Trojice

Učení o Trojici je asi nejnáročnějším tématem, kterým se zaobírá křesťanská teologie. Je to proto, že Boží Slovo hovoří, že je jeden Bůh, zároveň však učí, že Otec je Bůh, Syn je Bůh a stejně tak i Duch Svatý. První církev tuto otázku neřešila, proto ve spisech Nové smlouvy výraz Trojice nenajdeme, myšlenka trojjediného Boha je však v celé Bibli vyjádřena implicitně a to na mnohých místech Staré i Nové smlouvy. Cílem toho článku je vyzdvihnout základní biblické pravdy o Osobách Otce, Syna a Ducha Svatého a seznámit čtenáře s dějinami křesťanského učení o Trojici včetně různých omylů a herezí, týkajících se tohoto tématu.

Pravda převyšující lidskou logiku

Na trojičním učení je nejtěžší skutečnost, že je jednoduchou lidskou logikou nepochopitelné. Jak může být jeden zároveň tři a tři zároveň jeden? Kdybychom tuto otázku chtěli řešit logicky, a mnozí teologové se o to v dějinách pokoušeli, museli bychom vyškrtnout z Bible některé verše. Existuje však řešení. Spočívá v přiznání si, že Bůh povahou své bytosti natolik převyšuje lidský intelekt a schopnost poznání, že realita jeho existence je pro rozum člověka nepochopitelná nebo lépe řečeno neuchopitelná. Jak může stvoření, které je poddáno časnosti a marnosti pochopit svého Stvořitele, kterého existence je duchovní a věčná? Při formulování myšlenek o Bohu nejvíce platí osvědčené pravidlo moudrých, že je lepší ponechat množství otázek nezodpovězených, než jednu jedinou zodpovědět nesprávně. Jakékoliv zjednodušování v této oblasti je nebezpečné a může vést k dalekosáhlým omylům.

Na následujících řádcích se budeme zaobírat biblickými místy, která přímo či nepřímo o Trojici hovoří. Je samozřejmé, že problematika jednotlivých Božích osob začala být aktuální až s příchodem Božího Syna na svět a myšlenka Trojice je výhradně křesťanským a nikoli židovským teologickým konceptem, ale i Stará smlouva obsahuje náznaky a zmínky, které ukazují k pluralitě osob uvnitř jediného Božství.

Trojice ve Staré smlouvě

Stará smlouva jednoznačně deklaruje Boží jedinost. Ze Staré smlouvy pochází výrok, který je do dnešního dne jedním z hlavních kréd judaismu: „Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest.“ (Dt 6:4, KR) Je to zvláštní, ale tento verš vůbec není v rozporu s křesťanským konceptem Trojice. Hebrejské slovo echad, které Kralická Bible překládá jako jeden, má daleko širší význam. Dá se přeložit též jako jediný, nebo jedinečný. Nemusí tedy označovat počet, že Bůh je jeden, ale hlavně Boží exkluzivitu, že Hospodin je jediný pravý Bůh uprostřed pohanských božstev a model. K tomuto porozumění se přiklonila i překladatelská komise, která překládala Český ekumenický překlad Písma. Jejich překlad tohoto verše je následující: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ Toto prohlášení Staré smlouvy je geniální v tom, že nepopírá koncept Trojice, ale zároveň jednoznačně vylučuje polyteizmus, tj. víru ve vícero bohů a jejich uctívání.

V hebrejském textu Staré smlouvy je prvním výrazem, který je použitý pro označení Boha, slovo Elóhím. Toto slovo má koncovku plurálu, množného čísla. V hebrejštině mají všechna podstatná jména mužského rodu v množném čísle koncovku -ím. Mezi teology i rabíny je všeobecně přijímaný názor, že plurálová forma Božího jména je vyjádřením jeho svrchovanosti a nadřazenosti. Když se však podíváme na první kapitoly Bible, uvidíme, že Bůh jakoby rozmlouval sám se sebou a používal při tom též plurálové tvary sloves a zájmen: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ (Gn 1:26, ČEP) Podobně i v textu proroka Izajáše nalézáme verš, ve kterém Bůh ve vztahu vůči sobě používá zájmeno v množném čísle: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ (Iz 6:8, ČEP)

Anděl Hospodinův

V souvislosti se starosmluvními náznaky, které svědčí ve prospěch Trojice nutno citovat jeden výrok Nové smlouvy. Ta kategoricky prohlašuje: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“ (Jan 1:18, ČEP) Český studijní překlad má v tomto verši místo slovního spojení „jednorozený Syn“ výraz „jedinečný Bůh“, který je v souladu s nejstaršími objevenými řeckými rukopisy. Z tohoto verše vyplývají následující skutečnosti, které jsou důležité pro naše zkoumání starosmluvních textů: 1. Žádný člověk nikdy nespatřil Boha, 2. Boží Syn, který je Bohem, dokáže člověku zprostředkovat Boží realitu a známost o Bohu.

