Žádný kostel, žádný oltář, žádný farář...

Svědectví manželů Vavříkových

 

David

Od obrácení zažívám jeden zázrak za druhým a nikdy bych už neměnil.

Pocházím z jihozápadních Čech, z jedné vesnice, která se nachází v oblasti Chodska. Tento kraj je typický dodržováním nejrůznějších kulturních tradic, které jsou však velmi spjaté s katolickou církví – obřady, tradice, rituály. A tak jsem byl ke katolickému vyznání i tak trochu veden. Jako malý kluk jsem se musel vždy pomodlit za mrtvé příbuzné, když jsme s rodinou přišli na hřbitov, a k tomu samozřejmě zapálit svíčku. Stejně tak jsem se zúčastnil několikrát mše, i když jsem se tomu snažil vyhýbat, protože v kostele byla zima a nuda.

Jenže 1. Tesalonickým 4,13 říká něco jiného. Bohužel tohle mi nikdo nevysvětlil. Vždyť jsem vlastně ani nevěděl, co je to Bible. Navíc po mně moje babička chtěla, abych se modlil onu známou mariánskou modlitbu „Zdrávas“. A tak jsem o Bohu v dospívajících letech věděl jen velmi málo.

Chodil jsem na gymnázium, poté na vysokou školu, kde jsem vystudoval dějepis a český jazyk. Jako už dospělý jsem byl neustále myšlenkami v humanitních vědách a bohužel o duchovní svět jsem se vůbec nezajímal. Přijal jsem teorii evoluce od Darwina jako tu jedinou pravdu, navíc na vysoké škole pro mě začal být smyslem života materialismus. Vůbec jsem tedy neřešil, jestli je nějaké božstvo, nebo je jen jeden Bůh nebo kdo vlastně udává směr našeho života. Znal jsem ze školy jen řecké a římské bohy. O Ježíšovi jsem věděl, ale jen jako o osobě, která přišla s novým učením a kterou Římani ukřižovali. Nikdo mě neučil, že ho náš Otec poslal jako svého jediného Syna na Zem, kde činil zázraky, zemřel na kříži za nás za všechny a třetí den vstal z mrtvých. Mohl bych říct, že jsem byl ateistou.

V té době jsem se seznámil s Evou, která pochází ze stejné vesnice. Znali jsme se už od dětství, ale až později mezi námi přeskočila jiskra. Když jsem zjistil, že je Eva křesťanka, byl jsem zaražený, ale k její víře jsem byl benevolentní a nic jsem jí nezakazoval. Eva mi často chtěla číst z Bible, ale mě to moc nezajímalo. Jediné, s čím jsem souhlasil, byla četba přísloví od Šalomouna. Často mě zvala i na bohoslužby do Plzně, ale já se pořád vymlouval a vždy jsem měl něco „důležitějšího“.

Moje první návštěva církve byla na svatbě našich přátel, Honzy a Hanky Sokolových. V církvi totiž měli dostat požehnání od pastora Štěpána. Jelikož jsou Sokolovi skoro jako naše rodina (v Kristu určitě!), rozhodl jsem se, že pojedu a podívám se, jak taková církev vypadá. Když jsem přišel do církve, přišlo mi to divné. Říkal jsem si: „Žádný kostel, žádný oltář, žádný farář, jen nějaký vedoucí v košili, všichni jsou tu nějak moc „happy“, každý si tu s někým podává ruku, vpředu zvláštní kapela, to se mi nezdá“. Moje smýšlení bylo velmi špatné.

Na dlouhou dobu to tedy byla moje poslední návštěva. Pozvání na bohoslužby jsem pořád a pořád odmítal. Eva se za mě modlila téměř 3 roky, než jsem s ní znovu jel do církve! Asi jsem jel kvůli veliké lásce k ní a také mě zajímalo, kdo je vlastně ta Marilyn Neubauer, která byla hostem v březnu 2017. A to byl zlomový bod v mém životě.

Její kázání mě velice bavilo a nenudil jsem se. Během kázání jsme se modlili modlitbu spasení a pak ani nevím, proč jsem zvedl ruku a přišel dopředu, abych přijal Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Haleluja! Poté mi Eva sdělila, že se celý sbor už nějakou dobu za mě modlil, abych přišel do církve.

