„Nad Tatrou sa blýska“ kontra „Kde domov můj“

Duchovní a církevní situaci v Čechách znám asi přece jen lépe (jsem pastorem svobodného křesťanského sboru v Příbrami, dříve KS v ČR). Na základě mého vnímání zdejšího stavu věcí, ale také na základě vyslovených tužeb mnoha českých pastorů se mi jeví na místě otázka: Jestliže se duchovně „nad Tatrou blýská“, kdy se začne také více „blýskat nad Českou republikou“? Mnozí možná namítnou, že i u nás v ČR je mnoho dobrého. Tento argument jsem slýchával již v 80. letech, kdy nám Pán Bůh odhaloval námi dosud nepoznané biblické pravdy, zvláště učení hnutí Slova a víry. Snad proto, že tato pomoc přicházela ze západu, nebo snad příliš velký důraz na skutečnost, že Bůh je vůči nám jen a jen dobrý a že chce, abychom byli zdraví a úspěšní, nebylo toto učení v očích tehdejších duchovních vůdců příliš žádoucí. Často se také používala nálepka tzv. „amerického evangelia prosperity“. Toto učení pak bylo přinejmenším zcenzurováno, ne-li úplně odmítnuto. Do prostředí, kde pořád ještě příliš dominovala teologie utrpení (dědictví tradičních církví, se kterým se „ekumenátoři“ dodnes nechtějí rozloučit), se teologie dobrého Boha a vysoká úroveň autority věřících prostě nehodila. Argument, že i my máme co nabídnout zahraničním a zvláště západním křesťanům, slýchávám v ČR dodnes. A zdá se, že čím menší má český pastor sbor, tím ostřeji vidí nedostatky u významných duchovních osobností a tím spíše by jim chtěl radit. Ano, i v české církvi najdeme dobré věci, ale je naprosto evidentní, že tak dynamický růst a pohyb Ducha svatého, jaký můžeme vidět v hnutí „Milosť“, v současné době v Čechách prostě a jednoduše nemáme. Pokud ale něco někomu neschází, těžko o to bude usilovat. Jestliže se v českých křesťanských časopisech nenapíše ani řádek o díle Ducha svatého, který v KS Milosť již několik roků evidentně jedná, pak to zřejmě ani v očích českých křesťanských zpravodajů, ani vedoucích nemá příliš velkou hodnotu. Naopak, vyplývá z toho, že jsme spokojeni s tím, co máme. I tady mi pak v nitru rezonují části textu národní hymny, ale té naší, české. „Kde domov můj ... zemský ráj to na pohled“. Zatímco v té slovenské se vyjadřuje odhodlání a optimismus, rozhodnutí něco dělat a naděje, že bude lépe, v té české je konstatováno: „Je to prostě všechno OK“.

Věřím, že dostat se z krize, ať již uznávané či neuznávané, znamená i v našem případě činit pokání - to jest mimo jiné udělat dobrou analýzu toho, co tu bylo v minulosti. Pojďme se nyní trochu ohlédnout za tím, co v Čechách i na Slovensku (v bývalém Československu) v charismatickém hnutí předcházelo nynějšímu stavu věcí.

80. a 90. léta:

Znovuzrodil jsem se a s církevní situací v tehdejším Československu se začal seznamovat v r. 1982. Bylo to krásné období nejen pro mne, ale díky Pánu i pro mnohé další. Znovuzrození, křest v Duchu svatém, krásné prožitky s Pánem, za komunistů úžasná shromáždění „mládeže“ na Maninách. První kontakty s velkými Božími muži (D. Prince, W. Margies, H. Henkel), první (pašované) knihy z probuzeneckých oblastí, vznik charismatických skupin v rámci tradičních církví, pak revoluce, svoboda shromažďování, velké evangelizace, zakládání svobodných charismatických sborů. I já občas nostalgicky zavzpomínám.

Nicméně již v tomto krásném období česká církev přehodila výhybky, které dodnes nejsou ve správné poloze. Píši-li česká církev, tak nemám na mysli většinu evangelikálních církví, které tu již byly před tím; myslím na tu část církve, které Pán dal povstat v 80. letech - na to, čemu se říkalo charismatické hnutí, charismatická obnova a podobně (toto duchovní hnutí se šířilo celým světem a je zajímavé sledovat dějiny jeho jednotlivých větví). Výhybkami pak nazývám rozhodnutí, názory a postoje tehdejších (a částečně i dnešních) duchovních vůdců charismatického hnutí vůči naprosto klíčovým duchovním událostem nebo osobnostem a nositelům těchto duchovních vln.

