Vytržení

„Prozradím vám teď tajemství
(mysterion, v latině mysterium):
Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni – naráz, v okamžiku, za zvuku polnice ohlašující konec. Až zatroubí, mrtví budou vzkříšeni k nesmrtelnosti a my budeme proměněni.“

(1Kor 15,51–52)

Když na celém světě nastane konec časů, Ježíš Nazaretský si své oddané věřící „náhle, v jediném okamžiku“ vytrhne se Země k sobě, do nebe. Této budoucí události říkáme vytržení, i když toto slovo se v této formě v Písmu Svatém nenachází. Účastníci této události budou jediné křesťanské pokolení, které nezažije „bolesti smrti“: jejich pozemské tělo se v jediném okamžiku promění v nebeskou, nesmrtelnou formu bytí. Kdy můžeme tuto událost datovat ve scénáři posledních časů? Musí i věřící projít obdobím „velkého soužení“, které čeká naši Zemi?

Vytržení: je mysterium. Biblické mysterium je šifrovaná informace. K těmto údajům se dostanou jen oprávněné osoby, a i ony často jen částečně. Proroci byli lidé, kterým bylo od Boha dáno speciální oprávnění k tomu, aby se jim otevřel částečný nebo ucelený vhled do skrytých skutečností.

Bůh je nekonečně moudrý, a vždy má důvod, proč skrýt nějakou informaci před lidmi a před univerzem. Nejlepším příkladem je tajemství o Kristovi. Plán, že se Mesiáš stane ve svém lidském těle obětí smíření za naše hříchy, zůstal až do vzkříšení ukryt. Proto Satan nezabránil Ježíšově smrti na kříži. Nebylo mu jasné, že bude takto Bohem přemožen, a že se lidem otevře cesta do Nebe. Proroctví Starého zákona o Mesiášovi tudíž měla „duální charakter“. Mohli jsme číst o vítězi, který vládne ve slávě, ale také o trpícím a umírajícím Mesiáši. Tato záhada se vyřešila zmrtvýchvstáním: Mesiáš přichází dvakrát; jednou, jako oběť smíření za naše hříchy a podruhé jako Král Mesiáš a vládce Země.

V Bibli se nacházejí i jiná tajemství. Ježíš mluví „o tajemstvích Božího království“, která se stanou pochopitelnými jen pro učedníky (Mt 13,11). Apoštol Pavel naznačuje jako mysterium, že Izrael byl Bohem zatvrzen jen dočasně, než se uskuteční evangelizace národů. „Nakonec však bude spasen celý Izrael.“ (Řím 11,25–26) Pavel poukazuje i na to, že ten, kdo mluví v jazycích, „je puzen Duchem, ale nikdo mu nerozumí; co říká, zůstává tajemstvím.“ (1Kor 14,2) Bible rovněž mluví o tajemství víry (1Tim 3,9), o mysteriu Babylonu (Zj 17,5), resp. o tajemství bezzákonnosti (2Tes 2,7).

Biblická tajemství jsou jako vícestupňové, složité hádanky únikových her. Je třeba hledat klíče, které povedou k řešení. Může se stát, že řešení je obsaženo v části věty, napsané před několika tisíci lety. Mysteria Svatého písma navíc jsou čistě lidskou logikou neodhalitelná: vyžadují duchovní intuici a božské zjevení, jež nás přivedou blíže k řešení.

Vytržení církve jako událost je rovněž mysterium. Ani všechny detaily scénáře posledních časů nejsou ještě pro nás známé. Význam názvu Knihy zjevení to také naznačuje; řecké slovo apokalypsis znamená: odhalení, odkrytí věcí či odtažení závěsu z věcí, které byly v minulosti zahaleny. Proroctví nás nechávají letmo nahlédnout do budoucnosti, všechna její tajemství však neodhalují. Něco z toho je pro nás ihned zjevné, např., že vznikne říše antikrista, která bude mít totální kontrolu nad vším, že se Kristus vrátí a „přistane“ na Olivové hoře, nebo že dojde k úplnému a fyzickému obnovení Izraele. Některé věci však zůstávají skryté, např., kdy úplně přesně dojde k vytržení věřících. Což neznamená, že by nebylo povoleno, nebo dokonce že by nebylo naším úkolem pokoušet se odhalit toto tajemství!

„Slávou Boží je věc tajit, slávou králů je věc prozkoumat.“ (Př 25,2) Snaha vyluštit Boží záhady je královské a ušlechtilé úsilí. Je zároveň důležité, abychom toto hledání pokladů prováděli podle pravidel a s pokorou. Podle pravidel, tedy výhradně ve světle Božího slova a za vedení Ducha Svatého smíme vniknout do duchovní sféry a světa mysterií – nikdy skrze okultizmus. A pokorný přístup znamená, že jednoznačně víme: Bůh některé informace ohledně budoucnostichce nechat skryté, abychom poznali jejich význam, až dojde k daným událostem. „Skryté věci náležejí Hospodinu, našemu Bohu. Zjevné věci však navěky náležejí nám a našim synům…“ (Deut 29,28)

 

„Poslední dny“

Podstatou křesťanství je zmrtvýchvstání. To, co Ježíš vykonal, je ojedinělé: ve vzkříšeném a nesmrtelném těle přivede do věčného štěstí ty, kteří mu odevzdají svůj život. To je garantováno tím, že také sám Ježíš vstal z mrtvých. Tento historický fakt je základem naděje a víry všechkřesťanů od dob rané církve.

