Svědectví sestry Haydee Cortes

Byla jsem pokřtěná Svědky Jehovovými v roce 1970. Věřila jsem v Boha, ale nevěřila jsem, že Ježíš Kristus je Bůh.

Věřila jsem, že Ježíš Kristus je bůh stvořený tím pravým Bohem. Nevěřila jsem tomu, že je nějaký život po smrti a už vůbec ne tomu, že je nějaký duch, který opustí tělo, když dotyčný zemře. Nevěřila jsem v žádné zázraky, uzdravení, ani tomu, že by Bůh komunikoval se svým lidem skrze vidění a sny. Věřila jsem naopak tomu, že všechny druhy uzdravení, zázraků a vizí jsou práce ďábla. Byla jsem věrná učení Svědků Jehovových a nikdo mě o ničem jiném nemohl přesvědčit. V roce 1973, přesně 12. září jsem šla do nemocnice na císařský řez. Když jsem byla na operačním stole, mohla jsem vidět, jak se doktoři a sestry připravují na svoji práci a kreslí mi na břicho oranžovou tekutinou. Měla jsem obavy, tak jsem se zeptala, co to dělají. Doktor mi vysvětlil, že tohle dělají před anestézií, protože když mi ji píchnou, tak ihned musejí začít s řezem, aby sedativa nestačila proniknout do dítěte.

Když mi tu anestézii píchli, začala jsem se cítit velmi divně. Tělo mi ztuhlo, ale moje mysl zůstala vzhůru. Uvědomila jsem si, že se právě chystají k řezu a já stále ještě nespím. Snažila jsem se pohnout a křičet, ale nic jsem nemohla dělat. Když mi začali řezat břicho, tak jsem pocítila hroznou bolest. Najednou uprostřed mojí bolesti jsem uslyšela hlas, který mi řekl: „Pohleď, co se ti stane!“ V tom okamžiku jsem byla vytažena ze svého těla. Velikou rychlostí jsem se krouživými pohyby dostala ke stropu místnosti. Vznášela jsem se tam a dívala se na to, co mi dělají. Viděla jsem, jak moje dítě vytáhli z mé dělohy. Cítila jsem se velmi smutná a řekla jsem: „Nedá se nic dělat, všechno pro mě na zemi již skončilo. Tolik jsem to dítě chtěla vidět a nakonec jsem si ho ani nemohla pochovat v náručí.“ Se zármutkem jsem si vzpomněla i na své ostatní děti a řekla jsem: „Tohle je konec; teď na mě moje děti navždy zapomenou.“

Pak jsem začala stoupat vzhůru. Byla jsem si vědoma toho, že nemám pevné tělo. Krouživými pohyby jsem letěla velikou rychlostí. Věděla jsem, že to jsem já a všechno jsem si pamatovala. Věděla jsem, že jsem opustila zem. Ocitla jsem se na místě černém jak uhel. Začala jsem si klást otázky: „Tohle je ten vesmír? Kde to jsem? Kam to jdu? Zůstanu tady navěky?“ Najednou jsem začala cítit něco velmi podivného. Jediné slovo, kterým se to dá popsat, jsou muka nebo trýznění. Chtěla jsem se odtud dostat ven a jít zpět do svého těla. Tahle muka se nedala vydržet. Vzpomněla jsem si na ten hlas, který jsem předtím slyšela v nemocnici, než jsem vyšla ze svého těla („Pohleď, co se ti stane!“). Začala jsem křičet: „PROSÍM, NEDOPUSŤ, ABY SE MI TOHLE STALO! PŘIJÍMÁM TO, ŽE SE UŽ NIKDY NEVRÁTÍM NA ZEM, PŘIJÍMÁM TO, ŽE UŽ NIKDY NEUVIDÍM SVOJE DĚTI, ALE NEMOHU PŘIJMOUT TO, ŽE TADY BUDU NAVĚKY. NE, PROSÍM, NEDOPUSŤ, ABY SE TOHLE STALO!“

Okamžitě jsem uslyšela spoustu hlasů, jak mi říkají jakoby jedním hlasem: „Tomuhle ale budeš muset uvěřit.“ Odpověděla jsem: „Já věřím pouze Všemohoucímu Bohu.“ Nastalo ticho.