Příklad 1.:

Už první zprávy a materiály od D. Prince byly zpochybňované. Přijímány byly postupně - až po mnoha letech, zcenzurované a podávané jako objev českých vůdců. Naproti tomu v Maďarsku byl Derek přímo pozván, aby vyučil skupinu okolo Sándora Németha. Toto společenství se po několika letech velice rozrostlo a sehrálo například také naprosto klíčovou roli v duchovním boji proti komunismu a při jeho následném pádu. Dnes toto společenství čítá asi 50 000 znovuzrozených a Duchem svatým naplněných charismatických křesťanů.

Příklad 2.:

Bibličtí učitelé z tehdejšího západního Berlína, W. Margies a H. Henkel, zpracovali na vysoké úrovni „učení víry“ od osvědčených Božích služebníků (K. Hagin, D. Y. Cho...). Kromě toho měli sami od Ducha svatého zjevené Slovo a byli velmi uznávanými řečníky na evropských probuzeneckých konferencích. Pán je povolal a potvrdil také tím, že v té době měli nejrychleji rostoucí sbor v celém Německu. V našich charismatických kruzích jim bylo nasloucháno sotva z padesáti procent. I zde zapracovala cenzura tehdejších duchovních vedoucích. Téměř úplně bylo odmítnuto jejich varování před omezující denominačností, ekumenou a teologií, která rozmělňuje a zpochybňuje Boží slovo. Po jisté době nebyli tito služebníci již do ČR vůbec zváni.

Příklad 3.:

K. Hagin, nezpochybnitelný „duchovní obr“, učitel biblické víry, byl v lepším případě jen zpochybňován, vícekrát však zaznělo varování před ním, než doporučení od něj čerpat. A co víc, o literárním braku, který na tohoto Božího muže doslova kydal hnůj („Svrablavé uši“, či „Jiné evangelium“), se mluvilo jako o „zajímavém studijním materiálu“, místo aby byli lidé před těmito rádoby křesťanskými brožurami varováni.

Příklad 4:

Když přišly první zprávy o úžasné službě R. Bonnkeho v Africe, znovu se objevilo více zpochybňování a dokonce pomluv, než doporučení učit se a čerpat od tohoto Božího služebníka světového formátu. Po dlouhá léta pak následoval vůči němu patřičný odstup.

Další příklady:

Na významných pastorských setkáních jsem na vlastní uši slyšel z úst předních duchovních vůdců zpochybňovat probuzení v Jižní Korei, Argentině, Maďarsku. Bylo zajímavé a zároveň smutné sledovat, jak se mnozí charismatičtí vedoucí zdráhají o dění v těchto probuzených místech i jen bavit. Materiály o těchto hnutích se nijak zvlášť nedoporučovaly. Pastoři se této tématice vyhýbali „jako čert kříži“.

Přitom Př 18,24 nám jasně říká, že chceme-li to, co mají druzí, jedna z cest k tomu je být s těmito lidmi v přátelském vztahu. Takže namísto toho, aby se rozvíjely vztahy s těmi, kdo byli nositeli pomazání a probuzení, pyšně se prohlašovalo, že i my jim máme co dát. Na toto si v KS Milosť dali veliký pozor a věřím, že i díky tomuto postoji vůči Božím povolaným jim Pán Bůh žehná.

Možná mi bude namítnuto, že mnozí ze jmenovaných v ČR byli a sloužili. Ano, ale většinou jednou, dvakrát a dost. Nejde jen o jejich fyzické pobývání u nás. Kolik knih a kazet se od těchto Božích pomazaných dá dnes koupit v češtině?

Že výrazní Boží služebníci - vedoucí z jiných zemí nebyli u českých duchovních vůdců příliš v oblibě, bylo dáno do značné míry také tím, že v určitém období bylo velmi módní zdůrazňovat kolektivní vedení sboru jakožto pravděpodobně nejlepší model. Tento model vedení je velmi pohodlný - hlavně pro ty, kteří neradi nesou za cokoli zodpovědnost a rádi se schovávají za druhé. Například v posledních měsících našeho členství v KS ČR mnozí pastoři nepřímo vyjádřili, že náš sbor by byl dobře vnímán tehdy, pokud by měl staršovstvo, které mne může odvolat. Řada těchto vedoucích nevěděla o našem sboru téměř nic. Slyšel jsem chválu na náš sbor jako takový, na chválící skupinu, na jednotlivce - ale ten pastor! Proč ta obava? Proč takový strach před modelem vedení sboru „jedním mužem“? Čeho se to naši duchovní vůdci bojí? Je-li někdo silná osobnost, tak to snad neznamená, že je automaticky nebezpečný pro církev. A co když tu byli či jsou lidé povolaní Bohem - pro sbory, města, regiony, národy či celý svět? Úřady, ve kterých je momentálně nikdo nemůže zastoupit? Pokud by toto byla pravda, pak ale hrozí, že ten, kdo tyto osobnosti neuzná, se může ocitnout na vedlejší koleji. Nestalo se to náhodou českému charismatickému hnutí? Jestliže se v hnutí Milosť naplno a naprosto otevřeně říká, že základy svého učení (které je samozřejmě z Bible) přijali od D. Prince, K. Hagina, S. Nemétha, je to možná poněkud jednostranně zaměřené, ale průhledné, čestné a poctivé. Křesťané z KS Milosť si váží úřadů a lidí povolaných a pomazaných Bohem a užívají si, jak se jejich učení a hlavně pomazání přelévá i na ně. To se neděje vždy automaticky, ale je to normální, biblické i logické.