Existuje však i další naděje v křesťanském světě, která je rovněž velmi stará: jednou povstane generace věřících, jejichž členové nikdy nezemřou. Tak, jak se to stalo s Enochem – tito lidé také jen jednoduše „zmizí“, neboť je „Bůh vezme k sobě“ (Gen 5,24). Také prorok Eliáš je předobrazem této generace: na konci své pozemské dráhy také nezemřel, ale ve vichru vystoupil do nebe na ohnivém voze (2Kr 2,11). Z Bible se dozvídáme, že k této události dojde v tzv. „posledních dnech“ (Dan 12,4; 2Tim 3,1). To přirozeně neukazuje na „konec světa“, podle sekulárního chápání tohoto pojmu, nýbrž na uzavření současné doby světových dějin, tedy na konec doby milosti. Příběh bude pokračovat: nastane soud národů, pozemská vláda Mesiáše, poté nové nebe a nová země a v ní skvostné gigapolis, Nový Jeruzalém s rozlohou (i do výšky!) tisíckrát tisíc kilometrů, dále spravedlivá a věčná vláda Otce nade vším jsoucnem.

„Poslední dny“ jsou obdobím, jehož příchod dle biblických proroků poznáme podle řady dobře rozeznatelných znamení. Pro nás je ohromující, že je velmi zjevné: již naše generace žije v tomto období! Bez nároku na úplnost bych zmínil jen několik znamení, která se vyskytují v Písmu, a která se již uskutečnila nebo se před našima očima uskutečňují:

 

Návrat Židů do země předků, Izraele.
(Iz 11,11; Jer 16,14–15)

Rozkvět státu Izrael. (Iz 51,3; Iz 36,11)

Hlásání evangelia všem národům. (Mt 24,14)

„Pozdní déšť“, novodobé vylití Ducha Svatého. (Joel 2; Jak 5,7–8)

Sexuální nemravnost jako každodenní jev. (2Tim 3,1–4; Mt 24,37; Lk 17,28–30)

Úsilí o vytvoření říše na území Evropy. (Dan7,8; Zj 17,12–13)

Možnost uskutečnit totální fyzickou a duševní kontrolu. (Zj 13,16–18)

Nesmírný nárůst vědeckých znalostí. (Dan 12,4)

Výroba zbraní hromadného ničení. (Zach 14,12; Zj 9,18)

Nárůst apostatického pseudo-křesťanství (Zj 17)

+1. Sedmička je číslem úplnosti a dokonalosti v Písmu Svatém. Několik příkladů na výskyt tohoto čísla: sedm Božích duchů, sedm titulů Krista (List Židům), sedm podobenství Ježíše (Mt 13), sedm sborů v Knize zjevení a jejich sedm andělů, sedm pečetí, sedm polnic, sedm kalichů a sedm hromobití. Také týden se skládá ze sedmi dnů, a sobota se ostře odděluje od ostatních dnů: svatý a oddělený – tohoto dne si Bůh „odpočinul“ po stvoření. Podle biblické chronologie od stvoření Adama uplynulo téměř šesttisíc let na Zemi. (Bible neinformuje o tom, jak stará je samotná Země. Jsou určité zmínky o prehistorickém světě, který předcházel období lidského druhu, a který se dostal pod Boží soud. Proto není rozpor v tom, že se nacházejí archeologické nálezy starší šesti tisíců let.) Víme také, že u Boha jeden den představuje tisíc let (Ž 90,4; 2Petr 3,8). Židé i křesťané jsou zajedno v tom, že i pro Zemi nastane sobota, a to po šesti tisících letech v sedmém tisíciletí, ve formě tisícileté vlády Mesiáše. Křesťanští církevní otcové rovněž věřili v rozdělení světových dějin na 6+1 tisíciletí. A právě to je mimořádně napínavé, neboť uplynutí šesti tisíců let lze očekávat právě ve 21. století…

 

Návrat(y)

Některé pasáže Písma naznačují, že se Ježíš vrátí v období, kdy na Zemi bude vládnout „mír a bezpečí“ (1Tes 5,2–3). Ježíš přijde skrytě, „jako zloděj v noci“, a jen do úrovně oblak, aby věřící, kteří zemřeli během dějin, a také svaté, kteří tehdy žili, společně vyzvedl k sobě do nebe. „Máme pro vás slovo od Pána: My, kdo se dožijeme Pánova příchodu, nepředejdeme ty, kdo zesnuli. Ozve se burcující povel, hlas archanděla a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe a tehdy jako první vstanou mrtví v Kristu. My živí budeme spolu s nimi uchváceni do oblak vstříc Pánu; potom už budeme s Pánem navždycky.“ (1Tes 4,15–17)