Ve Staré smlouvě nacházíme několik míst, která vyprávějí o tom, jak se někteří z biblických hrdinů setkali s Hospodinem, a prohlašovali, že viděli Boha. Vůbec to neznamená, že by si tu biblické verše odporovaly. Právě koncept Trojice nám vnáší světlo do tohoto problému.

Na stránkách Staré smlouvy se setkáváme s podivuhodnou osobou, kterou Bible nazývá anděl Hospodinův (moderní biblické překlady výraz anděl doslovně překládají jako posel). Bible tuto nebeskou bytost střídavě nazývá anděl Hospodinův a Hospodin. Je to jediná andělská bytost v Bibli, která přijímá božské pocty a nebrání se tomu, když ji lidé uctívají. Podíváme se na některá místa, kde tento Hospodinův posel vystupuje.

Setkáváme se s ním na poušti, kde se ujímá Hagar, uprchlé otrokyně Abrahámovy manželky Sáry, a zvěstuje jí, že se stane matkou Izmaele. „Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru... A dodal: Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel... I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, Bůh vševidoucí, neboť řekla: Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“ (Gn 16:7-13, ČEP)

V 18. kapitole Genesis se setkáváme s Abrahámem, který je překvapen tím, že ho jednoho dne navštívili tři zvláštní muži. Jednoho z nich nazýval Hospodinem a hovořil s ním jako s Bohem, druhé dvě tajemné postavy jsou později v textu identifikovány jako andělé. „I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom.“ (Gn 18:1-4, ČEP) Hospodin Abrahámovi hovoří o budoucím narození zaslíbeného syna Izáka a potom s ním vede debatu o Sodomě, za kterou se Abrahám přimlouvá ve snaze zachránit potenciální spravedlivé v tomto bezbožném městě.

Později, když už Abrahám má svého vytouženého syna, čelí zkoušce, při které po něm Bůh chce, aby mu svého milovaného syna obětoval. Cestuje tři dni na vrch Moria (chrámovou horu v Jeruzalémě), kde všechno připraví k oběti, rozhodnut poslechnout Boha. Bůh však zasáhne: „Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: Abrahame, Abrahame! Ten odvětil: Tu jsem. A posel řekl: Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ (Gn 22:11-12, ČEP) Abrahám potom toto místo nazývá jménem „Hospodin vidí“ nebo „Hospodin opatří“.

Též patriarcha Jákob měl setkání s Andělem Hospodinovým, který se mu představil následovně: „Já jsem Bůh z Bét-elu, kde jsi olejem pomazal posvátný sloup a kde ses mi zavázal slibem.“ (Gn 31:13, ČEP) Jákob s tímto andělem dokonce zápasil u potoka Jabok, čím si vysloužil nové jméno Izrael (Bůh zápasí, Zápasí s Bohem) a přijal od anděla požehnání. Na celou událost reagoval Jákob následovně: I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ (Gn 32:31, ČEP) Dalším člověkem, který zažil toto nadpřirozené setkání byl Mojžíš, kterému se Hospodinův anděl zjevil v hořícím keři a představil se: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ (Ex 3:2-6, ČEP) S Hospodinovým poslem se setkal i Gedeon. Jeho reakce byla následující: „Běda mi, Panovníku Hospodine, vždyť jsem viděl Hospodinova posla tváří v tvář!“ Hospodin jej však uklidnil: „Pokoj tobě; neboj se, nezemřeš.“ (Sd 6:22-23, ČEP)

Velmi zajímavý je příběh Samsonových rodičů. Když zjistí totožnost své nebeské návštěvy, začnou se bát o svůj život. „Manóach řekl Hospodinovu poslu: „Dovol, abychom tě zdrželi a připravili ti kůzle.“ Ale Hospodinův posel Manóachovi odpověděl: „I kdybys mě zdržel, nejedl bych z tvého pokrmu. Chceš-li však připravit zápalnou oběť, obětuj ji Hospodinu.“ Manóach totiž nevěděl, že je to posel Hospodinův. Manóach se ještě Hospodinova posla zeptal: „Jaké je tvé jméno? Rádi bychom tě poctili, až se splní tvá slova.“ Ale Hospodinův posel mu odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno? Je podivuhodné.“ Manóach vzal tedy kůzle a oběť přídavnou a obětoval na té skále Hospodinu a ten před Manóachem a jeho ženou učinil podivuhodnou věc: Když totiž vystupoval plamen z oltáře k nebi, vystoupil v plameni z oltáře i Hospodinův posel. Jak to uviděli Manóach a jeho žena, padli tváří k zemi. Potom se už Hospodinův posel Manóachovi a jeho ženě neukázal. Tehdy Manóach poznal, že to byl posel Hospodinův, a řekl své ženě: „Určitě zemřeme, neboť jsme viděli Boha.“ (Sd 13:15-22, ČEP)