Začal jsem pak jezdit do církve téměř pravidelně každou neděli. Jenže jsem chtěl pořád víc. Chtěl jsem také přijmout Ducha svatého a mluvit jazyky jako ostatní bratři a sestry, ale pořád to nějak nešlo. Až za pár týdnů mi pastor Robert půjčil úžasnou knihu od Kennetha Hagina. Z jedné strany se jmenuje „Proč jazyky?“ a z druhé strany „Biblický způsob, jak přijmout Ducha svatého“. Přečetl jsem ji několikrát a přemýšlel jsem, jak to získat. V ten večer po četbě jsem odešel z ložnice do koupelny a modlil se, abych přijal Ducha svatého, ale nic. Byl jsem trochu zklamaný, ale řekl jsem si: „Zítra to musím zkusit znovu přečíst a modlit se“. V té době jsem se modlit teprve učil, takže ani jsem pořádně nevěděl, jak se trefně modlit. Byl čtvrtek, Eva odjela na misijní skupinu do Domažlic (na misijní skupiny do Domažlic jsem ještě nejezdil) a já vzal do ruky knihu. Dotkl se mě verš Koloským 3,13: „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.“ Navíc Hagin v knize vyučoval, že musíme odpouštět všem, kteří nám zlořečili, abychom odstranili hořkost a nenávist ze svého srdce. A tak jsem asi hodinu prohlašoval, říkal jména lidí, kteří proti mně řekli v životě něco špatného nebo kteří mě utlačovali na duši. Po hodině velkého odpouštění z té největší hloubky srdce jsem najednou začal mluvit úplně jinak, a cloumat sebou, až jsem byl jako opilý. Haleluja, já jsem doma v koupelně přijal Ducha svatého a začal jsem mluvit andělskými jazyky! V té chvíli domů dorazila Eva (ze skupiny, kde se za mě všichni modlili!), která nevěřila vlastním očím, co se se mnou děje. Pak už si z toho večera moc nepamatuji, jen jsem se nechal unášet dokonalým Božím pohlazením.

Boží požehnání se začalo projevovat v každé oblasti mého života. S Evou jsme začali plánovat svatbu, přišlo finanční požehnání v práci, i ze strany rodiny (od otce), i když moje obrácení v té době moje rodina vůbec nepřijala. Bylo to pro nás s Evou těžší období, ale vytrvali jsme v Pánu. „Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je již položen, a tím je Ježíš Kristus.“ (1Kor 3,11)

Díky Pánovi jsem získal titul Mgr., když jsem na poslední pokus dokončil studium. To je úžasné svědectví! Čekala mě poslední zkouška z českého jazyka, a jeden pan profesor byl velice arogantní a vůči mně hodně zaujatý. Zkoušku jsem musel udělat kvůli mé práci učitele. Celý plzeňský sbor za mě držel půst a modlili jsme se za milost u všech profesorů. Byl to duchovní boj. Při samotném zkoušení to nebylo vůbec ono. Mohl bych říct, že moje „vystoupení“ nebylo úplně zdařilé. V předchozích zkouškách jsem byl lepší. Při čekání na vyhlášení výsledků jsem se celou dobu na chodbě modlil, aby vše vyšlo. Věřím, že v době porady všech profesorů sestoupila na mého obávaného zkoušejícího veliká Boží milost a já byl po vyhlášení výsledků veliký vítěz. Sláva Pánovi, zázrak! Vím, že se jednalo o Boží zázrak, protože ihned po zkoušení za mnou tento zaujatý profesor přišel a jeho řeči a postoj vůči mně nebyly vůbec příjemné. Jenže díky Bohu všechno dopadlo dobře.

V říjnu jsme se s Evou zúčastnili zájezdu do Izraele. Byl to požehnaný zážitek. Odnesli jsme si hodně duchovních sil s sebou domů a Izrael nám navždy přirostl k srdci. Od té doby jsme pořád jednou nohou tam. Navíc jsme tam poznali mnoho úžasných bratrů a sester z jiných sborů. Chtěli bychom tam zase v co nejbližší době vyrazit.

V církvi jsem poté začal sloužit. Služba Pánovi je pro mě velkou ctí a radostí. V červenci roku 2018 jsme měli svatbu v Řecku. Týden poté jsme přijali požehnání v církvi v Plzni od našeho pastora a užili si svatební hostinu se všemi bratry a sestrami.

A tak od obrácení zažívám jeden zázrak za druhým a nikdy bych už neměnil. Užívám si manželství, mám radost z mé práce učitele na základní škole, baví mě studium biblické školy a služba Bohu mě neskutečně naplňuje.

Každý přece chce slyšet od Pána: „Dobrý a věrný služebníku!“

Buďte moc požehnaní!

V údivu před Božími zázraky

Eva

Narodila jsem se do katolické rodiny jako poslední ze čtyř sester. Moji rodiče, díky našemu Pánovi za ně, se nedrželi striktně katolického učení, spíše babička, která mě vodila do kostela na různé mše, a taky jsem musela chodit ve škole na kroužek náboženství, který vedl pan farář. V kostele se mně líbilo jen proto, že v průběhu bohoslužby dostávali všichni hostii. Ačkoli jsem nevěděla, co to je, doufala jsem, že taky jednou dostanu tu dobrůtku jako ostatní. Dostala jsem ji až po prvním přijímání asi v 8 letech a řeknu vám, zase taková dobrota to nebyla. Babička mě učila modlit se k andělům a k Marii, říkala, že se za mě u našeho Pána přimlouvá.