Zároveň existují části Písma, které druhý příchod Krista datují na dobu, která bude následovat přímo po apokalyptické „době soužení“. Mesiášův příchod v tomto případě bude všem zjevný, neboť přijde jako Král Králů a Pán Pánů, aby i politicky převzal moc nad Zemí. Ježíš nepřijde jen k oblakům, nýbrž skutečně bude přítomen na Zemi. „Hned po soužení oněch dnů‚ slunce se zatmí a měsíc nevydá světlo, hvězdy budou padat z nebe a nebeské mocnosti se zachvějí. Tehdy se na nebi objeví znamení Syna člověka a tehdy budou všechna pokolení země kvílet a spatří Syna člověka přicházet na nebeských oblacích s velikou slávou a mocí.“ (Mt 24,29–30)

Kvůli zjevným rozporům tyto dva popisy nemohou poukazovat na stejnou událost. Řešení: biblická proroctví podobně jako při prvním příchodu Ježíše z Nazaretu, mají i při Jeho návratu duální charakter. Trpící Mesiáš a Mesiáš Král, objevující se ve starozákonných proroctvích, ve skutečnosti odkazují na dvě období v životě té samé osoby (Ježíše). Vytržení svatých a návrat ve slávě jsou rovněž dvě etapy druhého příchodu Ježíše Krista.

 

Posledních sedm týdnů, resp. sedm let

Velkou otázkou je, kdy máme počítat s první etapou, tedy vytržením. V souvislosti s tím u ne-protestantských křesťanů existují tři stanoviska. Každé z nich stanovuje pravděpodobnou dobu vytržení svatých s ohledem na období tzv. „sedmiletého soužení“ (tribulace): před sedmiletým soužením (pretribulacionismus), během sedmiletého soužení (midtribulacionismus) a po sedmiletém soužení (posttribulacionismus). Odkud však pochází koncepce tohoto „sedmiletého soužení“?

V 9. kapitole Knihy Danielovy si můžeme přečíst velmi napínavé proroctví ohledně budoucnosti.
„... Sedmdesát týdnů je lhůta určená tvému lidu...“ – – sděluje anděl Gabriel prorokovi, a téměř pět set let před tím, než nastane v dějinách tato událost, stanovuje na rok přesně, kdy „bude zabit Mesiáš“, tj. bude ukřižován Ježíš Kristus. V Bibli je počítání v „týdno-rocích“ obvyklou praxí, neboť v Izraeli je každý sedmý rok rokem šabatu, a po každém období sedmkrát sedm roků následuje tzv. jubilejní rok, rok propuštění. Po smrti a zmrtvýchvstání Mesiáše začalo „období milosti“, které se jako by zaklínilo mezi šedesátý devátý a sedmdesátý „týdno-rok“. Poté Daniel mluví „o posledním týdno-roku“, o němž píše následující:

„On potvrdí smlouvu s mnohými v týdnu posledním. Až pak ten týden dojde do půli, obětem i darům konec učiní. Otřesná ohavnost se v chrámě objeví, než ničitele zachvátí konec mu určený.“ (Dan 9,27)

V širším smyslu se celý ten poslední „týdno-rok“ obvykle považuje za „velké soužení“, a v užším smyslu jen posledních tři a půl roku. Těm tři a půl rokům odpovídá v Jeremiáši „tisíc dvě stě šedesát dnů“, a v Knize Danielově pojem „za čas, za časy a do půl času“ (rok, roky a půl roku). Kdo je pak ale ten, kdo v Danielově popisu sehraje tuto negativní roli?

Ve verši 27 je podmět stejný jako v předchozí části: světová říše, která „město i svatyni“ uvrhla do zkázy. To město je Jeruzalém, který byl zničen v roce 70 po Kr. vojevůdcem Římské říše Titem. Máme tedy důvod předpokládat, že poslední světová říše povstane v duchu Říma, bude jakoby jeho dědicem.

Římská říše byla eurocentrická, proto mnozí předpokládají, že centrem poslední světové říše bude také Evropa.

U Daniela čteme mimo jiné o takovém období, kdy opět stojí (třetí) židovský Chrám, v němž se provádějí oběti (neboť těmto obřadům učiní konec „v polovině týdne“ antikrist).

Židovstvo již téměř dva tisíce let čeká, aby v Jeruzalémě, na Chrámově hoře byla opět postavena Svatyně; v současnosti totiž schází podstatný prvek judaizmu: hříchy přikrývající obětní systém. Uhelným kamenem „mírového procesu na Blízkém východě“, který v současnosti probíhá, je rovněž neurovnaný statut Chrámové hory. Až z toho mrazí, ale naplnění tohoto předpokladu lze očekávat v blízké budoucnosti. Všechno svědčí o tom, že v rámci mezinárodní dohody za krátkou dobu bude Chrámová hora rozdělena, a Izraeli se otevře možnost k postavení Třetí Svatyně (Třetího Chrámu).

 

Ale co bude s věřícími?

