkala před spaním tzv. modlitbu: „andělíčku můj strážníčku...“ a bratr mi večer říkával: „Běž se umýt, pomodlit a spát“. To byla celá naše víra.

Už od dětství jsem ale věděla, že nějaký Bůh asi je, že „něco“ přece musí být. Dá se říct, že jsem věděla, že Bůh je. Když mi bylo asi 12 let, poslala maminka mé kamarádky mojí mámě Bibli. O Bibli ale nebyl zájem, a tak byla uložena na skříni. Já vždy věděla, kde je a říkala jsem si, že to je určitě ono, že to je určitě ta důležitá KNIHA, ale nikdy jsem se do ní nepodívala.

logos-03-2012-svedectvo3-1.jpgA pak se dlouho nic nedělo, žila jsem jako normální holka – diskotéky, zábavy, kamarádi, přítel... Začala jsem pracovat v nemocnici jako zdravotní sestra a tam mně a ještě dvěma kolegyním začal svědčit o Bohu jeden lékař. Všechno, co nám říkal, jsem přijímala a „hltala“ a již rok před svým obrácením jsem přestala brát Boží jméno nadarmo. Jednou mi půjčil domů film Josef. To mě velice zasáhlo, připadala jsem si po tomto filmu úplně hříšná. A pak mi půjčil film Ježíš, při kterém jsem vyznala Ježíše jako svého Pána. To bylo v roce 2001, když mi bylo 25 let. Hned, jak jsem řekla modlitbu spasení, se mi velice ulevilo a všechno mi připadalo úplně jiné. Okamžitě jsem také poznala změnu. Přestala jsem se bát, najednou jsem věděla, že je Bůh se mnou. Dříve jsem se bála chodit sama večer nebo brzy ráno, když ještě byla tma a dělalo mi problém jít i ráno na autobusovou zastávku. Přišel čas i na Bibli na skříni. Sundala jsem ji dolů a začala číst úplně od začátku. Z každého slova jsem byla naprosto nadšená. Časem jsem si pořídila svou vlastní a tuto jsem pak, po více než 10 letech, vrátila původnímu majiteli.

Kolega lékař mě vzal do sboru v Hradci Králové, který navštěvoval. Už od začátku jsem tam začala taky pravidelně jezdit. Doma se to nesetkalo s žádnou příznivou odezvou, ale to mě nemohlo odradit. Mluvila jsem nadšeně o Bohu dál. Doma se věci později uklidnily a mamka dokonce se mnou navštívila i shromáždění. Potom jsem se přestěhovala do Hradce Králové, abych mohla být více v církvi (tehdy ještě ne Milost). Po nějaké době jsem byla zatížena službou a prací a život se stal stereotypním. Bible šla stranou, osobní vztah s Bohem také. Pokud byl volný čas, začala jsem ho trávit zase tak, jako v letech než jsem uvěřila, a dostala jsem se do ještě horších věcí. Začala jsem opět chodit na zábavy, diskotéky, kamarádi ve světě. Zároveň jsem ale chodila i do sboru a plnila služby. Myslela jsem si, že když stále chodím do církve, tak mám stále spasení. Tíha hříchu byla ale stále silnější. Pralo se to ve mě, neměla jsem naději v budoucnost ani v dobrý život. Chtěla jsem z toho všeho pryč, dokonce i tak, že jsem Bohu řekla, aby mne nechal být. Ale díky Jemu, nenechal mě. Přivedl mi do života lidi z jiných církví a dokonce i z jiného kontinentu. Začala jsem si s nimi o svém stavu povídat. Chtěli mi pomoci. Uvědomila jsem si, že Bůh chce zachránit každou ztracenou ovečku. Klidně pohne s několika lidmi a nemá problém je přesunout ani přes „velkou louži“. Po čase jsem znovu vydala život Bohu, vrátila se zpět k Němu a mohla jsem opět zažít jeho přítomnost. Bůh mi dal novou milost.

Uvědomila jsem si, že Bůh chce zachránit každou ztracenou ovečku.

Občas mi vyvstávala myšlenka, proč a na co jsem uvěřila. A Bůh mi na to ukázal jednoduchý verš: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mk 16,15) Vždy, když nyní tento verš slyším na bohoslužbě, uvědomím si, že jsem na správném místě. Po čase hledání živého shromáždění jsem začala chodit do tehdy ještě misijní skupiny KS Milost v Hradci Králové, kde se můj život dal do pořádku. V tom čase jsme ještě jezdili do Prostějova na pravidelná shromáždění i na shromáždění žen. Jednou mě vzali do Prostějova „na ženy“, kde kázala pastorova manželka, která řekla, že jsme pro ně požehnáním, tím, že jsme přijeli až z Hradce Králové. Moc mě to zasáhlo. Nedovedla jsem si totiž představit, že i já můžu být pro někoho požehnáním. Na shromážděních jsem přijímala každé slovo a většina toho byla pro mě úplně nová. Začala jsem s lidmi kolem sebe znovu mluvit o Bohu. Během krátké chvíle po mém navrácení se k Bohu se se mnou 3 lidé modlili modlitbu spasení. Jsem vděčná, že můžu svědčit o Kristu lidem, o kterých bych si nikdy nemyslela, že by si mě vyslechli.

Dříve, když jsem se modlila za manžela, tak mě napadaly jen zcela přirozené a druhořadé věci jako např. vyšší, tmavovlasý a pod. Po mém návratu k Bohu jsem chtěla už jen to, aby naplno následoval Boha. A to se vyplnilo, a to ostatní už přišlo samo. Jednoho dne jsem se seznámila s Tomášem Kubou z misijní skupiny v Brně, zašli jsme na večeři a asi za dva měsíce mi řekl, že si mě chce vzít. Viděla jsem, že i přes různé potíže stále následuje Boha a nenechává se ničím odradit. Tak jsme se po nějakém čase vzali. Máme se rádi a daří se nám dobře. Tom je zapojený jako diakon v Brněnské misijní skupině, kde se mu snažím být pomocí. Spolu sloužíme v Prostějově na dětské besídce a letos po čtvrté pojedeme jako vedoucí dětského tábora.

Jsem vděčná, že jsem Boha mohla poznat a že mi dal druhou šanci. Jsem vděčná Bohu za to, z čeho mě vyvedl, za to, že mě přivedl do Sboru Milosti, za to že jsem v živé církvi, kde se káže živé Boží Slovo a kde vidím, že Bůh jedná, proměňuje životy a má východisko z každé situace. A tak postupujeme dál od vítězství k vítězství.



Související články

Svědectví manželů Kirnerových|Logos 3 / 2011 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Dietrichových|Logos 5 / 2012 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Beľovců|Logos 11 / 2011 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Němcových|Logos 12 / 2011 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Píše|Logos 10 / 2017 | Redakce |Skutečný příběh