Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. (Galatským 5,22-23)

Svědectví manželů Beľovců

Jan
Vyrůstal jsem v tradiční křesťanské rodině, která však praktikovala katolické svátky čím dál tím méně. Určitě na to měla vliv socialistická společnost, ve které naše rodina žila. Moje tři starší sestry tehdy sporadicky navštěvovaly katolické bohoslužby.


Už ve svém mládí jsem se vzepřel tomuto tradicionalismu. Neviděl jsem v tom žádný význam, katolické bohoslužby se mi zdály prázdné, bez Boží přítomnosti. Můj otec se chtěl v mládí stát farářem, ale politicko-společenské události po druhé světové válce mu to neumožnily. Mamka chtěla mít zase faráře ze mě, ale já jsem to tvrdohlavě  odmítal. Nanašel jsem v katolickém náboženství odpovědi na své otázky a Bůh se mi v něm zdál vzdálený, až neskutečný. Nakonec jsem vystudoval stavební fakultu v Bratislavě. Po nástupu do pracovního poměru jsem se stále více zaobíral otázkami o smyslu života a jeho naplnění. Cítil jsem se ztracený v tomto velkém světě. To bylo už po sametové revoluci, kdy knihkupectví zaplavily knihy s duchovní tématikou. Snažil jsem se v nich najít odpovědi na své otázky. V tomto čase mého hledání mi jeden kolega v práci říkal o křesťanství a o Bohu. Rád jsem ho poslouchal, i když jsem tomu moc nerozumněl. Jednoho dne mě pozval na evangelizaci, která se konala v Žiaru nad Hronom. Hostem byl evangelista Joel Staab. Velmi se mi líbilo co hovořil, ale odešel jsem ještě před koncem, ani sám nevím proč. O pár dní později byla opět evangelizace a já jsem znovu přišel, i s jedním známým. Oba jsme vyšli na výzvu a přijali jsme Jeíše Krista jako svého Pána a Spasitele. Pozval jsem Ho do svého života, odevzdal jsem Mu své srdce, vyznal jsem Mu své hříchy. Věděl jsem, že mé hledání skončilo - našel jsem to, co jsem hledal, vlastně: byl jsem ztracený, ale Bůh si mě našel. V tom okamžiku se Boží osoba stala pro mě úplně reálnou a konkrétní a postupně jsem nacházel odpovědi na své otázky. Pochopil jsem, že člověk není ten, kdo má určovat, kdo bude knězem. Je to Boží vyvolení.

Začal jsem navštěvovat společenství věřících, kde jsme byli vyučovaní Božímu slovu. Porozuměl jsem, že toto je mé místo. Tam jsem se setkal i se svou budoucí manželkou Jarkou. Je to pro mě požehnáním. Dnes společně, s vděčným srdcem, sloužíme Bohu. Pochopil jsem, že nezáleží na tom, kolik věcí člověk v životě zkazil, nezáleží na tom,  jak dlouho žil ve lži, v temnotě, v tradicích, bez Boha. Existuje odpuštění a existuje nový začátek. Existuje místo, kde každého z nás chce Bůh mít, existují úlohy, které má každý z nás naplnit. Naším úkolem je to pouze přijmout a být ochotnými poslouchat. Já jsem se už rozhodl. Budu následovat Boha a Jeho vůli.