Jako poslední ve Staré smlouvě zmiňuje Hospodinova posla prorok Malachiáš, který ho označuje jako Pána a ztotožňuje s přicházejícím Mesiášem: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů.“ (Mal 3:1, ČEP)

Mnozí teologové ztotožňují osobu Hospodinova anděla s druhou osobou Boží Trojice, s Bohem Synem. Jakoby už ve Staré smlouvě plnil úlohu prostředníka mezi Bohem a lidmi. Častokrát se zjevoval v podobě člověka a jenom v určitém momentu odhalil svou totožnost. Též Nová smlouva hovoří o Kristově přítomnosti v příbězích Staré smlouvy. Hovoří o tom, že Kristus putoval spolu s Izraelci po poušti (1K 10:4) a že se setkal s Abrahámem (J 8:56-58). Jestliže skutečně platí, že Boha Otce nikdo z lidí neviděl, potom musel být Boží Syn též Hospodinem, který se procházel po zahradě Eden a měl blízké společenství s prvním člověkem, Adamem.

Když si shrneme poselství výše uvedených textů, ve Staré smlouvě nalézáme osobu Hospodinova anděla, který má Boží jméno, ale i Jeho vznešenost a moc a přijímá pocty náležející pouze Bohu. Pro pořádek však nutno zdůraznit, že existují též texty, ve kterých jako Hospodinův anděl vystupuje obyčejný anděl (stvořená bytost), který je Bohem zmocněn naplnit zvláštní poslání (2S 24:16; 1 Kr 19:35).

Boží Moudrost

Podobně jako osoba Hospodinova anděla evokuje osobu Božího Syna, tak je tomu i s tajemnou postavou Boží Moudrosti, která se rovněž objevuje na stránkách Staré smlouvy. Čteme o ní hlavně v knize Jób a v Příslovích. 8. a 9. kapitola knihy Přísloví hovoří o moudrosti, kterou představuje jako osobu, která se od samotného počátku aktivně zúčastnila na Božím stvořitelském díle. Moudrost má velmi blízký vztah s Hospodinem: „...byla jsem mu věrně po boku, byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas.“ (Př 8:30, ČEP) Tato moudrost je podobně jako Hosopodinův anděl jakýmsi prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Sama o tom hovoří: „...mým potěšením je být s lidskými syny.“ (Př 8:31) Hebrejský výraz označující Moudrost (Chochma), se dá velice dobře přeložit do řečtiny jako Logos (Slovo), což je novozákonní výraz pro osobu Božího Syna před jeho vtělením a narozením jako Mesiáš Ježíš.

Mesiáš s Božskými atributy

Prorok Izajáš tak moc hovoří o přicházejícím Mesiáši, o jeho utrpení a o jeho slavném království, že jeho knihu někteří teologové nazývají Evangelium podle Izajáše. O Mesiáši učinil následující prohlášení: „Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh)... Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížetství na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“ (Iz 7:14, ČEP, Iz 9:6, KR) Vezmeme-li tato slova vážně, potom je osoba Mesiáše Bohem, přebývajícím mezi lidmi a přesně to je v souladu s učením Nové Smlouvy o Ježíši Kristu jako dokonalém Bohu i dokonalém člověku.

Existuje ve Staré smlouvě něco jako novosmluvní koncept Otce, Syna a Ducha?

Když bereme v úvahu novosmluvní tvrzení o preexistenci Božího syna jakožto Logu - Slova, které „bylo na počátku u Boha“ (J 1:1), potom se můžeme v celkem novém světle podívat na první verše Bible a Trojice na nás doslova vyskočí: „Na počátku stvořil Bůh (OTEC) nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží (DUCH). I řekl Bůh (SLOVO – SYN): „Buď světlo!“ A bylo světlo.“ (Gn 1:1-3, ČEP) Vidíme jak se Trojice od samotného začátku existence světa podílela na jeho tvoření.

Dalším „trojičním“ textem Staré smlouvy je Izajáš 63,8-10: „Prohlásil: „Vždyť oni jsou můj lid, synové, kteří nebudou klamat. Stal jsem se jim spasitelem.“ Každým jejich soužením byl sužován a anděl stojící před jeho tváří je zachraňoval; svou láskou a shovívavostí je vykupoval, bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné. Oni se však vzpírali a trápili jeho svatého ducha, proto se jim změnil v nepřítele, sám bojoval s nimi.“ (ČEP) Pro zvýraznění jednotlivých osob Trojice jsem do textu vložil podtržení. Hospodin, Bůh Otec, tu hovoří a označuje se za Spasitele, jeho anděl, Boží Syn, je ten, kdo přináší záchranu izraelskému lidu, kterého hříchy však trápí Ducha Svatého, což v konečném důsledku přivolává na Izrael Boží soud.