„Co když zde po dobu soužení zůstanou všichni křesťané? Co když žádný křesťan nemůže počítat s tím, že se vyhne zkouškám, které na svět čekají v budoucnosti, v Bibli pojmenované jako velké soužení? Bude mít vědomí výše uvedeného vliv na to, jak žijeme? V březnu 2019 vyšla kniha americké autorské dvojice Michaela Browna a Craige S. Keenera: Not Afraid of the Antichrist: Why We Don’t Believe in a Pre-Tribulation Rapture (Nemáme strach z Antikrista. Proč nevěříme ve vytržení před Velkým soužením). Podle autorů, jejichž názor je v menšině, se Ježíš vrátí na Zemi až po letech soužení, když sestoupí do oblak, vytrhne k sobě věřící, kteří zůstali na živu, a spolu s nimi ihned bude pokračovat na Zem.

Podle Browna a Keenera není správné, že věřící západní církve si chovají ideu, že je Bůh v každém případě ušetří před veškerým trápením. Jelikož dle jejich přesvědčeni, dříve, než Bůh zničí svět, se Ježíš vrátí pro církev, mnoho amerických křesťanů si představuje budoucnost bez trápení a bolesti. Oproti tomu generace věřících, které žili před námi, musely zde na Zemi projít soužením.

Souhlasíme s autory, že je třeba probudit věřící, ponořené do snového života v blahobytu.

Pátá divize nepřítele je v západních sborech viditelně přítomna: ve formě praktického ateizmu, liberalizmu a sekularizace. V jiných regionech Země lidé, tak i většina křesťanů, nežijí v takových dobrých materiálních podmínkách, a nejsou v takovém fyzickém bezpečí, jako lidé na Západě. Nezapomeňme, že v současnosti trpí kvůli pronásledování a umírá pro svou víru více křesťanů než kdykoliv předtím. Nemyslíme si však, že vytvoření eschatologie neslučitelné s Boží osobností, která je zjednodušená a soustředí se na utrpení, je vhodným způsobem úsilí o probuzení věřících. Považujeme za vyloučené, že Bůh by na své milované, kterým dal milost, na svou církev, kterou krví Ježíše Krista vysvobodil a na společenství, které si ze světa vyvolal, poslal stejně hroznou pohromu, jakou by poslal na svět.

 

Proč udeří Boží hněv na svět?

První lidský pár se před šesti tisíci lety otočil k Bohu zády a tím předal nadvládu nad Zemí Luciferovi. „Bohem tohoto světa“ je od té doby Satan, a Země se přeměnila v temný svět, kde zuří hřích, nezákonnost a smrt. Přesto Bůh člověka ani v této bezvýchodné situaci neopustil úplně: skrze své služebníky, svou řeč, skrze Izrael a svědomí poslal paprsky světla do říše tmy. A poté, před dvěma tisíci lety, nabídl celému lidstvu smíření: poslal to nejdražší, svého jediného Syna, aby vysvobodil své stvoření, které padlo do otroctví Satana. Otec snesl dokonce i to, aby lidé Syna zabili, neboť skrze Synovu oběť smíření se ti, kteří v Něho věří, mohou konečně vysvobodit ze Satanovy nadvlády. Vůdcové světa, zástupci lidstva však, jak ze strany Izraele, tak i Římské říše, odmítli Boží nabídku smíření. Z blahovůle Stvořitele jsme my lidé dostali ještě dva tisíce let (!), abychom učinili správné rozhodnutí, a tak byli vyňati z trestu, ke kterému je svět a Satan odsouzen.

V Bibli však jednoznačně stojí, že je jen otázkou času, kdy přijde na vzpurný svět trest. Bůh nebude věčně snášet zlo, nespravedlivý systém Satana a vládu hříchu i smrti na Zemi. Vidí nenávist, která vře v srdcích proti jeho zákonům a služebníkům. Vidí, jak mnozí zneužívají bezbranné a slabé. Vidí ty miliony nenarozených dětí, které dospělí raději zavraždí, než aby přijali důsledky svého smilstva. Vidí sobectví lidí žijících v blahobytu, kteří se nestarají o chudé. Vidí vládu lži, vidí, jak přicházejí k moci zlí lidé a vidí pronásledování křesťanů. Vidí nenávistné emoce obrácené proti Izraeli, vzestup pseudokřesťanství, slepou víru v samospasení a bláhový technologický optimizmus lidstva.

Lidé raději zbožňují vlastní nástroje: tu moderní, nablýskanou modlu, umělou inteligenci, jen aby nemuseli čelit Bohu Stvořiteli.

Ale dříve, než se Satanovi pomocí sítí jeho lží podaří definitivně pohřbít pravdu, na scéně se objeví Věčný Bůh, aby „nastolil pořádek“.

Období milosti bude ukončeno. Boží spravedlnost vyžaduje, aby zlo bylo nakonec potrestáno a aby bylo stvořeno „nové nebe a nová země“ – „domov spravedlnosti“ (2Petr 3,13). Tehdy nastane den Páně, neboli jinak řečeno: den hněvu.