V jisté situaci, kde se jednalo o možné službě chválící skupiny z Banské Bystrice na jedné křesťanské akci, bylo řečeno: „Oni (chválící skupina) ano, ale jejich pastor tam nesmí nic říkat“. To je ukázka naprostého nepochopení toho, jak Bůh buduje svoji církev. Dokazuje to také, že v ČR je silná výrazná osobnost nežádoucí. A i proto mnoho sborů strádá a živoří pod nepomazaným a nefunkčním jednotlivcem či kolektivním vedením. Pastor prostě je hlavním vedoucím sboru a tudíž i chválící skupiny a jako takový je nezastupitelný. Tedy pokud je to člověk opravdu od Boha - pracovitý, poctivý, cílevědomý, důsledný, zbožný a vytrvalý. Osobně si myslím, že to pastor banskobystrického sboru (i jakožto bývalý vrcholový sportovec, vicemistr Evropy v judo) do značné míry je. Možná na rozdíl od mnoha lenivých a rozmazlených „pastůrků“, kteří např. při 15 lidech ustanovili sbor, sebe jako pastory, pak 10 starších, a nyní bědují, že je tento sbor není schopen uživit. Současně chci čtenáři říci, že tento názor sdílím téměř po čtrnáctiletém a přísném pozorování vývoje banskobystrického sboru a ovoce jeho zbožnosti. Nejde tu tedy např. o osobní sympatie apod.

Ještě jeden příklad duchovní necitlivosti, tentokrát z 90. let:

V době, kdy vrcholila „Nová vlna Ducha svatého“ a Boží lid v Čechách byl hladový po pomazání a projevech Ducha sv., byly využívány např. národní konference k propagaci „jednoty“. Tato tzv. jednota měla být pěstována i s těmi, kdo výše zmíněnou celosvětovou vlnu Ducha svatého odmítali a odsuzovali a učili bludně i o samotném křtu v Duchu svatém. Místo toho, aby na národních konferencích znělo Boží slovo, proudilo Boží pomazání a Boží lid byl občerstvován a vyzbrojován, museli jsme po dlouhý čas sledovat, jak se propagátoři této jalové jednoty na pódiu vzájemně „poplácávají po zádech“. Paradoxem je, že dnes spolu nemluví a doslova se nemohou ani vidět.

Současná situace v českém letničně-charismatickém hnutí:

Výše uvedený text popisuje jen některé nectnosti a důrazy, které jsem vnímal již v 80. letech a o kterých jsem přesvědčen, že české církvi znemožnily opravdu se otevřít pro Ducha svatého.

Důležitá poznámka: Při snaze vylíčit situaci v Čechách se nezaměřuji na jednotlivé sbory, ani nehodnotím postoje a přístupy jednotlivců. Vím, že je u nás opravdu mnoho obětavých služebníků. Mluvím spíše o hnutích a trendech a o těch, kdo je nastartovali a dodnes živí.

Mám otázku: Existuje ještě v ČR charismatické hnutí? Kdo ho reprezentuje? KS jakožto dítě charismatického hnutí se čím dál víc přiklání k evangelikálnímu pojetí fungování církve; tzv. katolické charismatické hnutí je stále plné okultních bludů; CBH (Církev bez hranic – pozn. red.) jakožto asi nejaktivnější letniční větev produkuje program, který je pro obyčejný místní sbor těžké následovat; svobodné sbory nespolupracují či se transformují do „extrémně až hystericky triumfálních center“, atd. O Jednotě bratrské nevím nic a nezdá se, že by to tamním sourozencům nějak vadilo (znamená to, že není čím se v Pánu pochlubit, anebo toho nejsme hodni?).

