„Zemřeme jen jednou. Můžeme zemřít také pro Krista.“

29. listopadu 2014 byl zabit křesťanský pracovník Werner Groenewald společně s dvěma svými nedospělými dětmi a dvěma afghánskými křesťany. K této tragédii došlo při útoku Talibanu na jejich bydliště v Kábulu. Tato jihoafrická rodina sloužila v Afghánistánu od roku 2002 a starala se o vzdělávání afghánských křesťanů. Z celé rodiny přežila jen Wernerova manželka Hannelie. Několik měsíců po útoku poskytla zástupcům Hlasu mučedníků rozhovor. 

Do Afghánistánu jsme byli povoláni v roce 2002… abychom se tam stali Božími nástroji a svědky o Boží lásce a pomoci, kterou zde lidé potřebují. Byl to těžký život, ale přinášel i požehnání, protože jsme duchovně sílili a Bůh byl skrze naše životy oslaven. Werner svým příkladem i vyučováním změnil mnoho Afghánců. Celé řadě z nich pomohl zlepšit jejich životní situaci. Vedle toho měl veliký smysl pro humor.

Pochopitelně jsme museli přinášet naší službě Kristu i různé oběti. Kdykoli se nám mohlo něco přihodit. Věděli jsme, že žijeme v nebezpečné zemi. Byli jsme však připraveni úplně na všechno, co se nám mohlo stát, zejména pak našim dětem? To byla opravdu těžká otázka. Rozhodli jsme se, že všechno vydáme Pánu. A když by měl přijít nějaký útok, věřili jsme, že nám Bůh poskytne milost, abychom se s tím dokázali vypořádat a dívat se na věci pohledem z jeho perspektivy.

O tom mohu s jistotou mluvit. Ale určitě jsem nebyla připravena přijít během jediného útoku o manžela i obě děti. Může být však vůbec někdo na něco takového připraven? Věděla jsem, že se něco může stát, ale až když se to stalo, zjistila jsem, že mi Bůh ve své milosti dává sílu, abych se s tím vyrovnala. Palubní lístky do letadla také vždycky dostáváme až těsně před odletem, nikoli týden předem.

V říjnu minulého roku jsme navštívili jednu konferenci, na které byl Werner vyzván, aby promluvil na téma „zaplacení daně za následování Krista“. Promluvu jsem již dříve slyšela, ale když se dnes ohlédnu zpátky, uvědomuji si, že Bůh chtěl, abych to kázání slyšela toho dne znovu. Přesně o měsíc později jsem tuto daň musela skutečně zaplatit, a byla obrovská. Werner skončil projev slovy: „Zemřeme jen jednou, můžeme zemřít také pro Krista.“ Jsem velmi šťastná, že on, Jean-Pierre i Rode (syn a dcera) byli vybráni, aby zemřeli pro Krista mučednickou smrtí. Je to úžasná čest.

Jako rodina jsme žili pro Krista. A pro Krista také moje rodina zemřela. Z lidské perspektivy to nedává smysl. Ale z věčné perspektivy to byl zisk a Bůh tím bude oslaven. Satan se snažil ukrást jejich životy i moji radost a vyvraždil mi rodinu. Jeho jméno je Zloděj a Vrah. Ale zapomněl, že poslední slovo má vždy Bůh. Krev mé rodiny a dvou afghánských bratří nebyla prolita nadarmo. Přinese velkou žeň afghánskému lidu a mnoho lidí přijde do Božího království. Tím jsem si absolutně jista.

Nepopsatelná ztráta, veliký zisk

Jako vizi pro svoji práci přijal Werner slova z 2. Timoteovi 2,2:„… a co jsi ode mě slyšel před mnoha svědky, to svěřuj spolehlivým lidem, kteří budou způsobilí také jiné učit.“ Werner nevěřil, že by měl vytvářet jen jednostranný vztah. Afghánci mohli dělat mnoho věcí lépe a navíc zde byla velká jazyková bariéra. Proto chtěl vyškolit nové křesťany, kteří by byli schopni vyučovat zase další.

V září 2014 vytiskl Werner bulletin, ve kterém prosil o modlitby, aby mu Bůh dal moudrost do další práce. Uvědomoval si, že jeho práce v Afghánistánu je v mnoha ohledech závislá jen na něm samotném, a proto hledal nějaké řešení. Útok, ke kterému došlo 29. listopadu, rozhodně nikdo nečekal. Došlo sice již předtím k několika bombovým útokům v okolí, které jsme slyšeli i v našem domě, a věděli jsme, že se bezpečnostní situace zhoršila po inauguraci nového prezidenta Ašrafa Gháního, který deklaroval zvýšený boj proti Talibanu a povstalcům. Po cestě do nemocnice (kde Hannelie pracovala jako lékařka) jsem se dvakrát ocitla poblíž exploze nastražené bomby, ale Bůh mě vždy ochránil před zraněním. Co se mi pak přihodilo, je tou nejstrašnější věcí, která se může člověku v životě stát: při jediném útoku jsem přišla o manžela a dvě nedospělé děti. Původně jsem v ten den chtěla zůstat s nimi a nechodit do nemocnice. Ale šla jsem.

Nejhorším traumatem jsou pro mě myšlenky na samotný vražený útok. Jako manželka a matka v srdci toužím, abych byla v tu strašnou chvíli tam, držela a chránila své nejdražší před nemilosrdnými střelami, které trhaly jejich těla. Ale Bůh měl pro mě očividně jiný plán. Je to pro mě extrémně veliká výzva a životní zkouška, ve které nechci selhat. Chci dát smysl všemu tomu hroznému, co se stalo, a z toho se propracovat k novému začátku a smysluplnému životu. Celý můj život, jak jsem jej znala, se změnil během pouhých pěti minut. Moje životní role se okamžitě změnila, z manželky a matky jsem se rázem stala osamoceným člověkem. Neztratila jsem jen svoji rodinu, ale všechno, co mi bylo v Afghánistánu drahé. Přišla jsem o naše tamní společenství, afghánskou komunitu, naše psy, veškerý majetek a celé rodinné prostředí, kde jsem žila dvanáct let. Je to pro mě všechno nepopsatelná ztráta. Pro moje drahé a Boží království je to velký zisk. Vím, že se musím soustředit na zisk a nikoli na ztrátu. Žili jsme pro Ježíše a oni pro Ježíše zemřeli. Uprostřed všeho zármutku a bolesti však při mně stojí Bůh. On mě tím vším provádí. Nelze si vůbec představit, že by člověk mohl něco takové nést sám. Bůh je věrný. On přece řekl: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ A tohle nyní naplno prožívám. Bůh mi dává pokoj, který převyšuje všechno uvažování. A když se přece někdy dostaví nejistota, ihned přichází, aby mě utěšil. Moje budoucnost je zde, abych pokračovala ve Wernerově práci. Jak a kde, to mi Bůh jistě ukáže.

Prosím o přímluvné modlitby za pronásledovanou církev v Afghánistánu, za křesťany, kteří tam zůstávají, rodilé Afghánce i přistěhovalé věřící. Prosím o modlitby také za sebe, aby mi byla dána moudrost, zda a jak mám pokračovat v započaté službě.

Zdroj: Hlas mučedníků 2/2015
www.hlas-mucedniku.cz