 

Den hněvu

„Blízko je ten veliký Hospodinův den, blízko je a rychle blíží se! Slyš! To je Hospodinův den, hrdina zoufale volá do boje! Ten den bude den zuření, den úzkosti a sevření, den zkázy a pohromy, den chmury a temnoty, den mračna a setmění, (...) Tehdy sevřu lidi úzkostí, aby jak slepci tápali, protože proti Hospodinu hřešili. Krev se z nich vyřine jako hlína a vnitřnosti jak lejna!“ Jejich stříbro a zlato je nezachrání v den Hospodinova zuření, až plamen jeho horlení pohltí celou zemi. Ano, skoncuje, a to rychle, se všemi obyvateli země!“ (Sof 1,14–15,17–18)

Je to úděsné vidění: lidé žijící na Zemi trpí, křičí, a poté budou zničení hněvem Božím při ohnivém soudu. Prorok Izajáš stejný den popisuje takto:

„Hle, Hospodinův den neúprosně přichází s hněvem horlivým a planoucím, aby zemi zcela zpustošil a vyhladil z ní hříšníky. Nebeské hvězdy a souhvězdí se nebudou moci rozsvítit; slunce se zatmí už od svítání a měsíc nevydá svůj svit. Potrestám svět za jeho zločiny, všechny ničemy za jejich hřích. S pýchou nadutců tehdy skoncuji, pokořím zpupnost ukrutných.“ (Iz 13,9–11)

Obraz „kalichu Božího hněvu“ se nachází již ve Staré smlouvě: „Hospodin, Bůh Izraele, ke mně promluvil: Vezmi z mé ruky kalich s vínem hněvu a dej z něj pít všem národům, k nimž tě posílám. Až se napijí, budou se potácet a blouznit kvůli meči, který na ně sesílám.
Vzal jsem tedy kalich z Hospodinovy ruky a napojil jím všechny národy, k nimž mě Hospodin poslal: … všechny krále severu, blízké i vzdálené, jednoho po druhém – všechna království země, co jich je na světě. A po nich se napije král Šešak! Řekni jim: Tak praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Pijte, opijte se, pozvracejte se a padněte, že už nevstanete, protože na vás sesílám meč! Hle, na město, jež nese mé jméno, začínám přivádět neštěstí, a vy byste měli vyváznout? Nevyváznete! Na všechny obyvatele země už svolávám meč, praví Hospodin zástupů… Mrtvoly těch, které Hospodin v onen den pobije, budou rozesety od jednoho konce světa po druhý. Nikdo je neopláče, nikdo je neposbírá ani nepohřbí; zůstanou ležet jako hnůj na zemi.“ (Jer 25:15-17, 26-27, 29, 33)

Z těchto veršů je také jasně vidět, že v den hněvu zasáhne lidi, žijící v tu dobu na Zemi, Boží soud. Je odůvodněné předpokládat, že k vytržení svatých dojde ještě před tím. Hned konkrétně prozkoumáme, jak bude vypadat tento trest, tedy doba soužení, zde na Zemi. Nejdříve se však vraťme v čase o čtyři tisíce let, do kananejské země, abychom zjistili, zda je Bohu lhostejné, že při soudu zlých budou usmrceni i spravedliví…

 

Sodoma jako paradigma

Sám Ježíš Nazaretský nás upozorňuje na to, že k Jeho příchodu dojde „Podobně“ jak to „bylo za dnů Lotových: Jedli a pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli, ale toho dne, kdy Lot vyšel ze Sodomy, pršel z nebe oheň se sírou a všechny zahubil. Právě tak to bude v den, kdy se objeví Syn člověka.“ (Lk 17,28–30) Z Písma (Ez 16,49) se dozvídáme, že Sodoma byla prosperující společností. Podobně jako pro současné rozvinuté státy byl pro ni charakteristický nadbytek zboží („hojnost chleba“), pohoda a poměrné bezpečí („bezstarostný klid“).

Občané města však byli před Bohem mimořádně zlí: charakterizovala je bezuzdná nemorálnost ve formě uzákoněné a povinné promiskuity a homosexuality, navíc extrémní a nemilosrdný individualizmus a naprostá absence empatie vůči potřebným. Přemíra bezpráví a vzpoury znechutila Boha, a ten se rozhodl, že město srovná se zemí.

Ve městě však žil spravedlivý člověk jménem Lot, jenž sice učinil špatné rozhodnutí tím, že se do Sodomy přestěhoval, přesto však nepřevzal bezbožné zvyky tamějších obyvatel. Lot byl navíc Abrahamův příbuzný, a Abraham měl ve zvyku mluvit se Stvořitelem. Když se Abraham dozvěděl, co má Bůh v plánu, položil Všemohoucímu následující otázku: 

„Cožpak smeteš s ničemným také spravedlivého? Takovou věc bys nikdy neudělal – usmrtit s ničemným také spravedlivého! Tak by byl spravedlivý jako ničemný – to bys neudělal! Cožpak Soudce vší země nebude jednat podle práva?“ (Gen 18,23;25) Jaký to hovor mezi Všemohoucím a Jeho maličkým stvořením, kterému dal svobodnou vůli! Člověk smí soudci celého vesmíru klást otázky – a Věčný Bůh ho považuje za partnera a „jedná“ s ním!