Je třeba také jasně říci, že v hnutí Milosť zcela vědomě učinili rozhodnutí zachovat tradiční, biblické, letničně-charismatické hodnoty a co nejvíce načerpat ze zdravých proudů hnutí Slova a víry, ale také v případě potřeby opustit duchovní proudy, které nepřináší růst a kde se produkuje pouze jalová zbožnost. Paradoxem je, že KS Milosť bylo až do rozdělení Československa součástí KS v ČSFR. A teprve po té, co byli „donuceni“ jít si „svojí“ cestou, zjistili, že byli součástí něčeho, co „nestoupá stále výš“, a že tu jsou i jiné, efektivnější cesty.

Kdy bude v ČR lépe?

Tak za prvé: Nevím ...

Za druhé: Vím, že dříve než přijdou změny k lepšímu, musí čeští charismatici činit pokání aspoň z některých výše popsaných jevů, nebo musí přijít nová generace, která „to vezme za správný konec“.

Za třetí: Musí dojít k obnově charismatického hnutí a hodnot.

Za čtvrté: Osobně jsem toužil a toužím po existenci zdravého „hnutí Slova a víry“, inspirativního církevního prostředí, kde bych se rád pohyboval a spolupracoval s jinými pastory a sbory.

Za páté: Logicky musí dojít k duchovnímu propojení s tím, co Duch svatý dělá ve světě. Jsme originál, ale nejsme pupkem světa. To znamená, že je třeba, aby se všechno, co platí v oblastech, kde je nějaké probuzení, nedělalo pak u nás obráceně.

Za šesté: Musí skončit rozmělňování Božího slova, přátelení se s kdekým (ekumena), věci se musí nazvat správnými jmény, duchovní boj je nutno provádět moudře a v opravdové duchovní autoritě, evangelizaci v lásce z čistého srdce a pod Božím pomazáním. Ve všech těchto aktivitách je pak nezbytně nutné zůstávat na biblické půdě a neuchylovat se k „zábavným programům“ pro nevěřící, či k tzv. „alternativním programům“, jako je například služba dětem apod. Často to není nic jiného než úprk od toho, co skutečně máme dělat.

Za sedmé: Dan Drápal, bývalý vedoucí KS Praha a KS v ČR, vícekrát řekl: „Probuzení bude, nevím kdy, kde a skrz koho“. Já k tomu nyní dodávám: Kdyby to náhodou Pán udělal skrze hnutí Milosť, moc bych se tomu nedivil (na konferenci v Žiaru nad Hronom jsem byl mj. překvapen zvětšující se účastí českých křesťanů - i duchovních vůdců samotných). Mně samotnému by to nevadilo - slovensky pořád ještě dost rozumím.

Možná si po přečtení tohoto článku někdo řekne: „Jo, a vy v Příbrami tomu asi nejlépe rozumíte.“ To netvrdím, ale Pán Bůh nám v minulosti svěřil jisté hodnoty, které máme věrně spravovat a také, jak jsem již výše napsal, toužíme po zdravém církevním prostředí a hledáme možnost spolupráce s pravdivými křesťany. Říká se, že se svět zmenšuje (internet, dopravní prostředky apod.). A tak jsem se rozhodl jezdit pro motivaci a inspiraci tam, kde vím, že existuje a pohybuje se vlna Ducha svatého, kde je hlad po Božím slově a Boží moci. Rádi bychom se na takové vlně pořádný kus svezli. Víme, že na západě to je skoro 500 km vzdálený rostoucí sbor ve Stuttgartu (P. Wenz), na východě (aby to bylo vyvážené), též 500 km daleko, sbor „Milosť“ v Banské Bystrici.

Na závěr rada všem, kdo nechtějí žádnou změnu: Těmto dvěma zmíněným místům se vyhni, protože:

1. I v ČR je něco dobrého a my jim máme co dát
2. Slepí vůdcové by spadli do jámy sami, což by bylo neetické, kulturně neúnosné ...

Ano, toto může někdo nazvat ironií s absencí jakékoliv lásky. Nepíši však tento, možná trochu konfliktní článek proto, abych někoho urazil, ale modlím se, aby pomohl rozvířit dnešní neutěšený, zakonzervovaný stav. Duchu, který je za stagnací růstu sborů v ČR, či za ústupem z dobytých duchovních pozic a za promarněnými roky, nenáleží žádná láska, ale je proti němu namířen Boží hněv a soud. Nakonec ještě jednou příměr ze slovenské i české hymny: Mám naději, že tento duch zakusí, jak Boží hromy divo bijú, a nebude již dostávat žádný prostor pro nostalgické a pyšné: „... zemský ráj to na pohled“.