Prorok Izajáš nám nabízí ještě jeden náznak Trojice. Když prožil své povolání do služby proroka, měl vidění, ve kterém spatřil Hospodina. Nemohlo jít o Boha Otce, neboť jak jme již výše uvedli podle tvrzení Nové smlouvy Boha nikdy nikdo neviděl. Serafové, kteří se vznášeli okolo Božího trůnu volali: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ (Iz 6:3, ČEP) Samozřejmě není těžké se dovtípit, co nám evokuje toto trojnásobné oslovení Boha.

Kdybychom se měli ve všeobecnosti vyjádřit, jestli Stará smlouva přináší učení o Trojici, museli bychom říci, že výslovně určitě ne. Kdyby tomu tak bylo, židovští rabíni by vyučovali o Trojici podobně jako křesťané. Podíváme-li se však na Starou smlouvu očima Nové smlouvy, potom k nám starosmluvní trojiční náznaky promlouvají zcela srozumitelným jazykem.

Trojice v Nové smlouvě

Z textů Nové smlouvy nám Trojice vystupuje daleko zřetelněji. Samotné slovo Trojice se však nevyskytuje ani v novosmluvních spisech. Výrok v 1. Janově epištole 5:7, kde se píše: „Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi - Otec, Slovo a Duch Svatý - a ti tři jsou jedno.“ (KMS), je pravděpodobně trojiční vsuvkou pozdějšího data, která sice není v rozporu s učením Písma, ale nejstarší řecké rukopisy ji neobsahují. Novosmluvní místa, která hovoří o Trojici, můžeme rozdělit do tří kategorií: 1. místa, která hovoří o Boží jednotě, 2. místa, která deklarují Boží trojitost a 3. místa, z nichž můžeme odvodit Boží trojjedinost.

Místa hovořící o Boží jednotě

Následující místa jednoznačně hovoří o tom, že Bůh je jeden:

„Pokud tedy jde o to, zda se smí jíst maso obětované modlám, víme, že modla ve světě není nic a že není žádný jiný Bůh, jen Jeden. Neboť i když jsou tak zvaní `bohové´, ať už v nebi nebo na zemi - jakože jsou mnozí `bohové´ a mnozí `páni´ - my máme jediného Boha, Otce, od něhož je všechno a pro něhož jsme my, a jediného Pána, Ježíše Krista, skrze něhož je všechno, i my jsme skrze něho.“ (1 Kor 8:4-6, KMS)

„Je jedno tělo a jeden Duch, jakož jste byli i povoláni v jedné naději svého povolání; jeden Pán, jedna víra, jeden křest; jeden Bůh a Otec všech, ten nade všemi, skrze všechny a ve všech nás.“ (Ef 4:4-6, KMS)

„Ty věříš, že je jeden Bůh. Dobře činíš. Také démoni tomu věří, avšak chvějí se.“ (Jk 2:19, KMS)

Na základě těchto výroků nutno zdůraznit, že Nová smlouva neučí žádné trojbožství, teda polyteizmus, ale jednoznačně deklaruje, že Bůh je jeden.

Místa hovořící o Boží trojitosti

Nová smlouva však obsahuje i další verše, které označují jako Boha jednotlivě všechny členy Trojice.

1. Otec je pokládán za Boha

Tuto pravdu není třeba zvlášť dokazovat. Hovoří o ní celá řada míst. Jako příklad uvádíme následující.

„Pracujte ne pro pokrm, který hyne, nýbrž pro pokrm, zůstávající k životu věčnému, který vám dá Syn člověka; neboť jemu Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ 
(J 6:27, KMS)

„podle předzvědění Boha Otce v posvěcení Ducha k poslušnosti a pokropení krví Ježíše Krista. Milost vám a pokoj kéž se rozhojní!“ (1 Pt 6:27, KMS)

2. Ježíš Kristus (vtělený Syn) je pokládán za Boha

Božství Ježíše Krista budeme věnovat trochu více pozornosti, protože bývá různými skupinami zpochybňováno. Nová smlouva však o něm hovoří rovněž jednoznačným jazykem. Jedním z prvních vyznání křesťanské církve bylo prohlášení, že „Ježíš je Pán“. Slovo Pán, v řeckém jazyce Kyrios, bylo výrazem používaným v řeckém překladu Staré smlouvy (Septuagintě), který používala první církev, jako překlad nejsvětějšího Božího jména – Jahve (JHVH). Z úcty ke svému Pánu Ježíši odmítali první křesťané účast na státním kultu císařů (titulem císařů bylo Dominus et Deus – Pán a Bůh), což vyvolalo mohutné pronásledování církve ze strany římských úřadů. Přesvědčení první církve o Kristově Božství mělo reálnou oporu v biblických textech.