Bůh přijal Abrahamovu argumentaci: je příliš spravedlivý na to, aby spravedliví byli souzeni stejnou měrou jako ničemové. Býval byl ochoten třeba jen kvůli deseti spravedlivým prodloužit svou milost nad celým hříšným městem. V Sodomě však se nenašlo ani deset spravedlivých. V samotné Lotově rodině se nacházelo rozdělení: z jeho čtyř dětí zůstaly dvě raději se svými muži v Sodomě, šly s ním jen Lotova žena a další dvě dcery. Později se ukázalo, že také z nich byl jediný spravedlivý jen Lot.

Bůh andělům-vykonatelům soudu přikázal, že Lota musí dostat ven z města a odvézt ho na bezpečné místo dříve, než dojde ke zničení Sodomy. „Pospěš si! Uteč tam, neboť nebudu moci nic udělat, dokud tam nepřijdeš. (...) Když Lot vešel do Coaru, vycházelo nad zemí slunce. A Hospodin dštil na Sodomu a Gomoru síru a oheň; bylo to od Hospodina z nebe. Ona města s celou okolní rovinou, se všemi obyvateli i se vším, co roste ze země, propadla zkáze. (...) Tenkrát, když Bůh ničil města oné roviny, pamatoval na Abrahama a propustil Lota zprostřed zkázy, jež zachvátila města, v nichž Lot bydlel.“ (Gen 19,22–25; 29)

Příběh o Sodomě můžeme považovat za paradigma: je předobrazem toho, co nastane v posledních dnech. Svět zastihne strašlivý soud, ale Bůh své lidi, ty spravedlivé nejdřív vytrhne ze zóny smrti. Tato záchrana je skutkem, vykonaným za použití síly, který není bezbolestný: Lota andělé také chytli a dá se říci, silou vytrhli z města odsouzeného ke zničení. Tak jako Lot, i věřící by se zajisté opožďovali, aby upozornili příbuzné či přátele, ale přijde okamžik, kdy Bůh dobu milosti ukončí.

Známá zásada, že Bůh se svým lidem zachází jinak než s těmi, co jsou ve světě, se vyskytuje v Písmu Svatém i jinde: „Tehdy znovu uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a ničemným; mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo mu neslouží.“ (Mal 3,16) „Když země vsákne vydatné deště a vydá zemědělcům dobrou úrodu, je na ní Boží požehnání. Pokud však plodí jen bodláčí a trní, je bezcenná a blízká prokletí – nakonec ji čeká spálení. Milovaní, přestože takto mluvíme, jsme si o vás jisti něčím lepším – tím, co se týká spasení. Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši námahu a na lásku, kterou jste prokazovali jeho jménu, když jste sloužili a dosud sloužíte svatým.“ (Žid 6,7–10)

 

Pečeti a polnice

Jan také mluví o dni hněvu. V apokalyptických dnech se nejdřív rozlomí pečeti, a poté se zatroubí na polnice. Události na zemi doprovázejí pohromy, které mají upozorňovat, a zdá se, že tehdy je možnost obrácení k Bohu ještě daná. V prvních třech a půl letech tohoto sedmiletého období ještě slouží v Izraeli dva proroci (Zj 11). Také jeden anděl hlásá obyvatelům země evangelium (Zj 14,6–7), a druhý anděl lidi upozorňuje na to, jaké budou důsledky toho, pokud se podřídí antikristu (Zj 14,9–12).

Sedm zlatých číší, které obsahují poslední pohromy, je již „plných hněvu Boha živého na věky věků“ (Zj 15,7). Tyto číše jsou již dosyta („nezředěně“) plné Božího hněvu, tedy není v nich žádná milost. Odpovídá to i dni hněvu, který je znám ze Staré smlouvy. Ale již doba pečetí a polnic jako poslední upozornění Boha, bude pro lidi na Zemi strašná.

Při otevření sedmé pečeti dostane vládu nad čtvrtinou obyvatel země anděl smrti. Počítáme-li s osmi miliardami obyvatelstva, je zde předpovězena smrt dvou miliard lidí. Pro srovnání: úplná armádní a civilní ztráta za druhé světové války nepřesáhla 50 milionů životů. Dvě miliardy – to je čtyřicetinásobek tohoto počtu. Není jisté, že to znamená, že tito lidé okamžitě přijdou o život, může se stát, že tato pohroma bude kulminovat ve druhé půlce sedmiletého období.

Šestá pečeť nám předsouvá seismickou katastrofu globálního charakteru – může to být zemětřesení nebo nukleární válka. „Slunce zčernalo jako žíněný pytel, měsíc byl celý jako krev.“

Až zazní první polnice, dojde ke geologické katastrofě: třetina rostlin bude zničena. Druhá polnice způsobí zničení jedné třetiny mořského života a třetiny plavidel. Po zvuku třetí polnice bude otrávena třetina sladkých vod, což způsobí smrt mnoha lidí.