Jarka
Narodila jsem se v rodině jako druhé ze tří dětí. Spolu se starší sestrou a mladším bratrem jsme patřili mezi tzv. klíčové dětí. Nosili jsme na krku klíček od bytu a spolu s ostatními dětmi jsme trávili dětství na ulici. Naši, jako i jejich rodiče, pracovali buď na směny nebo od rána do večera. Vyrůstali jsme bez Boha. Po ukončení gymnázia jsem pokračovala v nástavbovém studiu, odbor účetnictví a výpočetní technika. V roce 1992 jsem v tomto oboru začala podnikat. Bylo to úspěšné období, kdy jsem podle lidských měřítek dosáhla slušný úspěch. Vlastnila jsem byt, nové auto, pěkný pravidelný příjem a měla jsem i zdravého krásného syna, po kterém jsem tak velmi toužila. I když jsem zdánlivě měla naplněné všechny potřeby, ve svém nitru jsem cítila prázdnotu. Toužila jsem po něčem, co jsem neuměla ani pojmenovat. A tak jsem hledala, čím bych tu prázdnotu vyplnila. Protože úspěch v podnikání, dobré vztahy s lidmi, ani materiální věci neuměly vyplnit vakuum v mém srdci. Uprostřed tohoto hledání jsem jeden den seděla doma a napadla mě myšlenka: „Co když existuje Bůh?“ Bylo to divné hlavně proto, protože jsem byla členkou komunistické strany a absolventkou večerní univerzity marxismu-leninismu. Vzpomínám  si na chvíli, kdy jsem stála v kuchyni u mých rodičů a přesvědčila jsem je, že není Bůh. Najednou v jednom okamžiku mě napadlo, že Bůh existuje. Ale rozhodla jsem se, že to prozkoumám. Potom mě napadla další myšlenka: „Existuje kniha, která se jmenuje Bible. Možná v ní najdu odpovědi, jak naplnit svojí prázdnotu.“ Věděla jsem, že rodiče mají Bibli. Máma ji vzala z knihovny a velmi ochotně mi ji půjčila. Potom odešla z pokoje. Pamatuji si na ten moment, když jsem otevřela Bibli. V tom okamžiku se změnila atmosféra v celém pokoji. Porozuměla jsem, že to není obyčejná kniha a zřejmě v ní najdu odpovědi na potřebné otázky. Denně jsem z ní četla. Přibližně v tom období začínaly letní prázdniny a moje sestřenice  Betka z Levíc mi zavolala, jestli nechci dát svého syna do křesťanského tábora. Protože  byl tehdy malý – měl pouze 5 let, rozhodla jsem se, že pojedu s ním. Byl to zlomový moment, protože jsme se dostali mezi křesťany, kteří se denně modlili za naše spasení. Pamatuji se, jak při každém setkání dával vedoucí tábora výzvu: „Kdo chce odevzdat svůj život Pánu Ježíši?“ Já jsem na to nikdy nereagovala, protože jsem si myslela, že všechno vím, přečetla jsem si celý nový zákon a divila jsem se, proč na výzvu nikdo nereaguje. Z tábora jsme odjeli, ale s jistotou vím, že tito lidé se za mě nepřestali modlit. Jednoho dne jsem totiž porozuměla tomu, že musím pozvat Pána Ježíše Krista do svého srdce a odevzdat mu svůj život. Nestačí jen chápat věci rozumem, musí se zapojit srdce. Nebylo to pro mě – ženu, která se musela starat o celý chod rodiny sama, jednoduché. Byla jsem zvyklá rozhodovat o všem, všechno sama plánovat, řídit. A teď jsem to měla nechat na někom jiném?! Odevzdat svoji budoucnost do Božích rukou?! Stála jsem před otázkou, jestli to opravdu chci. Avšak Boží milost se velmi silným způsobem dotkla mého srdce a já jsem odevzdala svůj život Pánu Ježíši a pozvala jsem Ho do svého srdce. V ten den mě naplnil lehký životní pocit, spadlo ze mě břemeno a všechny okolnosti a situace jsem začala řešit na základě Božího slova. Začala jsem chodit  do společenství věřících, našla jsem novou rodinu, službu, své místo. Rodiče mé rozhodnutí odevzdat život Pánu Ježíši přijali velmi dobře. Vzpomínám si, jak jsem stála na tom stejném místě v jejich kuchyni a přesvědčila jsem je, že Bůh existuje a že je živý, že mi odpustil všechny hříchy, dal mi nový život, nový začátek. Říkala jsem jim, že i je má Bůh stejně rád a prosila jsem je, aby mi odpustili, že jsem vždy nebyla dobrá dcera. Společně jsme plakali a odpouštěli si. Potom si ještě vzpomínám na to, jak jsem slyšela mámu říkat mé sestře Evě: „Víš, ale naše Jarmilka se změnila, ona je jiná.“ A tak bylo pro mě lehké pozvat Evu na shromáždění, i s jejimi dětmi. Dnes jsme všichni v shromáždění a sloužíme Bohu. Zde jsem našla i mého manžela Jana. Je pro mě darem, za který budu Bohu stále vděčná.

Oba jsem svědectvím, že Bůh umí dát nový začátek, nový život, vyšší úroveň života. Lepší než to, co si člověk sám naplánuje. Bůh je dobrý, miluje lidi. Je na každém z nás, jak se rozhodneme. Jestli budeme žít podle svých představ a plánů nebo budeme hledat a naplňovat Boží plány. Rozhodnutí je na každém z nás.



Související články

Svědectví manželů Kirnerových|Logos 3 / 2011 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Dietrichových|Logos 5 / 2012 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Němcových|Logos 12 / 2011 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Kubových|Logos 3 / 2012 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Píše|Logos 10 / 2017 | Redakce |Skutečný příběh