Janovo evangelium začíná slovy: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“ (J 1:1, KMS) Je to snad nejjasnější prohlášení, které se týká Božího Syna a prohlašuje ho za Boha. Do teologie některých skupin se tento biblický verš vůbec nehodí a pokoušejí se ho vyložit po svém. Příkladem může být teologie Svědků Jehovových. Ti považují Ježíše Krista za pouhé Boží stvoření a překládají závěr tohoto verše „a to Slovo bylo bůh“. Použití malého písmene v překladu znamená, že Ježíš ve skutečnosti Bohem nebyl. Z hlediska původního řeckého textu je však takový překlad nehoráznou troufalostí. Před slovem Bůh, které se vztahuje na Božího Syna, je určitý člen. Doslovný překlad by tedy zněl: „a to Slovo bylo tím Bohem“, stejným Bohem, který stvořil svět a je Pánem vesmíru.

Apoštol Pavel napsal o Synovi následující slova: „Neboť v něm tělesně přebývá veškerá plnost Božství.“ (Kol 2:9, KMS) Pisatel epištoly Židům hovoří stejně výmluvným jazykem: „Andělům sice říká: `On činí své anděly větry a své služebníky plamenem ohně` avšak Synovi: `Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo přímosti je žezlem tvého království. Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost; proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem jásání nad tvé společníky.´ A: `Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi, a nebesa jsou dílem tvých rukou.“ (Žd 1:7-10, KMS) Jako třetího svědka na tomto místě uvedeme apoštola Jana, který tvrdí: „Víme, že Syn Boží přišel a dal nám schopnost poznávat toho pravého, a jsme v tom pravém, v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život.“ (1 J 5:20, KMS)

V Nové smlouvě existují rovněž náznaky, které připisují osobě Ježíše Krista atributy, které může mít jedině Bůh. U Ježíše se projevovala vševědoucnost (Mt 9:4), všemohoucnost (Mt 28,8) a na základě Mt 28:20 můžeme hovořit i o všudypřítomnosti. Dále Ježíš koná skutky, které může konat jedině Bůh: odpouští hříchy a křísí mrtvé (J 12:9) a má schopnost tvořit (J 1:3). Samozřejmě, že o všech těchto schopnostech bychom mohli prohlásit, že mu byly Bohem propůjčeny, ale ve světle výše citovaných veršů je Synovo Božství nezpochybnitelné.

3. Duch Svatý je pokládán za Boha

Velmi silný novosmluvní argument pro Božství Ducha Svatého je v knize Skutků apoštolských. Nacházíme zde příběh manželů Ananiáše a Safiry. Po letnicích mnozí křesťané v jeruzalémském sboru prodávali své majetky a zisk z tohoto prodeje přinášeli do církve. Samozřejmě, že mezi učedníky si tímto získali jistý kredit. Ananiáš se Safirou rovněž prodali svůj pozemek. Část zisku si však odložili a zbytek donesli a položili k nohám apoštolů. Problém nespočíval v tom, že donesli pouhou část zisku, ale v tom, že lhali, že je to celý jejich majetek. Petrova reakce na jejich pokrytectví je výrokem, který jednoznačně hovoří o Božství Svatého Ducha: Petr řekl: „Ananiáši, proč Satan naplnil tvé srdce, že jsi lhal Duchu Svatému a dal jsi stranou část z výtěžku za to pole? Dokud zůstávalo neprodané, což nebylo tvé? A když jsi je prodal, což nebylo v tvé moci, co uděláš s penězi? Proč ses rozhodl ve svém srdci k takové věci? Nelhal jsi lidem, ale Bohu.“ (Sk 5:3-4, KMS)

Apoštol Pavel se připojuje k tomuto svědectví a nazývá Ducha, podobně jako Krista, Pánem: „Ten Pán je Duch. Kde je Duch Pánův, tam je svoboda. A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme přetvářeni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána, Ducha.“ (2 Kor 3:17-18, KMS) V Janově evangeliu (J 14:16) hovoří Ježíš o tom, že je dobré, aby od svých učedníků odešel, protože jim pošle jiného Parakléta (Zastánce, Těšitele, Přímluvce, Advokáta, Povzbuzovače). Slovo jiný, v řečtině allos, znamená jiný téhož druhu – na rozdíl od slova heteros, které znamená úplně jiný. Duch Svatý tedy bude pro učedníky jiným, ale zároveň stejným Paraklétem, jako byl samotný Ježíš. To by nebylo možné bez Boží podstaty Ducha Svatého.