Čtvrtá polnice přinese oslabení jedné třetiny světelného záření slunce, měsíce a hvězd. Na zemi tehdy zavládne šedý smutný svět. Při zvuku páté polnice se z hlubin Země vynoří armáda jako z hororu, bytosti, jejichž bodnutí způsobí muka v trvání pěti měsíců. Šestá polnice zahájí válku, v níž se objeví armáda v počtu dvě stě milionů osob, a v bojích zahyne třetina lidstva. Znamená to minimálně smrt dvou miliard lidí. Při přísných výpočtech k tomuto období jsou již čtyři miliardy lidí mrtvých v důsledku pohrom. Lidé se však ani pod vlivem těchto otřesných pohrom neobrátí.

Po zvuku sedmé a zároveň poslední polnice „se naplní tajný Boží plán“. Před tím však lidé ještě zavraždí Boží velvyslance, dva velké proroky posledních časů, a avatara antikrista umístí do jeruzalémského chrámu, čímž bude zahájeno poslední pronásledování Židů.

V 1. Kor 15 jsme si již mohli číst o posledním zvuku polnice: „... všichni budeme proměněni – naráz, v okamžiku, za zvuku polnice ohlašující konec...“

Podle těch, kteří zastupují stanovisko midtribulacionizmu, k vytržení svatých dojde v polovině posledního týdno-roku, tedy za zvuku sedmé polnice, po otevření všech pečetí a po zaznění všech polnic, ale před vylitím číší čili před dnem hněvu. Poslední polnice upozorňující církev ale není totožná s poslední polnicí upozorňující svět.

Podle Sándora Németha, vedoucího pastora sboru Hit Gyülekezete „… v úzkém (dosl.: přísném) smyslu vzato, jako velké soužení můžeme nazývat až druhou polovinu doby antikrista, proto nelze úplně vyloučit…, že se vytržení posune do první poloviny doby antikrista, takže v nejzazším případě by k němu mohlo dojít třeba v její polovině. V tomto případě polnice upozorňující na vytržení by mohla i souznít se zvukem sedmé polnice. Většina vykladačů Bible však na základě převážné většiny míst Písma tvrdí: Bůh nemůže chtít, aby se církev dostala třeba jen do první poloviny doby antikrista. Čili polnice upozorňující na vytržení dle vší pravděpodobností předběhne sedm polnic zahajujících kataklyzmy období antikrista.“

V Bibli hodně věcí poukazuje na to, že to bude skutečně tak: spravedlivé Bůh před posledním týdno-rokem soužení ze Země „vyzvedne“.

 

Nezasluhuje hněv…

Jak jsme se zmínili, vytržení bude překvapení čili naprosto nečekaná událost, zatímco Ježíšův druhý příchod naznačí řada jednoznačných událostí (např. série otřesných pohrom na zemi).

Apoštol Pavel konstatuje: den Pána nenastane, dokud nepřijde antikrist, „člověk hříchu, syn zatracení“, který „Usadí se dokonce v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha!“. Pavel dodává i to, že než by tato bezuzdná nezákonnost mohla nastat, musí se objevit něco, co ho zadrží, a on „čeká jen na to, až zmizí ta překážka“ (2Tes 2,3–4,7). Tato zadržující síla je církev naplněná Duchem Svatým. Dokud křesťané, budou jako sůl a den co den se budou modlit k Bohu za svět, zlo se na Zemi nemůže úplně vyvinout.

V listech Tesalonickým i Pavel konstatuje, že věřící budou osvobozeni od Božího hněvu: „... a očekávali z nebe jeho Syna, jehož vzkřísil z mrtvých – Ježíše, našeho Vysvoboditele od nadcházejícího hněvu.“ (1Tes 1,10); „Bůh přece pro nás nemá hněv, ale záchranu skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (1Tes 5,9)

Pavel také v Listu Římanům křesťany povzbuzuje podobně: „Jsme-li teď jeho krví ospravedlněni, čím spíše jím budeme zachráněni před Božím hněvem.“ (Řím 5,9) A v Listu Efeským jednoznačně určuje, kdo bude terčem Božího hněvu: „Nikoho nenechte, aby vás klamal prázdnými řečmi, neboť kvůli těmto věcem přichází na neposlušné lidi Boží hněv.“ (Ef 5,6)

Církev je fokusem prvních třech kapitol Knihy zjevení, poté však ze scény zmizí, a do středu pozornosti se dostane svět a Izrael. Na začátku 4. kapitoly i sám apoštol Jan, který zde symbolizuje církev, je vytržen, a teprve potom bude zahájen průběh sérií posledního týdno-roku.

V Knize zjevení Duch Svatý říká jednomu sboru, symbolizujícímu církev, že bude zachráněn před zkouškou, „která má přijít na celý svět, aby byli vyzkoušeni obyvatelé země“ (Zj 3,10). Také ve Staré smlouvě Bůh ušetřil spravedlivé před svým hněvem. Lota vytáhl ze Sodomy, Noeho a jeho rodinu zachránil v době potopy, Rachab při bojích za Jericho, a také Židy v zemi Gošena, kdy se na Egypt hrnuly pohromy. Víme, že apokalyptické pohromy přijdou na celý svět, proto je logické, že Bůh, předtím, než naplno projeví svůj hněv, vytrhne věřící ze světa.