Muka, která jsem cítila, přestala a znovu jsem se začala pohybovat vysokou rychlostí. Najednou jsem byla zpět u stropu nemocničního pokoje. Tentokrát moje tělo leželo na nosítkách a viděla jsem, jak mě sestra plácá po tváři a říká mi: „Haydy, probuď se!“ Velmi jasně jsem ji takto pozorovala, zatímco jsem se pohybovala směrem dolů. Poté jsem byla něžně spuštěna do svého těla. Sestra mě stále plácala po tváři a volala moje jméno. Otevřela jsem oči a uviděla jsem ji najednou přímo před sebou. Dívala jsem se jí do očí a v duchu jsem si říkala: „Přála bych si, abys věděla, odkud se právě vracím.“ Vzpomínka na tuhle zkušenost mi zůstala v mysli. Nešlo se jí nijak zbavit a začala jsem mít velikou starost o lidi ve světě. Uvažovala jsem takto: „Svědkové Jehovovi mě podvedli, my jsme duchovní bytosti uvnitř fyzického těla a toto tělo v okamžiku smrti opustíme! Lidé nevědí, co se jim může stát. O tom se MUSÍ dozvědět!“

Skrze tuto zkušenost jsem se naučila, že jsem byla v temnotě, protože jsem nevěřila v Syna Božího. A do této temnoty jsem odešla. „Já, světlo, jsem přišel na svět, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě.“ (Jan 12:46 NBK) „A toho neužitečného služebníka vyhoďte do té zevnější tmy. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Matouš 25:30) „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ (1 Janův 5:12)

Za pár dní mě propustili z nemocnice. Stále jsem na tuto podivuhodnou zkušenost myslela. Neustále jsem si opakovala: „Svědkové Jehovovi mě podvedli, říkají, že žádný duch z těla nevyjde, když zemřeme, ale já jsem právě takovou zkušenost měla.“ Začala jsem mít starost o všechny lidi ve světě. Všechny jsem chtěla varovat před tímto temným místem. Rozhodla jsem se, že začnu věřit v Ježíše Krista jako ve svého Spasitele a Pána. A začala jsem navštěvovat jeden křesťanský sbor.

Potom, co jsem přijala Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, jsem se jedné noci probudila a vstala z postele. Když jsem šla ke dveřím, ohlédla jsem se zpět a uviděla svého muže, jak spí v posteli. A k mému překvapení moje tělo leželo vedle něho! Uvědomila jsem si, že jsem znovu venku ze svého těla. Natáhla jsem svoje ruce před sebe a tohle nové tělo jsem si prohlížela. Pak jsem se šla podívat do našeho dětského pokoje a cítila jsem se smutná, že musím odejít. Přemýšlela jsem: „Když se moje děti probudí, tak zjistí, že jsem mrtvá. Pohřbí mě a po čase na mě zapomenou. Chudáčci, nemají nikoho, kdo by se o ně dobře postaral.“

teď už vím, že jsme duchovní bytosti uvnitř fyzického těla

Klekla jsem si a modlila se: „Prosím, Pane, ve jménu tvého Syna Ježíše Krista, vrať mě zpět do mého těla. Moje děti mě potřebují.“ Ucítila jsem, jak mě někdo zdvihl ze země a dal mě nad moje fyzické tělo. Pak jsem pomalu začala klesat, až jsem do něj cele zapadla. Snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to, moje tělo bylo tuhé, jak z kamene. Veškerá námaha byla zbytečná. Začala jsem se zoufale modlit: „Prosím, Pane, moje děti mě potřebují; nikdo se o ně správně nepostará, přenes mě zpět do života.“ Pocítila jsem, jak celým mým tělem projelo jakoby tisíce jehel. Cítila jsem tu sílu života a tlukot svého srdce. Když jsem se tentokrát znovu pokusila otevřít oči, tak se otevřely. Potom jsem zkoušela hýbat prsty a také se pohybovaly. Vyskočila jsem z postele celá v údivu.

Tuto zkušenost jsem řekla v mnoha církvích. Mnoha životů se to dotklo a odevzdali svá srdce Pánu. Bohu buď sláva!

Zdroj: Internet

Připravila: Anna Křížová st.