Po smrti babičky už se můj duchovní kontakt s Bohem zúžil na naučené modlitby. Modlila jsem se, protože jsem se bála, že když se nepomodlím, tak se mi něco stane. Nikdy předtím jsem Krista neznala, myslela jsem si, že Bůh Otec je Kristus a Marie je ze všech svatých nejdůležitější. No, takové popletené jsem to měla. Když se mě někdo zeptal na banální otázku ohledně křesťanství, nedokázala jsem normálně odpovědět, nevěděla jsem co, ale myslela jsem si, jak velký křesťan jsem.

Můj život byl chaotický. Žila jsem u rodičů, hodně jsem pracovala a následně všechny peníze rozhazovala. Četla jsem horoskopy, zkoušela jógu, střídala partnery, prostě jsem vedla typický světský život. Moje kamarádka Anička, to bylo něco úplně jiného. Od malička spasená, a vždy jsem ji viděla tak, že si se vším ví rady, stojí si za svým, žije slušný život, no prostě pravý opak mě. Je to moje nejlepší kamarádka po celý život. Naše maminky se rozhodly, že si nás pořídí „na stará kolena“, a tak jsme se narodily jen tři týdny od sebe. A právě Anička mě později přivedla k Pánu.

Když mi bylo 26 let, chtěla jsem něco víc. Chtěla jsem žít jiným životem, najít v období pracovní krize práci a hlavně najít Boha. Nevěděla jsem proč, ale v srdci jsem věděla, že je to důležité. Tak jsem začala chodit tam, kde to znám. Do místního katolického kostela. Místo přívětivého přivítání jsem slyšela: „Co ty tady děláš“, poté přicházely pichlavé pohledy a podobně. To je opravdu to místo, kde mám hledat Boha?! Ani jsem pořádně nerozuměla tomu, o čem farář k lidem mluví. A komu jinému to říct, než své nejlepší kamarádce, že? Anička mě pozvala k nim do církve, do Církve víry Milost. Věděla jsem, že má trochu odlišnou víru než já, nemodlila se k Marii, chodila pravidelně do církve, četla si různou křesťanskou literaturu, dokonce i Bibli, na kterou jsem snad do té doby ani nesáhla. Ze začátku se mi úplně nechtělo, nevěděla jsem, co od toho čekat, ale ta touha najít Jeho byla větší než cokoli jiného. Pán mě k sobě prostě volal.

Poprvé jsem šla na misijní skupinku do Domažlic. Moc se mi tam líbilo, pastor byl super, měl skvělé slovo, které ke mně mluvilo, a proto jsem se rozhodla navštívit nedělní bohoslužbu v Plzni. Věděla jsem, že jsem hledala a nalezla – Matouš 7,8. Když tam přijel pastor Mark Zechin z USA, přijala jsem skrze něj Ježíše jako svého Pána a Spasitele a mluvení v jazycích. Haleluja! Život po tom byl úplně jiný. Našla jsem si hezkou práci téměř okamžitě, modlila se k Ježíšovi, četla Písmo. První řádky byly evangelium Jana. Když jsem nerozuměla, co čtu, vždy tu někdo byl, kdo mi vše vysvětlil. Lidé v církvi nebyli jen ti kostelní lidé, které neznám a ani nechci znát, ale praví bratři a sestry, kteří se za mě modlí. Měla jsem v sobě takový pokoj jako nikdy předtím. Byla jsem té radosti a lásky tak plná, že jsem se hned o to chtěla podělit se svojí rodinou. Tam jsem se ale nesetkala s porozuměním, přišlo pronásledování, hádky a nepříjemnosti. Tohle jsem nedokázala pochopit. Díky Pánu se naše vztahy začaly opravdu nadpřirozeně zvedat a otáčet k dobrému. Bůh je dobrý a věrný a proto věřím, že moje příští svědectví nebude jen o mně, ale o tom jak Bůh spasil celý můj dům. A On už začal, spasil mého přítele, nyní už mého manžela Davida! Haleluja!

Nezapomenu na den, kdy na Davida sestoupil Duch svatý a on začal mluvit v jazycích. Právě jsem se vracela ze skupiny, když rozrazil dveře a křičel, že je to neskutečný a utíkal zase do jiné místnosti. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Za dveřmi jsem slyšela, jak mluví v jazycích a hned mi to došlo. Trvalo to asi čtyři hodiny. Pořad se modlil v jazycích a říkal, ať si na to sáhnu, že je to hmatatelné. Taková radost – Sláva se rozlila naším bytem!

Bohu nepřestávám děkovat za rodinu, dobrou církev, skvělého manžela, bratry a sestry, práci a bydlení, žehná mi na každý den. Jsem Mu vděčná, že Mu můžu v církvi sloužit u dětí, kde mohu dát k dispozici své talenty. Stojím v údivu před jeho zázraky, protože i to, že On žije ve mně a já žiji v Něm, je jeden velký zázrak. Když přichází těžké okolnosti, tak vytáhnu, co mám hluboko ve svém srdci. V Jeho jménu jsme vítězi!

Buďte všichni požehnaní! Amen.