Místa hovořící o Boží trojjedinosti

Při pečlivém studiu Nové smlouvy najdeme i místa, která zdůrazňují jednotu osob Boží Trojice. Jedná se zejména o křestní formuli v Matoušově evangeliu: „Jděte tedy a učiňte mými učedníky všechny národy, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého“ (Mt 28:19, KMS) Dobře si povšimněme formulace „ve jméno“, nikoli „ve jménu“, jak je tento verš často nesprávně citován. Jedná se tedy o křest „ve jméno“, nebo ještě výrazněji přeloženo „do jména“ Otce, Syna a Ducha Svatého. To, že má Trojice jediné jméno je velikým svědectvím konceptu jednoty v rozmanitosti.

Dalším místem, kde můžeme vidět celou Trojici „v akci“ je Kristův křest popisovaný v Mt 3:16-17: Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle, otevřela se mu nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něj. A hle, ozval se hlas z nebes, který říkal: „Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení.“ (KMS) Toto místo vyvrací přesvědčení některých křesťanských kruhů, které popírají Trojici a hovoří, že Otec, Syn i Svatý Duch jsou jedinou osobou.

Teologický koncept Trojice

Formulace teologických prohlášení o Trojici je velmi náročná záležitost. Pravdou je, že Bible nám tuto úlohu velmi neusnadňuje. Některá biblická místa jakoby si navzájem odporovala. Možná je to proto, že intelekt člověka není schopen dokonalého poznání a pochopení Boha. Myšlenky o Trojici můžeme shrnout do následujících prohlášení:

1. Existuje pouze jeden Bůh
2. Otec, Syn i Duch Svatý jsou Bohem
3. Otec, Syn a Duch Svatý jsou tři rozdílné osoby.

Tyto pravdy jsou zdůrazněné v takzvané trinitářském trojúhelníku (viz. obr.). Jednou z nejlepších definic Trojice je formulace B.B. Warfielda: „Existuje pouze jeden jediný pravý Bůh, ale na jednotě tohoto Boha se podílejí tři stejně věčné a sobě rovné osoby, osoby stejné podstaty, avšak odlišné svým bytím.“

Teologie ve své snaze o definování Trojice zachází ještě dále. Snaží se popisovat bytí (existenci) Trojice a jednotlivé vztahy mezi jejími osobami a její působení uvnitř (Opera ad intra). Tento pohled na Trojici můžeme nazvat ontologickým pohledem. Operuje s pojmy jako jsou zrození (synovství či plození) a vyzařování (vycházení z). Z tohoto hlediska se o Trojici dá prohlásit:

1. Otec plodí Syna a je to On, z koho vychází Duch Svatý; ačkoli Otec není ani zplozen, ani sám není vyzařován.
2. Syn je zplozen a je to On, z koho vychází Duch Svatý; sám však neplodí ani není vyzařován.
3. Duch Svatý vychází jak z Otce, tak i ze Syna; sám však ani neplodí, ani z něj nic nevychází.

Jiný pohled na Trojici se týká jejího vnějšího působení (Opera ad extra): vedením, řízením a jednáním osob Trojice. U Otce se jedná o předzvědění (1 Pt 1:2), lásku ke světu (J 3:16) a obdarovávání dobrými dary (Jk 1:17). U Syna je zdůrazněno jeho utrpení (Mk 8:31), vykoupení (1 Pt 1:18)
a nesení všech věcí (Žd 1:3). U osoby Ducha Svatého jde o jeho dílo znovuzrození a obnovy (Tt 3:5), zprostředkování síly (Sk 1:8) a posvěcování (Ga 5:22-23, 1Pt 1:2). V souvislosti s těmito prohlášeními však netřeba zapomínat na to, že i když se opírají o biblické texty, jsou pouze lidským pokusem o definici nedefinovatelného a vše převyšujícího Božství.

Ilustrace napomáhající pochopení Trojice

Teologové a bibličtí učitelé přišli během historie s různými ilustracemi, názornými příklady a podobenstvími, které měly lidem pomoci pochopit Boží trojjedinost. Prvním takovým příkladem je existence tří skupenství vody. Led, kapalina i pára mají stále stejné chemické složení a přitom existuje teplotní bod, při kterém mohou současně existovat všechna tři tato skupenství vody. Všechno je to voda, a přece se její jednotlivá skupenství od sebe liší.

Další názornou pomůckou může být slunce, jeho záře a jeho energie. Slunce ve skutečnosti nikdo neviděl, stejně jako neviděl Otce. Vidíme pouze jeho světlo, které na nás svítí. A právě studiem slunečního světla se o slunci mnohé dozvídáme, podobně jako si mnoho věcí o Otci uvědomujeme skrze Ježíše Krista – Syna, který je odleskem Boží slávy (Žd 1:3). Sílu slunce vidíme při klíčení semen, růstu stromů a rostlin. Podobně nám i Duch Svatý zprostředkovává Boží sílu k životu a duchovnímu růstu.