 

Soud skrze zlaté číše

Když se v polovině posledního týdno-roku dostane do jeruzalemského chrámu „ohavnost zpustošení“, zmíněná u Daniela a v Knize Zjevení, bude zahájen poslední rok tři a půl letého světového období. (Dle jedné teorie má být tato „ohavnost zpustošení“ umělá inteligence řízená ďábelským duchem, který bude disponovat výkonnou právní mocí.) O tomto období Ježíš z Nazaretu mluvil takto: „Ty dny totiž budou dny soužení, jaké do této doby nebylo od počátku Božího stvoření a jaké už nikdy nebude. Kdyby Hospodin ty dny nezkrátil, nezachránil by se vůbec nikdo. Kvůli svým vyvoleným však ty dny zkrátil.“ (Mk 13,19–20) V té době bude sedm andělů obklopujících Boží trůn vylévat ze zlatých číší na vzpurné lidstvo hněv Všemohoucího Boha.

Při vylití první číše na lidi přijdou bolavé vředy. Při soudu druhé číše se mořská voda promění jakoby na krev mrtvých, a dojde ke zničení všech mořských živočichů. Vylitím třetí číše se veškerá sladká voda promění v krev, a lidé budou muset místo vody pít krev. (Považujeme za vyloučené, aby své milované Bůh nutil k pití krve, což je i v Bibli zakázané.)

Čtvrtá číše se týká slunce: vznikne žhavá tepelná vlna, která lidem způsobí popáleniny. Pátá číše říši antikrista zahalí hustou tmou. Tehdy lidé budou již tak trpět, že „se budou bolestí kousat do jazyka“ (Zj 16,10).

V době vylití šesté číše vyschne řeka Eufrat, od východu se dá do pochodu armáda, a národy Země, klamány Satanem, se jako jeden člověk vydají do boje s Bohem do údolí Megidda (to je Armagedon).

Sedmá číše poté vyvolá největší zemětřesení světových dějin, jehož následkem všechna města budou zničena, všechny ostrovy budou zatopeny a všechny hory se zhroutí. Nakonec lidstvo postihnou kroupy o hmotnosti padesát kil. To všechno se v podstatě nedá přežít.

Mnozí tvrdí, že když po tom všem Bůh svolá národy k soudu do Jošafatského údolí (Joel 4,2), zbytek těch, kteří z národů přežili, se vměstná do jediného údolí! Léta soužení a vylití Božího hněvu způsobí následující: z celého osmi miliardového obyvatelstva Země přežije snad jen několik milionů lidí.

 

Co se dá z toho vyvodit

Období milosti se chýlí ke konci: Boží soud zanedlouho postihne svět. Série událostí, která uzavírá současné období, se podobá porodním bolestem: bolesti se hlásí stále častěji a silněji. Předznamení jsou již zjevná poslední upozornění Boha a Jeho hněv zasáhne zemi ve formě otřesných pohrom.

Dnes ještě doba Boží milosti trvá: každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn (Řím 10,13). A toho, kdo přichází k Ježíši, On nevyžene (Jn 6,37). Cesta do nebe je otevřená, a my, věřící, musíme toto úžasné období využít, abychom přivedli k Bohu co nejvíce lidí.

Zatím nebylo rozhodnuto ani to, který národ a v jakém počtu se dostane do tisíciletého království Mesiáše. Naše modlitby pomohou rozhodnout to, aby náš národ nebyl zařazen mezi kozly, ale mezi ovce (viz Matouš 25). Přímluva věřících může zabránit tomu, aby Maďarsko bylo zařazeno do říše antikrista.

Návrat Ježíše Krista Nazaretského je na spadnutí. Před tím však, než Ho všechny oči spatří jako Krále Králů a Pána Pánů, dojde ještě k Jeho tajnému a nečekanému návratu do oblak pro Jeho věrné.

Můžeme si být jisti také tím, že Bůh svůj hněv na své věrné nevylije. Nevíme však přesně, zda Ježíš přijde na Zem před tím, než nastane posledních sedm let, nebo v průběhu prvních tří a půl let tohoto období. Pro dnešní křesťany je nejdůležitější, aby toto „vytržení“ nezmeškali. K tomu musíme být připraveni ve stavu naplnění Duchem Svatým. Citujme Ježíšova slova: „Dávejte pozor, bděte. Nevíte totiž, kdy ten čas přijde. Je to, jako když člověk odešel na cestu: opustil svůj dům a svěřil správu svým služebníkům. Každému určil jeho práci a vrátnému přikázal, aby bděl. Proto bděte. Nevíte totiž, kdy přijde pán domu – zda večer, o půlnoci, za kuropění, nebo za svítání. Aby vás snad, když znenadání přijde, nenalezl spící. Co říkám vám, říkám všem: Bděte!“ (Mk 13,33–37)

 

Zdroj: Új Exodus 12/2019
Preklad: Ágnes Mrlíková