Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. (Jan 1,12)

Svědectví Miroslava Hýbla

logos-svedectvo.jpg

Ježíš řekl: „Co je nemožné u lidí, je možné u Boha.“

Ano, toto se mi chce volat každý den. Jmenuji se Miroslav Hýbl. Bude mi 55 let a rád bych se s vám i podělil o to, jak Bůh jednal v mém životě a jak se mi dal před 8 lety poznat. Jsem nejstarším ze tří sourozenců. Můj otec po celý život tvrdě pracoval a jeho starost o rodinu nebyla právě nejlepší. Milých slov a dobrého vedení mnoho nebylo, zato u nás často lítaly facky a hrubá slova. Moje máma se narodila na Slovensku. Byla to obyčejná žena a snažila se nás vést tak, jak byla vychovávaná ona. Se svojí matkou, naší babičkou, nás nutily chodit ve škole na náboženství. Ze začátku rozdával farář bonbóny, tak to jsem rád přišel, ale ničemu jsem nerozuměl. Protože jsem se ale nudil, tak jsem začal vyrušovat při vyučování. Od bonbonů posléze přešel k fackám, a když vzal farář do ruky rákosku a chtěl mě zbít, tak jsem se nedal a rákosku jsem mu zlomil. Byl z toho problém. Můj otec se tenkrát zachoval velmi moudře. Prohlásil, že kromě něj mě nikdo jiný bít nebude a já jsem do náboženství už chodit nemusel.

Moje uzdravení je opravdu zázrak, při takových úrazech bývá jeden z 1000 lidí bez následků.

V roce 1978 jsem se oženil a moje manželství trvá již celých 33 let až dosud. Mám tři báječné děti, skvělou manželku a dva vnuky. Toto vše krásné ale nemuselo vůbec být. Přišlo několik havárií v autě - pokaždé mě srazilo cizí auto. Nehoda v roce 1997 byla pro mě kritická. Vracel jsem se z práce v autě svého kamaráda. Seděl jsem vedle řidiče, který nedal přednost a narazilo do nás auto s plně naloženým vozíkem. Pamatuji se, že jsem si chtěl zavázat botu, a pak jsem se probral až v Brněnské nemocnici po sedmidenním těžkém komatu. Dnes již vím, že tenkrát měli andělé pohotovost a Bůh při mě stál. Od nárazu jsem měl rozdrcený obličej, ani nos jsem neměl. Mnoho řezných ran, těžkých pohmožděnin po celém těle a moje hlava dostala tu největší ránu. Na mozku jsem měl obrovský otok, který způsobil kóma na sedm dní. Mé ženě lékaři sdělili, že pokud se proberu, tak je několik možností. Můžu být ochrnutý, úplně ztratit paměť, v lepším případě budu nenormální. Hrozili epilepsií, dokonce i slepotou. Dny ubíhaly a já se neprobíral. Jediné, co si pamatuji, je zážitek, na který nikdy nezapomenu, a který mám živě před očima, který se stal sedmý den v komatu. Viděl jsem, jak stojím před úzkým tunelem, který vede někam daleko. V popředí stála veliká bílá postava. Velice jsem chtěl jít za ní a chytnout ji za ruku, ale postava v bílém rouchu se začala vzdalovat, až jsem ji skoro neviděl, nato jsem se probral z komatu. Vůbec jsem nechápal, co se děje a kde jsem. Na sobě plno hadiček, tělo v jednom ohni a bolesti. Za ruku mě držela uplakaná žena a z druhé strany stála sestřička. Volal jsem, že se chci najíst a přikrývku. Sestřička byla ze Slovenska, která nerozuměla mému hantecu (brněnské nářečí) a myslela si, že je se mnou opravdu zle. Manželka musela vysvětlit, že mám hlad a je mi zima. Po probuzení mě čekal velice těžký a velmi bolestivý lékařský zákrok, který se musel udělat při vědomí. Při tom nárazu se mi pohnul mozek a bylo ho třeba pomocí elektrošoků vrátit zpět. Trvalo to víc než hodinu, ale zákrok se povedl. Následovalo dlouhodobé léčení, během kterého jsem upadal do těžkých depresí. Manželka mě musela hlídat i v noci, protože jsem měl neustálé myšlenky na sebevraždu. Užíval jsem velké množství léků. Doba byla těžká, jak pro mě, tak pro naše manželství a celou moji rodinu. Tlak velice sílil a bylo to již neúnosné.

V té době přišel do mého života Bůh. Do cesty nám byla dána Zdena Valkovičová a pozvala nás do církve, kterou navštěvovala. Bůh se dotkl našich srdcí a my Ho přijali v listopadu 2003 do svého života. Bůh uzdravil naše srdce a naše manželství. Mocně jednal i se mnou. Zdravotní stav se mi postupně zlepšoval. Zpevnila se mi páteř, odešly bolesti hlavy, nemusel jsem brát tolik léků. Teď se ještě musím vrátit o kousek zpět. Po propuštění z nemocnice jsem bral velmi mnoho léků a můj ošetřující lékař mě upozornil, že budou mít vedlejší účinky na trávicí ústrojí a celý metabolismus. Chodil jsem už dva roky do církve a radil jsem se i s pastorem ohledně mých zdravotních potížích. Modlili jsme se za to častokrát a také jsem chodíval na modlitby za uzdravení, když byla výzva ve shromáždění. Mohl jsem postupně vysazovat některé léky (ne najednou), i kvůli vedlejším účinkům. Jezdil jsem na pravidelné odborné kontroly hlavy do Brna na RTG, EEG, CT apod. Na jedné z těchto kontrol (chodil jsem již do církve) byl lékař překvapen, jak se můj zdravotní stav zlepšil. Řekl jsem mu, co jsem prožil a jak mě Bůh uzdravil. Řekl mi, že už o Bohu něco slyšel a že moje uzdravení je opravdu zázrak, že při takových úrazech bývá jeden z 1000 lidí bez následků. Dnes můžu normálně žit, a to díky našemu Bohu! Svým svědectvím vyvyšuji našeho Pána Ježíše nad svým životem a nad mojí rodinou. Děkuji Bohu, že mě zachránil a že jsem se mohl znovu narodit.



Související články

Svědectví manželů Kirnerových|Logos 3 / 2011 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Dietrichových|Logos 5 / 2012 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Píše|Logos 10 / 2017 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Beľovců|Logos 11 / 2011 | Redakce |Skutečný příběh
Svědectví manželů Němcových|Logos 12 / 2011 | Redakce |Skutečný příběh