Samozřejmě, že tyto ilustrace jsou pouze náznakem pravdy o Trojici a ne jejím popisem, ale mohou nám pomoci při pokusu představit si nepředstavitelné.

Trojice v životě věřícího

Podstatou a základem Boží Trojice je především vztah, a sice láska. 1. Janova epištola 4:8 hovoří: „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (KMS) Bůh byl láska ještě předtím, než cokoliv stvořil, protože láska je jeho charakteristickou črtou. Láska však může být pouze mezi osobami, musí mít předmět. Milujeme někoho nebo něco. Nedá se milovat jen tak. A právě Trojice na tuto otázku dává uspokojivou odpověď. Bůh je láska, protože tato dokonalá láska od věčnosti existuje mezi jednotlivými osobami Boží Trojice.

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1:27, ČEP) To, že je člověk obrazem Božím, znamená, že je stejně jako Bůh bytostí společenskou. Člověk má potřebu lásky, kterou potřebuje přijímat i dávat. Právě Trojice je modelem a základem pro každé společenství. Když se Ježíš modlil k Otci za budoucí generace svých učedníků, vyslovil prosbu: „Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno - já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě a aby svět poznával, že jsi mne poslal ty a že je miluješ tak, jako miluješ mne.“ 
(J 17:22-23, KMS) Pro kvalitu vztahů v církvi, v manželství, v rodině a ve společnosti je vzorem a základem vztah tří Božích osob uvnitř svaté Trojice. Apoštol Pavel uzavírá svoji druhou epištolu do Korintu následujícím požehnáním: „Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Svatého Ducha se všemi vámi.“ (2 Kor 13:13, KMS) I zde vidíme nádhernou charakteristiku jednotlivých osob Trojice ve vztahu vůči věřícímu.

Máme-li však stanovit nějaké biblické hranice, nejsprávnější je modlit se k Otci ve jménu Ježíše a v Duchu Svatém

Zbývá odpovědět ještě na jednu otázku, která souvisí se vztahem věřícího k Trojici. Jakým způsobem přistupovat k jednotlivým osobám? Ke komu se modlit a jak a koho uctívat? Všechny osoby Trojice jsou si rovny co do svého Božství, proto všem náleží úcta. Není proto hříchem, když v modlitbě oslovíme například Ducha Svatého a zveme ho, aby navštívil a vedl naše shromáždění. Máme-li však stanovit nějaké biblické hranice, nejsprávnější je modlit se k Otci ve jménu Ježíše a v Duchu Svatém (J 14:14, Ef 1:6; 2:18; 6:18). Správný modlitební život představuje vztah se všemi třemi osobami Trojice.

Historické hereze a vznik trojiční teologie

V následujících řádcích stručně shrneme historický vývoj křesťanského učení o Trojici. První církev tuto otázku vůbec neřešila. Ani od církevních otců se nám nedochovalo ohledně Trojice žádné prohlášení. První teologické debaty spojené s jednotlivými Božími osobami zaznamenáváme ve třetím století, kdy některým církevním kazatelům začalo nahánět strach učení o Logu, jakožto oddělené Boží osobě. Mysleli si, že je tím ohrožen křesťanský monoteizmus. Jiní se zase báli snižování osoby Krista na obyčejnou lidskou bytost. Z těchto obav vznikly dva myšlenkové proudy, které vstoupily do dějin jako monarchianizmus. Toto slovo, odvozené z výrazu monarchia (vláda jediného vládce), zdůrazňuje Boží jednotu.

Monarchianizmus

Monarchianizmus existoval ve dvou podobách. Dynamický monarchianizmus (či adopcianizmus) je první z nich. Poprvé byl vyložen Theodociem z Byzancia okolo roku 210. Ježíše považoval za spravedlivého člověka, na kterého při křtu sestoupila zvláštní moc. Tato neosobní moc měla Boží podstatu, ale nebyla osobou. Jejím prostřednictvím byl člověk Ježíš adoptován za Božího Syna.

Druhou podobou monarchianizmu byl tzv. modalizmus. Uvažuje o třech osobách Božství jako o třech způsobech (modech), jimiž se Bůh projevil. Toto učení tvrdilo, že v Kristu byl inkarnován Otec a že to byl Otec, kdo trpěl na kříži. Víra v to,že jediný Bůh se zjevil lidem ve třech podobách postupně jako Otec, Syn a Duch, znovu ožila ve dvacátém století v jedné letniční skupině jako tzv. hnutí only Jesus (známé též jako Branhamizmus). Vyznačuje se právě modalistickou teologií a popíráním Trojice. Je snahou o zjednodušení a zlogičtění učení o Bohu a ignoruje celou řadu biblických míst, která ukazují osoby Trojice vedle sebe ve vzájemném vztahu.

Proti monarchianizmu vystupoval obhájce křesťanské víry Tertulián, který je autorem latinské teologické terminologie, mimo jiné i slova Trinitas, Trojice. I jeho chápání Trojice však bylo poznamenáno dobou. Nevěřil totiž, že jednotlivé osoby Trojice jsou si navzájem rovny.

Arianizmus

Na začátku 4. století se v církvi objevil závažný spor, který rozpoutal Arius, biskup z Alexandrie. Arius rozlišoval mezi věčným Bohem Otcem a Synem, který je Otcem zplozen (stvořen) a proto není věčný a je Otci podřízen. Dále učil, že Duch Svatý je tím prvním, co Syn stvořil, protože Syn učinil všechny věci. Toto učení je velmi podobné současnému učení Svědků Jehovových, pro které Kristus též není Bohem, ale stvořenou bytostí. Arius se proslavil prohlášením, že existoval čas, kdy Syn nebyl.

Ariovi na odpor se postavil Athanasius, který zastával Boží jednotu a zároveň rozlišoval mezi třemi základními přirozenostmi v Bohu. Trval na tom, že Syn má stejnou podstatu s Otcem. Učil, že Syn byl zplozen, ale na rozdíl od Aria, který zrození před věky odmítal, tvrdil, že šlo o věčný a vnitřní Boží čin.

Spor mezi Ariem a Athanasiem rozbouřil církev natolik, že císař Konstantin svolal roku 325 koncil do Nikaje, který rozhodl v Athanasiův prospěch, že Syn je stejné podstaty s Otcem (řecky homoúsios). Za nějaký čas spor opět propukl, tentokrát i v souvislosti s osobou Ducha Svatého. Opět se sešel církevní sněm, tentokrát v Konstantinpoli, který v této otázce opět rozhodl ve prospěch Trojice. Z tohoto koncilu vzešlo tzv. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry, které je v současnosti přijímané v širokém spektru různých křesťanských denominací zastávajících trojiční učení. Později západní církev toto vyznání doplnila o kratičkou vsuvku, týkající se Ducha Svatého, že „vychází z Otce i Syna“. Výraz „i Syna“, se stal kamenem úrazu pro východní pravoslavné církve a byl jednou z příčin roztržky mezi pravoslavím a západním křesťanstvím. Pravoslaví tuto úpravu dodnes neuznává.

Augustin (354-430)

V Augustinově díle De Trinitate získala nauka o Trojici svou konečnou podobu. Augustin vyhlašuje, že každá z osob Trojice je celé a plné podstaty a že osoby Božství na sobě vzájemně závisí. I on učil, že Duch svatý vychází z Otce i ze Syna.

Trojice v reformaci

Reformátoři a všechna reformační vyznání vyjadřují doktrínu o Trojici v podobě, jako byla formulována první církví. V Augsburské konfesi se praví: „Existuje jedna Božská podstata, která se nazývá a která je Bůh... existují však tři osoby téže podstaty a moci, které jsou stejně věčné: Otec, Syn a Duch Svatý.“

Nebezpečí zjednodušování

Trojiční učení vzniklo hlubokými úvahami církevních teologů nad svědectvími Písem o Bohu. Bylo snahou o odstranění určitých bludných názorů a kacířství, která buď popírala trojitost Božích osob nebo činila z Ježíša Krista pouhou lidskou bytost a z Ducha Božího neosobní sílu. Věřit všem výrokům písem znamená připustit existenci Trojice, jiné řešení neexistuje. Jakékoli zjednodušování vede buď k popření jednotlivých osob (Branhamizmus, hnutí „only Jesus“), k polyteizmu a trojbožství (mormoni) nebo k odbožštění Krista a Svatého Ducha (svědkové Jehovovi). Jediný přijatelný netrojiční monoteizmus je v židovském náboženství, které stále ještě čeká na svého Mesiáše. S druhým Kristovým příchodem se jistě upraví i teologie vyvoleného národa, neboť Mesiášův návrat bude návratem Boha v těle.

Nebojme si přiznat že Trojiční koncept Boha je velice těžko pochopitelný a přesahuje lidskou logiku. Postavme se k němu s úctou a vystříhejme se jakéhokoli pokušení o zjednodušování. Otec, Syn a Duch Svatý jsou hodni naší úcty a chvály.

Použitá literatura:
J.D. Douglas: Nový biblický slovník
Ch. C. Ryrie: Základy teologie
L. Berkhof: Dějiny dogmatu
Biblické překlady:
Český ekumenický překlad – ČEP
Nová smlouva, překlad Křesťanské misijní společnosti – KMS
Bible kralická – KR